Jehova Bůh — Bůh, který ‚vyslýchá modlitbu‘
1. Jak dokázal David již v mladých letech svou víru v Jehovu a svou oddanost Bohu?
DAVID byl muž, který dokázal svou víru a vážně hledal Boha. Byl za své hledání bohatě odměněn. Byl ve svém mládí pomazán Samuelem na Boží příkaz za budoucího krále Izraele, protože Jehova jej poznal jako muže „podle svého srdce“. Když David krátce potom stál proti filištínskému obru Goliášovi, dokázal svou silnou víru v Jehovu a svou oddanost Bohu činem. Ale již jako pastýřský mládenec dokázal tohoto ducha, neboť zabil lva a medvěda a osvobodil ovce svého otce z tlamy divokých zvířat. David obdržel dobrou výchovu a my se od něj můžeme mnohému naučit. — 1. Sam. 13:14; 16:11–13; 17:34–36, 45–47.
2. Co udělal David, když seděl na trůnu na Siónu, a proč to udělal?
2 Když David konečně přišel na trůn a dobyl Jeruzalém, obývaný Jebuzity, zvlášť „hrad Sión“, zřídil svůj trůn v tomto městě. Při první vhodné příležitosti vynesl David svatou truhlu za velkého jásotu na Sión. Poznal, že truhla představuje Jehovovu přítomnost, že je nazývána ‚truhlou Boží, při kteréž se vzývá jméno, jméno Jehovy zástupů, sedícího nad cherubíny‘. — 2. Sam. 5:5–7; 6:2.
3. Co si David přál ještě udělat a jak dalece se jeho přání splnilo?
3 David tím však ještě nebyl spokojen, neboť později řekl: „Já jsem uložil v srdci svém vystavěti dům k odpočinutí truhle úmluvy Jehovovy, a ku podnoži noh Boha našeho.“ I když nesměl sám stavět tento dům nebo tento chrám, protože prolil mnoho krve ve válkách, Jehova mu přece dovolil, aby dalekosáhle přispěl k splnění přání svého srdce. David připravil stavbu, neboť shromáždil velkou část potřebného stavebního materiálu a přispěl mnohým ze svého vlastního majetku. Řekl: „Já zajisté podle své nejvyšší možnosti nachystal jsem potřeb k domu Boha svého . . . zvláštní poklad zlata i stříbra, i ten dávám k domu Boha svého mimo všecko to, co jsem připravil k domu svatyně.“ — 1. Par. 28:2, 3; 29:2, 3.
4. Jakou podobnost má modlitba Davidova s modlitbou Páně neboli Otčenášem?
4 Nakonec velebil David Jehovu v modlitbě před celým sborem, a to vznešenými slovy, která svědčila o nejvyšší úctě. Je zajímavé, že jeho myšlenky jsou souběžné s hlavními myšlenkami známé modlitby zvané modlitba Páně neboli Otčenáš. (Mat. 6:9–13) David nejprve velebil a posvěcoval Boží jméno, neboť řekl: „Tváť jest, ó Jehovo, velebnost i moc i sláva, i vítězství i čest . . . chválíme jméno slávy tvé.“ Potom zdůraznil důležitost Božího království a ukázal, že Boží vůle se má dít v nebi i na zemi, neboť se modlil: „[Tvé jest] všecko, což jest v nebi i v zemi. Tvé jest, ó Jehovo, království a ty jsi vyšší nad všelikou vrchnost . . . ty panuješ nad vším.“ Jako v modlitbě Pánově následuje potom prosba o uspokojení osobních potřeb a o odpuštění hříchů, tak David rovněž veřejně vyznal, že on a celý národ je plně závislý na Jehovově péči a že jsou si vědomi své podřízenosti. Nakonec vyjádřil krátkými slovy ducha oddanosti z celého srdce, neboť řekl: „Jehovo, Bože náš, všecka ta hojnost, kterouž jsme připravili k stavení domu tvého, jménu svatému tvému, z ruky tvé jest, a tvé jsou všecky věci.“ — 1. Par. 29:10–16.
