Prokazovat věrnost Jehovovi a jeho Slovu
1. Proč jsou příslušníci církví často nedůslední ve svých výrocích o Bibli a z čeho vyplývá tato situace?
V NAŠEM hmotařsky zaměřeném světě není nic zvláštního, slyšíme-li pochybnosti o spolehlivosti Bible. Zeptáme-li se příslušníků církví, zda uznávají Bibli jako Boží Slovo, dají snad kladnou odpověď. Často však titíž lidé vzápětí řeknou, že určitým věcem v Bibli nevěří. Jejich postoj může vyplývat ze skutečnosti, že se jim nedostává poznání nebo že je ovlivnily výroky skeptiků. Ať již je však příčina jakákoli, dávají tím najevo, že nejsou věrní Bohu a jeho Slovu.
2. Jak se mnozí duchovní vyjadřují o určitých biblických zprávách? Uveď příklady.
2 Stále větší počet duchovních otevřeně přiznává, že nevěří v Bibli. Oblíbeným terčem útoků jsou zázraky, o nichž jsou v Bibli zprávy. Zázrakem, kterému se lidé velmi často vysmívají, je panenské zrození Ježíše. Jeden farář anglikánské církve o tom řekl: „Může logicky myslící člověk dvacátého století věřit . . ., že Ježíš se zrodil z panny bez přispění lidského otce? Kdyby byla dána výzva, aby z anglikánské církve vystoupil každý, kdo nevěří v panenské zrození, byl by velký nedostatek farářů a na teologických fakultách by se sotva našel nějaký profesor“ (The Sunday Express, 6. August 1967).
3. Proč skutečnost, že dnes již nedochází k panenským zrozením, není pádným důkazem proti víře, že se Ježíš narodil z panny?
3 Proč by však mělo někomu, kdo říká, že věří v Boha, připadat těžké věřit biblické zprávě, podle níž židovská panna Marie otěhotněla působením Božího svatého ducha a porodila Ježíše? (Luk. 1:30–35; Mat. 1:18–25) Je pravda, že dnes již nedochází k panenskému zrození. Je to však závažný důvod pro to, abychom nevěřili v panenské zrození Ježíšovo? Věří tito duchovní pouze věcem, které sami viděli? Odmítají snad věřit, že země měla počátek, jen proto, že v té době nežili? Zavrhují snad myšlenku, že pozemský život měl počátek?
4. Proč není nerozumné přijmout myšlenku, že Stvořitel mohl způsobit zrození z panny?
4 Co bylo pro Boha ve skutečnosti obtížnější: způsobit, aby živá panna počala a zrodila dítě, nebo vytvořit prvního živého člověka z neživé hmoty? Je přece rozumné přijmout názor, že všemohoucí Stvořitel, který stvořil ženu a dal jí schopnost přivádět na svět děti, mohl způsobit svou neviditelnou účinnou silou, svým svatým duchem, aby jedna žena se stala těhotnou. Žádný člověk přirozeně nemůže dopodrobna vysvětlit, jak Marie jako panna počala ve svém lůně, ale nemělo by nás to překvapovat. Žádný člověk dokonce ani přesně neví, jak dochází k početí dítěte za normálních okolností a jak se vyvíjí v matčině těle. Je pro nás nepředstavitelná již pouhá myšlenka, že jediná oplodněná buňka v sobě obsahuje „stavební plány“, podle nichž vyroste celý člověk se všemi potřebnými orgány. (Žalm 139:14–16) Kdo by však chtěl popírat, že dochází k početí a rodí se děti?
