Děkuji Jehovovi za svých pět synů

VYPRÁVÍ HELENA SAULSBERYOVÁ

Jeden z nejsmutnějších dnů, které jsem v životě prožila, byl 2. březen 1997. Tehdy se ve Wilmingtonu v americkém státě Delaware sešlo asi 600 přátel a příbuzných na pohřbu mého milovaného manžela Deana. Byl křesťanským starším a předsedajícím dozorcem jednoho sboru svědků Jehovových. Když přemýšlím o čtyřiceti šťastných letech našeho manželství, je toho velmi mnoho, za co mohu být vděčná. Vím, že Dean je ukryt na nejbezpečnějším místě, v paměti Všemohoucího Boha Jehovy, a že se v budoucnosti opět setkáme.

DEAN absolvoval v roce 1950 střední školu a pak se přihlásil k vojenskému letectvu. Nebyl nábožensky založený, a zdálo se, že nesouhlasí s učením mé tehdy milované katolické církve. Dohodli jsme se však, že své děti budeme vychovávat tak, aby z nich vyrostli katolíci. Každý večer jsme si klekli a potichu se modlili. Já jsem odříkávala katolické modlitby a Dean povídal všechno, co měl na srdci. V následujících letech se nám narodilo pět synů: Bill, Jim, Dean junior, Joe a Charlie.

Poctivě jsem chodila do kostela a chlapce jsem vždycky vodila s sebou. Ale církev mě zklamala, hlavně tím, že se zapojila do války ve Vietnamu. Dnes už zesnulý kardinál Spellman tehdy řekl lidem, kteří pochybovali o správnosti postupu USA: „Má vlast je vždy v právu.“ Nemohla jsem schvalovat, že moji synové mají jít do války, ani když do ní byla zapojena moje církev. Přesto jsem se modlila, aby se alespoň jeden náš syn stal knězem a aby se můj manžel stal katolíkem.

Změna smýšlení

Jednou v sobotu večer jsem byla ve společnosti několika katolických přátel a místního kněze. Popíjeli jsme a dobře jsme se bavili až do chvíle, kdy se jedna z žen kněze zeptala: „Otče, je to skutečně smrtelný hřích, jestliže po takovémhle večírku nejsme schopni ráno vstát a jít na mši?“

Odpověděl: „Ne, není. To je v pořádku. V úterý večer máme mši na faře. Můžete tedy přijít na tu mši a tak splnit svou povinnost.“

Od dětství jsem byla vedena k tomu, že musím jít na mši v neděli, ať se děje, co chce. Když jsem s ním nesouhlasila, kněz zaklel a zlostně řekl, že žena by neměla napomínat kněze.

Pomyslela jsem si: ‚Tohle je to, čím by se měli stát moji synové, jak jsem se o to modlila?‘ I když jsem věděla, že všichni kněží takoví nejsou, musela jsem o tom přemýšlet.

Svědkové Jehovovi nás navštívili v polovině šedesátých let ve Filadelfii v Pensylvánii a později i v Newarku v Delaware. Obdivovala jsem sice jejich křesťanskou horlivost, ale stejně jsem pokaždé řekla: „Promiňte. Nemám zájem, protože jsem katolička.“

Později, jednoho chladného listopadového rána v roce 1970, svědkové přišli znovu. Zeptali se mě, co si myslím o Bibli, a přečetli mi Žalm 119:105: „Tvé slovo je lampou mé noze a světlem mé vozové cestě.“ Tato slova mě zaujala. Vzpomínám, že jsem si pomyslela: ‚Bible! To je možná řešení, ale já ji nemám.‘ Byla jsem vyučována, že katolíci Bibli nepotřebují, že by nás mátla, a že Bibli mají číst a vysvětlovat jenom kněží. Domnívala jsem se, že jsem věrná katolička, když nemám Bibli.

