Jaký druh pokání vede k ‚dobám osvěžení‘?

ZÁSTUPU, který se shromáždil v Šalomounově sloupové síni v jeruzalémském chrámu, předložil apoštol Petr výzvu: „Čiňte proto pokání a obraťte se, aby byly vymazány vaše hříchy, aby přišly doby osvěžení od osoby Jehovovy.“ — Skutky 3:11–19, NS.

Co to znamenalo pro tyto lidi, aby ‚činili pokání a obrátili se‘? Jak to mělo vést ‚k dobám osvěžení‘? Platí to i na nás dnes?

CO ZNAMENÁ POKÁNÍ

Ve dnech apoštola Petra mluvili Židé hebrejsky i řecky. V obou těchto jazycích se slovo, jež je překládáno výrazem „pokání“, vztahuje na změnu: Na změnu mysli, změnu postoje nebo úmyslu.

Řecký výraz metanoeo je spojením slov meta, jež znamená „potom“, a noeo, slovo příbuzné slovu nous, jež znamená mysl, smýšlení nebo mravní cítění. Metanoeo tedy doslovně znamená „dodatečná myšlenka“. Odpovídá přibližně našemu výrazu „něco si rozmyslet“, a takové dodatečné myšlenky mohou vést ke změně smýšlení. Na základě takové změny často pociťujeme lítost, výčitky svědomí nebo nespokojenost nad tím, o čem jsme dodatečně přemýšleli, a možná, že k tomu dokonce máme odpor.

Petr však nemluvil o nějaké obvyklé změně smýšlení. Předtím posluchačům ukázal, že nesli spoluvinu na smrti Ježíše Krista, jehož Bůh učinil „hlavním prostředníkem života“. Ačkoli oni i jejich předáci jednali v nevědomosti, přece na tom nesli vinu, protože podporovali ty, kteří jednali proti pravdě, včetně proroctví o příchodu Mesiáše, jež byla zapsána v Hebrejských písmech, a šli s takovými lidmi.

Ke „změně“ jakého druhu vybízel tedy Petr své posluchače? Měli pouze pociťovat výčitky svědomí za smrt nevinného muže a měli se rozhodnout, že již nikdy neponesou vinu na takovém zločinu? Bylo to všechno? Rozhodně ne! Změna měla být tak pronikavá, že je měla přimět, aby se „obrátili“, to znamená, že se měli nejen nadále vystříhat určitého nesprávného jednání, ale že se měli odvrátit od způsobu života, který byl v rozporu s Božím výslovným předsevzetím. Pokání je mělo přimět k tomu, aby opustili takovou životní cestu a nastoupili novou. Cesta, po které šli, je odváděla od Boha. Nyní se však měli obrátit k Bohu, a to skrze „hlavního prostředníka života“. Petr jim dále ukázal, že budou zničeni, nebudou-li poslouchat toho, jehož poslal Bůh; budou-li však poslouchat jeho poselství, dostane se jim požehnání. Ano, budou-li věřit v Božího hlavního prostředníka života, začnou pro ně „doby osvěžení“, protože jim Bůh odpustí jejich převrácený způsob jednání a „vymaže“ jejich hříchy a jejich svědomí již nebude obtíženo vinami. Dosáhnou Boží přízně; se zalíbením k nim obrátí svůj obličej, požehná jim a povede je k věčnému životu. — Skutky 3:19–26.

Jaký je tedy vlastní účel pokání? Účelem je získání správného vztahu k Bohu, nejen přechodně, ale navždy.

Tuto myšlenku zdůraznil také jiný apoštol, totiž Pavel, když mluvil v Athénách posluchačům, kterými nebyli Židé, ale Řekové, uctívající mnoho bohů a bohyň.

