Měl by ses řídit zvykem?

JEDNI manželé z Rhodesie byli na návštěvě u přátel v Rakousku. Za svého pobytu tam byli pozváni k neformálnímu setkání v domácnosti nějakých jiných lidí. Když vstoupili do domu, byli vyzváni, aby si zuli boty a každý z nich dostal pár trepek. Manželé se nejdříve zarazili. Nebyli zvyklí zouvat si boty před cizími lidmi, a zvláště ne u někoho jiného doma. Brzy se však vzpamatovali a ochotně splnili žádost. Proč? Protože to zřejmě bylo v té domácnosti zvykem.

To bylo ovšem poměrně snadné rozhodnutí, protože nešlo o nic velkého. Všechny problémy, související se zvyky, však není možno řešit tak snadno, obzvláště dotýkají-li se nějak věcí křesťanského svědomí. Velmi mnoho zvyklostí je nevinných, a ve skutečnosti dodávají životu zajímavosti a obohacují jej. Některé jsou velmi škodlivé a mohou vážně ohrozit vztah člověka k jeho stvořiteli, zatímco o jiné bychom měli vážně usilovat, chceme-li jít po cestě života.

CO JE ZVYK?

Zvyk je definován jako „dlouho zavedený způsob jednání považovaný za nepsaný zákon“. Je to také „zvyklost nebo způsob jednání obvyklý u mnoha lidí . . . nebo obvyklý u některého jednotlivce“. Jako právní termín se vztahuje na „nepsaný zákon zavedený . . . jednotnou praxí“.

Pro znázornění se podívejme do Bible, do 1. Mojžíšovy, 29. kapitoly. Tam nacházíme zprávu o tom, jak Jákob jednal se svým strýcem Lábanem o ruku jeho mladší dcery Ráchel, aby se s ní mohl oženit. Bylo umluveno, že Jákob bude za Ráchel, kterou velmi miloval, pracovat pro Lábana sedm let. Na konci sedmi let Jákob přišel k Lábanovi a řekl: „Odevzdej mi mou manželku, protože mé dny vypršely.“ Lában však Jákoba podvedl, protože mu místo Ráchel dal svou starší dceru Líu. Jákob byl zřejmě tímto podvodem velmi rozrušen a vznesl svému strýci námitky. Jak mu Lában odpověděl? „U nás není zvykem jednat tímto způsobem a dát mladší ženu před prvorozenou.“ Ačkoli byl Jákob tak podveden, přece nepopíral tento nepsaný zákon, ale vyjádřil, že jej uznává, a souhlasil, že bude čekat další týden, než dostane Ráchel za manželku. — 1. Mojžíšova 29:15–28.

Můžeme také použít novodobý příklad, z něhož je patrný význam slova „zvyk“. V Rhodesii musí být manželství zákonně zapsáno u vládního úředníka, má-li být úředně uznáno. Kdysi to tak nebylo. Jestliže manželství mělo být v obci uznáno, musela se oslava sňatku konat podle afrického zvyku, podle nepsaného zákona. Mimo jiné to znamenalo, že musela být zaplacena cena za nevěstu, neboli lobola, a že musel být také přítomen prostředník, který měl sjednat schválení sňatku ze strany rodičů nebo poručníků. Ještě dnes mnohé africké ženy se nepovažují za skutečně vdané, ačkoli již mají oddací list, dokud není vykonán tento obvyklý zvyk.

To jsou příklady obvyklých zvyků, které nejsou nutně špatné, pokud ovšem nejsou zneužívány. Mnohé z nich jsou ve skutečnosti velmi příjemné a značnou měrou přispívají k radosti ze života. Kdo by například s radostí nejedl — nebo se nepokusil jíst — čínské jídlo párem tyčinek? Zvyk zouvat si boty při vstupu do bytu není jen věcí pohodlí, ale je to také praktický projev pochopení pro hostitelku a její snahu udržet byt čistý a pěkný. Také zvyky spojené se žní jsou od nepaměti spojeny s radostí a veselím. (Žalm 126:5, 6) Ano, takové zvyky velmi přispívají k radosti ze života.

Ježíš Kristus neodsuzoval všechny zvyky. Při jedné příležitosti pokáral farizea, který se jmenoval Šimon, za to, že se neřídil určitým zvykem souvisejícím s pohostinností. (Luk. 7:44–46) Při jiné příležitosti Ježíš využil zvyku, že se v synagóze četlo z Písma, a vydal znamenité svědectví o tom, že je Mesiášem. (Luk. 4:16–21; srovnej Skutky 15:21.) Apoštol Pavel také dobře využil zvyku číst Písmo v synagóze. Číst a vysvětlovat Boží slovo se ve skutečnosti stalo jeho osobním zvykem. V Tessalonice Pavel „podle svého zvyku“ použil židovské synagógy a „po tři sabaty [se Židy] uvažoval o Písmech“. K čemu to vedlo? „Někteří z nich se stali věřícími a přidružili se k Pavlovi a Sílovi.“ (Sk. 17:2–4) A tak Ježíš i Pavel využili dobrého zvyku k vydání svědectví.