5. Kterou jinou důležitou biblickou nauku odsouvají stranou duchovní, kteří zavrhují zrození z panny, a proč?
5 Kdo odmítá panenské zrození, odsunuje stranou také výkupní oběť, základ pro naši záchranu. Jak to? Protože k vykoupení lidstva bylo zapotřebí života dokonalého člověka, který by odpovídal životu dokonalého Adama. (2. Tim. 2:5, 6) Kdyby Ježíš byl jen vtěleným duchem, neodpovídal by této podmínce. Kdyby byl jeho životodárcem lidský otec, byl by zdědil po Adamovi nedokonalost. (Job 14:4) Protože však jeho otcem byl Bůh, musel být dokonalý, a protože se narodil z lidské matky, byl člověkem. Prorok Izaiáš (7:14) také o staletí dříve předpověděl jeho narození z panny. Biblická zpráva o Ježíšově panenském zrození tedy plně odpovídá ostatnímu obsahu Slova Božího. Na základě rozumných úvah tedy docházíme k závěru, že jsou dostatečné důvody pro víru v biblickou zprávu o Ježíšově narození a že bychom proto měli povzbuzovat druhé, aby rovněž věřili.
6. Co je vlastním důvodem, proč tito duchovní nevěří ve zrození z panny, a jak to potvrzují skutečnosti?
6 Proč tito duchovní vůbec říkají, že nevěří v panenské zrození? Nevěří snad v Boha a odmítají proto myšlenku na božský zásah do lidských záležitostí? Odpověď na tuto otázku dávají následující slova, která napsal jeden kanadský duchovní v knize Církev bez Boha (angl.): „Werner Pelz, který napsal knihu Bůh již není [angl.], je duchovní anglikánské církve . . . Katolický duchovní jménem Jackson, který řekl: ‚Kdyby existoval Bůh, nesměli bychom jej označovat za nejvyšší bytost‘, působí jako duchovní na jedné universitě; Thomas Altizer, který napsal knihu Evangelium křesťanského ateismu [angl.], je mimořádným profesorem biblické teologie na jedné americké universitě; já sám sloužím jako pastýř ovcí jedné anglikánské obce v Torontu. Tvrdím, že jsem křesťan a příslušník anglikánské církve; mohu však se vší vážností říci, že Bůh není“ (strana 39). Tento postoj nacházíme u duchovních dosti často. V časopise National Observer bylo možno číst: „90 procent protestantských teologů mladších 40 let zastává teologii ‚Bůh je mrtev‘.“ To ukazuje, že většina duchovních není věrná Bohu a jeho Slovu. Ty však nemusíš sdílet jejich názory.
ZNÁT SVÉ HRANICE
7, 8. a) Jedině jak se můžeme prokázat skutečně věrnými Jehovovi a jeho Slovu? b) Měli bychom očekávat, že budeme o Jehovovi všemu rozumět a že budeme přesně vědět, jak a proč učinil všechno to, co mu Bible připisuje?
7 Abys mohl projevit skutečnou věrnost Jehovovi a jeho Slovu, musíš znát obsah Bible. Musíš být přesvědčen o tom, že Bible byla skutečně inspirována Bohem. Musíš v ní vidět důkaz Boží nepřekonatelné moudrosti a lásky, jež jsou vyjádřeny tak jasnou řečí, že jí může rozumět i dítě. (Mat. 5:44, 45; 1. Jana 4:8–10) Bylo by však moudré chtít rozumět všemu, co se týká Jehovy, a chtít přesně vědět, jak a proč učinil všechno, co mu Bible připisuje? Ne; jsou věci, které přesahují naši omezenou schopnost vnímání, které prostě nemůžeme plně pochopit. V Římanům 11:33 (NS) čteme slova jednoho z apoštolů Ježíše Krista, který si byl vědom této skutečnosti: „Ó hloubko bohatství a moudrosti a poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a jak nevystopovatelné jeho cesty!“ Ačkoli apoštol Pavel nemohl prozkoumat všechny Boží soudy, přece uznával, že Bůh jako Stvořitel má právo jednat podle své vůle, neboť ve verši 36 (NS) čteme jeho slova: „Z něho, skrze něho a pro něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky.“ — Dále viz Zjevení 4:11.
8 Tento inspirovaný biblický pisatel nás nabádá, abychom se dali Bohu k disposici pro svatou službu, a to ne slepě, bez porozumění, ale podle slov v 1. verši dvanácté kapitoly dopisu Římanům, „se svou silou rozumu“ (NS). Musíme však rozumu správně používat.
