„Jděte a čiňte učedníky, křtíce je“
„Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národu, křtíce je.“ — Mat. 28:19, NS.
1. Jak došlo podle novinové zprávy ze 7. května 1959 na pobřeží v San Francisku (Kalifornie) k nouzovému křtu?
7. KVĚTNA 1959 se Shirley a Albert koupali nedaleko ústí zátoky v San Francisku v Kalifornii. Náhle se v jejich blízkosti objevil žralok. Albert jej viděl první a volal na Shirley, aby plavala k břehu. Žralok zaútočil. Albertovi téměř odtrhl levou ruku. Shirley se k němu vrátila a začala Alberta táhnout ke břehu bez ohledu na nebezpečí, že by i na ni mohl žralok zaútočit. Konečně se jim podařilo dosáhnout břehu. Albert byl smrtelně zraněn. Nebyl ještě pokřtěn jako křesťan. Shirley proto vzala trochu mořské vody a nechala ji stékat na Albertovu hlavu. Později vyprávěla: „Pokřtila jsem jej ve jménu Otce, Syna a svatého ducha a udělala jsem znamení kříže . . .“ Vyzvala jej, aby po ní kajícně opakoval slova: „ . . . Zavrhuji všechny své hříchy, protože se bojím ztráty nebeské blaženosti a pekelných muk, ale především proto, že jsem urazil tebe, můj Bože, který jsi nanejvýše dobrý a zasluhuješ všechnu mou lásku.“ — Time a Newsweek, 18. května 1959; New York Times, 24. března 1961.
2. Které otázky vyvstávají vzhledem k užitečnosti tohoto rituálního křtu?
2 Shirley zachránila Alberta před dalšími útoky onoho mořského tygra. Svědomitě se potom také snažila zachránit jej před osudem, který by jej, nepokřtěného, čekal podle učení její církve. Mnozí lidé obdivovali její odvážný skutek, ale někteří se ptali, zda po záchraně z vod zamořených žraloky zachránila Alberta také před věčným ohněm, když provedla náboženský rituál křesťanstva. Učinila z něho — ještě krátce před jeho smrtí v nemocnici — Kristova učedníka?
3. Jaký hromadný křest se naproti tomu konal 30. července 1958 na pobřeží v New Yorku a který hromadný křest z roku 33 n. l. to připomíná?
3 Nyní bychom se mohli v myšlenkách přenést z tichomořské zátoky v San Francisku k vodám Atlantického oceánu. 30. června 1958, téměř o rok dříve, než Shirley pokřtila Alberta podle předpisů své církve, byl na pobřeží Orchard v New Yorku rovněž proveden křest. 7 136 osob, jež se chtěly dát pokřtít, nezůstalo stát na břehu. Tito lidé vstoupili do mořské vody, kde je muži, Bohu oddaní křesťané, úplně ponořili do vody. V New Yorku, kde se tehdy na Yankee-stadiónu a na baseballovém hřišti „Polo-grounds“ konal mezinárodní kongres, byl tento hromadný křest onoho dne středem pozornosti. Můžeme si vzpomenout i na jiný hromadný křest, totiž na ten, který se konal o 1 925 let dříve při kongresu v Jeruzalémě ve spojení se slavením svátku letnic, v roce 33 n. l. Při něm dvanáct apoštolů Ježíše Krista pokřtilo asi 3 000 věřících. (Skutky 2:1–42) Tito věřící tehdy veřejně dosvědčili, že se rozhodli být nadále učedníky Ježíše Krista. Také oněch 7 136 věřících, kteří se dali pokřtít v roce 1958 na pobřeží Orchard, vyjádřilo přání stát se Bohu oddanými učedníky Ježíše Krista.
4. a) Protože křesťanstvo neobrátilo svět a jeho vliv stále více mizí, jaké otázky vyvstávají ve spojení se křtěním učedníků Kristových? b) Ze strachu před čím jsou dnes mnozí lidé křesťany pouze podle jména?
