Místní kultury a křesťanské zásady — Dají se sloučit?
STEPHEN, svědek ze severní Evropy, byl přidělen jako misionář do jisté africké země. Když se s jedním místním bratrem procházel po městě, tento bratr ho vzal za ruku. Stephena to zarazilo a bylo mu to nepříjemné.
Představa, že by se měl při chůzi po rušné ulici držet za ruku s jiným mužem, byla pro Stephena pohoršující. V jeho kultuře je takový zvyk spojován s homosexualitou. (Římanům 1:27) Ale pro afrického bratra to bylo jen projevem přátelství. Odmítnout ruku by znamenalo odmítnout přátelství.
Proč bychom se měli o střety kultur zajímat? Především proto, že Jehovův lid si dychtivě přeje plnit úkol, který dostal od Boha, totiž ‚činit učedníky z lidí všech národů‘. (Matouš 28:19) Někteří křesťané se právě kvůli tomu, aby mohli plnit tento úkol, přestěhovali a slouží tam, kde je třeba více kazatelů. Mají-li v novém prostředí vykonávat svou práci úspěšně, musí porozumět různým kulturám, s nimiž se setkávají, a musí se jim přizpůsobit. Potom budou moci harmonicky spolupracovat se svými bratry a sestrami, a také jejich veřejná služba bude účinnější.
V tomto neklidném světě také mnoho lidí také opustilo svou vlast z politických nebo hospodářských důvodů a usadilo se v jiných zemích. A tak se může snadno stát, že se při kázání těmto novým sousedům setkáme s novými zvyky. (Matouš 22:39) Různé zvyky, které jsou pro nás nové, v nás mohou zpočátku vyvolávat rozpaky.
Vyhraněné oblasti
Kultura je vetkána do struktury lidské společnosti. Bylo by tedy opravdu zbytečné stát se ‚příliš spravedlivými‘ a zkoumat každý sebemenší zvyk, abychom se přesvědčili, zda se dá sloučit s biblickými zásadami! (Kazatel 7:16)
Je však nezbytně nutné rozpoznat ty místní zvyky, kterými jsou božské zásady očividně porušovány. To se ale obvykle pozná snadno, protože Boží slovo je zde „k urovnávání věcí“. (2. Timoteovi 3:16) V některých zemích je například zvykem mít mnoho manželek, ale praví křesťané se drží biblického měřítka, podle něhož jeden muž má mít jen jednu žijící manželku. (1. Mojžíšova 2:24; 1. Timoteovi 3:2)
Pro pravého křesťana jsou také nepřijatelné některé pohřební zvyky, které mají odhánět zlé duchy nebo které jsou založeny na víře v nesmrtelnou duši. Někteří lidé obětují zemřelým kadidlo nebo se k nim modlí, aby tím zahnali zlé duchy. Jiní bdí u těla zemřelého, nebo dokonce pořádají druhý pohřeb, který má pomoci zemřelému připravit se na život ‚na onom světě‘. Bible však učí, že když člověk zemře, ‚naprosto nic si neuvědomuje‘, a nemůže proto nikomu ani prospět, ani ublížit. (Kazatel 9:5; Žalm 146:4)
Existuje ovšem mnoho zvyků, které jsou s Božím slovem slučitelné. Opravdu osvěžující je setkat se s kulturami, v nichž se dodnes pěstuje duch pohostinnosti, v nichž je zvykem vřele pozdravit i neznámého člověka a případně ho pozvat k sobě domů jako hosta. Jestliže jste sami svědky takového jednání, nemáte chuť napodobit takový příklad? Pokud to uděláte, jistě se tím zlepší vaše křesťanská osobnost. (Hebrejcům 13:1, 2)
Kdo z nás je rád, když ho někdo nechá čekat? V některých zemích se to stává zřídka, protože přesnost je tam považována za důležitou vlastnost. Bible nám říká, že Jehova je Bohem pořádku. (1. Korinťanům 14:33) Proto ustanovil ‚den a hodinu‘, kdy skoncuje s ničemností, a ujišťuje nás, že se tato událost „neopozdí“. (Matouš 24:36; Habakuk 2:3) Kultury, v nichž je zdůrazňována přiměřená přesnost, nám pomáhají jednat ukázněně a projevovat náležitou úctu k jiným lidem a k jejich času, což rozhodně odpovídá biblickým zásadám. (1. Korinťanům 14:40; Filipanům 2:4)
A co zvyky, které jsou neškodné?