9. Proč se dostáváme do těžkostí, očekáváme-li, že Bible bude v souladu s naším názorem?
9 Někteří lidé se obracejí k Bibli s myšlenkou, že její obsah musí být v souladu s jejich osobními názory. Tento postoj jim ztěžuje porozumění Bible. Proč? Protože, jak Bible ukazuje, ‚Boží cesty převyšují naše cesty a jeho myšlení naše myšlení‘. (Iz. 55:9) My všichni jsme nedokonalí a dopouštíme se chyb. Král Šalomoun, jeden z nejmoudřejších lidí, kteří kdy žili, uznával tuto skutečnost; řekl: „Není člověka, kterýž by nehřešil.“ (1. Král. 8:46) Z vlastní zkušenosti víme, jak pravdivá jsou tato slova. Pozoruje-li tedy někdo věci z nedokonalého lidského stanoviska, mohou mu Boží soudy připadat zvláštní. Kdyby však Bible byla přizpůsobena našemu omezenému lidskému hledisku, dokazovalo by to, že pochází od Boha? Nikoli! — Ez. 18:29, 30.
10. S jakým postojem bychom měli přistupovat ke studiu Jehovových cest?
10 Poznáváme-li Jehovovy cesty, musíme počítat s tím, že budeme muset změnit svůj způsob myšlení. Místo abychom diskutovali o tom, jak by měl Bůh podle našeho názoru jednat v určitých případech, měli bychom si přát poučit se z jeho způsobu jednání. Máme-li správný postoj, pomůže nám. „Působí to, aby tiší chodili v soudu [podle jeho soudcovských rozhodnutí, NS], a vyučuje tiché cestě své.“ — Žalm 25:9.
UČIT SE Z BOŽÍCH SOUDCOVSKÝCH ROZHODNUTÍ
11. Jaký užitek máme ze studia rozsudku, který Jehova vynesl proti Kanaánejským, pozorujeme-li věc ze správného stanoviska?
11 Jedním z příkladů, z nichž bychom se mohli poučit, je Jehovovo soudcovské rozhodnutí o zničení Kanaánejských. Poučení z tohoto příkladu může rozšířit náš obzor, posílit naši víru a může nám pomoci, abychom lépe uznávali své povinnosti. Proto chceme poněkud blíže prozkoumat biblickou zprávu o této věci.
12. Co přikázal Mojžíš Izraelitům předtím, než vstoupili do země Kanaánejské?
12 Jehova osvobodil Izraelity z otroctví v Egyptě a nyní tábořili na hranici nové země, do níž měli být přivedeni pod jeho vedením. Jeho prorok Mojžíš v řeči, kterou pronesl k národu, řekl mimo jiné: „Když pak tebe uvede Jehova, Bůh tvůj, do země, do kteréž ty již vcházíš, abys vládl jí, a vypléní národy mnohé od tváře tvé, . . . sedm národů větších a silnějších, nežli jsi ty, a dá je Jehova Bůh tvůj tobě, abys je pobil: . . . vypleníš je [vydáš je zničení, NS], nevejdeš s nimi v smlouvu, aniž slituješ se nad nimi.“ (5. Mojž. 7:1, 2) Proč však měli takto jednat?
13. Co Jehova dokázal o své pravdivosti tím, že dal Izraelitům zemi?
13 Mojžíš podal vysvětlení: „Pro bezbožnost národů těch Jehova Bůh tvůj vyhání je od tváře tvé, a aby splnil slovo, kteréž s přísahou zaslíbil otcům tvým, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.“ (5. Mojž. 9:5) Více než čtyři sta let předtím uzavřel Jehova se svým věrným služebníkem Abrahamem slavnostní smlouvu a zaslíbil tuto zemi jemu i jeho potomkům. Toto zaslíbení obnovil Izákovi a Jákobovi. Nyní nadešla doba pro splnění zaslíbení. Jehova nezapomněl. Nezměnil své mínění proto, že zemi obývali Kanaánité. Bůh nelže. (1. Mojž. 15:5–21; Tit. 1:2) Jestliže zaslíbil určitou odměnu, nedá nic jiného. Jeho Slovo je spolehlivé a my bychom za to měli být vděčni. — Abakuk 2:3.
