Život po smrti — Čemu lidé věří?
„Jestliže zdatný muž zemře, může opět ožít?“ (JOB 14:14)
1, 2. Jak se mnoho lidí utěšuje, když jim smrt vezme milovaného člověka?
V JEDNÉ pohřební síni v New Yorku přátelé a členové rodiny tiše procházejí kolem otevřené rakve. Leží v ní sedmnáctiletý chlapec, jehož mladý život ukončila rakovina. Chlapcova matka, zlomená žalem, znovu a znovu v slzách opakuje: „Tommy je teď šťastnější. Bůh chtěl, aby s ním Tommy byl v nebi.“ Věří v to, protože tomu byla učena.
2 Asi 11 000 kilometrů odtud, v indickém městě Džámnagar, nejstarší ze tří synů zapaluje dřevo při kremaci svého zemřelého otce. Do praskání ohně odříkává bráhman sanskrtské mantry: „Duše, která nikdy neumírá, ať se stále snaží dosáhnout jednoty s nejvyšší skutečností.“
3. O jakých otázkách lidé uvažují už odedávna?
3 S realitou smrti se setkáváme všude kolem sebe. (Římanům 5:12) Je tedy zcela přirozené, že se ptáme, zda smrtí všechno končí. Když Job, věrný starověký služebník Jehovy Boha, přemýšlel o přirozeném koloběhu rostlin, podotkl: „Vždyť i pro strom existuje naděje. Když je podťat, dokonce znovu vyraší, a jeho vlastní proutek nezanikne.“ Jak je to tedy s lidmi? „Jestliže zdatný muž zemře, může opět ožít?“ ptal se Job. (Job 14:7, 14) Lidé všech kultur už odedávna uvažují o otázkách: Existuje po smrti nějaký život? Pokud ano, jaký život to je? Čemu tudíž lidé věří? A proč?
Mnoho odpovědí, stejný námět
4. Čemu lidé z různých náboženství věří, pokud jde o posmrtný život?
4 Mnozí lidé, kteří se formálně hlásí ke křesťanství, věří, že člověk jde po smrti buď do nebe, nebo do pekla. Hinduisté naproti tomu věří v převtělování. Podle islámského učení přijde po smrti den soudu, při kterém bude Alláh hodnotit životní běh každého člověka a každému určí, zda půjde do ráje, nebo do ohnivého pekla. Názory na mrtvé jsou v některých zemích směsicí místních tradic a formálního křesťanství. Například když na Srí Lance zemře někdo v domácnosti buddhistů či katolíků, nechávají se dokořán otevřené dveře a okna. Rakev se staví tak, aby nohy mrtvého směřovaly k hlavním dveřím. Lidé zde totiž věří, že tímto způsobem je duchu neboli duši zemřelého usnadněn odchod z domu. V západní Africe má zase mnoho katolíků a protestantů ve zvyku zakrývat zrcadla, když někdo zemře, aby se do nich nikdo nemohl podívat a uvidět ducha zemřelého člověka. O čtyřicet dnů později pak členové rodiny a přátelé slaví vstup jeho duše do nebe.
5. Co je ústřední naukou, na níž se shodne většina náboženství?
5 Přestože existuje tolik rozmanitých názorů, zdá se, že většina náboženství se shoduje přinejmenším v jedné věci. Věří, že něco v člověku — ať už se tomu říká duše, duch, či netělesná bytost — je nesmrtelné a po smrti těla žije dál. Názor, že člověk má nesmrtelnou duši, zastávají téměř všechny ty stovky náboženství a sekt křesťanstva. Je to také oficiální nauka judaismu. V hinduismu je na tomto názoru založeno celé učení o převtělování. I muslimové věří, že po smrti těla duše žije dál. V různých obměnách učí totéž australští domorodci, animisté v Africe, šintoisté, a dokonce i buddhisté.
6. Jak někteří učenci pohlížejí na představu, že duše je nesmrtelná?
6 Na druhé straně jsou lidé, kteří zastávají názor, že smrtí vědomý život končí. Představa, že citový a intelektuální život pokračuje v jakési neosobní, stínové duši oddělené od těla, jim připadá nesmyslná. Miguel de Unamuno, španělský učenec žijící ve 20. století, píše: „Věřit v nesmrtelnost duše znamená přát si, aby duše byla nesmrtelná, ale přát si to tak usilovně, že tímto chtěním bude pošlapán rozum a člověk se stane nerozumným.“ K lidem s podobným názorem patří proslulí starověcí filozofové Aristoteles a Epikúros, lékař Hippokrates, skotský filozof Davin Hume, arabský učenec Averroes a také Džaváharlál Néhrú, muž, který byl prvním ministerským předsedou Indie po vyhlášení její nezávislosti.