Tehdy jsem od svědků přijala pomůcku ke studiu Bible, knihu Pravda, která vede k věčnému životu. Za týden jsem ji přečetla a hned jsem věděla, že jsem našla pravdu. Svědkové přišli podruhé se dvěma Biblemi — jedna z nich byl katolický překlad. Překvapilo mě, když jsem viděla, že stejné biblické texty, které byly citovány v té studijní pomůcce, jsou i tam v té katolické Bibli. Okamžitě se mnou bylo zahájeno biblické studium, které rychle pokračovalo, a v srpnu 1972 jsem byla pokřtěna společně se svou sestrou Sally, která tehdy také začala studovat Bibli.

Můj manžel Dean mi nikdy neodporoval, ale byl velmi překvapen, když viděl, že se zajímám o něco jiného než o katolické náboženství. Neustále všechno poslouchal a pozoroval. Předtím jsem patrně vždycky na chlapce křičela, abych je donutila poslouchat. Ale dozvěděla jsem se, že Bible varuje před ‚zlobou a jekotem a utrhačnou řečí‘. (Efezanům 4:31, 32) Kromě toho děti nevychováte tím, že na ně křičíte. Jednou jsem slyšela, že manžel říká své matce o svědcích Jehovových: „Mami, ti lidé opravdu jednají podle toho, co kážou.“ Zanedlouho potom přijal nabídku biblického studia. Pokřtěným svědkem se stal v lednu 1975.

Vychováváme pět synů

Když jsem začala chodit do sálu Království, měla jsem dojem, že shromáždění jsou pro mé chlapce trochu moc dlouhá. Nechávala jsem je tedy doma s otcem. Chodila jsem sama a to pro mě bylo příjemné a uklidňující. Potom však jeden řečník na našem shromáždění mluvil o délce křesťanských shromáždění a přitom položil otázku: „Napadlo vás někdy, kolik času možná vaše děti prosedí před televizorem?“ Právě tam byli v té chvíli moji chlapci! Rozhodla jsem se tedy: ‚Tohle přestane! Budou chodit se mnou!‘ Manžel souhlasil, že chlapcům dovolí chodit se mnou, a časem začal shromáždění navštěvovat i on.

Tím, že jsme pravidelně chodili na shromáždění, dostal náš rodinný život vnitřní strukturu a stabilitu. Mělo to však ještě další výhodu. Dean a já jsme se pořád snažili zlepšovat své rodičovské schopnosti. Kdykoli jsme udělali chybu, uznali jsme to, a pečlivě jsme uplatňovali biblické pokyny. Nikdy jsme nepřipustili dvojí měřítka. Co bylo vhodné pro mého manžela a pro mě, bylo vhodné i pro naše syny. Pravidelně se účastnit veřejné kazatelské služby bylo pro nás naprosto nezbytné.

Pokud šlo o zábavu, násilné ani nemravné filmy nebyly dovoleny. Vždycky jsme se společně celá rodina bavili nějakou prospěšnou činností, mimo jiné jsme bruslili, hráli kuželky nebo minigolf, navštěvovali zábavní parky, pořádali pikniky a v pátek večer jsme si pochutnávali na pizze. A Dean byl láskyplnou hlavou naší rodiny. Po celou dobu našeho manželství jsme si říkali, že tak je to správně. (Efezanům 5:22, 23)

Když jsem v roce 1970 začala studovat se svědky Jehovovými, Billymu bylo 12 let, Jimmymu 11, Deanovi 9, Joemu 7 a Charliemu byly 2 roky. Už byli zvyklí chodit do kostela, ale teď poznávali Bibli. Bylo to pro nás vzrušující. Říkávala jsem jim: „Podívejte! Podívejte se na tohle! Pojďte sem!“ Obvykle přišli a vzrušeně jsme debatovali o něčem, co pro nás bylo nové. Pomocí našeho studia Bible, nejvyšší autority na zemi, se chlapci učili milovat Jehovu a mít odpovědnost nejen ke svému otci a své matce, ale i k Jehovovi, ke svému Bohu a Stvořiteli.