14. Bylo vyhnáním Kanaánejců způsobeno neštěstí nevinným lidem?
14 Byli tímto jednáním postiženi nevinní lidé, obyvatelé oné země, nezaslouženým neštěstím? Rozhodně ne! Bylo tomu tak, jak Mojžíš řekl Izraelitům: „Pro bezbožnost národů těch Jehova Bůh tvůj vyhání je od tváře tvé.“ (5. Mojž. 9:5) Bible i archeologie dokazují, že Kanaánité byli ve všech ohledech nemravní. Běžně pěstovali cizoložství, homosexualitu a sodomii a uctívali modlu Moloch, které přinášeli děti jako oběti. (3. Mojž. 18:3, 20–25) Profesor Merrill Unger o nich píše: „Z kanaánitské mytologie vyplývá, že bohové Kanaánejců byli daleko krutější, smyslnější a neřestnější než bohové jiných národů Blízkého východu v oné době. Kanaánejským božstvům byla vzdálena jakákoli mravnost; tento pozoruhodný rys musel vést u lidí, kteří tyto bohy uctívali, k rozvinutí nejhorších sklonů a výsledkem bylo v té době mnoho nejhanebnějších zvyků jako posvátná prostituce, oběti dětí a kult hadů . . . Obraz kanaánejského náboženství, jak se jeví v literatuře v Ugaritu, je vynikajícím dokladem toho, co . . . říká Bible o hrozné mravní a náboženské zkaženosti Kanaánejců, a přesnost biblické zprávy je tak potvrzena.“
15. Proč sílí naše důvěra v Jehovu, pozorujeme-li blíže jeho jednání s nemravnými Kanaánejci a při tom shledáváme, že má s lidmi trpělivost, ačkoli nenávidí zlo?
15 Čemu se z toho učíme? Této věci: Jehova miluje spravedlnost a nenávidí bezzákonnost. (Žalm 45:7) Dále se z toho učíme, že Jehova neničí nedokonalé lidi hned při prvním příznaku jejich hříšného způsobu jednání. Jak vyplývá z 1. Mojžíšovy 15:16, pozoroval Jehova již více než o čtyři sta let dříve nesprávné jednání Amorejských, kteří obývali kanaánejskou zemi, ale tehdy je nezničil. Projevil vůči nim mimořádnou trpělivost. I v době, kdy mělo dojít k vykonání jeho rozsudku na Kanaánejských, Jehova dovolil, aby byli zachráněni Raab z Jericha a obyvatelé města Gabao a sousedních měst, protože dokázali, že věří v Jehovu, a protože se spojili s Izraelity. Tato skutečnost posiluje naši důvěru k Jehovovi. Poskytuje spolehlivý důkaz o tom, že Jehova nebude na věky trpět zlo, že však přece je vůči svým tvorům trpělivý a milosrdný. — Ez. 33:11; 2. Petra 3:15.
16. Co se stalo s dětmi Kanaánejců, a před čím se musíme chránit, chceme-li pro sebe vyvodit poučení ze zásady, která tím byla vyjádřena?
16 Z toho, co se stalo s dětmi Kanaánejců, můžeme se něčemu naučit. Nebyly uchráněny, když došlo k záhubě jejich zlých rodičů. To je velmi důležité a pokud nepřipustíme, aby naše pochopení bylo zastřeno sentimentalitou, můžeme se mnohému naučit ze zásady, která tím byla vyjádřena.
17, 18. a) Komu Bůh dal plnou odpovědnost za nezletilé děti, jak to ukazuje Bible? b) Proč by Bůh byl nedůsledný, kdyby něco podnikal, aby chránil děti před následky jednání jejich rodičů?