ZVYKY, KTERÝCH SE MÁME VYVAROVAT

Jsou však zvyky, které jsou škodlivé. Když byl Ježíš na zemi, vytvořili si Židé systém tradic, který uvaloval na lid těžká břemena. Mnozí ve skutečnosti považovali tyto tradice za cennější než Boží psané Slovo. Ježíš sám ostře odsoudil jako pokrytce ty, kteří zaváděli takové tradice, a tak činili neplatným Boží slovo. Měli z toho farizeové, kteří se v tomto směru provinili, nějaký užitek? Neměli, jak o tom učedníci řekli Ježíši: „Víš, že se farizeové urazili, když slyšeli, co jsi řekl?“ Nejenže farizeové sami byli zaslepení, ale zaslepení byli i ti, kterým byly tyto tradice uloženy. (Mat. 15:1 až 14) Nevědomost živená takovými zvyky nebo tradicemi vedla ve skutečnosti k tomu, že Židé dali usmrtit právě toho, který se prokázal jako zaslíbený Mesiáš, ‚hlavní prostředník života‘. — Sk. 3:14–17.

Také dnes máme zvyky, které mohou vést k duchovní zkáze, pokud pevně nelpíme na Božím slovu. Například v Rhodesii je zvykem, že muž, který právě vstoupil do manželství, zanechává svou manželku doma ve vesnici a odchází do města za světskou prací. Podle nepsaného zákona to musí učinit, jinak dostane v obci důtku. Co se však obvykle stává, když někdo jedná podle tohoto zvyku? Jakmile je ve městě, musí se někde ubytovat. Proto si najde nějakou místnost a možná, že v ní bydlí ještě s jednou nebo více osobami. Časem začne pociťovat, že potřebuje, aby mu někdo vařil jídlo a pral prádlo. A tak začne hledat takzvanou manželku mapoto. Mapoto je označení odvozené od anglického slova „pot“ (hrnec) a přepsané do jazyka šona. Taková žena se nejen stará o mužovy domácí potřeby, ale uspokojuje také jeho sexuální touhy. A tak povstává cizoložství.

Jak se však daří manželce doma ve vesnici? Stará se o pole, o domácí zvířata a děti a vidí manžela snad jen jednou nebo dvakrát ročně. Žena je většinu času doma bez manžela a dostává se také do vážného pokušení k nemravnosti. V tomto případě může tedy zvyk vést k přímému porušení Božího čistého slova pravdy. Bible říká, že když muž a žena vstoupí do manželství, stávají se jedním tělem a měli by proto zůstat spolu. (Mat. 19:5, 6) Mohou být ovšem situace, kdy manžel nebo manželka zjistí, že musí na čas žít odděleně od svého manželského druha, snad následkem nepředvídaných okolností. Nebo se to může stát na základě oboustranného souhlasu, aby mohla být splněna nějaká dočasná povinnost. Jestliže se však stane zvykem, že žijí odděleně, jako v uvedeném případě, může to vést k velké škodě.

Křesťanští svědkové Jehovovi, žijící v místech, kde je takový zvyk, naštěstí odvážně snášejí pohanu za to, že se neřídí tímto zvykem. Je jim to milejší, než aby jednali způsobem, který by nezískal Jehovovo schválení a mohl by dokonce vést ke ztrátě věčného života. Místo aby opustili své manželky a šli pracovat do města, pustili se někteří podnikavě do pěstování například kávovníku a banánovníku. Jehova jim požehnal za to, že upřímně toužili zůstat u svých rodin a řídit se směrnicemi, které dává ve svém Slově. Ačkoli to snad vyvolalo určitou formu nesouhlasu v obci, jednají tímto způsobem jako pro Jehovu a ne pro lidi. — Kol. 3:23.

Některé zvyky jsou spojeny s tak hanebným jednáním, že jsou Jehovovi, a tudíž i jeho lidu, odporné. Mezi takové zvyky patří sodomie, bestialita, homosexualita, krvesmilstvo a jiné formy sexuální nemravnosti. Těchto věcí se dopouštěli kanaánští obyvatelé Zaslíbené země. Když Jehova vyjmenoval zvyky, které jsou nečisté a jemu odporné, varoval Izraelity: „Budete plnit svou povinnost vůči mně, abyste nepěstovali žádný z těchto ohavných zvyků, které byly pěstovány před vámi, a tak se jimi neznečistili.“ Potom zdůraznil, jak vážná je to věc, když řekl: „Já jsem Jehova, váš Bůh.“ — 3. Mojž. 18:1–30.

