Práva bez povinností?

„UZNÁNÍ přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě.“ To uvádí preambule Všeobecné deklarace lidských práv, která měla v prosinci 1998 své padesáté výročí. Nedávno však dvacet čtyři bývalých prezidentů a ministerských předsedů zastupujících všechny kontinenty navrhlo, že k této deklaraci by OSN mělo přijmout dodatek — všeobecnou deklaraci lidských povinností. Proč se mnozí lidé domnívají, že je něco takového zapotřebí?

„Práva a povinnosti jsou siamská dvojčata. Žel, po padesáti letech se na to zapomnělo, nebo se to nehodí. Mnozí lidé se dožadují svých práv, aniž by cítili potřebu plnit povinnosti s tím spojené,“ vysvětluje profesor Jean-Claude Soyer, který je členem Evropské komise pro lidská práva. Důsledky toho pociťují mnozí lidé. „Zvláště mladí lidé mají citelnou potřebu určitého plánu do budoucnosti, soustavy uznávaných idejí, které by zasáhly a zneškodnily mechanismy chtivosti, sobectví a ztráty soudržnosti panující na celém světě . . . Tato sílící debata o potřebě celosvětové etiky je určitým přiznáním, že něco chybí,“ uvádí pařížský deník International Herald Tribune. Kvůli tomu, aby se překlenula tato mezera a byly vymezeny lidské povinnosti, tedy politikové, teologové a filozofové projednávali „univerzální etický projekt“, jak jej nazvala Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu. Setkali se však při tom s určitými obtížemi.

Je sice relativně snadné určit, která lidská práva je třeba chránit, ale není vždy snadné definovat, které povinnosti by lidé měli všeobecně přijmout. Některé hodnoty v navrhované Deklaraci povinností vycházejí z nadčasového a univerzálního Zlatého pravidla, jež před dvěma tisíci lety stanovil Ježíš: „Všechno tedy, co chcete, aby vám lidé činili, budete také podobně činit jim.“ (Matouš 7:12)

Zákony na ochranu lidských práv byly často inspirovány Biblí, která také zdůrazňuje myšlenku osobní odpovědnosti. „Jestliže . . . někdo ví, jak činit, co je správné, a přece to nečiní, je to pro něho hřích,“ prohlásil učedník Jakub. (Jakub 4:17) Ježíš hledal způsoby, jak činit dobro druhým, a stejně tak se i praví křesťané snaží prokazovat dobro svým bližním. Nespokojí se jen s tím, že uplatňují svá práva, ale chápou, že s právy přicházejí i povinnosti a že za své jednání je každý zodpovědný Bohu.