5. Jak je z žalmu 132 patrný Davidův velký zájem o Boží dům a Boží město?
5 Boží dům a Boží město bylo zřejmě to, co Davida nejvíce zaměstnávalo a co mu leželo zvlášť na srdci. Jeho velký zájem o tyto věci mu velmi pomáhal při modlitbách a byl vůdčím motivem jeho modliteb. To zvlášť jasně vysvítá z žalmu 122, který by sis měl přečíst. Každý verš svědčí o Davidově upřímném přání uctívat Jehovu ve společenství jiných a děkovat Jehovovu jménu v Jehovově domě, který ležel uvnitř jeruzalémských bran, tedy uvnitř města, které bylo ‚k sobě vespolek připojeno‘. Vybízel zvlášť svůj lid, aby se modlil o pokoj Jeruzaléma. Proč? David řekl: „Pro bratří své a přátely své žádati budu pokoje tobě.“ A ještě důležitější důvod uvedl slovy: „Pro dům Jehovy Boha našeho budu tvého dobrého hledati.“
6. Jakými slovy ukazuje žalm 65, jak se máme přibližovat k Bohu v modlitbě?
6 Také Davidova slova v 65. žalmu jsou ve spojení s naším námětem. Ukazují, že uctívání může být vyjádřeno protiklady. David se modlil: „Pro tebe je chvála — mlčení —, ó Bože, na Siónu; a tobě je plněn slib.“ Potom řekl: „K tobě modlitbu vyslýchajícímu všeliké tělo přicházeti bude.“ Znamená to, že se můžeme jakkoli přiblížit Bohu a že jej můžeme nalézt kdekoli, jak se mnozí domnívají? Nikterak. Povšimněme si, co říká David dále pod inspirací: „Blahoslavený [šťastný, NS], kohož vyvoluješ, a přivodíš, aby obýval v síňcích tvých. Tuť nasyceni budeme dobrým domu tvého, v svatyni chrámu tvého.“ — Žalm 65:2–5.
7. Kdo všechno je v Božím Slově vyzýván, aby se přiblížil k Bohu?
7 Zjišťujeme však, že David neřekl, že by se k Bohu mohl přiblížit jenom jeho lid, Izraelité. Řekl naprosto jasně, že k Jehovovi, který vyslýchá modlitby, bude přicházet „všeliké tělo“. Jaké přátelské pozvání obsahují tato slova! Velmi naléhavá a jednoznačná jsou také slova zaznamenaná Izaiášem, která souhlasí s Davidovým výrokem: „Cizozemce pak, kteříž by se připojili k Jehovovi, aby sloužili jemu, a milovali jméno Jehovovo, jsouce u něho za služebníky,. . . ty přivedu k hoře svatosti své, a obveselím je v domě svém modlitebném . . . Nebo dům můj, dům modlitby slouti bude u všech národů.“ — Iz. 56:6, 7; viz dále 2. Par. 6:32, 33.
8. Jak Jehova prokázal milosrdenství nejprve duchovnímu Izraeli a potom též mnoha „cizozemcům“?
8 Považuješ se za jednoho z těchto ‚cizozemců‘, tedy ne za duchovního Izraelitu, který má nebeskou naději? Raduješ se přesto, že znáš Jehovu, miluješ jej a sloužíš mu? Uposlechl jsi pozvání, aby ses připojil k jiným upřímným ctitelům a přišel do Jehovova domu modlitby? I duchovní izraelité museli být shromážděni tímto způsobem, neboť během první světové války si přivodili Jehovův hněv, byli jakoby nemocní a byli rozptýleni. Jehova jim však ve svém velkém milosrdenství opět věnoval svou přízeň a umožnil také velkému množství lidí, podobným ovcím, aby se připojili k ostatku duchovních Izraelitů a tvořili s nimi úzké společenství. Je to potvrzeno těmito slovy z Izaiášova proroctví: „Výrok Pána Jehovy, který shromažďuje rozptýlené Izraelovy, zní: ‚Shromáždím k němu jiné kromě těch, kteří již byli shromážděni.‘“ — Iz. 56:8, NS; viz dále Iz. 12:1; Zjevení 7:13–15.