7. O kterých důležitých otázkách souvisejících s naukou o nesmrtelnosti duše musíme nyní uvažovat?
7 Když uvažujeme o tak protichůdných představách a názorech, musíme se ptát: Opravdu máme nesmrtelnou duši? Jestliže ale duše ve skutečnosti není nesmrtelná, jak je možné, že toto nepravdivé učení je nedílnou součástí tolika dnešních náboženství? Kde tato představa vznikla? Je velmi důležité, abychom na tyto otázky našli pravdivé a uspokojivé odpovědi. Na tom totiž závisí naše budoucnost. (1. Korinťanům 15:19) Nejdříve však prozkoumejme, jak nauka o nesmrtelnosti duše vznikla.
Jak se tato nauka zrodila
8. Jakou úlohu v šíření myšlenky, že duše je nesmrtelná, sehráli Sokrates a Platón?
8 Za jedny z prvních lidí, kteří podporovali myšlenku, že duše je nesmrtelná, jsou považováni řečtí filozofové Sokrates a Platón, kteří žili v 5. století př. n. l. Oni však nejsou původci této představy. Pouze ji vytříbili a vytvořili z ní filozofickou nauku, čímž se tato myšlenka stala přitažlivější pro vzdělané vrstvy nejen v jejich době, ale i později. Ještě před Sokratem a Platónem věřili v nesmrtelnost duše také vyznavači zoroastrismu ve starověké Persii, a Egypťané. Otázkou tedy je, kde tato nauka vznikla.
9. Čím byla ovlivněna starověká egyptská, perská a řecká kultura?
9 „Ve starověkém světě,“ píše se v knize The Religion of Babylonia and Assyria (Náboženství Babylónie a Asýrie), „a to v Egyptě, Persii a Řecku, [se projevoval] vliv babylónského náboženství.“ O egyptských náboženských představách tato kniha dále ukazuje: „Vzhledem k tomu, že mezi Egyptem a Babylónií byly odedávna styky, jak o tom svědčí el-amarnské tabulky, mohly babylónské názory a zvyky při mnoha příležitostech jistě pronikat do egyptských kultů.“a Totéž je možné říci o staré perské a řecké kultuře.
10. Jak na posmrtný život pohlíželi Babylóňané?
10 Věřili však starověcí Babylóňané v nesmrtelnost duše? V souvislosti s tím profesor Morris Jastrow ml. z Pensylvánské univerzity napsal: „Ani lid, ani vůdci náboženského myšlení [v Babylóně] nikdy nepřipustili možnost úplného zničení toho, co bylo jednou uvedeno v existenci. Smrt byla [podle jejich názoru] přechodem k jinému druhu života; popřením nesmrtelnosti [současného života] byla pouze zdůrazněna nemožnost uniknout změně existence — změně, která je způsobena smrtí.“ Ano, Babylóňané věřili, že po smrti jakýsi život v jakési podobě pokračuje. Vyjadřovali to tím, že s mrtvými pohřbívali různé předměty, které by mrtví mohli používat v záhrobí.
11, 12. Kde se po potopě zrodila nauka o nesmrtelnosti duše?
11 Je zřejmé, že učení o nesmrtelnosti duše sahá až do starověkého Babylónu. Má tato skutečnost nějaký význam? Podle Bible město Bábel neboli Babylón založil Noemův pravnuk Nimrod. Po celosvětové potopě v Noemově době lidé mluvili pouze jedním jazykem a měli jen jedno náboženství. Nimrod však byl „v odporu proti Jehovovi“ a společně se svými přívrženci si chtěl navíc ‚učinit proslulé jméno‘. A tak tím, že založil město a začal v něm stavět věž, zavedl odlišné náboženství. (1. Mojžíšova 10:1, 6, 8–10; 11:1–4)
12 Podle tradice zemřel Nimrod násilnou smrtí. Je pochopitelné, že po jeho smrti mohli mít Babylóňané sklon chovat k němu velkou úctu jakožto k zakladateli, staviteli a prvnímu králi jejich města. Vzhledem k tomu, že za zakladatele Babylónu byl považován bůh Marduk (Merodach), jehož jméno nesla řada babylónských králů, domnívají se někteří znalci, že Marduk představuje zbožštěného Nimroda. (2. Královská 25:27; Izajáš 39:1; Jeremjáš 50:2) Pokud to tak je, pak představa, že člověk má duši, která žije dál po smrti, musela být všeobecně rozšířená přinejmenším už v době Nimrodovy smrti. V každém případě je z historických záznamů patrné, že po potopě se učení o nesmrtelnosti duše zrodilo v Bábelu neboli Babylóně.