4 Nyní je rok 1970. Protože se křesťanstvu nepodařilo učinit ze všech lidí učedníky Kristovy a tak přivodit obrácení světa a protože nevíry v křesťanstvu stále více přibývá a vliv křesťanstva je stále menší, někdo řekl, že bychom vlastně měli náš věk nazývat „pokřesťanská éra“. Jsou vůbec ještě v těchto letech 20. století, jež se vyznačují nedostatkem víry, činěni učedníci Ježíše Krista, který žil v prvním století? Je stále ještě správné činit pro něj, který zemřel před více než devatenácti sty lety, učedníky, nebo to již není aktuální? V našich dnech, jež bývají nazývány „revoluční“, v nichž ztrácejí cenu staré hodnoty, jsou to závažné otázky. Mnozí lidé, kteří se bojí, co by si o nich mohli myslet sousedé, chtějí být nazýváni „křesťany“, protože by jinak mohli být označováni jako „pohané“. Nejsou však tito lidé ve skutečnosti pokrytci? Jsou tito takzvaní křesťané skutečně tím, čím by měl být křesťan? Pravý učedník Kristův není křesťanem pouze podle jména.
5. Ke které autoritě se musíme obrátit, abychom dostali odpověď na tyto otázky, a proč?
5 Na kterou autoritu se máme obrátit, abychom obdrželi jednoznačnou odpověď na tuto otázku? Není to duchovenstvo křesťanstva, ale sám Ježíš Kristus, učitel z prvního století. Jeho věrní učedníci z prvního století písemně provždy zachovali jeho učení v posledních dvaceti sedmi knihách Bible. V těchto záznamech nejsou opomíjeny otázky, spojené s tímto tématem, a pravdy a skutečnosti nejsou oslabovány, abychom se necítili dotčeni ve svých náboženských citech. Nevěřící posměvači se snad dívají s pohrdáním na tohoto učitele z prvního století, a přece tento muž ovlivnil svět lidí, jako žádný jiný. Viděl dále do budoucnosti, než kterýkoli jiný člověk na zemi. Předvídal dokonce i naši dobu, 20. století? Ano. Neměl na mysli, že by měli být činěni učedníci jen tehdy v oněch třech a půl letech, kdy učil a kázal o Božím království. Chtěl činit další učedníky ve 20. století, a také to činí. Jak to víme?
6. Ve kterém úseku svého života pronesl Kristus uvedená slova a jak poukázal na místo, kde je vyslovil?
6 Slova uvedená k tomuto tématu pronesl Ježíš Kristus po svém vzkříšení z mrtvých. Řekl je na určitém místě, na hoře, jež ležela v území tehdy označovaném jako země Galilejská a dnes je to krajina kolem Galilejského moře. Již před svou smrtí upozornil své učedníky na to, že se s nimi po svém vzkříšení sejde v tomto kraji. V noci před svou smrtí na popravčím kůle a po zavedení slavnosti, kterou nazýváme večeří Páně, řekl svým jedenácti věrným apoštolům: „Vy všichni se ode mne odvrátíte této noci; neboť je psáno: ‚Budu bíti pastýře a rozprchnou se ovce stáda.‘ Ale až budu vzkříšen, předejdu vás do Galileje.“ — Mat. 26:31, 32, Ži; Mar. 14:27, 28.
7. Jak Ježíš v den svého vzkříšení znovu poukázal na toto místo a jak se tam chovali učedníci?
7 O dva dny později, onoho jitra, kdy Ježíš vstal z mrtvých, řekl anděl několika ženám, které přišly k otevřené a prázdné hrobce: „Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých, a hle, jde před vámi do Galileje, tam jej uvidíte.“ Když byly na cestě, aby to řekly učedníkům, potkal je sám vzkříšený Ježíš. Řekl: „Nebojte se! Jděte povědět mým bratřím, aby odešli do Galileje; tam mě uvidí.“ Více než o týden později jej viděli. „Jedenáct učedníků se odebralo do Galileje na horu, kam jim Ježíš rozkázal; uviděli jej a poklonili se mu; někteří však pochybovali.“ — Mat. 28:3–10, 16, 17, Ži; Mar. 16:7.
VÍCE NEŽ LIDSKÝ PŘÍKAZ
8. a) Proč nemá nikdo na zemi právo bránit v provádění příkazu, který tam Kristus dal? b) Co řekli apoštolé Jan, Pavel a Petr o jeho nynějším postavení?