9. Kdo předal nejprve Davidovi přesné poznání o Bohu a co to pro něj znamenalo?
9 David věděl, jak se modlit. Vysvítá to dosti zřejmě z jeho četných žalmů. Od koho se to však naučil? Musel si brát k srdci poučení a výchovu svých rodičů a jeho rodiče se jistě řídili příkazem předaným Mojžíšem, který zněl: „Protož milovati budeš Jehovu Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své. A budou slova tato, kteráž já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém. A budeš je často opětovati synům svým, a mluviti o nich, když sedneš v domě svém, když půjdeš cestou, a léhaje i vstávaje.“ (5. Mojž. 6:7) David tedy poznal a splnil první předpoklad — přijímat přesné poznání ze spolehlivého zdroje, z Božího psaného Slova. Protože byl ochotný učit se a měl správný postoj srdce, posilovalo toto poznání a porozumění jeho víru, kterou, jak již jsme viděli, dokázal bez váhání již ve svém raném mládí. Kromě toho to v něm vzbudilo vřelou lásku k Jehovovi a podporovalo to jeho věrnost k němu do té míry, že nemohla být ničím otřesena, ačkoli jednou nebo dvakrát těžce zhřešil.
10. Je možné a nutné, abychom dnes jednali tak jako David? Jaká otázka proto vzniká?
10 Ty jsi se snad netěšil těm přednostem, které měl David již od svého raného dětství, ale ani pro tebe není žádná jiná, žádná kratší cesta. Musíš začít tím, že získáš přesné poznání a správné porozumění Boží vůle a jeho záměru, která jsou zjevena v Bibli. Musíš zůstat na této cestě. Musíš neustále hledat poznání jako skrytý poklad a pídit se po něm a tak vytvoříš základ, který je stále širší a hlubší. (Přísl. 2:1–9) Toto poznání a porozumění by tě mělo pobízet k činu, mělo by v tobě vyvolávat silnou víru v Jehovu a rozvíjet lásku k němu, která člověka přiměje, aby se mu oddal. A to je možno dělat. Dělali to lidé již v dávné minulosti, Ábelem počínaje, a dělají to i dnes muži, ženy a mladiství, kteří jsou zcela různě nadaní, patří k nejrůznějším vrstvám a z nichž někteří měli nedostatečné nebo špatné vychování. Všichni potřebujeme opět a opět pomoc a povzbuzení a proto se musíme naučit modlit. Jako Davidovi, tak bude i nám velkou pomocí úzké spojení s městem a domem Božím. Avšak kde dnes můžeme najít toto město a tento dům? Jde o doslovné město a o doslovný dům?
DNEŠNÍ BOŽÍ MĚSTO A DNEŠNÍ BOŽÍ DŮM
11. a) V jakém smyslu byl zákon „stínem budoucích dobrých věcí“? b) Jak mluví Pavel o duchovním domě Božím a jak jej označuje?
11 Boží Slovo nám dává zřetelnou a povzbuzující odpověď na tyto otázky. Bible ukazuje, že věci, kterých Bůh používal ve spojení se starým izraelským lidem, představovaly něco, co předstiňovalo daleko lepší věci počínající Kristem Ježíšem, větším Davidem. Pavel napsal, že uspořádání, které trvalo pod zákonem předaným prostřednictvím Mojžíše, bylo „stínem budoucích lepších věcí“. Když přišel Kristus Ježíš, ukončil ono uspořádání, neboť je, obrazně řečeno, ‚přibil na mučednický kůl‘. Skrze Krista zavedl Bůh lepší pořádek a učinil Krista „prostředníkem nové smlouvy“, jejímž prostřednictvím byl zplozen nový lid, duchovní Izrael, křesťanský sbor. Dnes se nachází na zemi ještě ostatek tohoto lidu a tvoří jádro společenství svědků Jehovových. Tento lid, který je pomazán Božím svatým duchem a má nebeskou naději, splňuje prorocký obraz města a domu neboli chrámu Božího. Pavel používá ve svém dopise Efezským obou těchto znázornění. Píše: „Jste spoluobčané svatých a členové Boží domácnosti.“ Potom se zmiňuje o apoštolech a Kristu Ježíši, ‚základním uhelním kamenu‘, a pak pokračuje slovy: „V jednotě s ním roste celá harmonicky spojená stavba ve svatý chrám pro Jehovu. Vy též v jednotě s ním jste spolu budováni v místo, kde Bůh přebývá duchem.“ Je to vznešená představa důvěrného vztahu mezi Jehovou a celým křesťanským sborem, chrámovou třídou, a svědčí o vřelé vnitřní spojitosti. — Žid. 9:15; 10:1; Kol. 2:14; Ef. 2:19–22, NS.
