Radosti a starosti při výchově sedmi synů

Vyprávějí Bert a Margaret Dickmanovi

Narodil jsem se v roce 1927 v Omaze ve státě Nebraska a vyrostl jsem v Jižní Dakotě. Vzpomínám si na své dětství v těžkých letech velké hospodářské krize (1929–1942). Maminka dělávala, jak tomu sama říkala, hladový vývar. Na pánev dala kousek tuku a přidala vodu, v tom jsme si pak namáčeli chleba. V té době to bylo těžké pro mnoho rodin.

NAŠE rodina nebyla nábožensky založená — v místních protestantských církvích rodiče viděli příliš mnoho pokrytectví. Moje smýšlení ovlivnily dva roky strávené v armádě za druhé světové války. Tehdy jsem se chytil ‚skleničky‘ a hazardního hraní.

Když jsem měl jednou dovolenku, zašel jsem na místní taneční zábavu a potkal tam Margaret Schlahtovou, děvče německo–ukrajinského původu. Zamilovali jsme se do sebe a po třech měsících známosti jsme se v roce 1946 vzali. Během osmi let se nám narodilo sedm synů, a na vlastní kůži jsme poznali, co to obnáší být rodiči.

V roce 1951 jsem měl těžkou nehodu na pile a málem jsem přišel o levé předloktí. Další dva roky jsem musel strávit v nemocnici kvůli transplantaci kůže a kosti. Margaret mezitím s pěti kluky válčila doma. Díky pomoci přátel a sousedů se však dokázala tímto perným obdobím probojovat. Během svého pobytu v nemocnici jsem měl spoustu času přemýšlet o smyslu života. Zkoušel jsem číst Bibli, ale moc jsem tomu nerozuměl.

Krátce po mém návratu z nemocnice jsme se přestěhovali do Opportunity, města ve státě Washington, kde jsem začal se svým švagrem pracovat ve stavební společnosti. . . Teď ať zase Margaret vypráví svou část příběhu.

Měla jsem plné ruce práce

Byla jsem vychována na farmě, kde jsme pěstovali obilí, chovali malé stádo dojnic a konzervovali ovoce a zeleninu. Byla jsem tedy zvyklá tvrdě pracovat, což mě vybavilo pro další obtížné životní situace, kterých nebylo málo. Období hospodářské krize jsme přečkali lépe než většina ostatních, protože jsme vždycky měli alespoň co jíst.

Mí rodiče neměli na náboženství čas, ale já jsem občas navštívila nedělní školu. Potom, když nám bylo devatenáct, jsme se vzali s Bertem. Neměli jsme svatbu v kostele, měli jsme jen jednoduchý obřad vedený kongregacionalistickým duchovním v obývacím pokoji v domě mých rodičů. Během několika let jsem porodila sedm kluků — Richarda, Dana, Douga, Garyho, Michaela, Kena a nakonec v roce 1954 Scotta. Měla jsem plné ruce práce, abych je všechny zvládla.

Když jsme se přestěhovali do Opportunity, zastavila se u nás nějaká paní a chtěla s námi mluvit o Bibli. Zeptala jsem se jí, jestli věří v peklo, nauku, která mi opravdu naháněla hrůzu. K mé úlevě mi vysvětlila, že učení o pekle není biblické, a že dokonce ani nauka o nesmrtelné duši v Bibli vůbec není. Předtím jsem žila ve strachu ze smrti a neuměla jsem si dát dohromady představu pekelného ohně s Bohem lásky. Rozhodla jsem se, že své děti nikdy nebudu učit takové lži.

V roce 1955 jsem začala studovat Bibli pomocí knihy „Bůh budiž pravdivý“.a Jak se dalo čekat, právě v tu dobu si mě vzal na mušku letniční kazatel a chtěl mě zachránit před svědky Jehovovými. Udělal však velkou chybu, začal mi totiž kázat o pekelném ohni. Vyslal za mnou dokonce tři dámy z jeho církve, aby mi studium se svědky rozmluvily.