17 Mít děti je přednost, ale tato přednost je též spojena s odpovědností. Bible ukazuje, že Bůh činí rodiče plně odpovědnými za jejich nezletilé děti. Svému lidu Bůh prostřednictvím proroka Mojžíše řekl: „Život i smrt [jsem ti] předložil, požehnání i zlořečenství; vyvoliž sobě tedy život, abys živ byl ty i símě tvé, a miloval Jehovu, Boha svého, poslouchaje hlasu jeho a přidržel se jeho.“ (5. Mojž. 30:19, 20) Svým způsobem jednání tedy Izraelité volili pro sebe i pro své děti buď život nebo smrt.
18 Je nespornou skutečností, že děti mají ze způsobu jednání svých rodičů buď užitek nebo škodu. Je-li otec pracovitý, láskyplný a oddaný Bohu, mají jeho děti velký užitek. Může však nějaký otec, který se vyhýbá práci nebo se oddává pití, právem očekávat, že Bůh bude chránit jeho děti před následky jeho převráceného jednání? Je Bůh povinen převzít odpovědnost tohoto otce nebo ji přenést na někoho jiného, aby jeho děti netrpěly? Byl by Bůh důsledný, kdyby pomáhal muži, který se vyhýbá své odpovědnosti? Jistě ne.
19. Kdo ve skutečnosti vyvolil smrt pro kanaánejské děti? Mohli jednat jinak?
19 Kanaánejští rodiče mohli volit život pro sebe i pro své děti. Učinila to Raab a obyvatelé města Gabao a tří dalších měst v Kanaánu. Uznali, že Izraelity vedl pravý Bůh; proto se k nim připojili. To zachránilo život jim i jejich dětem. (Jozue 2:1–21; 6:25; 9:3–21) Jiní mohli učinit totéž, ale nechtěli. Svým způsobem jednání si vybrali pro sebe i pro své děti smrt.
20. Jak dnes rodiče dokazují, že jim není jedno, co se stane s jejich nezletilými dětmi v den Jehovovy pomsty?
20 Má to nějaký zvláštní význam pro nás dnes? Zcela jistě. Rodiče, kteří vedou nevázaný život, nemohou očekávat, že Bůh uchrání v den své pomsty, který se nyní rychle blíží, jejich nezletilé děti jen pro jejich mládí. Je povinností rodičů, aby dávali svým dětem dobrý příklad v pravém uctívání Boha. (Ef. 6:4) Co pro tebe znamenají tvoje děti? Plníš vůči nim svou odpovědnost? Oddal jsi se Jehovovi Bohu, a projevuješ mu věrnost tím, že činíš jeho vůli? Jestliže ano, pak dokazuješ, že jsi porozuměl zásadě, která byla tak názorně vyjádřena tím, co se stalo obyvatelům Kanaánu. — Přísl. 2:7, 8.
PROKAZOVAT VĚRNOST, JSME-LI VYSTAVENI TLAKU
21. Jak dokázali již mnozí mladí křesťané ve škole, když byli vystaveni tlaku, že se věrně zastávají Božího Slova?
21 Zda je někdo věrný, nebo ne, to se ukáže zvláště tehdy, je-li v tísni nebo je-li vystaven tlaku a do takové situace se může dostat každý, kdo následuje šlépějí Ježíše Krista. (2. Tim. 3:12) Není obtížné žít podle Božího Slova, pokud jsme mezi lidmi téhož smýšlení. Jak se však chováš ve společnosti lidí, kteří se vysmívají Bibli? Co například uděláš, jestliže ve škole učitel nebo žáci pronášejí pohrdavé poznámky o biblické zprávě? Prokážeš věrnost Božímu Slovu tím, že se jej otevřeně zastaneš? Po celém světě jsou mladí křesťané, kteří využívají této příležitosti k obhájení pravdy. Někdy se jim ovšem proto jejich spolužáci vysmívají. (1. Petra 2:19, 20) Již mnohým se však tímto způsobem podařilo hovořit podrobně o své víře a tak vydat vynikající svědectví o Jehovovi a o jeho předsevzetí.
