Trubadúři — Nejen pěvci milostných písní

OD NAŠEHO DOPISOVATELE VE FRANCII

CO PRO vás znamenají slova trubadúři a potulní menestrelové? Možná si představíte milostné písně a kavalírství. Nemýlíte se, ale trubadúři byli mnohem více. Skutečně se proslavili stylem canso d’amor, milostnou písní, a proto často bývají zobrazováni, jak v doprovodu loutny pějí serenádu pro nějakou dámu. Avšak láska nebyla jejich jediným zájmem. Trubadúři se účastnili mnoha společenských, politických a náboženských událostí své doby.

Ve 12. a 13. století se trubadúrům dařilo na území současné jižní Francie. Byli to básníci a hudebníci, kteří psali tím nejvybranějším ze všech tamních románských jazyků. Říkalo se mu langue d’oca a byl to běžný jazyk přibližně celé části Francie na jih od řeky Loiry a přilehlých krajů Itálie a Španělska.

Třebaže o původu slova „trubadúr“ se dost diskutuje, zdá se, že bylo odvozeno od okcitánského slovesa trobar, které znamená „skládat, vymýšlet, nacházet“. Trubadúři tedy uměli nacházet ta správná slova nebo rýmy, jež pak tvořily uhlazené verše. K básním skládali hudbu a pak je zpívali. Trubadúři putující od města k městu — často doprovázeni profesionálními menestrely, takzvanými žakéři — pěli své písně za doprovodu harfy, houslí, flétny, loutny nebo kytary. Jejich představení obvykle bývalo součástí veškeré společenské zábavy — v síních zámožných lidí stejně jako na tržištích, turnajích, poutích, o svátcích a na slavnostech.

Rozličný původ

Trubadúři měli různý původ. Někteří se narodili ve významných rodinách; několik málo z nich byli králové; jiní, kteří neměli tak urozený původ, se do postavení trubadúrů vyhoupli. Někteří dosáhli vysokého postavení. Mnozí z nich byli velmi vzdělaní a značně zcestovalí. Všem se dostalo obsáhlého školení v pravidlech galantnosti, slušného chování, poezie a hudby. Podle jednoho pramene se od dobrého trubadúra čekalo, že „bude znamenitě znát všechny poslední novinky, bude umět přeříkat všechny pozoruhodné teze z univerzit, bude informován o nejnovějších klepech ze dvora, . . . na požádání svede okamžitě složit báseň pro pána či dámu a dokáže hrát nejméně na dva nástroje, jež byly tehdy na dvoře v oblibě“.

Rozvoj obchodu ve dvanáctém století přinesl jižním oblastem Francie velké bohatství. S bohatstvím přišel volný čas, vzdělávání, pěstěný umělecký vkus a uhlazený způsob života. Šlechetní pánové a dámy Languedoku a Provensálska byli těmi nejoddanějšími příznivci trubadúrů. Vysoce si těchto poetů vážili, a trubadúři mocně ovlivňovali vkus, módu a způsoby šlechty. Stali se praotci evropských společenských tanců. Dílo The New Encyclopædia Britannica říká, že „jejich největším činem je to, že kolem dam vytvořili auru uhlazenosti a půvabu, které se dosud nic nevyrovnalo“.

Nová úcta k ženám

Když muž otevře ženě dveře, pomůže jí s oblékáním kabátu nebo dá v něčem dámě přednost, jak se to v západní Evropě dělává už celá staletí, řídí se jen zvykem, s nímž pravděpodobně přišli trubadúři.

Středověké postoje k ženám byly hluboce ovlivněny církevním učením, které ženě přisuzovalo vinu za mužův hřích a jeho vyhnání z ráje. Byla považována za pokušitelku, ďáblův nástroj, nutné zlo. Manželství často bývalo považováno za nižší způsob života. Církevní zákon dovoloval ženu bít a zapudit ji, což vedlo k pokořování a utiskování žen. Téměř ve všech ohledech byly ženy považovány za horší než muži. S příchodem trubadúrů se však názory mužů začaly měnit.