V té době Bert sedával v obývacím pokoji a naslouchal odtamtud mému biblickému studiu. Potom si začal číst Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa, a věci mu začaly dávat smysl. Pracoval na směny, které končily o půlnoci. Když přišel domů, byla jsem už samozřejmě v posteli. Jednou v noci jsem se připlížila dolů po schodech a našla ho, jak tajně čte moje knihy. Vrátila jsem se po špičkách zpátky do postele s příjemným pocitem, že si ty věci sám ověřuje. Nakonec začal také studovat Bibli, a v roce 1956 jsme se oba stali pokřtěnými svědky.

Protože jsem měla během osmi let sedm synů, pociťovala jsem, že starat se o každodenní povinnosti, jako bylo jejich krmení a oblékání nebo udržování domu v čistotě a v pořádku, je opravdu náročný úkol. Kluci byli vedeni k tomu, aby doma pomáhali. Často jsem říkala, že nemám doma myčku nádobí — že jich mám sedm! Při této každodenní práci se všichni střídali. Velkou pomocí byl samozřejmě Bert. Udržoval doma pevnou kázeň a řád a přitom také otevřenou komunikaci. Chlapci měli ke svému tátovi úctu, ale nebáli se ho. Bert nikdy nezanedbával svou odpovědnost učit je, ani v choulostivých otázkách týkajících se pohlaví; dodnes rádi vzpomínají na jeho humorná vyprávění ze života zvířátek.

Richard, náš nejstarší syn, odešel v roce 1966 pracovat jako dobrovolník do ústředí Watch Tower Society v Brooklynu v New Yorku. Vidět, jak první syn opouští rodné hnízdo, byla pro mne docela velká zkouška. Bolelo mě u srdce, když jsem každý den viděla u stolu jeho prázdnou židli. Ale byla jsem šťastná, že dostává dobré školení a získává zkušenosti.

Nechám Berta, ať ve vyprávění pokračuje.

Výchova našich chlapců pomocí biblických zásad

Byli jsme s Margaret pokřtěni na oblastním sjezdu ve Spokane, ve státě Washington. Nyní před námi byl náročný úkol vychovávat naše chlapce podle biblických zásad, což by mohl někdo označit za staromódní. Netoleroval jsem žádné lži ani dvojí měřítka, a chlapci to věděli. Učili jsme je, že Jehova si zaslouží jen to nejlepší.

Věděli však, že se mi mohou svěřovat, protože jsme měli mezi sebou blízký vztah a dělali jsme spoustu věcí společně. Jako rodina jsme rádi chodili na pláž, dělali jsme pikniky v horách a hráli jsme softball. Měli jsme zvířata a zahradu, a chlapci přiložili ruku k dílu všude tam, kde to bylo potřeba. A tak se učili pracovat a hrát si. Snažili jsme se udržet si v našich činnostech vyrovnanost.

Teokratické dobrodružství

Náš duchovní život zahrnoval to, že jsme všichni chodili společně na křesťanská shromáždění do sálu Království a měli jsme pravidelné rodinné studium Bible. V roce 1957 jsme se účastnili oblastního sjezdu svědků Jehovových v Seatlu, ve státě Washington. Během programu zazněla výzva, aby se rodiny přestěhovaly a sloužily tam, kde bylo potřeba více svědků, kteří by kázali dobrou zprávu o Božím Království. Naše rodina si myslela, že je to dobrý nápad, a tak jsme začali plánovat naše stěhování. Napřed jsme jeli v roce 1958 do Missouri, a pak v roce 1959 do Mississippi.

V roce 1958 jsme zažili naše první velké teokratické dobrodružství. Postavil jsem obytný přívěs, který jsme zapřáhli za starý trojmístný šestiválec DeSoto z roku 1947. Ten rok nás takhle cestovalo všech devět do New Yorku, abychom se zúčastnili mezinárodního sjezdu. Strávili jsme na cestách a tábořením několik týdnů, když jsme překonávali vzdálenost 4 200 kilometrů ze Spokane na západním pobřeží do New Yorku! Chlapci na to rádi vzpomínají jako na hodnotně strávený čas a skvělou legraci.

Vyučujeme kázni pomocí dortu

Na tomto sjezdu jsme dostali svůj výtisk knihy Od ráje ztraceného k ráji znovu získanému.b Tato kniha se stala spolu s Biblí základním podkladem pro naše týdenní rodinné studium. Všichni chlapci se naučili číst, ještě když byli malí. Když kluci přišli ze školy, Marge s nimi strávila nějaký čas a poslouchala, jak čtou Bibli. Nepřipustili jsme, aby jejich mysl ovládla televize.