Je zřejmé, že některé zvyky jsou s křesťanským způsobem života slučitelné, kdežto jiné se s ním sloučit nedají. Ale jak se máme dívat na zvyky, které nemůžeme označit ani jako dobré, ani jako špatné? Mnohé zvyky jsou neškodné, a tím, jaký postoj k nim zaujmeme, můžeme projevit svou duchovní vyrovnanost.
Existuje například mnoho druhů pozdravů — podání ruky, úklon, polibek, nebo dokonce i obejmutí. Podobně existuje i mnoho různých zvyků při stolování. V některých zemích lidé jedí ze společného talíře nebo ze společné mísy. Odříhnutí je v některých zemích přijatelným, nebo dokonce žádoucím projevem ocenění, kdežto v jiných zemích je něco takového nepřijatelné a bylo by to označeno jako vrchol nespolečenského chování.
Neříkejme si, který z těchto neškodných zvyků se nám osobně líbí nebo nelíbí, ale raději se soustřeďme na to, abychom k nim zaujali správný postoj. Bible nám dává nadčasovou radu, abychom ‚nic nedělali ze svárlivosti ani ze samolibosti, ale abychom s ponížeností mysli považovali ostatní za sobě nadřazené‘. (Filipanům 2:3) Něco podobného říká Eleanor Boykinová ve své knize This Way, Please— A Book of Manners (Pojďte prosím tudy — Kniha o společenském chování): „První, co potřebujete, je laskavé srdce.“
Tento pokorný postoj nám pomůže, abychom se na zvyky jiných lidí nedívali opovržlivě. Podnítí nás k tomu, abychom jednali vstřícně, abychom se sami zajímali o to, jak druzí lidé žijí, abychom sdíleli jejich zvyky, ochutnávali jejich jídlo, a ne abychom se odtahovali nebo se dívali podezřívavě na všechno, co nám připadá odlišné. Jestliže jsme nezaujatí a ochotní vyzkoušet něco nového, zavděčíme se svému hostiteli nebo cizincům, kteří žijí v našem sousedství. Jestliže ‚rozšíříme‘ své srdce a svůj obzor, bude to užitečné i pro nás samotné. (2. Korinťanům 6:13)
Co když nějaký zvyk brání duchovnímu pokroku
Co když se setkáme se zvyky, které samy o sobě sice nejsou nebiblické, ale nenapomáhají duchovnímu pokroku? V některých zemích mívají lidé například sklon k otálení. Takový bezstarostný přístup k životu sice snižuje stres, ale pravděpodobně povede k tomu, že pro nás bude obtížnější ‚plně‘ dovršit svou službu. (2. Timoteovi 4:5)
Jak můžeme povzbudit druhé lidi, aby důležité věci neodkládali „na zítra“? Pamatujme na to, že ‚první, co potřebujeme, je laskavé srdce‘. Jestliže nás podněcuje láska, můžeme sami jít příkladem a pak laskavě vysvětlit, proč je užitečné neodkládat na druhý den to, co je třeba udělat dnes. (Kazatel 11:4) Musíme přitom dávat pozor, abychom výkonnost nezdůrazňovali natolik, že bychom podkopávali naši vzájemnou důvěru. Jestliže druzí hned naše návrhy nepřijmou, neměli bychom nikomu poroučet, a jestliže jsme se v někom zklamali, neměli bychom se na něho zlobit. Lásku musíme vždy považovat za důležitější než výkonnost. (1. Petra 4:8; 5:3)
Berme ohled na místní vkus
Naproti tomu si však musíme být jisti, že každý návrh, který někomu dáme, je opodstatněný, že to není jen snaha vnutit někomu náš osobní vkus. Velké rozdíly bývají například ve stylu oblékání. Na mnoha místech je vhodné, aby muž, který káže dobrou zprávu, nosil vázanku, ale v některých tropických zemích by to bylo považováno za příliš formální. Často pro nás může být užitečným vodítkem to, co podle místního vkusu nosí lidé, kteří ve svém povolání přicházejí do styku s veřejností. Ve spojitosti s choulostivou otázkou oblékání musíme uplatňovat ‚zdravou mysl‘. (1. Timoteovi 2:9, 10)
Co když se nám některý zvyk nelíbí? Měli bychom ho automaticky zavrhnout? To není nutné. Zvyk, o kterém byla zmínka na začátku, totiž že se muži vodí za ruce, byl v dané africké společnosti naprosto přijatelný. Když misionář viděl, že jiní muži, kteří chodí kolem, se také drží za ruce, poněkud se mu ulevilo.