8 Co učedníci slyšeli na oné hoře v Galileji, bylo daleko víc než lidský příkaz, a žádný člověk, žádná vláda a žádný národ na zemi nemá právo zabraňovat provádění tohoto příkazu. Jsou sice lidé, kteří to činí, ale mohou to činit jen proto, že to Bůh připouští, a ne že by to schvaloval. Jim navzdory bylo provedeno mnoho křtů. Tento Ježíš, který se objevil svým učedníkům na oné hoře v Galileji, byl první, kdo byl vzkříšen z mrtvých k věčnému životu, ano k životu nesmrtelnému. Je jediným, kdo je nazýván „prvorozený z mrtvých“. (Zjev. 1:5) Jeden muž, který zázrakem viděl Ježíše Krista několik měsíců po jeho vzkříšení, napsal o něm pod inspirací: „On je počátek, prvorozený z mrtvých, aby se stal prvním ve všem.“ (Kol. 1:1, 18, NS) Také jeden z jeho učedníků, kteří s ním byli na hoře v Galileji, napsal: „Kristus zemřel jednou provždy za hříchy, . . . [byl] usmrcen v těle, ale oživen v duchu.“ (1. Petra 3:17, 18, NS) Mezi duchovními syny Božími zaujímá první místo.
9. S jakou autoritou nebo mocí tam Ježíš dal svým učedníkům svůj příkaz a jak zněl?
9 Na základě své nadlidské moci mohl tedy právem postavit svůj příkaz nad každý příkaz vynesený lidskými panovníky a mocnáři. Proto řekl tam v Galileji svým učedníkům: „Je mi dána veškerá moc v nebi i na zemi. Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtíce je ve jménu Otce i Syna i svatého ducha, učíce je zachovávat všechny věci, které jsem vám přikázal. A hle! Já jsem s vámi po všechny dny až do skonávání systému věcí.“ — Mat. 28:18–20, NS.
10. Jak dlouho potrvá moc, jíž jsou podpořena slova jeho příkazu, a proč?
10 Tato slova byla mocná a jsou stejně mocná i dnes, po devatenácti stech letech, neboť jsou to slova autority neboli moci, proti které se nemůže postavit žádný tvor v nebi ani na zemi a kterou také nemůže přehlížet. Jemu, Ježíši Kristu, byla od Boha, Všemohoucího, který je zdrojem veškeré moci, „dána všechna moc v nebi i na zemi“. Bůh je nebeský Otec Ježíše Krista a on jej také vzkřísil z mrtvých k nesmrtelnému životu na duchovním stupni. Ježíš Kristus se svým vzkříšením z mrtvých jako Boží Syn dostal do nového, vznešenějšího vztahu ke svému nebeskému Otci. Vzkříšený Ježíš Kristus se objevil v přítomnosti nejvyššího a všemohoucího Boha, svého nebeského Otce, s cenou své dokonalé lidské oběti. Jemu předložil hodnotu neboli zásluhu své lidské oběti ve prospěch všech lidí, živých i mrtvých. K podpoře nebo posílení ‚vší moci‘, kterou Ježíš Kristus dostal od Boha, obdržel také „svatého ducha“ (neviditelnou účinnou Boží sílu), kterou měl používat a měl ji vylít na své učedníky.
11. a) Co by si dnes neměl nikdo myslet vzhledem k moci vzkříšeného Krista? b) Co je možno říci o projevování jeho moci v přítomné fázi systému věcí?
11 Nechť si nikdo nemyslí: „To bylo před devatenácti sty lety. Dnes, v našem vědeckém a revolučním věku, nemůže si již Ježíš Kristus činit nárok na tuto moc. Ochabla nebo zmizela, stejně jako vliv křesťanstva, ano, v dnešní době již vůbec nepůsobí. My dnes máme moc. My lidé máme moc a budeme tuto moc používat tak, jak chceme, bez ohledu na to, co řekl někdo před devatenácti sty lety.“ Nechť se však nikdo neklame. Ježíš Kristus skutečně žil, není to žádná vybájená postava a své moci se nikdy nevzdal. Ani ji nepřenechal žádnému jednotlivci ani celé skupině lidí, nikomu, kdo dnes žije. I dnes má tuto moc a uplatňuje ji v dnešní době více než kdy dříve. Aby o tom ujistil své učedníky, připojil ke svému autoritativnímu příkazu tato slova: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonávání systému věcí.“ (Mat. 28:20, NS) Tento systém dnes ještě existuje, ale je zřejmé, že žijeme v čase jeho skonávání.
12. a) Jak dnes někteří lidé ukazují, že podceňují moc Kristovu, a proč by o tom někdy měli trochu přemýšlet? b) Jak by měli dnes jeho učedníci reagovat na jeho příkaz a proč?