V rodině jsme měli úctu a kázeň. Při jedné příležitosti Margaret udělala velký dort —jednu ze svých specialit. V jídle, které jsme měli předtím, byla mrkev. Vždycky jsme chlapce nabádali, aby zeleninu na talíři alespoň ochutnali. Doug neměl mrkev rád. Řekli jsme mu, že dokud nesní tu mrkev, nedostane žádný dort. Přesto nechtěl to jídlo sníst. Margaret mu řekla: „Jestli nesníš tu mrkev, tvůj dort dostane pes.“ Myslím, že Doug jí nevěřil, dokud neviděl, jak jeho výtečný dort zhltla naše Blackie. Z této zkušenosti získal poučení, a stejně tak i ostatní chlapci. Jako rodiče jsme mysleli vážně to, co jsme řekli.

Život byl radostný

Řídili jsme se s Margaret vyjádřením Ježíše u Matouše 6:33: „Neustále tedy hledejte nejprve království a Otcovu spravedlnost, a to všechno ostatní vám bude přidáno.“ Jako rodina jsme se snažili dávat zájmy Království na první místo. Těšili jsme se ze společné služby, a chlapci se střídali, když se mnou chodili dům od domu. Každý měl svou tašku do služby, svou Bibli a biblickou literaturu. Za jakýkoli pokrok, který udělali, jsme je chválili. Margaret je často srdečně objala. Ano, pravidelně jsme jim projevovali náklonnost. Vždycky jsme si na kluky udělali čas — život byl radostný!

Jak chlapci vyrůstali, dostávali různé úkoly. Vozili lidi na shromáždění, odemykali sál Království a pomáhali s dalšími věcmi. Učili se oceňovat sál Království jako jejich místo uctívání a rádi se o něho starali.

Povzbuzovali jsme je, aby se na křesťanských shromážděních nebáli přihlásit. Měli cvičné proslovy na škole teokratické služby, kde se postupně učili řečnickým dovednostem. Náš pátý syn, Michael, nikdy nemluvil rád před publikem a na pódiu vždycky zažíval krušné chvíle. Uprostřed proslovu mu někdy vyhrkly slzy zklamání, protože nebyl schopen proslov dokončit. Časem se s tím vypořádal, a dnes, kdy už je ženatý, slouží jako cestující dozorce. Navštěvuje mnoho sborů a má přednášky několikrát týdně. To je ale změna!

Jak se chlapci dívali na ukázňování

Redaktor Probuďte se! se spojil s Michaelem, aby zjistil, jak se dívá na to, že byl vychováván staromódním způsobem. „Na tátu jsme se dívali jako na laskavého ukázňovatele. Vzpomínám si, že jako mladík jsem začal pracovat pro jednu radiostanici. Chtěl jsem auto, abych se mohl také podílet na celodobé průkopnické službě. Ředitel radiostanice mi nabídl svůj dvoudveřový kabriolet Ford Mustang, sportovní auto, oblíbené mezi mladými lidmi. Upnul jsem se na to auto, i když jsem věděl, že není moc praktické k tomu, abych jím vozil lidi s sebou do služby. Za tátou jsem šel s určitým rozechvěním. Když jsem mu řekl o nabídce, odpověděl: ‚Pojďme si o tom promluvit.‘ Věděl jsem, co to znamená! Povídal si o tom se mnou a ukázal mi výhody praktičtějšího auta. A tak jsem si koupil čtyřdveřový sedan, a po ujetí 160 000 kilometrů ve svém kazatelském působišti jsem mohl jenom říci: ‚Táta měl zase pravdu.‘

Když jsme byli děcka, bylo pro nás stěhování z Washingtonu do Missouri a pak do Mississippi vzrušujícím zážitkem. Líbilo se nám to. I když nás žilo devět celý rok v přívěsu 2,5 × 11 metrů, byla to velká legrace, a naučili jsme se jednat uspořádaně a vycházet jeden s druhým i ve stísněných podmínkách. Samozřejmě jsme si chtěli hrát hodně i venku.