22. Jak dokázali tři hebrejští mládenci ve starém Babylóně, že byli oddáni Jehovovi a jeho zákonu?
22 Jehovovi věrní služebníci byli svému Bohu věrně oddáni ve všech dobách. Ve starém Babylóně například měli být mladí Hebrejci nuceni přestupovat Jehovův zákon, který zakazuje modloslužbu. Nabuchodonozor, vládce této říše, se velmi rozhněval, když mu bylo oznámeno, že tito mládenci neuposlechli jeho příkaz, klanět se před sochou, kterou dal postavit. Král nijak nezavrhoval náboženství Židů. (Daniel 2:46–49) Nyní však pýcha potlačila jeho rozum. Vyžadoval, aby tito mladí muži uposlechli jeho příkaz. Sidrach, Mizach a Abdenágo se nechovali vůči králi neuctivě; věděli však, že Jehovův zákon zakazuje uctívání obrazů. Uznávali Jehovu jako nejvyššího svrchovaného vládce a věděli, že v první řadě jemu mají být věrně oddáni. Tuto věrnou oddanost projevili tím, že zůstali věrní jeho zákonu, i když jim babylónský král hrozil smrtí. — Dan. 3:13–24.
23, 24. Jak dnes svědkové Jehovovi dokazují přes nátlak lidí, že jsou věrně oddáni Jehovovi?
23 Apoštolové Ježíše Krista byli vystaveni podobné zkoušce své věrné oddanosti. Když stáli před nejvyšším soudem v Jeruzalémě, bylo jim přikázáno, aby již nekázali ve jménu Ježíšově. Nebylo jim řečeno, že již nesmějí předčítat ze svatých Písem nebo o tom mluvit s druhými. Pouze tento jeden bod byl shledán jako závadný. (Skut. 4:15–18) Také dnes jsou země, v nichž je svědkům Jehovovým říkáno, že nejsou námitky proti tomu, budou-li číst z Bible nebo budou-li o ní mluvit mezi sebou, ale není žádoucí, aby říkali jiným lidem: „Jehovu, svého Boha, budeš uctívat a jemu samotnému budeš prokazovat svatou službu.“ (Mat. 4:10, NS) Nemají jako Ježíš říkat lidem, že křesťané nesmějí být „částí světa“. (Jan 17:14, NS) Lidé se mají účastnit politiky a mají být ochotni předepsaným způsobem vzdávat hold státu.
24 Co by měli dělat svědkové Jehovovi, je-li od nich vyžadováno takové jednání? Bylo by správné, kdyby veřejnosti byly zatajovány určité části Bible jen proto, aby byla získána přízeň světských vrchností? Co bys dělal ty? Petr a Jan, dva apoštolové Ježíše Krista, ukázali, jak se má prokazovat věrnost, neboť řekli židovskému soudnímu dvoru: „Rozhodněte sami, zda je spravedlivé před Bohem poslouchat vás více než Boha. My však nemůžeme přestat mluvit o věcech, které jsme viděli a slyšeli.“ A když byli podruhé postaveni před soud, jasně ukázali svůj postoj, neboť řekli: „Musíme poslouchat Boha jako vládce více než lidi.“ — Skut. 4:19, 20, NS; 5:29, NS.
ŘÍDIT SE MRAVNÍM ZÁKONÍKEM BIBLE
25–27. Co dokazuje, že se duchovenstvo nezastává věrně mravního zákoníku Bible?
25 V Jeruzalémě byli muži, kteří o sobě tvrdili, že jsou Boží kněží, ale na rozdíl od apoštolů byli ochotni nahradit Boží přikázání příkazy lidskými. (Mat. 15:1–9) V křesťanstvu je dnes mnoho duchovních, kteří mají podobný postoj. Znovu a znovu veřejně mluví o tom, že odmítají různé výroky v Bibli. Námětem, k němuž se již vyjádřili obzvlášť otevřeně, je mravnost.