Prvním známým trubadúrem byl Guilhelm IX., vévoda akvitánský. Jeho poezie jako první obsahuje prvky, které jsou typické pro jedinečné trubadúrské chápání lásky, jíž se začalo říkat kurtoazní láska. Provensálští básníci ji sami nazvali verai’amors (pravá láska) či fin’amors (ušlechtilá láska). Skutečnost, že žena už nebyla tak uboze podřízena muži, byla převratná.

Trubadúrská poezie přiznala ženám důstojnost, úctu a respekt. Žena se stala ztělesněním ušlechtilosti a ctnostných vlastností. V některých písních si obdivující bard naříká nad chladnou nevšímavostí dámy. Avšak trubadúrova láska měla — alespoň podle teorie — zůstat cudná. Nešlo mu hlavně o získání dámy, ale spíše se chtěl mravně povznést, k čemuž ho inspirovala láska k dámě. Chtěl-li ctižádostivý básník získat uznání, musel pěstovat pokoru, sebeovládání, trpělivost, věrnost a všechny ušlechtilé vlastnosti, které měla žena. A tak se díky lásce mohli změnit i ti nejneuhlazenější muži.

Trubadúři věřili, že kurtoazní láska je původkyní společenské a mravní uhlazenosti a že projevy galantnosti a ušlechtilé skutky mají původ v lásce. Tato myšlenka se dále rozvíjela a stala se základem celého mravního kodexu, který byl časem převzat i širokými vrstvami společnosti. Začalo se žít jinak, rozdílně od feudální společnosti, která byla hrubá a surová. Ženy nyní od mužů očekávaly, že budou obětaví, ohleduplní a laskaví — prostě džentlmeni.

Netrvalo dlouho a způsoby trubadúrů začala přebírat velká část Evropy. Pozadu nezůstaly Španělsko ani Portugalsko. Severní Francie měla své truvéry; Německo své minnesängry; Itálie své trovatori. Trubadúrské téma kurtoazní lásky se projevilo v kavalírství a dalo povstat literárnímu slohu známému jako romance.b Jako příklad si uveďme truvéra Chrétiena de Troyes, který v pověstech o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu smísil ideál kurtoazní lásky s bretaňskými keltskými legendami, a tak ztělesnil ctnost štědrosti a ochraňování slabých.

Jejich společenský vliv

Většina písní trubadúrů sice chválila ctnosti kurtoazní lásky, ale jiné se zabývaly tehdejšími společenskými a politickými problémy. Francouz Martin Aurell, autor knihy La vielle et l’épée (Housle a meč), vysvětlil, že trubadúři se ‚aktivně podíleli na bojích, které rozdělovaly jejich současníky, a že svými skladbami dokonce přispívali ke zdaru té či oné frakce‘.

Robert Sabatier se vyjadřuje o jedinečném postavení trubadúrů ve středověké společnosti: „Nikdy předtím neměli básníci takovou prestiž; nikdy předtím neměl nikdo takovou svobodu projevu. Chválili a napomínali, stávali se hlasem lidu, ovlivňovali politické činy a stali se hybnou silou nových myšlenek.“ (La Poésie du Moyen Age, Středověká poezie)

Zpravodajové své doby

Dá se říci, že dlouho před vynálezem tiskařského lisu byli trubadúři a jiní pocestní písničkáři zpravodaji své doby. Středověcí menestrelové byli mezinárodní cestovatelé. Kamkoli se dostali — od Kypru po Skotsko, od Portugalska po východní Evropu —, všude sbírali novinky a vyměňovali si příběhy, melodie a písně. Od úst k ústům, od žakéře k žakéři lidé přebírali chytlavé melodie trubadúrských písní, které mocně ovlivňovaly veřejné mínění a burcovaly lid k té či oné věci.

Jedna z mnoha poetických forem, které trubadúři užívali, byl sirvent, doslova „sluhova píseň“. Některé sirventy odhalovaly křivdy, jichž se dopustili panovníci. Jiné oslavovaly srdnatost, obětavost, štědrost a milosrdenství, kdežto další si braly na mušku surovou krutost, zbabělost, pokrytectví a sobectví. Sirventy z počátku 13. století dávají historikům nahlédnout do politického a náboženského klimatu v Languedoku v době převratných změn.