Apoštol Pavel na svých dlouhých misionářských cestách navštěvoval sbory, jejichž členové pocházeli z nejrůznějšího prostředí. Často jistě narážel na projevy různých kultur. Pavel tedy přijímal všechny zvyky, které přijmout mohl, ale pevně se přitom držel biblických zásad. „Stal jsem se lidem všeho druhu vším,“ řekl, „abych rozhodně některé zachránil.“ (1. Korinťanům 9:22, 23; Skutky 16:3)
Pokud si nejsme jisti, jak bychom měli na nové zvyky reagovat, může nám pomoci několik otázek. Jaký dojem vyvoláme u pozorovatelů, jestliže určitý zvyk přijmeme, nebo jestliže ho nepřijmeme? Stane se pro tyto lidi poselství o Království přitažlivým, protože uvidí, že se snažíme sžít se s jejich kulturou? Mohlo by se naproti tomu naší službě něco vytýkat, kdybychom určitý místní zvyk přijali? (2. Korinťanům 6:3)
Chceme-li se ‚stát lidem všeho druhu vším‘, je možná nutné, abychom změnili své hluboce zakořeněné názory na to, co je správné, a co nesprávné. Ohodnocení, zda je nějaký způsob jednání „správný“, nebo „nesprávný“, často záleží jen na místě, kde žijeme. Jestliže se tedy muži drží za ruce, je to v jedné zemi projevem přátelství, kdežto v mnoha jiných zemích by to jistě odvádělo pozornost od poselství o Království.
Existují však jiné zvyky, které jsou na různých místech přijatelné a které dokonce mohou být pro křesťany vhodné, ale přesto musíme v souvislosti s nimi projevovat opatrnost.
Pozor, abychom nepřekročili meze slušnosti!
Ježíš Kristus řekl, že jeho učedníci sice nemohou být vzati ze světa, ale že musí jednat tak, aby ‚nebyli částí světa‘. (Jan 17:15, 16) Někdy se však nedá snadno rozeznat, kde je hranice mezi tím, co je nedílnou součástí Satanova světa, a tím, co je pouze projevem určité kultury. Například hudba a tance bývají charakteristické téměř pro každou kulturu, i když v některých zemích jim bývá přisuzována větší důležitost než jinde.
Snadno by se mohlo stát, že bychom něco posuzovali spíš podle toho, nač jsme my sami zvyklí, než na základě rozumných biblických důvodů. Alex, bratr z Německa, byl pověřen, aby sloužil ve Španělsku. V prostředí, kde žil dříve, se příliš netančilo, ale ve Španělsku patří tanec k místní kultuře. Když Alex poprvé viděl, jak bratr a sestra předvádějí temperamentní místní tanec, nevěděl, co si o tom má myslet. Je tento druh tance špatný nebo světský? Snížil by svá křesťanská měřítka, kdyby s tímto zvykem souhlasil? Alex poznal, že hudba a tance jsou sice jiné než v Německu, ale že to vůbec neznamená, že by jeho španělští bratři a sestry snižovali křesťanská měřítka. Do rozpaků se dostal proto, že byl zvyklý na jinou kulturu.