26 Kdo zná Bibli, ví že je v ní řečeno: „Nesmíš spáchat cizoložství.“ (Řím. 13:9, NS) „Utíkejte od smilstva.“ (1. Kor. 6:18, NS) „Ani muži vydržovaní pro nepřirozené účely, ani muži, kteří obcují s muži . . . nezdědí Boží království.“ (1. Kor. 6:9, 10, NS) Z těchto biblických textů je jednoznačně patrné, že Bůh odsuzuje cizoložství, smilstvo a homosexualitu. Zastávají však duchovní to, co říká Boží Slovo? Joseph Fletcher, profesor jednoho teologického semináře episkopální církve, řekl o takzvané „nové morálce“: „Podle této etiky není mimomanželský pohlavní styk zakázán a v některých případech je dokonce k dobrému“ (Commonweal, 14. leden 1966) Gordon Clanton, presbyteriánský duchovní, napsal v časopise The Christian Century (8. leden 1969): „Nyní musíme učinit další krok a oznámit, že pohlavní styk mezi osobami, jež nejsou v manželství, — je-li pojímán správně a pěstován z lásky — je dokonce něčím dobrým.“ Dále říká, že církev je podle jeho názoru povinna zeslabovat každý vliv, který by snad ještě mohla mít na společnost přísnější morálka. To však ještě není všechno.
27 Podle zprávy z New York Times (12. únor 1969) byla ve Velké Británii podána předloha zákona, v níž se podporuje zrušení zákazu homosexuálního jednání mezi dospělými osobami téhož smýšlení. Ve zprávě je řečeno: „Změnu zákona nejsilněji vyžadovaly církve. Jak anglikánská církev, tak i katolické a metodistické skupiny podporovaly přijetí předlohy [o revizi zákona].“ V roce 1967 prohlásilo devadesát duchovních episkopální církve na jedné konferenci v New Yorku, že církev by měla uznat, že homosexuální jednání by mohlo být „dokonce něčím dobrým“. A v Holandsku „oddal“ jeden katolický kněz dvě homosexuální osoby. Nejhroznější na celé věci je, že muži, kteří dělají takové věci, chtějí být křesťanskými služebníky Božími! — Tit. 1:16.
28. Jak my sami dokazujeme, že se věrně zastáváme mravního zákoníku Bible?
28 Kdo čte Bibli, ví, že tito duchovní jednají převráceně, že neposlouchají Slovo Boží a že je Boží Slovo odsuzuje. (Řím. 1:32) Kdo tomu věří, musí to také dokázat, a to vyžaduje více než slova. Jestliže někdo sice říká mnoho slov, ale tajně se dopouští smilstva nebo cizoložství, oddává se homosexuálnímu jednání nebo vede nevázaný život, který by mohl vést k takovému jednání, pak je takový člověk v Božích očích rovněž nečistý. Kdo tak jedná, není věrně oddán Bohu, bez ohledu na to, co předstírá nebo jakým se zdá být v očích lidí. — 1. Tess. 4:7, 8; Oz. 4:12.
29, 30. Jaká je spojitost mezi postojem srdce člověka a jeho věrností vůči Jehovovi?
29 Věrnost musí vycházet ze srdce a srdce znázorňuje to, čím je člověk ve svém nitru. (Luk. 5:22) Jehova se dívá nejen na to, čím se zdáme být zevně, ale dívá se i na naše srdce. „Všeliká cesta člověka přímá zdá se jemu, ale kterýž zpytuje srdce, Jehova jest.“ — Přísl. 21:2.
30 Co Bůh zjistí, zkoumá-li tvé srdce? Nachází se v dobrém stavu? (Iz. 65:14) Uschovává v sobě jeho slovo a má potěšení z jeho zákona? (Žalm 119:11, 97) Zjišťuje, že ve svém nitru zavrhuješ nemravnost stejně jako on? Skutečně nenávidíš zlé? Žalmista nás k tomu vybízí slovy: „Vy, kteříž milujete Jehovu, mějte v nenávisti to, což zlého jest; onť ostříhá duší svatých [věrně smýšlejících, NS] svých.“ (Žalm 97:10) Dbáme-li této rady, dokazujeme, že jsme věrní Jehovovi, a můžeme být pevně přesvědčeni o tom, že naše duše je v jeho očích cenná.