12 Věčná, nadlidská a universální moc, jež byla dána vzkříšenému Ježíši Kristu, je něco, nad čím by se měli zamyslet všichni, kteří se mu vysmívají. Všechny, kteří říkají: „Křesťanství je nyní na vymření; my jsme populárnější a důležitější než Kristus“, by to mělo přimět k zamyšlení, kdo je vůbec Kristus, nebeský Boží Syn. Mělo by to také přimět všechny pravé a věrné učedníky, aby dnes brali jeho příkaz zvlášť vážně a jeho respektování aby učinili nejdůležitějším úkolem svého života, stejně jako to učinili učedníci v prvním století. Vědomí, že za Kristovým příkazem stojí celá jeho autorita neboli moc, by je mělo podnítit do té míry, že až do úplného konce tohoto „skonávání systému věcí“ nikdy nepřestanou poslouchat tento příkaz. Až do té doby mají Krista „po všechny dny“ při sobě. Bude je tedy podporovat.
ROZŠIŘUJÍCÍ SE DÍLO
13. a) V kterém území na zemi měli být činěni učedníci? b) V jakém ohledu to mělo být jiné než ve dnech krále Šalomouna, který byl po celé zemi znám svou moudrostí?
13 Být učedníkem vzkříšeného Ježíše Krista není v žádném případě pasivní, pohodlné, do sebe obrácené a bezvýrazné náboženství. Činění učedníků se nemělo omezit na nějaký malý kout země, přičemž by všechen ostatní svět zůstal nedotčen. Jestliže existovalo něco, co mělo být rozhlášeno po celém světě a k čemu měl být každý pozván, pak to bylo toto dílo. Nemělo to být takové, jako v případě moudrého krále Šalomouna z Jeruzaléma, který žil v 11. století př. n. l. a o němž dějiny říkají toto: „Přicházeli ze všech národů poslouchati moudrosti Šalomounovy, i ode všech králů země, kteříž slyšeli o moudrosti jeho.“ (1. Král. 4:34) Dokonce i královna ze Sáby přišla „od končin země“, jak se tehdy říkalo, do Jeruzaléma, aby slyšela a viděla důkazy Šalomounovy moudrosti. (Mat. 12:42; 1. Král. 10:1–13) Když byl Ježíš na zemi, řekl o sobě: „Zde je více než Šalomoun.“ (NS) Jeho život a smrt ovlivnily celé lidstvo daleko více než život a smrt Šalomouna. Místo aby lidi zval a zavazoval je k tomu, aby ze čtyř světových stran přicházeli do pozemského Jeruzaléma a slyšeli jeho moudrost a učili se o něm, přikázal svým učedníkům tam v Galileji, aby oni chodili k lidem. Řekl: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů.“ (Mat. 28:19, NS) Učedníci neměli čekat, až by lidé přišli k nim, ale měli všude chodit k lidem.
14. Komu byl určeno poselství záchrany v době Ježíše Krista a jak Ježíš poukázal na tuto skutečnost na hoře Olivetské před svým vstupem do nebe?
14 Ježíš byl sice jako člověk tělesným, obřezaným, pod Mojžíšovým zákonem narozeným Židem, ale poselství o něm nebylo pouze pro Židy. Židé je sice obdrželi nejprve, protože měli zvláštní Boží přízeň. Toto poselství záchrany prostřednictvím Ježíše Krista bylo však určeno všem lidem a mělo se také dostat všem lidem. Vzkříšený Ježíš Kristus zdůraznil tuto skutečnost nejen na hoře v Galileji, ale též o nějaký čas později, předtím než opustil zemi a vrátil se do nebe k svému Otci, Jehovovi Bohu. Na proslulé hoře východně od Jeruzaléma, na hoře Olivetské, odkud se odebral do nebe, řekl svým učedníkům, kteří jej tam doprovázeli: „Není vaše věc znát časy nebo doby, které Otec určil v své vlastní síle, ale vy přijmete moc, až duch svatý na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celé Judeji i Samarii a až na konec země.“ — Skut. 1:7, 8, Ži.
15. a) Jak Ježíš Kristus již krátce předtím při jednom biblickém studiu v kruhu svých učedníků naznačil, v jakém rozsahu mělo být kázáno odpuštění hříchů skrze něj? b) Proč mělo být svědectví vydáno počínaje od Jeruzaléma?