Emilio, bratr, který má tradiční španělské tance velmi rád, si však uvědomuje, že zde je určité nebezpečí. „Vidím, že při mnoha tancích je nutné, aby oba tanečníci byli velmi blízko u sebe,“ říká. „Jako svobodný muž si uvědomuji, že by to mohlo ovlivňovat pocity nejméně jednoho z obou tanečníků. Někdo může tanec využít, aby tomu, k němuž se cítí přitahován, projevil svou náklonnost. Pokud je hudba nezávadná a fyzického kontaktu je co nejméně, může to být ochranou. Musím však připustit, že když si několik svobodných mladých bratrů a sester jde spolu zatančit, je velmi obtížné udržet teokratickou atmosféru.“
Jistě bychom nechtěli využívat naši kulturu jako záminku k tomu, abychom se oddávali světskému chování. V izraelské kultuře měl zpěv a tanec své místo, a když byli Izraelité u Rudého moře vysvobozeni z moci Egypta, oslavovali to zpěvem a tancem. (2. Mojžíšova 15:1, 20) Jejich hudba a tanec se ovšem lišily od hudby a tance okolního pohanského světa.
Je politováníhodné, že když Izraelité netrpělivě čekali, až se Mojžíš vrátí z hory Sinaj, udělali si zlaté tele, jedli a pili a pak „vstali, aby se pobavili“. (2. Mojžíšova 32:1–6) Když Mojžíš a Jozue zaslechli zvuk jejich zpěvu, okamžitě je to znepokojilo. (2. Mojžíšova 32:17, 18) Izraelité ‚mez‘ překročili a v jejich zpěvu a tanci se nyní projevovaly rysy okolního pohanského světa.
Dnes je také možné, že se v místě, kde žijeme, pěstuje hudba a tance, jež jsou celkem přijatelné, a nikdo se kvůli tomu nemusí ve svém svědomí znepokojovat. Jestliže se ale ztlumí světla, přidají se světelné efekty nebo se změní rytmus hudby, pak se v tom, co předtím bylo přijatelné, může najednou začít projevovat duch světa. Někdo snad řekne: „To je prostě naše kultura.“ Podobně se omlouval Áron, když dal svolení k pohanskému způsobu zábavy a uctívání a nesprávně to označil jako „svátek Jehovovi“. Tato chabá omluva neměla žádnou cenu. Vždyť jejich chování bylo dokonce považováno za něco, co je „k potupě mezi jejich protivníky“. (2. Mojžíšova 32:5, 25)
Kultura má své místo
Neobvyklé zvyky nás mohou v první chvíli zarazit, ale to neznamená, že všechny musí být nepřijatelné. Máme-li ‚vycvičenou vnímavost‘, můžeme rozpoznat, které zvyky jsou s křesťanskými zásadami slučitelné a které se s nimi sloučit nedají. (Hebrejcům 5:14) Jestliže jsme laskaví a naše srdce je naplněno láskou k lidem, kteří žijí kolem nás, budeme na neškodné zvyky reagovat přiměřeně.
Vyrovnaný názor na pestrou směsici kultur nám při kázání dobré zprávy pomůže, abychom se „lidem všeho druhu“ — jak v našem okolí, tak i ve vzdálených místech — ‚stali vším‘. A bezpochyby zjistíme, že díky našemu zájmu o rozmanité kultury je náš život obohacen a že je pestřejší a velice zajímavý.
[Obrázek na straně 20]
Je mnoho vhodných způsobů, jak se mohou křesťané zdravit
[Obrázek na straně 23]
Vyrovnaný názor na rozmanité kultury může obohacovat a zpestřovat náš život