Vidíme tedy, jak se Jehova dívá na takové hanebné zvyky. Ale jak je to dnes? Jsou takové zvyky obvyklé ve tvé zemi? Jak to vypadá v tvém vlastním okolí? Není pravda, že některé národy dokonce mění své zákony, takže homosexualita již není podle zákona trestná a na homosexuály se v obci pohlíží jako na úctyhodné obyvatele? Stejně jako za dnů starověkých Izraelitů a v době křesťanského sboru jsou takové zvyky odporné všem, kteří se chtějí ‚stát svatými ve svém celém chování‘. — 1. Petra 1:15; Řím. 1:24–27.

ŽÁDOUCÍ ZVYKY, JIMIŽ SE MÁME ŘÍDIT

Až dosud jsme mluvili o zvycích, které dodávají radosti lidskému životu, o zvycích, jež se dotýkají biblicky školeného svědomí a o zvycích, jichž se musíme vyvarovat, abychom jako křesťané zůstali čistí v Jehovových očích. Nyní věnujme pozornost zvykům, které by křesťané měli chtít pěstovat, aby zůstali odděleni od světa. Vzpomeňme si, že v definici „zvyku“ je myšlenka o způsobu jednání, který je „obvyklý pro mnohé“ nebo „obvyklý u jednotlivce“. Jaké jsou některé zvyky, jež by měl křesťan rozvíjet?

Vzpomínáš si na zprávu v 17. kapitole knihy Skutků, kde je záznam o tom, jak Pavel a Sílas odešli z Tessaloniky a šli do Bereje? Jak reagovali berejští na křesťanské učení? Verš 11 říká: „Přijali slovo s největší dychtivostí mysli a denně pečlivě zkoumali Písma, zdali je tomu tak.“ Je pro tebe studium Božího slova každodenním zvykem? Máš období, kdy hluboce uvažuješ o věcech, které jsi poznal? Člověk, který to učiní ve svém životě pravidelným zvykem, je považován za šťastného. — Žalm 1:1, 2.

A co společenství s ostatními křesťany při uctívání? Neřekl bys, že to je žádoucí zvyk, který bychom měli rozvíjet? Apoštol Pavel si to myslel. Když psal židovským křesťanům, zmínil se o zvyku, který se zřejmě u některých objevil — totiž že zanedbávali společné shromažďování k uctívání. Apoštol neschvaloval tento zvyk, naopak nabádal své spoluvěřící, aby se řídili zvykem právě opačným. Řekl, že by se měli shromažďovat, aby se vzájemně podněcovali k lásce a znamenitým skutkům. My bychom měli dělat totéž v nemenší míře — ve skutečnosti ‚tím více, když vidíme, že se ten den blíží‘. — Žid. 10:24, 25.

Nakonec bychom si měli položit otázku: Jak dalece projevuji zájem o druhé? Činím svým zvykem mluvit o pravdě se spoluvěřícími a s jinými lidmi v jejich domovech? Povšimni si, jaký postoj k tomuto zvyku měli Ježíšovi apoštolové. Petr a Jan byli jednou v Jeruzalémě vyzváni, aby již nemluvili v Ježíšově jménu. Tito apoštolové s úctou, ale odvážně prohlásili před židovským sanhedrinem: „My nemůžeme přestat mluvit o věcech, které jsme viděli a slyšeli.“ Když potom byli tito Boží služebníci propuštěni, připojili se ke spoluvěřícím a společně se modlili: „Jehovo, povšimni si jejich hrozeb a dej svým otrokům, aby stále mluvili tvé slovo se vší smělostí.“ (Sk. 4:18–30) Jaký je to znamenitý postoj!

To ale nebylo všechno. Později byli apoštolové za svou odvážnou činnost uvězněni. V noci však je anděl vysvobodil. A kam šli? Ke chrámu, aby tam dále oznamovali „dobré poselství“. Brzy se ocitli před židovským soudním dvorem. Když statečně prohlásili, že ‚musí poslouchat Boha jako vládce spíše než lidi‘, byli zbičováni a potom propuštěni. Co však dělali? „Dále každý den bez přestání učili v chrámě i dům od domu a oznamovali dobré poselství o Kristu Ježíši.“ (Sk. 5:17–42) Jak znamenité zvyky si vypěstovali tito věrní následovníci Ježíše Krista! Máš stejný postoj ke křesťanskému zvyku oznamovat „dobré poselství“?

Jak bys tedy odpověděl na otázku: „Měl by ses řídit zvykem?“ Moudré rozhodnutí povede k vřelému společenství se spoluvěřícími a zároveň dodá tvému životu rozmanitosti a obohatí jej. Především tak budeš vytvářet blízký, vřelý, osobní vztah k Jehovovi, který opatřuje všechno pro naši radost. Kromě toho budeš sobě a snad i jiným, jimž oznamuješ „dobré poselství“, zajišťovat výsadu života v Božím novém spravedlivém světě, kde se ve všech zvycích bude zrcadlit Jehovova sláva. — 1. Kor. 10:31.