12. Kde Jehova s radostí přebývá podle žalmu 132 a proč je to pro nás povzbuzení?
12 To však není první místo, kde je tato myšlenka vyjádřena. Když Pavel napsal tato slova, myslel snad na slova žalmu 132, který byl napsán pod inspirací a v nejkrásnější poetické formě. Jeho nadpis zní: „Píseň stupňů“. Žalmista nejprve mluví o svém pevném rozhodnutí neustat dříve, dokud „nenajdu místa Jehovovi, k příbytkům Nejmocnějšímu Jákobovu“. Popisuje, jak je truhla smlouvy vynášena v triumfálním průvodu na Sión a říká: „Povstaniž, Jehovo, a vejdi do odpočinutí svého, ty i truhla velikomocnosti tvé.“ Pak mluví o tom, jaký je Jehovův vztah k tomuto domu a městu, které si kdysi vyvolil: „Neboť jest vyvolil Jehova Sion, oblíbil jej sobě za svůj příbytek, řka: Toť bude obydlí mé až na věky, tuť přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil.“ (Žalm 132:1–5, 8, 13, 14) Je-li Jehova takto zaměřen, pak by jistě nemělo připadnout zatěžko někomu, kdo se upřímně obrací k tomuto místu, aby se modlil k Jehovovi a zůstával s ním ve spojení.
13. Jak srovnává Pavel křesťanský sbor s plně dospělým mužem?
13 Tato chrámová třída byla jasně patrná ve dnech apoštola Pavla v různých sborech křesťanů. Ještě jasněji je patrná v naší době, zvlášť od roku 1919, kdy se splnila četná Ježíšova prorocká podobenství, jako podobenství o ‚shromažďování pšenice do stodoly‘ a o ‚shromažďování znamenitých ryb do nádob‘. (Mat. 13:30, 48; 24:31) Pavel vzhlížel k době, kdy křesťanský sbor dospěje k zralosti, „v plně dospělého muže, k míře vzrůstu, který náleží k plnosti Kristově“. Z jeho slov vyplývá, že tento růst a tento znamenitý vztah vzniká tím, že ‚každý kloub‘ dává, „co je třeba“, ale že se to též děje „podle činnosti každého jednotlivého údu v patřičné míře“ a že to vše přispívá k „růstu těla a k jeho budování v lásce“. — Ef. 4:13–16, NS.
14. Do jaké míry splňují dnes svědkové Jehovovi předpoklady uvedené Pavlem?
14 Tento obšťastňující a zdravý stav je dnes možno najít v předobrazné a velké rodině svědků Jehovových. Všichni se oddali Jehovovi, dali se, jak to Bible vyžaduje, pokřtít a jednají též od té doby podle toho. Splňují nejdůležitější předpoklady, neboť získali horlivým studiem Bible přesné poznání a posílili tím svou víru v Jehovu a podpořili svou oddanost k němu. Ačkoli je zde již jen menšina, ostatek těch, kteří mají nebeskou naději, přece jsou všichni v celém světě ‚harmonicky spolu spojeni a uzpůsobeni ke spolupráci‘ nejdůležitějšími „klouby“ neboli členy, totiž těmi, kteří byli dosazeni jako dozorci. Růst je však podle Pavlových slov udržován i ‚každým jednotlivým údem v patřičné míře‘, neboť každý, ať mladý či starý, ať muž či žena a ať již má málo nebo mnoho odpovědností, koná svůj díl. Jak se Pavel zmínil předtím ve svém dopise, bylo podle Boží dobré vůle „na plné hranici ustanovených časů opět shromáždit všechny věci v Kristu, věci v nebesích i věci na zemi“. Toto spojování křesťanů v úzké společenství probíhá podle Boží vůle a všechna čest za ně patří jemu. „[Je to] Bůh, který dává vzrůst.“ — Ef. 4:16; 1:9, 10, NS; 1. Kor. 3:7, NS.
NAUČ NÁS MODLIT SE
15. a) Čí společenství bychom měli hledat, a proč? b) Jak reagoval Ježíš, když jej jeden z jeho učedníků prosil, aby je naučil modlit se?