ODPOVĚDNOST DÁRCI ŽIVOTA

V mocné řeči, kterou Pavel pronesl na Areopágu (neboli Martově pahorku) poukázal svým polytheistickým posluchačům na pravého Boha, Stvořitele nebes i země. Řekové byli hrdí na svou logiku a Pavel jim ukázal, jak je nelogické domnívat se, „že božská bytost je podobná zlatu nebo stříbru nebo kameni, že se podobá něčemu, co bylo vytvořeno uměním a důvtipem lidským“. Potom prohlásil, že Bůh sice určitou dobu trpěl takový nesprávný způsob jednání, „ale nyní říká lidstvu, aby všichni všude činili pokání“. — Skutky 17:29, 30, NS.

Stačilo tedy, aby tito Řekové pouze litovali, že až do té doby uctívali obrazy model a nespočetné bohy? Mohli v jiném ohledu žít stejně jako předtím? Ne, to Pavel neřekl.

Nejprve vyjádřil nezměnitelnou pravdu, že všichni lidé děkují za život a také za trvání života Bohu, zdroji všeho života. Všichni lidé jsou tedy Bohu zavázáni, — jsou mu odpovědní, musí mu skládat účty. Jako Stvořitel a životodárce má Bůh právo vyžadovat od všech svých tvorů, aby žili podle jeho vůle, podle vůle Nejvyššího svrchovaného vládce. Pavel těmto Řekům zdůraznil, že je nutné vážně přemýšlet o této odpovědnosti. Pokračoval totiž slovy: „Neboť [Bůh] ustanovil den, v němž má v úmyslu soudit obydlenou zemi ve spravedlnosti skrze muže [Krista Ježíše], kterého ustanovil, a dal záruku všem lidem tím, že jej vzkřísil z mrtvých.“ — Skutky 17:22–31, NS.

Tato základní pravda, že všichni lidé se musí za svůj život odpovídat jedinému pravému Bohu, byla pro Řeky novým učením. Pokání tak bylo postaveno do nového světla. V díle nazvaném Teologický slovník Nového zákona (Sv. IV, str. 979, angl.) je poukázáno na tuto myšlenku, neboť je tam řečeno, že staří Řekové pod slovem „pokání“ (metanoia) nikdy nerozuměli „změnu celkového mravního smýšlení, základní změnu způsobu života, obrácení, které se týká celého chování“.

Tito Řekové mohli „činit pokání“ (metanoeo) za určitý čin, výrok, plán nebo předsevzetí tak, že je zavrhli jako neuspokojující nebo politováníhodné. Mohli dokonce předstoupit před sochu některého ze svých bohů a vyjádřit, že toho litují. Nyní jim však apoštol Pavel ukázal, že Bohu vděčí za svůj celý život. Za celý svůj život se museli zodpovídat jemu. Jakou důkladnou změnu mohlo znamenat „pokání“ podle tohoto učení! Kdyby od této doby nadále „hledali“ Boha, což podle Pavlových slov mohli dělat, byli by získali poznání a ve světle tohoto poznání mohli zjistit, kolik v minulosti učinili skutků, jimiž jednali v rozporu s vůlí a záměrem pravého Boha, dárce života!

A CO DNES?

Pokání museli činit nejen Řekové, kteří tehdy naslouchali Pavlovi, ale musí to činit „všichni“ lidé „všude“. Většina, zvláště příslušníci křesťanstva, se domnívá, že od narození patří k Boží rodině a že proto jsou ve zvláštním vztahu k Bohu. Bible však ukazuje, že tento názor není odůvodněný.

Všichni jsme sice od narození v určitém vztahu k Bohu, ale ne jako uznávaní členové jeho univerzální rodiny, ale jako dlužníci, protože jsme od něho obdrželi život. Apoštol Pavel jasně ukazuje, že Adamovým hříchem byli všichni jeho potomci prodáni do otroctví a dostali se do poddanosti ‚krále‘ hříchu a ‚krále‘ smrti. (Řím. 5:12–14, 21; 7:14) Celé lidstvo se odcizilo Bohu a musí s ním být smířeno. Proto mohl apoštol říci o národech, jež nebyly pojaty do smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Izraelem, že ‚neměly žádnou naději a byly bez Boha ve světě‘. (Efezským 2:11,12,NS) Smírčí obětí svého Syna Krista Ježíše opatřil Bůh možnost, aby všichni, kteří uvěří v tuto oběť, mohli s ním být smířeni. (Kol. 1:19–23) Proto apoštolové jako vyslanci na Kristově místě neustále prosili: „Smiřte se s Bohem.“ — 2. Kor. 5:20, NS.