15 Toto poselství o důležitém úkolu, který Ježíš splňuje ve spojení s Božím programem záchrany pro lidstvo, nemělo být omezeno pouze na tělesné, obřezané Židy, roztroušené až do končin země, ale mělo být dáno i pohanům neboli těm, kteří nebyli Židy. Proto krátce předtím řekl Ježíš při jednom biblickém studiu v kruhu svých učedníků tato slova: „Tak je psáno, že Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých, a na základě jeho jména bude ve všech národech kázáno pokání k odpuštění hříchů — počínaje od Jeruzaléma, vy máte být toho svědky.“ Proč měli počínat od Jeruzaléma? Protože měli být při následující slavnosti letnic v Jeruzalémě pokřtěni svatým duchem a v onom městě měli vydávat své první svědectví o pokání k odpuštění hříchů skrze Ježíše Krista účastníkům slavnosti letnic. — Luk. 24:46–49, NS.
16. Jak ukazují Skutky apoštolů kap. 2, že se to v Jeruzalémě skutečně stalo?
16 Tak se později skutečně stalo. Při slavnosti letnic roku 33 n. l. řekl apoštol Petr velkému zástupu Židů a proselytů toužících po poznání: „Čiňte pokání a nechť je každý z vás pokřtěn ve jménu Ježíše Krista k odpuštění svých hříchů a obdržíte volný dar svatého ducha.“ Asi tři tisíce těchto Židů a proselytů, kteří již byli oddáni Jehovovi Bohu, činilo pokání ze svého předchozího nesprávného postoje a způsobu jednání vůči Kristu a tito lidé byli pokřtěni v jeho jménu, aby byli nadále jeho učedníky. To však pro ně byl pouze začátek. Chtěli se od dvanácti Kristových apoštolů dovědět více a apoštolové byli též hotovi je dále poučovat. „A věnovali se [po svém křtu] neustále učení apoštolů a vzájemnému společenství, přijímání pokrmů a modlitbám.“ — Skut. 2:37–42, NS.
ROZŠIŘOVÁNÍ V PRVNÍM STOLETÍ
17. Jak se stalo, že dobré poselství bylo po celé zemi rozšiřováno těmi, kteří byli o letnicích pokřtěni v Jeruzalémě? Mezi kterými lidmi však bylo po celé zemi rozšiřováno?
17 Protože lidé v celém světě měli dostat příležitost poučit se o božských opatřeních k záchraně, jež byla učena celému lidstvu, bylo velmi moudré, že Jehova Bůh vylil skrze Krista onoho dne letnic v Jeruzalémě svého ducha. Tito Židé a proselyté, kteří se tam obrátili a byli pokřtěni, přišli z mnoha krajin Asie, Evropy i Afriky, ano, „ze všech národů pod nebem“. Potom, když se jim dostalo od Kristových apoštolů dostatečného poučení, vrátili se zpět do svých zemí a tam rozšiřovali dobré poselství. Ale v oněch zemích působili pouze mezi tělesnými, obřezanými Židy. (Skut. 2:5–12, NS; 11:19) Jak to však bylo v provincii samařské, která se rozkládala mezi Judejí a Galileou?
18. Jak bylo dílo, jímž měli být sklizeni pokřtění, svatým duchem naplnění křesťané, rozšířeno na provincii samařskou?
18 Jednou Ježíš kázal obyvatelům samaritánského města Sichar, a tito Samaritáni potom řekli: ‚Sami jsme slyšeli a víme, že tento muž je jistě záchrance světa.‘ Vida, nebyl tedy jen záchrancem Židů, ale byl to „záchrance světa“, celého lidstva. Právem řekl Ježíš svým apoštolům, když byl v Samaří: „Pozdvihněte očí a pohleďte na pole, že se bělají ke žni. Žnec již dostává mzdu a sklízí ovoce k věčnému životu, aby se rozsévač i žnec radovali spolu.“ (Jan 4:35, 36, 38–42, NS) Ale teprve rozptýlení, způsobené pronásledováním, přimělo učedníky, aby vstoupili na pole v Samaří a provedli zde žňové dílo. Ježíš je po svém vzkříšení z mrtvých a před svým vstupem do nebe zmocnil k tomu, aby působili jako svědkové mezi Samaritány. Proto když byl evangelista Filip pronásledováním donucen opustit Jeruzalém a Judeu, šel do města Samaří a tam kázal a pokřtil mnoho samaritánských věřících. Potom apoštolové z Jeruzaléma vyslali Šimona Petra a Jana, syna Zebedeova, aby těmto věřícím Samaritánům zprostředkovali Božího svatého ducha. — Skut. 8:1–17.
