Otázky čtenářů

● Je pro křesťany vhodné, aby „si připíjeli“, když jsou příjemně pospolu?

V některých zemích požívají známí při společnostech na rozloučenou alkoholické nápoje, přičemž pozvedají sklenice, vzájemně si přiťukávají a říkají při tom „Na tvé zdraví!“ nebo něco podobného. Také při svatebních slavnostech se často pronáší přípitek novomanželům a přeje se jim zdraví a štěstí. Je pochopitelné, že někteří se ptali, zda se pro křesťany z biblického hlediska hodí, aby pronášeli takové přípitky.

Jistě není nesprávné, jestliže křesťan přeje příteli štěstí a dobré zdraví. Také by bylo nesprávné, kdyby to činila skupina lidí. Muži, kteří byli v duchovním ohledu starší v prvním století, uzavírali dopis křesťanským sborům výrokem, který ve skutečnosti znamená „zůstaňte zdraví!“. — Skutky 15:29.

Je to ale všechno, co lze říci o pronášení přípitku? Proč se přitom pozvedají sklenice nebo poháry a proč se přiťukává? Napodobí se tím nějaký zvyk? Povšimněme si, co o tom říká Britská encyklopedie, 11. vydání, svazek 13, na straně 121 (angl.): „Zvyk připíjet živým lidem na ‚zdraví‘ pochází nanejvýš pravděpodobně ze starého náboženského obřadu, při němž se připíjelo bohům a mrtvým. Řekové a Římané vylévali svým bohům při jídle oběť v podobě nápoje a při slavnostních pitkách připíjeli jim i mrtvým.“ Tato příručka ukazuje, jak tyto pohanské zvyky přetrvávaly mezi Skandinávci a Teutony, a potom připojuje: „S těmito zvyky při pití, jež jsou podobné obětem, muselo být spojeno také připíjení na zdraví živých lidí.“

Lidé si většinou při pronášení přípitku pravděpodobně nepředstavují, že přitom napodobují zvyk, libaci neboli úlitbu, která byla přinášena pohanským bohům, ale mohlo by tomu být tak. Věrný křesťan by se jistě neúčastnil pohanské oběti, protože zná slova: „Nemůžete pít kalich Jehovův a kalich démonů.“ (1. Kor. 10:21) Zralý křesťan by se také vyvaroval i pouhého napodobování obřadů falešného náboženství. Takový způsob jednání, jímž se vyjadřuje duchovní zralost, by se Jehovovi líbil. Pamatujme na to, že Bůh zvláště varoval Izraelity, aby nenapodobovali náboženské jednání okolních pohanských národů. — 3. Mojž. 19:27; 21:5.

Kdyby chtěl křesťan prosit o Boží požehnání pro někoho jiného, může to činit správně modlitbou k Bohu, která vychází ze srdce; nikoli tím, že by se řídil tradicemi, které se opírají o pohanské uctívání, k němuž má Jehova odpor. — Fil. 1:9; 2. Kor. 1:11.

Na celé zemi je množství zvyků a tradic. Jestliže zralý křesťan ví, že určitý zvyk pochází přímo z falešného uctívání, bude se mu jistě vyhýbat. Nemůžeme však mít námitky proti všem zvykům. V některých případech jde pouze o místní zvyklosti nebo etiketu, jež nepochází z falešného náboženství, jako například pozdrav se stiskem ruky nebo úklonem. (1. Mojž. 23:7) Každý sám může uvažovat o tom, co je mu známo o určitém zvyku, a o své vlastní pohnutce v této souvislosti. Proč vlastně pěstuje ten zvyk? Může se také zeptat: „Budou tím druzí přivedeni ke klopýtání nebo budou lidé v tom místě spojovat moje jednání s falešným náboženstvím?“ (1. Kor. 10:32, 33) Nikdo jiný nemůže sloužit křesťanu jako svědomí; proto může každý přemýšlet o té věci a rozhodnout se tak, aby měl čisté svědomí. — Skutky 23:1; 2. Kor. 1:12.