13. Jak se nauka o nesmrtelnosti duše rozšířila po celé zemi a k čemu to vedlo?
13 Bible dále ukazuje, že Bůh zmařil snahy stavitelů věže v Bábelu tím, že jim zmátl jazyk. Už spolu nemohli komunikovat, a proto zanechali stavby a byli ‚odtamtud rozptýleni po celém zemském povrchu‘. (1. Mojžíšova 11:5–9) Nesmíme však zapomenout na to, že i když se změnil jazyk stavitelů této věže, nezměnil se jejich způsob uvažování a jejich představy. Proto ať šli kamkoli, odnášeli si s sebou své náboženské názory. Tak se babylónské náboženské učení — včetně nauky o nesmrtelnosti duše — rozšířilo po celé zemi a stalo se základem většiny světových náboženství. Tímto způsobem vznikla světová říše falešného náboženství, která je v Bibli vhodně popsána jako „Velký Babylón, matka nevěstek a ohavností země“. (Zjevení 17:5)
Světová říše falešného náboženství se rozšiřuje směrem na východ
14. Jak se babylónské náboženské učení dostalo na indický poloostrov?
14 Někteří historikové říkají, že před více než 3 500 lety při vlně stěhování národů se árijský lid se světlou pletí dostal ze severozápadu do údolí Indu, na území, které nyní leží převážně v Pákistánu a Indii. Odtamtud se tento národ rozptýlil do nížin v povodí Gangy a napříč Indií. Někteří odborníci tvrdí, že náboženské představy přistěhovalců byly založeny na starověkých íránských a babylónských naukách. Tyto náboženské představy se tedy staly kořenem hinduismu.
15. Jak představa o nesmrtelnosti duše ovlivnila současný hinduismus?
15 V Indii je představa o nesmrtelnosti duše předkládána v podobě nauky o převtělování. Hinduističtí mudrci, kteří se zabývali univerzální otázkou, proč je mezi lidmi zlo a utrpení, dospěli k takzvanému karmanovému zákonu, zákonu příčiny a následku. Když tento zákon spojili s vírou v nesmrtelnost duše, vzniklo učení o převtělování, přičemž dobré činy a provinění v jednom životě jsou údajně odměňovány nebo trestány v životě příštím. Cílem stoupence tohoto učení je mókša, neboli osvobození od koloběhu znovuzrození, a konečné splynutí s takzvanou nejvyšší skutečností, tedy nirvána. Jak se hinduismus v průběhu staletí šířil, šířilo se i jeho učení o převtělování. A tato nauka je ústřední myšlenkou tohoto náboženství i dnes.
16. Která nauka o životě po smrti začala ovládat náboženské smýšlení a zvyklosti obrovského množství obyvatel východní Asie?
16 V hinduismu mají původ další náboženství, například buddhismus, džinismus a sikhismus. I tato náboženství se zastávají nauky o převtělování. Buddhismus, který pronikl na většinu území východní Asie — do Číny, Korey, Japonska a dalších zemí —, navíc výrazně ovlivnil kulturu a náboženství celé této oblasti. Vznikla tak náboženství, v nichž je patrná směsice nauk zahrnujících prvky buddhismu, spiritismu a uctívání předků. Nejvlivnějšími náboženstvími jsou taoismus, konfuciánství a šintoismus. Nauka, že život pokračuje dál i po smrti těla, tak začala ovládat náboženské smýšlení a zvyklosti velkého procenta obyvatel této části světa.
A co judaismus, křesťanstvo a islám?
17. V co věřili starověcí Židé, pokud jde o život po smrti?
17 Jak na otázku posmrtného života pohlížejí lidé, kteří se hlásí k judaismu, ke křesťanstvu a k islámu? Nejstarším z těchto náboženství je judaismus. Jeho kořeny sahají až k Abrahamovi, který žil asi před 4 000 lety, tedy dlouho před tím, než Sokrates a Platón zformulovali teorii o nesmrtelnosti duše. Židé ve starověku věřili ve vzkříšení mrtvých, a ne ve vrozenou nesmrtelnost člověka. (Matouš 22:31, 32; Hebrejcům 11:19) Jak se tedy nauka o nesmrtelnosti duše do judaismu dostala? Odpověď nám dávají dějiny.
18, 19. Jak se nauka o nesmrtelnosti duše dostala do judaismu?
18 V roce 332 př. n. l. Alexandr Veliký dobyl území Středního východu, mimo jiné i Jeruzalém. Nástupci Alexandra pokračovali v jeho plánu helenizace, a tak došlo ke smísení dvou kultur — řecké a židovské. Židé začali blíže poznávat řecké myšlení, a někteří se dokonce stali filozofy.