19. Jaké další rozšíření však ještě mělo nastat? Kdo se však zdráhal v tomto ohledu?
19 Dílo se však mělo rozšiřovat ještě dále. Až do té doby ještě nepůsobilo mezi neobřezanými, nežidovskými „lidmi ze všech národů“ obydlené země a z těchto lidí ještě nikdo nebyl shromážděn. Křesťané ze Židů se nejen zdráhali vydávat svědectví o Mesiáši neobřezaným pohanům neboli lidem, kteří nebyli Židy, ale měli dokonce i určitý předsudek. (Skut. 10:9–29) Kdyby se křesťané ze Židů nadále takto chovali vůči neobřezaným pohanům, byli by překáželi rozšiřování křesťanského sboru ve chvíli, kdy měl růst.
20. Který prorocký týden tehdy skončil, koho Bůh poslal ke komu, a čím byl dotyčný vyzbrojen?
20 Ačkoli si to židovští křesťané neuvědomovali, docházel koncem léta roku 36 n. l. k závěru sedmdesátý týden let, v nichž Jehova Bůh prokazoval výlučnou přízeň tělesným Židům. To byl Bohem určený čas, kdy měly být odemčeny a otevřeny dveře k činnosti království mezi pohany. (Dan. 9:24–27; Mat. 16:18, 19) Aby tedy Jehova Bůh splnil Danielovo proroctví o sedmdesátém týdnu, vyslal apoštola Petra s druhým „klíčem království nebeského“ k prvnímu neobřezanému, pohanskému věřícímu, aby mu kázal poselství o království.
21. Kdo byl od té doby přijímán do křesťanského sboru a jak dalece se mohl křesťanský sbor tímto způsobem rozšířit, jak to naznačil Pavel ve svém dopise Kolossenským?
21 Když tito věřící pohané obdrželi svatého ducha a jeho dary, byli pokřtěni na pokyn apoštola Petra. (Skut. 10:1–8, 30–48; 11:12 až 18) Tímto způsobem se začal šířit křesťanský sbor mezi neobřezanými pohany až do nejvzdálenějších částí země. Další židovští křesťané vstupovali právě otevřenými dveřmi a začali působit mezi pohany. Pohané byli přijímáni do sborů, které již existovaly a k nimž až dosud patřili pouze tělesní Židé, Samaritáni a proselyté. Asi osmadvacet let po Ježíšových slovech na rozloučenou na Olivetské hoře mohl apoštol Pavel napsat z Říma sboru v Kolossech: „ . . . naděje onoho dobrého poselství, které jste slyšeli a které bylo kázáno celému stvoření pod nebem.“ (Kol. 1:23, NS) Apoštolové a učedníci, kteří s nimi byli spojeni, splnili za svého života úkol, který dostali od Krista.
ROZŠIŘOVÁNÍ V NOVÉ DOBĚ
22. Jak to, že Ježíš Kristus nebyl falešný prorok, když předpověděl rozšíření díla, jímž měli být činěni učedníci, vezmeme-li v úvahu 20. století?
22 Od té doby lidé z Evropy objevovali nové kontinenty a otevírali je pro dílo, jímž jsou činěni praví učedníci Kristovi. Ale teprve ve 20. století je lidstvo skutečně svědkem toho, že dílo, jímž jsou činěni učedníci z „lidí všech národů“, se rozšiřuje až do končin země neboli na čtyři světové strany. Ježíš Kristus nebyl falešným prorokem, když předpověděl světaširé rozšíření tohoto díla svých pravých následovníků. Od svých pravých následovníků nevyžadoval příliš mnoho, neboť s pomocí Božího ducha dokázali, že jsou hotovi jít tak daleko, jak to Ježíš vyjádřil ve svém příkazu: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů.“ — Mat. 28:19, NS.
23. Vezmeme-li v úvahu velký počet členů církví křesťanstva, splnilo křesťanstvo příkaz k činění učedníků, a co ukazuje, zda tomu tak je, či nikoli?
