Nesmrtelnost duše — Jak se tato nauka zrodila

„Žádný námět týkající se duševna nezaměstnával lidskou mysl tak jako otázka, co se s člověkem stane po smrti.“ „ENCYCLOPÆDIA OF RELIGION AND ETHICS“

1–3. Jak Sokrates a Platón podporovali myšlenku, že duše je nesmrtelná?

SEDMDESÁTILETÝ učenec a učitel je obviněn z bezbožnosti a z toho, že svým učením kazí mysl mládeže. Ačkoli obhajoba, kterou při soudním procesu předkládá, je brilantní, porota je proti němu zaujatá, shledává ho vinným a odsuzuje ho ke smrti. Pouhých několik hodin před vykonáním rozsudku tento letitý učitel předkládá svým žákům, kteří se kolem něho shromáždili, řadu argumentů, které mají potvrdit, že duše je nesmrtelná a že smrti se člověk nemusí bát.

² Tento odsouzenec není nikdo jiný než Sokrates, proslulý řecký filozof z pátého století př. n. l.a Jeho žák Platón zaznamenal tyto epizody ve svých spisech nazvaných Obrana Sokrata a Faidon. Sokrates a Platón jsou považováni za jedny z prvních, kdo podporovali myšlenku, že duše je nesmrtelná. Oni však toto učení nevytvořili.

³ Uvidíme, že počátky této myšlenky o lidské nesmrtelnosti sahají do minulosti daleko vzdálenější. Sokrates a Platón však tuto představu vytříbili a vytvořili z ní filozofickou nauku, čímž se tato myšlenka stala přitažlivější pro vzdělané vrstvy nejen v jejich době, ale i později.

Od Pythagora k pyramidám

4. Jaké názory na posmrtný život měli Řekové ještě před Sokratem?

⁴ Již před Sokratem a Platónem Řekové věřili, že jakási duše žije dál po smrti. Pythagoras, slavný řecký matematik, který žil v šestém století př. n. l., tvrdil, že duše je nesmrtelná a že podstupuje převtělování. Před ním se Thales z Milétu, který je pokládán za nejstaršího známého řeckého filozofa, domníval, že nesmrtelnou duši mají nejen lidé, zvířata a rostliny, ale že ji má i taková věc jako magnet, protože ten může pohybovat železem. Staří Řekové tvrdili, že duše mrtvých jsou převáženy přes řeku Styx do rozsáhlé podzemní říše, kterou označovali jako podsvětí. Tam byli soudci, kteří vynášeli nad dušemi rozsudek — buď budou mučeny ve vězení obehnaném vysokou zdí, nebo vstoupí do blaženosti v elysiu.

5, 6. Jaký názor na duši měli Peršané?

⁵ Na východě, v Íránu neboli Persii, začal v sedmém století př. n. l. působit prorok Zarathuštra. Zavedl způsob uctívání, který je označován jako zoroastrismus. To bylo náboženství Perské říše, která ovládala světovou scénu před tím, než se Řecko stalo významnou mocností. Zoroastrovské spisy uvádějí: „V nesmrtelnosti bude duše Spravedlivého vždy v Radosti, ale v trápení jistě bude duše Lháře. A tyto Zákony přikázal Ahuramazda [to znamená „moudrý bůh“] prostřednictvím své svrchované autority.“

⁶ Učení o nesmrtelnosti duše bylo také obsaženo v náboženství, které bylo v Íránu rozšířeno před zoroastrismem. Starověké íránské kmeny pečovaly o duše zesnulých například tím, že zemřelým obětovaly jídlo a oblečení, což jim mělo prospět v podsvětí.

7, 8. Jaké představy o tom, že po smrti těla žije duše dále, měli starověcí Egypťané?

⁷ V egyptském náboženství byla víra v posmrtný život ústřední naukou. Egypťané věřili, že duši mrtvého člověka bude soudit Osiris, hlavní bůh podsvětí. Například jeden dokument zachovaný na papyru, údajně pocházející ze 14. století př. n. l., ukazuje, jak Anubis, bůh mrtvých, přivádí duši písaře Hunefera před Osirise. Písařovo srdce, které znázorňuje jeho svědomí, leží na jedné misce vah a jeho protiváhu tvoří pštrosí pero, jaké nosí na hlavě bohyně pravdy a spravedlnosti. Další bůh, Thoth, zapisuje výsledky. Huneferovo srdce není zatíženo vinou, váží tedy méně než pero, a Hunefer proto smí vstoupit do Osirisovy říše a obdrží nesmrtelnost. Na papyru je také znázorněna nestvůra ženského rodu, která stojí vedle vah a je připravena zemřelého pohltit, jestliže srdce ve zkoušce neobstojí. Egypťané také své mrtvé mumifikovali a těla faraónů uchovávali v monumentálních pyramidách, protože se domnívali, že přežití duše závisí na tom, zda se zachová tělo.