19 Jedním z těchto židovských filozofů byl Filón Alexandrijský, který žil v 1. století n. l. Velmi si vážil Platóna a judaismus se snažil vysvětlovat v pojmech řecké filozofie, čímž vydláždil cestu pro pozdější židovské myslitele. Řeckým myšlením je ovlivněn i Talmud — rabínské písemné komentáře k ústním zákonům. Encyclopaedia Judaica uvádí: „Rabíni v období Talmudu věřili, že duše po smrti žije dále.“ Pozdější židovská mystická literatura, například kabala, jde dokonce tak daleko, že učí o převtělování. Do judaismu se tedy představa o nesmrtelnosti duše dostala nepozorovaně prostřednictvím řecké filozofie. Ale jak se toto učení dostalo do křesťanstva?
20, 21. (a) Jak na platónskou neboli řeckou filozofii pohlíželi první křesťané? (b) Jak došlo ke spojení Platónových představ s křesťanským učením?
20 Zakladatelem pravého křesťanství je Ježíš Kristus. O něm Miguel de Unamuno, jehož výrok už byl citován, napsal: „Věřil spíše ve vzkříšení těla po židovském způsobu než v nesmrtelnost duše podle [řeckého] platónského způsobu.“ A zmíněný učenec dospěl k závěru: „Nesmrtelnost duše . . . je pohanské filozofické dogma.“ S ohledem na to můžeme pochopit, proč křesťany v prvním století apoštol Pavel důrazně varoval před ‚filozofiemi a prázdným podvodem podle lidské tradice, podle základních věcí světa, a ne podle Krista‘. (Kolosanům 2:8)
21 Kdy a jak však toto „pohanské filozofické dogma“ proniklo do křesťanstva? The New Encyclopædia Britannica to vysvětluje: „Od poloviny 2. století n. l. začali křesťané, kteří měli určité školení v řecké filozofii, cítit potřebu vyjádřit svou víru v jejích pojmech, jak pro vlastní intelektuální uspokojení, tak proto, aby obrátili vzdělané pohany. Z filozofie jim nejlépe vyhovoval platonismus.“ V raném období byly nauky křesťanstva silně ovlivněny dvěma takovými filozofy — Origenem z Alexandrie a Augustinem z Hippa. Na oba hluboce zapůsobily Platónovy představy a oba velmi přispěli k začlenění těchto představ do křesťanského učení.
22. Jak nauka o nesmrtelnosti duše zůstala významnou naukou islámu?
22 V judaismu a křesťanstvu se představa o nesmrtelnosti duše objevila pod vlivem platonismu, ale v islámu byla obsažena už od jeho počátku. Korán, svatá kniha islámu, učí, že člověk má duši, která po smrti žije dál. Mluví o konečném údělu duše, jímž je buď život v nebeské rajské zahradě, nebo trest v hořícím pekle. To neznamená, že se arabští učenci nepokoušeli spojit islámské nauky s řeckou filozofií. Arabský svět byl do určité míry ovlivněn Aristotelovým dílem. Ale nesmrtelnost duše je stále naukou muslimů.
23. O jakých závažných otázkách týkajících se života po smrti bude pojednávat následující článek?
23 Je tedy zřejmé, že náboženství na celém světě vytvořila nepřehledné množství nauk o posmrtném životě, jež vycházejí z představy, že duše je nesmrtelná. A tyto nauky ovlivňují, a dokonce ovládají a zotročují miliardy lidí. Tváří v tvář tomu všemu považujeme za nutné zeptat se: Je vůbec možné poznat pravdu o tom, co se s námi stane, když zemřeme? Existuje posmrtný život? A co k tomu říká Bible? O těchto otázkách bude pojednávat následující článek.
[Poznámka pod čarou]
a El-Amarna je lokalita s rozvalinami egyptského města Achetaton, které bylo údajně vybudováno ve 14. století př. n. l.
Umíš to vysvětlit?
◻ Která myšlenka prolíná většinu náboženství, pokud jde o učení o posmrtném životě?
◻ Jak z historických záznamů i z Bible vyplývá, že místem, kde se zrodila nauka o nesmrtelnosti duše, je starověký Babylón?
◻ Jakým způsobem byla východní náboženství ovlivněna babylónskou naukou o nesmrtelnosti duše?
◻ Jak nauka o nesmrtelnosti duše pronikla do judaismu, křesťanstva a islámu?
[Obrázky na straně 12 a 13]
Dobyvačné tažení Alexandra Velikého mělo za následek smísení řecké a židovské kultury
Augustin se snažil začlenit platónskou filozofii do křesťanství
[Podpisek]
Alexandr: Musei Capitolini, Roma; Augustin: Z knihy Great Men and Famous Women