23 Dnes mají církve křesťanstva stamilióny ba dokonce téměř miliardu členů, ale úkol činit učedníky křesťanstvo ve skutečnosti nesplnilo. Je pravda, že po celé zemi rozšířilo více než dvě miliardy Biblí a částí Bible v 1 337 jazycích. Ale pouze tím nebyli učiněni žádní učedníci Kristovi. Křesťanstvo dokonce hnalo lidi ohněm a mečem a náboženským pronásledováním v zástupech do svých církevních systémů. Ježíš Kristus nezmocnil své apoštoly a jejich pomazané spolupracovníky k tomu, aby ‚činili učedníky‘ tímto způsobem. Že křesťanstvo nepostupovalo správně, můžeme poznat podle toho, jakého druhu křesťany činilo, a podle způsobu, jak byli pokřtěni. Jejich věřící, rozštěpení do stovek katolických, ortodoxních a protestantských sekt, nejsou křesťané, jaké popisuje Bible.
24. K jakým metodám, jichž užívalo křesťanstvo při činění učedníků, neopravňují Ježíšova slova u Matouše 28:19, 20?
24 Jak měli Ježíšovi praví následovníci podle jeho vlastních slov plnit svůj úkol, činit učedníky z lidí bez ohledu na jejich národnost? Řekl: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtíce je ve jménu Otce i Syna i svatého ducha, učíce je zachovávat všechny věci, které jsem vám přikázal.“ (Mat. 28:19, 20, NS) Tato slova neopravňují k tomu, aby bylo někomu něco vnucováno nebo násilím vštěpováno tím, že by mu bylo vyhrožováno mučením nebo pronásledováním. Nikdy také neměli nikoho přivádět k myšlence, že ti, kteří se z důvodů svědomí zdráhají stát se učedníky, by měli být hromadně usmrcováni. Křesťanstvo sice používalo takové metody; to však neznamená, že Ježíš zmocnil své poslušné, věrné následovníky k používání takových metod.
25. Čí žáci mají být lidé, z nichž jsou činěni učedníci podle Matouše 28:19?
25 Řecké slovo „čiňte učedníky“ uvedené u Matouše 28:19 znamená „čiňte učící se neboli žáky“. To je zdůrazněno v překladu K. S. Wuesta (The New Testament-An Expanded Translation), který podává slova u Matouše 28:19 takto: „Když tedy půjdete, učte všechny národy, a čiňte z nich své žáky.“ Je přirozené, že lidé, kteří jsou poučováni následovníky Ježíše Krista, stávají se jejich žáky, neboli učí se. Měli by však být poučováni o Kristu a učit se dodržovat všechno, co přikázal svým následovníkům; tak je ve skutečnosti jejich učitelem on. Mělo tomu být tak, jak Ježíš řekl svým učedníkům: „Ale vy se nenazývejte ‚Rabbi‘, neboť jeden je váš učitel, zatímco vy všichni jste bratři.“ (Mat. 23:8, NS) Lidé, kteří jsou činěni učedníky, jsou ve skutečnosti učedníky Ježíše Krista, Učitele, který dal tento příkaz.
26. Kdo zůstává neměnným Učitelem takových učedníků?
26 Lidský učitel může zemřít nebo se může přestěhovat někam jinam, Ježíš Kristus však zůstává v každé době učitelem svých učedníků. Je tomu tak, jak čteme v Novém zákoně 1968, kde je psáno: „Jděte nyní ke všem národům světa a čiňte lidi mými žáky. Křtěte je.“
27. Pouze jakým způsobem mohou být činěni učedníci, a o čem musejí být poučováni, aby mohli být pokřtěni správným křtem?
27 Způsob, nutit lidi ke křesťanství ohněm a mečem nebo šavlí, mučením a kacířskými soudy, je podle slov Ježíše Krista úplně vyloučen. Praví učedníci Učitele Ježíše Krista jsou činěni pouze pokojným, láskyplným způsobem, totiž tak, že je lidem dáváno biblické svědectví o Ježíši Kristu a je jim pomáháno, aby se stali jeho učedníky, nikoli učedníky toho, kdo jim dává svědectví. Musejí být poučeni nejen o Synu, ale též o jeho nebeském Otci a o svatém duchu, to jest o Boží neviditelné účinné síle, které Bůh používá k vyplnění své vůle. Jak jinak by mohl ten, kdo se učí, být pokřtěn „ve jménu Otce a Syna a svatého ducha“?