POSTAVIT SE NA STRANU TĚCH, KTEŘÍ SMÝŠLÍ VĚRNĚ VŮČI JEHOVOVI
31. Podle čeho můžeme poznat, že někdo skutečně věří slovům Bible?
31 Dnes žijeme v době, kdy bychom měli dát jasně najevo, že jsme zaujali postoj pro Jehovu Boha a jeho Slovo. Věříš skutečně tomu, co Bůh říká v Bibli, ve svém Slově? Jestliže ano, bude to patrné z tvé řeči. Dokáže to tvůj způsob jednání. Bude to patrné také z toho, jakou pěstuješ společnost. Budeš se snažit jednat podle žalmu 149:1, kde čteme: „Zpívejte Jehovovi píseň novou, chválu jeho v shromáždění svatých [věrně smýšlejících, NS].“
32, 33. Co má podržet v mysli ten, kdo hledá shromáždění těch, kteří jsou věrní Jehovovi a jeho Slovu, pokud jde o církve křesťanstva?
32 Z těchto slov vyplývá, že ne každé shromáždění, jehož členové se scházejí k uctívání, se skládá z osob, které jsou věrné Jehovovi a jeho Slovu. Někteří lidé si snad berou s sebou do kostela Bibli. V kázání snad je citován nějaký biblický text. Mnohé církevní nauky a zvyky však nejsou v souladu s Božím Slovem. Ano, křesťanstvo odbočilo tak daleko od učení Božího Slova, že v časopise Křesťanské století (5. září 1962, angl.) bylo psáno: „Zcela poctivě řečeno, nebyla by zavřená a zaprášená Bible plná vybledlých zápisů o úmrtích, lepším symbolem pro dnešní stav protestantismu?“ A katolický časopis Luxemburgské slovo (16. leden 1965, něm.) napsal o situaci v Luxemburgu: „Není to špatné, . . . že převážná většina našich katolíků, ano, našich kněží, ještě nikdy nepřečetla celou Bibli, a dokonce ani Nový zákon?“
33 Tyto názory nevyvstaly poprvé v poslední době. V roce 1929 byla 500 studentům teologie baptistické církve, kongregační církve, episkopální církve, evangelické, lutheránské, metodistické a presbyteriánské církve položena otázka: „Věříte, že Bible je zcela prosta legend a mýtů?“ Ne méně než 95 procent studentů teologie odpovědělo na tuto otázku „Ne“. Dali tak najevo, že neuznávají Bibli jako Boží Slovo.
34. Jak statisíce lidí v celém světě dokázaly, že by se chtěly prokázat věrnými Jehovovi a jeho Slovu?
34 Nesdílíš-li jejich stanovisko, měl bys to dokázat. Statisíce lidí na celém světě to již učinilo. Nechtějí mít nic společného s žádnou náboženskou organizací, která není věrná Jehovovi Bohu a jeho Slovu, Bibli. (2. Kor. 6:14–17; Zjev. 18:4) Proto vystoupili z církve, ale nepřestali uctívat Boha. Pravidelně se scházejí k bohoslužbě s některým z více než 25 000 sborů svědků Jehovových, které jsou na celém světě. Věří v to, co říká Bible. Zastávají její mravní měřítka. Sotva bychom našli místo, kde bychom je neviděli kázat týden co týden a vybízet bližní ke čtení Bible. Mají radost z toho, mohou-li upřímným lidem ukázat, jaké jsou nezvratné důkazy o tom, že Bible je skutečně Boží Slovo. Kromě toho se radují, mohou-li takovým osobám nabídnout bezplatné domácí biblické studium, které jim může pomoci k tomu, aby získali přesné poznání Božího Slova a mohli podle něj žít.
35. Jaká budoucnost očekává všechny, kteří prokazují věrnost Jehovovi?
35 Tito věrní služebníci Jehovovi mají před sebou podivuhodnou budoucnost. V Božím inspirovaném Slově čteme: „Jehova . . . neopouští svatých [věrně smýšlejících, NS] svých, na věky v stráži jeho budou; símě pak bezbožníků bude vypléněno. Ale spravedliví ujmou zemi dědičně, a na věky v ní přebývati budou.“ — Žalm 37:28, 29.