15 Když to vše vezmeme v úvahu, není rozumné se domnívat, že úzké společenství s touto skupinou oddaných Jehovových ctitelů, v jejichž středu dlí Bůh, nám dalekosáhle pomáhá udržet náš vztah a naše spojení k Jehovovi? Tito Boží ctitelé považují za svou přednost, že tě mohou povzbuzovat vzhledem k tomuto nesrovnatelnému a důležitému znaku tvého křesťanského života a pomáhat ti v této souvislosti. Když jeden učedník řekl Ježíšovi: „Pane, nauč nás modlit se“, splnil Ježíš ochotně tuto prosbu, neboť vyslovil vzornou modlitbu. Potom předložil podobenství, jímž ukázal, že máme být vytrvalí v modlitbě. Nechtěl tím říci, že nebeský Otec je pomalý ve vyslýchání modliteb, neboť zakončil slovy: „Jestliže tedy umíte [nedokonalí, hříšní rodiče] . . . dávat dobré dary svým dětem, oč mnohem více dá Otec v nebesích svatého ducha těm, kteří jej žádají.“ — Luk. 11:1–13, NS.
16. Jak svědkové Jehovovi napodobují Ježíše v tomto směru a na čem spočívá jejich jednota?
16 Svědkové Jehovovi jako Ježíšovi následovníci se radují, že mohou přímým návodem pomocí Božího Slova a svým příkladem v tomto ohledu dělat vše, co mohou. Jestliže najdou někoho, kdo projevuje zájem, snaží se s ním vést pravidelně domácí biblické studium, které — kde je to možné — začínají a končí krátkou modlitbou. Také jejich shromáždění, kromě shromáždění pro veřejnost, jsou zahajována a uzavírána modlitbou, kterou sledují všichni přítomní s upřímným srdcem. Jestliže se účastníš těchto shromáždění a necháš na sebe působit jejich ducha, zjistíš, že ti toto ovzduší pomáhá vzhledem k modlitbě, a to ne tím, že se působí na city přítomných nebo že jsou jejich city vzrušovány, nýbrž tím, že všichni jsou shromážděni kolem Jehovova stolu a společně přijímají posilující duchovní pokrm z Božího Slova. Jsou také spojeni svou oddaností Jehovovi a svou službou, kterou provádějí k podpoře zájmů jeho království, jakož i svou vzájemnou upřímnou, vřelou a nezištnou láskou. Přirozeně, že se při takových příležitostech mohou vzbudit tvé city, avšak to samo o sobě není rozhodujícím činitelem nebo nejdůležitějším cílem, který se sleduje. — Mat. 18:20.
17. Jak je nám pomáháno čelit osobním problémům?
17 Kromě toho ti to pomůže poznat, jaké věci máš pojmout do svých modliteb, do svých proseb, chvalořečení a díkůvzdání. Zjistíš, že se naučíš posuzovat z Božího stanoviska i nejzávažnější problémy, které se snad vyskytnou v tvém životě, jako se vyskytují v životě všech, kteří se snaží být pravými křesťany. Naučíš se řídit se znamenitou apoštolovou radou: „Nemějte o nic starost, ale ve všem nechť jsou vaše přání oznamována Bohu modlitbou a prosbou a díkůvzdáním. A pokoj Boží, který převyšuje každé pomyšlení, bude chránit vaše srdce i síly vaší mysli skrze Krista Ježíše.“ — Fil. 4:6, 7, NS.
18. Jak můžeme pomoci lidem, kteří upřímně hledají, aby se přiblížili k Bohu a jakou oporu pro to nalézáme v Bibli?
18 Mohli bychom ovšem uvést ještě mnoho dalších jednotlivostí, ale chtěli jsme v tomto pojednání o modlitbě hlavně ukázat pomocí Bible těm lidem, kteří upřímně hledají, kde mohou najít Boha a jak se k němu mohou přiblížit jediným prostředníkem, Kristem Ježíšem. Pavel o něm napsal: „Neboť nemáme jako velekněze takového, který by nemohl spolucítit s našimi slabostmi, nýbrž toho, který byl ve všech ohledech vystaven zkoušce jako my sami, avšak bez hříchu. Přistupme tedy se smělostí řeči k trůnu nezasloužené dobrotivosti, abychom obdrželi milosrdenství a nalezli nezaslouženou dobrotivost jako pomoc v pravý čas.“ — Žid. 4:15, 16, NS; Jan 14:13, 14.