28. Jak byla znázorněna tato nutnost poučení v případě dvanácti mužů, které Pavel potkal v Efezu?
28 Ve starém Efezu bylo například asi dvanáct mužů, kteří byli pokřtěni křtem, jakým podle jejich názoru křtil Jan Křtitel. Nic však nevěděli o Božím svatém duchu a nebyli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista, Syna Božího. Ačkoli měli určité poznání o Bohu, neznali jej dosud jako Otce Ježíše Krista a nevěděli, že Ježíš byl jeho Synem. Proto jim musel apoštol Pavel vydat svědectví o Ježíši Kristu. Potom museli být pokřtěni ještě jednou, tentokrát „ve jménu Pána Ježíše“. Když na ně potom Pavel vložil ruce, obdrželi Božího svatého ducha a počali pod jeho vlivem prorokovat, něco, co předtím nedělali, protože Božího ducha ani neznali ani neobdrželi. — Skutky 19:1–7.
29. Co ukazuje, zda se učedník po svém křtu přestane učit?
29 Po křtu ve vodě musí být učedník dále poučován. Podle slov Ježíšových měli být lidé nejen křtěni, ale ti, kteří byli pokřtěni, měli být také učeni, ‚zachovávat všechny věci, které jim přikázal‘. Musí zůstat učedníky neboli žáky Učitele Ježíše Krista. Nesmějí být nuceni nebo mučením přiváděni k tomu, ‚aby zachovávali všechny věci, které Ježíš Kristus přikázal‘, ale musí být poučováni trpělivě, pokojně a laskavě, aby dodržovali Kristovy příkazy. Tímto způsobem, podle biblické zprávy, postupovali apoštolové, aby činili učedníky, a to ukazuje, že správná je tato metoda, a nikoli metoda křesťanstva.
30. Se kterým jiným dílem, jež Kristus předpověděl, mělo být spojeno dílo činění učedníků a jak tuto skutečnost znázornil Pavel a Barnabáš v Malé Asii?
30 Dílo činění učedníků jde přirozeně ruku v ruce s jiným dílem, které předpověděl Ježíš Kristus slovy zapsanými u Matouše 24:14 (NS): „Toto dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi, všem národům na svědectví, a potom přijde konec.“ Toto hlásání neboli oznamování království je však spíše veřejné dílo, dílo, které má sloužit „všem národům na svědectví“, nemá být tedy prováděno k jejich obrácení. Skutečnost, že dílo činění učedníků mělo jít ruku v ruce s kazatelským dílem, je potvrzena zprávou o činnosti Pavlově a Barnabášově v Malé Asii. Je psáno: „Když onomu městu kázali evangelium a získali mnoho lidí za učedníky, vrátili se do Lystry, Ikonia a Antiochie, utvrzovali duše učedníků, povzbuzovali je.“ — Skutky 14:21, 22, Ži.
31. Co kromě kázání předpokládá dílo činění učedníků, pokud jde o toho, kdo činí učedníky, a co v případě učedníka samotného?
31 Při díle činění učedníků je jednotlivcům věnováno více pozornosti, než při veřejném svědeckém díle, jímž je hlavně oznamováno neboli ohlašováno království. Aby byli činěni učedníci, musí být lidé poučováni poté, když jim bylo vydáno svědectví. Veřejné svědectví možná veřejnost ponechává bez povšimnutí, nebo je odmítá. Aby se však někdo stal učedníkem nebo žákem, musí přijmout poučení, které obdržel prostřednictvím učitele, a pak se musí stát následovníkem Učitele Ježíše Krista. Musí se dát pokřtít ve jménu Otce a Syna a svatého ducha a pak se musí dále nechat poučovat Ježíšem Kristem, velkým Učitelem, a musí používat toho, co se naučil.
32. Co ukazuje, zda ten, kdo se dal pokřtít, se stává učedníkem svého křtitele nebo nějakého jiného člověka?
32 Věřící se nedává pokřtít tímto předepsaným způsobem proto, aby se stal učedníkem obyčejného člověka z masa a krve. Nedává se také pokřtít proto, aby se tím stal učedníkem Bohu oddaného muže, který jej ponořil ve vodě. (1. Kor. 1:12–17) Že se ti, kteří se tehdy dali pokřtít, stali učedníky Ježíše Krista, jasně vyplývá ze zprávy ve Skutcích apoštolů 11:26, kde čteme: „V Antiochii [Sýrie] se poprvé stalo, že učedníci byli božskou prozřetelností nazváni křesťané [nikoli Pavlovci].“ (NS)