Jedním z nejdůležitějších důvodů, proč by měli všichni lidé činit pokání, je tedy skutečnost, že jsme všichni od narození hříšní. Dalším důvodem je, že pokud jsme šli se světem, šli jsme cestou, která je v odporu vůči Bohu, protože lidstvo jako celek nezná Boží vůli a jeho předsevzetí a dokonce proti nim bojuje. Proto lidské dějiny téměř stále mluví jen o opětovném krveprolévání, o utlačování, nespravedlnosti a nemravnosti. Kdybychom nechtěli vidět, uznat a připustit, že jsme jako povolní členové lidské společnosti za to spoluodpovědni, znamenalo by to, že se chceme sami očistit. Apoštol Jan říká: „Prohlašujeme-li ‚Nezhřešili jsme‘, činíme jej lhářem a není v nás jeho slovo.“ — 1. Jana 1:10, NS.

Upřímný člověk, který zná svůj pravý stav, se nechce vyhýbat odpovědnosti nebo se ospravedlňovat, ale pociťuje pravé pokání a snaží se dosáhnout smíření s Bohem. Odkládá svůj dřívější způsob jednání, jímž se přizpůsoboval světu, který je nepřátelský vůči Bohu, a pociťuje v srdci nenávist vůči padlému jednání a vůči všemu, co je v rozporu s Božími spravedlivými měřítky. (Jakub 4:4; Žalm 119:104; Řím. 12:9) Upřimně činí pokání, a proto se ‚obrací‘ a toto obrácení dokazuje „skutky, které náleží k pokání“. (Skutky 26:20, NS; Mat. 3:8) Obléká „novou osobnost, která byla stvořena podle Boží vůle v pravé spravedlnosti a věrnosti“. — Efezským 4:17–24, NS.

Jako ve dnech apoštolů, tak i dnes vede pokání a obrácení k dalšímu kroku: ke křtu. Podle inspirovaných slov apoštola Petra symbolizuje křest „žádost [člověka] k Bohu o dobré svědomí“. — (1. Petra 3:21, NS) Ano, formálně tím prosíme Boha, abychom mohli vstoupit do dobrého vztahu k němu a abychom se mohli těšit z požehnání, jež lze pociťovat, máme-li vůči němu dobré svědomí. Takový člověk, který poznal nepříznivé účinky otroctví ‚krále‘ hříchu, vedoucí ke smrti, prosí nyní Boha, aby si jej koupil jako svého otroka na základě výkupní ceny, kterou z lásky zaplatil Boží Syn. — Řím. 6:16–18; 1. Kor. 7:22, 23.

Podnikl jsi tuto důležitou změnu? Poznal jsi, že máš před velkým dárcem života povinnost, abys usměrnil svůj život podle jeho vůle? Cítíš, že jsi k tomu puzen z lásky k němu a z lásky ke spravedlnosti?

To vyžaduje studium jeho Slova. Musíš ‚otevřít oči i uši‘, abys přijímal biblické pravdy a abys je ‚pochopil svým srdcem‘. O těch, kteří tak jednají, Jehova říká, že je uzdraví. (Izaiáš 6:9, 10; Mat. 13:13–15) Činíš-li to, zažiješ „doby osvěžení“ a dostaneš se na „líbezné cesty“ a na ‚stezky pokoje‘, protože budeš mít dobré svědomí před Bohem. — Př. 3:17, NS; 1. Petra 3:21.