Na co si také vzpomínám a čeho si velice vážím, bylo to, jak s námi táta vedl rozbor denního textu. V roce 1966 absolvoval školu pro starší na farmě Království v South Lansingu ve státě New York. Viděl tam, že v rodině betel prováděli výzkum, aby každý den mohli k textu podat komentář. Zavedl stejný systém v naší rodině. Každému z nás sedmi kluků bylo určeno, které ráno podáme komentář o tom, co jsme vyzkoumali. I když jsme čas od času reptali, naučilo nás to, jak provádět výzkum a jak se vyjadřovat. Takové návyky vydrží na celý život.

Silným dojmem na mě působilo to, jaké oběti máma a táta kvůli nám přinášeli. Moji dva starší bratři Richard a Dan by bývali mohli vydělávat peníze pro rodinu, ale rodiče je povzbuzovali, aby šli do Brooklynu v New Yorku sloužit jako dobrovolní pracovníci ve světovém ústředí Watch Tower Society. Rodiče také našetřili peníze, takže pět z nás mohlo letět do New Yorku a osobně si ústředí prohlédnout. Velmi mě to ovlivnilo. Vzrostlo tím naše ocenění pro Jehovovu organizaci.

Ať teď zase pokračuje táta.“

Zažili jsme i nezdary

Tak jako každá jiná rodina, i my jsme zažili problémy a nezdary. Jak děti dospívaly do věku, kdy kluci chodí s děvčaty, musel jsem jim radit, aby se nehrnuli do ženění s prvním děvčetem, které jim padne do oka. Také jsme se ujistili, že budou mít na schůzce vhodný doprovod. Chtěli jsme, aby měli nějaké životní zkušenosti před tím, než si vyberou celoživotního partnera. Někdy se objevily slzy, a dokonce na chvíli i zlomená srdce, ale nakonec chlapci uznali moudrost biblických rad, zvláště radu, aby vstupovali do manželství „pouze v Pánu“. Chválili jsme je za jejich moudrost. (1. Korinťanům 7:39)

Kvůli Scottovi, našemu sedmému synovi, jsme prolili i nějaké ty slzy. Podlehl špatné společnosti v zaměstnání, a nakonec byl vyloučen ze sboru. Pro všechny to byla těžká rána, ale respektovali jsme právní rozhodnutí starších. Scott musel na vlastní kůži okusit, že život ve službě Jehovovi je opravdu tím nejlepším způsobem života.

Nikdy jsme se nevzdali naděje, že se zase vrátí zpátky do sboru. Po pěti letech byl naštěstí zase znovu přijat. Když na to vzpomíná, říká: „Jedna z věcí, která mi pomohla, když jsem byl vyloučen, bylo to, že i když společenství s rodinou bylo velmi omezené, věděl jsem, že mě má rodina miluje.“ Scott dělal dále pokroky a posledních osm let slouží jako starší.

Další neštěstí, které nás potkalo, bylo to, že v roce 1998 byl ve svých dvaceti vyloučen jeden z našich vnuků. Naší útěchou však je, že ukázňování od Jehovy může vést k pozitivním změnám.

Velká změna v našem životě

Nakonec, do roku 1978 všichni chlapci odešli z domu. Během let jsem získal zkušenosti s vytápěním, ventilací a klimatizačními systémy. V roce 1980 jsme s Margaret obdrželi úžasné pozvání sloužit devět měsíců v brooklynském ústředí Watch Tower Society. Po osmnácti letech jsme stále tady!

Obdrželi jsme hojné požehnání. Nebylo to vždycky snadné vychovávat naše syny staromódním způsobem podle biblických zásad, ale v našem případě se to vyplatilo. V naší rodině to teď vypadá tak, že pět z našich synů slouží jako sboroví starší a jeden je cestujícím dozorcem. Máme dvacet vnoučat a čtyři pravnoučata a většina z nich je v pravdě a věrná Bohu.

Zažili jsme pravdivost žalmistových slov: „Pohleď, synové jsou dědictví od Jehovy; plod břicha je odměna. Jako šípy v ruce silného muže, takoví jsou synové mládí.“ (Žalm 127:3, 4)

[Poznámky pod čarou]

[Obrázky na straně 20 a 21]

S našimi syny, snachami (vpravo) a vnoučaty (úplně vpravo) při padesátém výročí naší svatby, rok 1996