DVA OBRAZY TOHOTO ÚZKÉHO SPOLEČENSTVÍ
19, 20. a) S jakou skupinou lidí můžeme mít dnes společenství a jaká otázka proto vzniká? b) Co viděl Jan pozoruhodného v jednom vidění a co to znamená pro obyvatele země? c) Jak je zdůrazněna bezprostřední blízkost této vlády?
19 Bible zdůrazňuje pozoruhodným způsobem důležitost tohoto úzkého společenství. K tvému povzbuzení budeme nyní uvažovat o dvou obrazech, které nám to znázorní z dvou hledisek, z hlediska celku a z hlediska jednotlivcova.
20 Jak již jsme se zmínili, nachází se na zemi ještě ostatek pomazané chrámové třídy, která je ‚budována v místo, kde Bůh přebývá duchem‘, a proto dnes může kdokoli z ‚velkého zástupu‘ ‚jiných ovcí‘ pěstovat úzké společenství s členy této třídy. (Ef. 2:22, NS; Zjev. 7:9, 15; Jan 10:16) Někteří se snad nyní zeptají, zda toto požehnané společenství skončí, až po Armagedonu nakonec všichni členové chrámové třídy budou spojeni s Kristem Ježíšem na jeho nebeském trůně. Podle toho, co Jan viděl ve zjevení, tomu tak nebude. Podle svého popisu viděl „svaté město, nový Jeruzalém sestupující z nebe od Boha a připravený jako nevěsta okrášlená pro svého manžela“. Toto město předčí každou představu. Jeho rozměry jsou jedinečné, neboť každá strana — délka, šířka a výška — měří 600 kilometrů (3 000 stádií) a Jan viděl, jak celé město sestupuje z nebe. To neznamená, že nebeská vláda sestoupí doslovně, nýbrž že obrátí svou pozornost k zemi a bude se jí zabývat. Jak se to projeví na obyvatelích země? Jan slyšel hlas, který říkal: „Hle, stan Boží je s lidmi a bude s nimi přebývat a oni budou jeho lidem a Bůh sám bude s nimi.“ (Zjev. 21:2, 3, 16, NS) Lépe ani není možno popsat slovy úzké společenství. Když s někým bydlíme, přebýváme s ním v témž domě. To je obraz. Jaká je to radost a jaká útěcha pro všechny, kteří schvalují tuto nebeskou vládu, neboť jim to dává pojem o její bezprostřední blízkosti. Je rovněž zajímavé, že Jan, když mluví o tomto městě, byl pokaždé inspirován k tomu, aby poukázal na jeho sestoupení. Činí to třikrát, aby to zvlášť zdůraznil. Poprvé je tomu tak v případě, kde mluví o slibu, který byl dán těm z filadelfského sboru, kteří ‚zvítězí‘. Čteme tam: „Napíšiť na něm jméno Boha svého, a jméno města Boha svého, nového Jeruzaléma sestupujícího s nebe od Boha mého.“ (Zjev. 3:12; 21:2, 10) Tato slova předcházejí poselství sboru v Laodiceji. V něm nalézáme jiné znázornění, které se týká jednotlivce, nevztahuje se tedy na Boží dům, nýbrž na náš vlastní dům.
21. a) Jakou radu nám dává Ježíš podle Zjevení 3:19, 20 a pomocí jakého obrazu? b) Čeho se nám dostane, budeme-li kladně reagovat na klepání, o kterém se zmínil Ježíš?
21 V jakém politováníhodném stavu se nalézal tento sbor! Byl vlažný, ohrožený, že bude vyplivnut z Pánových úst. Avšak jednotlivcům v tomto sboru, kteří byli ochotni poslouchat, byla adresována následující laskavá výstraha a byla jim dána tato rada: „Všechny, k nimž mám náklonnost, kárám a vedu ke kázni. Proto buď horlivý a čiň pokání.“ Potom Ježíš řekl: „Hle, stojím u dveří a klepu. Slyší-li někdo můj hlas a otevře dveře, vejdu do jeho domu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zjev. 3:19, 20, NS) Ne, Ježíš tě nevyzývá, abys přišel a klepal na dveře jeho domu, protože by ses divil, co asi znamená výzva, abys tam šel. Ukazuje spíše, tímto obrazem, že stojí u tvých dveří a klepe na ně. Jaký je to úžasný obraz! Představ si, že jsi zcela sám doma a chtěl bys právě večeřet. Náhle slyšíš někoho klepat a říci kdo to je. Je to sám Pán! Přirozeně bys jej okamžitě pozval. Vůbec bys nejprve nepřemýšlel, co máš ve své zásobárně, neboť bys věděl, že nepřišel, aby tě, jak se říká, vyjedl. Víš, že přišel, aby ti umožnil k tvému budování účast na bohaté duchovní hostině a abys s ním mohl být v útulném ovzduší vřelého přátelství. Nečinil to snad, když byl na zemi a byl pozván někým na večeři, například Lazarem a jeho sestrami? — Luk. 10:38–42.