Než jsme poznali biblickou pravdu, hodně jsme se zadlužili. Kvůli tomu, abychom mohli zaplatit některé směnky, jsme prodali svůj domek a pronajali si jiný. Prodali jsme také naše nové auto a koupili si ojeté. Stále jsme se snažili udržet si co nejjednodušší způsob života. Tak jsem mohla zůstat doma s chlapci a nemusela jsem chodit do zaměstnání. Uvědomovali jsme si, že naši synové potřebují matku v domácnosti. To mi také umožnilo strávit více času v křesťanské službě, když chlapci byli ve škole. Konečně v září 1983 se mi podařilo stát se průkopnicí (celodobou křesťanskou služebnicí). Pravda, naši chlapci neměli vždycky ty nejlepší hmotné věci, ale rozhodně nemuseli mít pocit, že jsou o něco ochuzeni. Všichni chodili na střední školu technického zaměření a vyučili se v různých oborech, například jako zahradník, truhlář, automechanik a pracovník v polygrafii. Tak byli připraveni vydělávat si na živobytí.

Mnohdy jsem přemýšlela o našem rodinném životě a říkala jsem si: ‚Myslím, že jsme jedna z nejšťastnějších rodin na této zemi, i když máme málo hmotných prostředků.‘ Dean začal brzy usilovat o odpovědné postavení ve sboru a chlapci také. V roce 1982 byl Dean jmenován křesťanským starším. Za osm let, v roce 1990, byl do postavení staršího jmenován i náš nejstarší syn Bill. Joe byl jmenován později v tomtéž roce, Dean junior v roce 1991, Charlie v roce 1992 a Jim v roce 1993.

Vím, že některé věci jsme jako rodiče dělali špatně, a není vždycky snadné vzpomenout si, které věci jsme dělali správně. Jeden přítel se ptal mých synů, co si pamatují z prvních let svého křesťanského života, a zejména které biblické zásady, jež se naučili při výchově v raném věku, jim pomáhaly dosáhnout toho, aby byli způsobilí sloužit jako křesťanští starší. Jejich slova mě hřejí u srdce.

Co říkali moji synové

Bill: „Dosud mi zůstává v paměti, co jsem se naučil z Římanům 12:9–12. Mimo jiné tam stojí: ‚V bratrské lásce mějte k sobě navzájem něžnou náklonnost. Poskytujte vedení v projevování vzájemné úcty. . . . Buďte zaníceni duchem. . . . Radujte se z naděje.‘ Moji rodiče dovedli dávat najevo, co znamená milovat lidi. Mohli jste vidět, že jim dělá radost projevovat lásku jiným lidem. V naší rodině byla tato láskyplná atmosféra a díky tomu se pravda stala součástí našeho smýšlení. Právě to nás poutalo k pravdě. Moji rodiče cele milovali biblickou pravdu. Díky tomu ani mně nikdy nedělalo potíže milovat pravdu a nikdy nebylo těžké pevně se jí držet.“

Jim: „Jedna z nejdůležitějších zásad, která mě napadá, je z Matouše 5:37: ‚Jen ať vaše slovo Ano znamená ano, vaše Ne ne, neboť co je nad to, je od toho ničemného.‘ Moji bratři i já jsme vždycky věděli, co od nás rodiče očekávají, a viděli jsme v nich živé vzory toho, jací by měli být křesťané. Byl mezi nimi vždycky soulad. Nikdy se nehádali. Pokud se někdy v něčem neshodli, my chlapci jsme o tom nikdy nevěděli. Byli jednotní a to nás všechny určitě hluboce ovlivnilo. Nechtěli jsme zklamat maminku ani tatínka, ale především ne Jehovu.“