Církev pod palbou kritiky

Křížové výpravy dopadly nevalně, a proto mnoho lidí začalo pochybovat o autoritě katolické církve ve věcech duchovních i světských. Duchovenstvo prohlašovalo, že zastupuje Krista, ale duchovní svým chováním Krista ani zdaleka nepřipomínali. Prosluli svým pokrytectvím, lakotou a prodejností. Biskupové a kněží církve vždy toužili po větším bohatství a politické moci, a proto skákali, jak bohatí pískali. Zanedbávali duchovní potřeby chudých a středního stavu, což nevyhnutelně vedlo k názorovému rozkolu.

V Languedoku byly střední stav a šlechta poměrně vzdělané. Historik H. R. Trevor-Roper podotýká, že vzdělanější laikové přišli na to, že církev 12. století „se velmi liší od dávného vzoru, který údajně napodobovala“. Připojuje, že mnoho lidí docházelo k závěru: „Jak odlišná byla . . . ta dosud nezabydlená církev před Konstantinem, církev apoštolů, . . . pronásledovaná: církev bez papeže nebo feudálních biskupů nebo tučných odvodů nebo pohanských nauk nebo nových artikulů, které měly zvětšovat její bohatství a moc!“

Languedok byl zemí tolerance. Hrabata z Toulouse a jiní panovníci jihu udělili lidu náboženskou svobodu. Valdenštíc přeložili Bibli do langue d’oc, ve dvojicích horlivě procházeli krajem a kázali z ní. Své nauky šířili také kataři (neboli albigenští), kteří získali mnoho konvertitů ze šlechty.

V mnohých sirventech trubadúrů se zrcadlilo zklamání lidu, dokonce i neúcta a znechucení nad katolickým kněžstvem. Jeden sirvent od Guie de Cavaillona odsuzuje kněžstvo za to, že „zanechalo svého prvotního poslání“ kvůli světštějším zájmům. V písňových textech trubadúři zesměšňovali peklo, kříž, zpověď a „svěcenou vodu“. Tropili si žerty z odpustků a relikvií, parodovali nemravné kněze a úplatné biskupy, ty „zrádce, lháře a licoměrníky“.

Církev potírá svobodu

Jenže římskokatolická církev se považovala za nadřazenou všem říším a královstvím. Nástrojem její moci se stala válka. Papež Inocenc III. slíbil bohatství celého Languedoku jakémukoli vojsku, které podmaní tamní knížata a rozdrtí všechen odpor jihofrancouzských panství. To, co následovalo, bylo jedním z nejkrvavějších období trýzně a vraždění v dějinách Francie. Akce vešla ve známost jako křížová výprava proti albigenským (1209–1229).d

Trubadúři ji nazvali Falešná křížová výprava. Jejich písně vyjadřovaly rozhořčení nad tím, s jakou krutostí církev trestala rebelanty, a nad tím, že papež udílel jedny a tytéž odpustky za zabíjení francouzských rebelantů jako za zabíjení muslimů, kteří byli považováni za bezvěrce. Sama církev se v době křížové výpravy proti albigenským a následné inkvizice velmi obohatila. Rodiny byly zbavovány veškerých práv, jejich domy a půda byly konfiskovány.

Trubadúři byli obviněni z katarské hereze, a tak většina z nich uprchla do méně nepřátelských zemí. Zmíněná křížová výprava předznamenala konec okcitánské civilizace, jejího způsobu života a poezie. Podle inkvizičního zákona se trubadúrské písně nesměly zpívat, ba ani mumlat. Odkaz trubadúrů však žil dále. Jejich antiklerikální písně vlastně udaly tón pro pozdější reformaci. Trubadúry opravdu můžeme považovat za více než jen pouhé pěvce milostných písní.

[Poznámky pod čarou]

[Podpisek obrázku na straně 18]

Printer’s Ornaments/Carol Belanger Grafton/Dover Publications, Inc.

Bibliothèque Nationale, Paříž

[Obrázek na straně 19]

Miniatura na rukopisu z 12. století

[Podpisek]

Bibliothèque Nationale, Paříž