22. Jak je oddanost Bohu v dvojím ohledu spojena s pozváním a jaká požehnání to přináší?
22 Tento obraz ukazuje, že naše oddanost Jehovovi je v dvojitém ohledu spjata s pozváním. Předně tě Jehova zve prostřednictvím Krista Ježíše, aby ses mu plně a bezvýhradně oddal. Za druhé tě Kristus Ježíš prosí na místě svého Otce, abys jej pozval do svého domu — do své mysli, svého srdce a celého svého života. Za jakým účelem? Chtěl by s tebou mluvit v klidu tvé mysli a tvého srdce. Jak? Prostřednictvím Slova svého Otce a také skrze jeho organizaci, to jest na shromážděních a ve společenství s jeho lidem. Jestliže pozorně nasloucháš, může na tebe nerušeně působit Jehovův duch. Pak budeš mít vzhledem k modlitbě stejně málo obtíží jako ve styku se svými bratry a sestrami, s nimiž se scházíš.
23. Jaké znamenité poučení o pokoře obdržíme při úvaze o tomto obrazu pastýřské činnosti?
23 Z tohoto působivého obrazu se můžeme rovněž naučit, co je pravá pokora. Ani vzkříšený Pán nevyžaduje prostě vstup slovy: „Pojď, otevři mi!“, ale představuje se tak, jako by stál venku, klepal a čekal, aby viděl, zda budeš tak přátelský a uslyšíš jej a otevřeš mu. Když byl Ježíš na zemi, řekl: „Jsem mírné povahy a pokorný v srdci.“ Takovým je stále a my si z něj můžeme vzít příklad. Dnes se klade velký důraz na pastýřskou činnost, kterou provádějí převážně dosazení služebníci a dozorci ve sborech svědků Jehovových. Mají úkol navštěvovat Jehovovy „malé“ a zvlášť dbát o ty, kteří onemocněli nebo se podobají zbloudilým ovcím. Když tito služebníci provádějí takové návštěvy, měli by přitom mít stejnou pohnutku jako Ježíš a být tak laskaví a pokorní, jak to znázornil v uvedeném obraze. — Mat. 11:29; 18:12–14; Žid. 13:8.
24. Proč se mohou všichni svědkové Jehovovi něčemu naučit z tohoto obrazu?
24 Avšak toto poučení si mohou vzít k srdci všichni svědkové Jehovovi. Měli bychom při našich návštěvách u lidí myslet již od samého začátku na to, že naše dílo je spojeno s činností pastýře. Hledáme lidi podobné ovcím. Stojíme doslovně ‚u dveří a klepeme‘. Ano, cítíme se povinni stále a stále navštěvovat lidi, avšak nesmíme nikdy, i když nechtějí slyšet a nereagují jako ovce, doslovně nebo symbolicky dát nohu mezi dveře a chtít jim podat své poselství za každou cenu. Nemůžeme od nich očekávat, že nám budou naslouchat nebo nás pozvou dále, ale měli bychom jim dát na vědomí, že jsme zde a měli bychom to dělat upřímným, přátelským způsobem, „s mírností a hlubokou vážností“; měli bychom jim ukázat, že to děláme z dobré pohnutky. — Zjev. 3:20; 1. Petra 3:15, NS.
25. V jakém ohledu nám bude pravá pokora rovněž neocenitelnou pomocí?
25 A nakonec je nám to, co jsme se naučili při úvaze o tomto obrazu o pokoře, velkou pomocí při modlitbách, které adresujeme „tomu, kdo vyslýchá modlitbu“. Jsme-li ze srdce pokorní, můžeme se daleko lépe přiblížit „se smělostí řeči k trůnu nezasloužené dobrotivosti“ s jistotou, že budeme vyslyšeni a že v pravé době se nám dostane milosrdenství a pomoci. — Žid. 4:16, NS.