Dean: „Přísloví 15:1 říkají: ‚Odpověď, když je mírná, odvrací vztek, ale slovo, které působí bolest, budí hněv.‘ Tatínek měl mírnou povahu. Nevzpomínám si, že bych s ním měl někdy nějakou hádku — ani když jsem byl v pubertě. Vždycky byl velmi mírný, i když byl rozčilený. Někdy mě za trest poslal do mého pokoje nebo mi odebral nějaké výsady, ale nikdy jsme se nehádali. Nebyl to jen náš otec. Byl to také náš přítel, a my jsme ho nechtěli zklamat.“

Joe: „Ve 2. Korinťanům 10:5 mluví Bible o tom, že ‚přivádíme každou myšlenku do zajetí, abychom ji učinili poslušnou Krista‘. V naší rodině jsme se naučili poslušně dodržovat Jehovova měřítka a pokyny. Žili jsme pravdou. Chodit na shromáždění patřilo ke způsobu života. Myšlenka, že bych večer, kdy je shromáždění, dělal něco jiného, je mi dosud cizí. Křesťanská služba byla běžnou součástí našeho života — neměli jsme na vybranou. Přátele jsme si našli v sále Království. Nemuseli jsme je hledat někde jinde. Co víc může otec udělat pro své syny, než je postavit na cestu, která vede k životu!“

Charlie: „Vybavuje se mi v paměti Přísloví 1:7. Stojí tam: ‚Bázeň před Jehovou je počátek poznání. Moudrostí a ukázňováním pohrdli pouze blázni.‘ Rodiče nám pomáhali zjistit, že Jehova je skutečný, a pochopit, že je velmi důležité vypěstovat si bázeň před ním a lásku k němu. Povídali si s námi a říkali: ‚Nedělejte to proto, že vám to říkáme my. Co si myslíte vy? S jakým pocitem se podle vás na tohle dívá Jehova? Jak si myslíte, že to vnímá Satan?‘

To nám pomáhalo pochopit skutečnou podstatu věci. Tatínek a maminka nemohli být pořád s námi. Mohli dělat jenom to, že nám do mysli a srdce vštěpovali biblické pravdy. Byli jsme sami bez nich ve škole, v zaměstnání i mezi svými přáteli. Od ostatních jsme se velmi lišili zdravou bázní před Jehovou, a tak je to i dnes.

Maminka také neustále vyprávěla o své průkopnické službě a o tom, co pěkného při ní zažila. Vždy mluvila o službě velmi hezky a to na nás mělo výborný vliv. Vypěstovali jsme si podobně jako ona lásku k lidem a uvědomili jsme si, že služba dveře ode dveří může přinášet nesmírnou radost.“

Důvod k vděčnosti

Moji synové jsou už ženatí a mám pět velmi sympatických snach a všichni věrně slouží Jehovovi. Jehova mi také požehnal dalšími pěti chlapci — ano, pěti vnuky. Všichni jsou vychováváni tak, aby milovali Jehovu a aby pevně stavěli Boží Království na první místo ve svém životě. Modlíme se, aby i z nich se jednou stali sboroví starší jako z jejich otců a jejich dědečka.

Krátce po Deanově smrti jeden z mých synů napsal: „Bude se mi opravdu moc stýskat po tatínkovi, protože teď spí. Už nemá žádnou bolest. Žádné utrpení. Už ho nečekají žádné operace, injekční jehly a trubičky s výživou — jen klid. Nestačil jsem se s ním před jeho smrtí rozloučit. Všechno vždy nejde podle toho, jak si to naplánujeme. Mohu jenom říci, že jsem rozhodnut žít tak, abych nezmeškal přivítání.“

Jsem Jehovovi nesmírně vděčná za to, že jsem měla milujícího manžela, a také za jistou naději na vzkříšení. (Jan 5:28, 29) A velmi Jehovovi děkuji za svých pět synů.

[Obrázek na straně 23]

Helena Saulsberyová se svou rodinou dnes