⁸ Různé starověké civilizace tedy měly jedno společné učení — učení o nesmrtelné duši. Přijaly toto učení z téhož zdroje?

Kde tato nauka vznikla

9. Které náboženství ovlivnilo ve starověku egyptský, perský a řecký svět?

⁹ „Ve starověkém světě,“ uvádí se v knize The Religion of Babylonia and Assyria [Náboženství Babylónie a Asýrie], „a to v Egyptě, Persii a Řecku, [se projevoval] vliv babylónského náboženství.“ Tato kniha dále vysvětluje: „Vzhledem k tomu, že mezi Egyptem a Babylónií byly odedávna styky, jak o tom svědčí el-amarnské tabulky, mohly babylónské názory a zvyky při mnoha příležitostech jistě pronikat do egyptských kultů. V perském kultu Mithry se projevuje neklamný vliv babylónských představ . . . Silná příměs semitských prvků jak v rané řecké mytologii, tak v řeckých kultech je nyní učenci tak všeobecně uznávána, že není třeba dalšího komentáře. Tyto semitské prvky jsou do značné míry, přesněji vzato, babylónské.“b

10, 11. Jaké představy o životě po smrti měli Babylóňané?

¹⁰ Není však názor Babylóňanů na to, co se děje po smrti, zcela odlišný od názoru Egypťanů, Peršanů a Řeků? Povšimněme si například babylónského Eposu o Gilgamešovi. Jeho stárnoucí hrdina Gilgameš, zneklidněn myšlenkou na smrt, se vydává hledat nesmrtelnost, ale nenachází ji. Cestou potkává šenkýřku, která ho vybízí, aby si co nejvíce užil přítomný život, protože nekonečný život, který hledá, nenajde. Celým tímto eposem prostupuje myšlenka, že smrt je neodvratná a že naděje na nesmrtelnost je pouhou iluzí. Nemohlo by to snad naznačovat, že Babylóňané v posmrtný život nevěřili?

¹¹ Profesor Morris Jastrow ml. z Pennsylvánské univerzity napsal: „Ani lid, ani vůdci náboženského myšlení [v Babylóně] nikdy nepřipustili možnost úplného zničení toho, co bylo jednou uvedeno v existenci. Smrt byla [podle jejich názoru] přechodem k jinému druhu života; popřením nesmrtelnosti byla pouze zdůrazněna nemožnost uniknout změně existence — změně, která je způsobena smrtí.“ Ano, Babylóňané také věřili, že jakýsi život v jakési podobě po smrti pokračuje. Vyjadřovali to tím, že společně s mrtvými pohřbívali různé předměty, které by mrtví mohli používat v záhrobí.

12–14. (a) Kde se po potopě zrodilo učení o nesmrtelné duši? (b) Jak se tato nauka rozšířila po celé zemi?

¹² Je zřejmé, že učení o nesmrtelnosti duše sahá až do starověkého Babylóna. Podle Bible, knihy, jejíž historický záznam nese pečeť přesnosti, město Bábel neboli Babylón založil Noemův pravnuk Nimrod.c Po celosvětové potopě v Noemově době byl pouze jeden jazyk a jedno náboženství. Nimrod založil město a stavěl v něm věž, a tím zavedl další náboženství. Biblická zpráva ukazuje, že když v Bábelu došlo ke zmatení jazyků, neúspěšní stavitelé věže se rozptýlili, odnesli si s sebou své náboženství a začali od začátku. (1. Mojžíšova 10:6–10; 11:4–9) Tak se babylónské náboženství rozšířilo po celé zemi.

¹³ Podle tradice zemřel Nimrod násilnou smrtí. Je pochopitelné, že po jeho smrti mohli mít Babylóňané sklon chovat k němu velkou úctu jakožto k zakladateli, staviteli a prvnímu králi svého města. Za zakladatele Babylóna byl považován bůh Marduk (Merodak), a proto se někteří znalci domnívají, že Marduk představuje zbožštěného Nimroda. Jestliže to tak je, pak představa, že člověk má duši, která po smrti žije dál, musela být již všeobecně rozšířená přinejmenším v době, kdy zemřel Nimrod. V každém případě je z historických záznamů patrné, že po potopě se učení o nesmrtelnosti duše zrodilo v Bábelu neboli Babylónu.

¹⁴ Jak se však toto učení stalo ústřední naukou většiny dnešních náboženství? V následujícím oddíle bude věnována pozornost otázce, jak se toto učení stalo součástí východních náboženství.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázky na straně 6]

Představa Egypťanů o duších v podsvětí

[Obrázek na straně 7]

Sokrates tvrdil, že duše je nesmrtelná