OBŽALOBA

Obvinění ze zločinu. Obviněný člověk je volán k zodpovědnosti.

Jedno z hebrejských slov, jež se překládají jako „obžaloba“, je sit·nahʹ a pochází z kořenného slovesa sa·tanʹ, které znamená „odporovat“. (Ezr 4:6; srovnej Ze 3:1.) Nejčastější řecké slovo pro „obžalovat“ je ka·te·go·reʹo a nese myšlenku ‚mluvit proti‘ někomu, obvykle v soudním nebo právním smyslu. (Mr 3:2; Lk 6:7) U Lukáše 16:1 je řecké slovo di·a·balʹlo přeloženo jako ‚žalovat‘, ale může být přeloženo také jako ‚pomlouvat‘. (Int) Je příbuzné slovu di·aʹbo·los (pomlouvač), které je kořenem slova „Ďábel“.

Řecký výraz, který je u Lukáše 3:14 přeložen jako ‚falešně žalovat‘ (sy·ko·fan·teʹo), je u Lukáše 19:8 přeložen jako ‚vydírat falešnou obžalobou‘. Doslova to znamená „vzít ukázáním fíků“. Jedno z mnoha vysvětlení původu tohoto slova je, že ve starověkých Aténách byl zákaz vyvážet z provincie fíky. Ten, kdo jiného člověka udal, když jej obžaloval z pokusu vyvážet fíky, byl označen jako „fíkový ukazatel“. Tento termín potom znamenal zlomyslného udavače, člověka, který pro zisk žaluje na jiné lidi, falešného žalobce nebo vyděrače.

Člověk mohl být volán k odpovědnosti a obviněn ze špatného jednání, a být přitom zcela nevinnou, bezúhonnou obětí falešného žalobce. Hebrejský zákon tedy ukazoval, že každý jednotlivec v národě má závazek vést provinilce k odpovědnosti; zákon však současně poskytoval obžalovanému dostatečnou ochranu. Několik příkladů z mojžíšského Zákona dokládá tyto zásady. Jestliže nějaký člověk měl jakékoli informace, jež se týkaly trestného činu, měl před odpovědnými autoritami vznést obžalobu. (3Mo 5:1; 24:11–14) Tyto autority zase měly „hledat a pátrat a důkladně se dotazovat“ vzhledem k žalobě, aby před tím, než stanoví trest, zjistily, zda je pravdivá. (5Mo 13:12–14) Když nějaký člověk viděl přestupek, nesměl jej skrývat a měl proti tomu, kdo se provinil, podat žalobu, a to i v případě, že se provinění dopustil jeho blízký příbuzný jako bratr, syn, dcera nebo manželský partner. (5Mo 13:6–8; 21:18–20; Ze 13:3) Svědectví jednoho žalobce nestačilo, ale požadovalo se svědectví dvou nebo tří svědků. (4Mo 35:30; 5Mo 17:6; 19:15; Jan 8:17; Heb 10:28)

Mojžíšský Zákon rovněž dával obžalovanému právo stát před spravedlivým soudem tváří v tvář žalobci, aby mohlo být jasně určeno, zda je obvinění pravdivé. (5Mo 19:16–19; 25:1) Klasickou ukázkou takové situace byl případ dvou prostitutek, jež kvůli dítěti předstoupily před moudrého krále Šalomouna, aby rozhodl, která z nich je matkou dítěte. (1Kr 3:16–27)

Římský zákon také vyžadoval, aby žalobce přišel k soudu. Když byl tedy římský občan Pavel souzen místodržiteli Felixem a Festem, bylo jeho žalobcům nařízeno, aby také přišli. (Sk 22:30; 23:30, 35; 24:2, 8, 13, 19; 25:5, 11, 16, 18) Před césara v Římě však Pavel předstupoval na své vlastní odvolání, aby mohl být zproštěn obžaloby, a ne aby obžaloval svůj národ. (Sk 28:19) Ten, kdo židovský národ obvinil z nesprávného jednání, nebyl Pavel, dokonce ani Ježíš, ale Mojžíš, a to tím, jak jednal, a tím, co napsal. (Jan 5:45)

Tři Hebrejci byli obviněni z toho, že neuctívali Nebukadnecarovu zlatou sochu a byli uvrženi do pece. Obvinění bylo pravdivé, ale bylo založeno na špatném zákoně. Ti tři muži se nedopustili žádného provinění, a když se odvolali k Nejvyššímu soudu v nebesích, Jehova je zprostil jakékoli viny. (Da 3:8–25) Podobně byl i Daniel osvobozen od smrti a žalobci, kteří proti němu zosnovali úklad, byli hozeni lvům. (Da 6:24) Slovo „obžalovat“ je v těchto dvou případech překladem aramejského slovního obratu, který znamená „jíst kusy [masa vyrvaného z těla]“ a může se také překládat jako „pomlouvat“. (Da 3:8; 6:24; Rbi8, ppč) Ti, kdo byli proti obnově chrámu v Jeruzalémě, napsali dopis, v němž obviňovali stavitele z přestupků, a na základě těchto nepravdivých obvinění byl vydán zákaz práce, který se později prokázal jako nezákonný. (Ezr 4:6–6:12) Podobně náboženští vůdci hledali způsob, jak obžalovat Ježíše z přestoupení zákona. (Mt 12:10; Lk 6:7) Nakonec se jim podařilo tohoto nevinného muže zatknout a při soudním přelíčení se velmi snažili Ježíše, toho Spravedlivého, falešně obvinit. (Mt 27:12; Mr 15:3; Lk 23:2, 10; Jan 18:29) Tyto příklady ukazují, jak špatné je nepravdivě obžalovat druhé, zvláště pokud žalobci mají určitou autoritu. (Lk 3:14; 19:8)

Starší a služební pomocníci v křesťanském sboru nejenže nemají druhé falešně obviňovat, ale sami musí být bez obžaloby. (1Ti 3:10; Tit 1:6) Je-li tedy vznesena obžaloba proti staršímu, měli by to dotvrdit dva nebo tři svědkové. (Mt 18:16; 2Ko 13:1; 1Ti 5:19) Bez obžaloby by měl být celý sbor (1Ko 1:8; Kol 1:22), což však neznamená, že se nevyskytnou falešná obvinění, protože velký Protivník, Satan Ďábel, je totiž „žalobce našich bratrů, který na ně dnem i nocí žaluje před naším Bohem“! (Zj 12:10)