Přičítáš tvorům příliš velký význam?

V RŮZNÝCH světadílech nacházíme lidi, kteří vzdávají poctu nejrůznějším věcem a také lidem a zvířatům. Některé z nich veřejně uznávají jako bohy. Některé sice neoznačují jako bohy, ale projevují jim takový obdiv a pozornost a často také poslušnost a oddanost, že z nich ve skutečnosti činí bohy. Ano, i v samotném křesťanstvu je takovým předmětům uctívání často prokazována daleko větší služba než Bohu, ačkoli ctitelé těchto věcí tvrdí, že mu slouží.

Jehova Bůh, Bůh Bible, je „Bůh vyžadující výlučnou oddanost“. (2. Mojž. 20:5) Každá odchylka od plné loajality vůči pravému Bohu a od nerozdělené služby jemu má za následek, že takový ctitel stále méně poslouchá Boží zákony. V duchovním i mravním ohledu selhává jeho charakter a takový člověk se stále zhoršuje, až vůbec přestane poslouchat Boha a stane se modlářem. Nakonec přestane uznávat Jehovovu svrchovanost a stane se Božím nepřítelem.

UCTÍVÁNÍ ‚HNUSNÝCH MODEL‘ V IZRAELI

Ve starověkém Izraeli se kněží a náboženští učitelé stále více vzdalovali od zákona, až se v hrozivém rozsahu ztratila jejich výlučná oddanost Bohu. Krátce před tím, než Babylóňané rozvrátili Jeruzalém, zhoršila se situace natolik, že Bůh opustil svůj chrám, který byl v Jeruzalémě. Přál si však, aby všichni poznali, že přesně věděl o všem, co se tam dělo. Bůh měl také zájem na tom, aby se poctiví lidé mezi Židy dověděli, proč hodlá potrestat národ. Proto dovolil svému proroku Ezechielovi, aby viděl a odhalil otřesné a odporné věci, kterých se dopouštěli v chrámu jejich vůdcové.

Ezechiel byl ve vidění přenesen z Babylóna do Jeruzaléma a Jehova jej tam provedl chrámem. Ezechiel o tom podává zprávu:

„Vzal mne tedy ke vchodu nádvoří a začal jsem vidět, a hle, nějaký otvor ve zdi. Nyní mi řekl: ‚Synu člověka, pronikni prosím, zdí.‘ A postupně jsem pronikl zdí, a hle, byl tam nějaký vchod.“ — Ez. 8:7, 8.

Ezechiel mohl vniknout dovnitř buď rozšířeným otvorem nebo ‚nějakým vchodem‘, který byl nablízku, a mohl vidět, co se tam děje. Říká nám:

„A dále mi řekl: ‚Vejdi a podívej se na špatné a odporné věci, které zde dělají.‘ Vešel jsem tedy a uviděl jsem, a hle, bylo tam každé znázornění všeho, co se plazí, a ohyzdných zvířat a všechny hnusné modly izraelského domu, všude okolo zdi. A sedmdesát mužů ze starších izraelského domu s Jozaniášem, Safanovým synem, stojícím mezi nimi, stálo před nimi, každý se svou kadidelnicí v ruce, a vůně z oblaku kadidla vystupovala vzhůru. A nato mi řekl: ‚Viděl jsi, synu člověka, co dělají starší izraelského domu v temnotě, každý z nich ve svých vnitřních pokojích? Neboť říkají: „Jehova nás nevidí. Jehova opustil zemi.“‘“ — Ez. 8:9–12.

Představ si to! Tito zdánliví představitelé pravého uctívání vzdávali odporným, nečistým plazům a jiným tvorům poctu jako bohům, a to v chrámu živého Boha, který je učinil velkým národem a dal jim zákony čistoty a spravedlnosti! A oni upadli do tak zvráceného duchovního postoje, že si mysleli, že všemohoucí Bůh nevidí odporné věci, které dělají.

NEBEZPEČÍ NAUKY O VÝVOJI

Mohlo by se něco takového stát mezi lidmi, kteří tvrdí, že jsou křesťané? Ano. Dnes je to skutečně jedno z největších nebezpečí. V jakém ohledu?

Povšimni si například evoluční teorie, kterou přijímají milióny lidí, z nichž mnozí chodí do kostela. Čemu věří? Věří, že pocházejí z nějakého jednobuněčného živého tvora v prvotním oceánu. Z tohoto jednobuněčného počátku vznikala pak postupně řada jejich předků měnícími se vývojovými stupni od jednoduchých forem ryb a obojživelníků ke složitým suchozemským zvířatům, z nichž konečně povstal člověk a stál zde vzpřímený — tak zní jejich teorie.

Kdybys někomu vyprávěl, že pochází z hadů, pravděpodobně by se s tebou začal hádat. Nebo kdybys mu řekl, že jeho předek byla hloupá opice, vačice nebo pes, cítil by se velmi zneuctěn. Podle evoluční teorie však člověk vděčí za svou existenci takovým zvířatům jako svým předkům. Nauka o vývoji tedy člověka snižuje na stupeň zvířat.

Ještě horší však je skutečnost, že evoluční teorie popírá existenci Boha, který má nejvyšší inteligenci. Nebo jej nazývá lhářem, protože ve svém Slově, Bibli, říká, že člověk byl na počátku stvořen k Božímu obrazu, a to s daleko vyšší inteligencí než zvířata, že dostal schopnost přemýšlet a dostal též mravní a duchovní vlastnosti. Víra v evoluci vede členy církví k tomu, aby neuctívali Jehovu Boha jako stvořitele, ale aby uctívali teoretickou, slepou vývojovou sílu, která je personifikována jako „matka příroda“. To je nejvyšší norma zlehčování a rouhání, je to špatnost a modloslužba!

NACIONALISMUS, SPORT, ZNÁMÉ OSOBNOSTI

Ještě rafinovanější způsob, jak přimět zdánlivé křesťany, aby uctívali tvory a lidi nebo nějaké věci jako modly, je na poli nacionalismu a ve světě sportu a zábavy. V jakém ohledu?

Nejdříve si všimni divokých suchozemských zvířat a ptáků, kterých používají národy křesťanstva, aby představovaly a symbolizovaly své země. Jednotlivý občan možná příliš nepřemýšlí o symbolu národa. Nemusí být zvrácené, jestliže jsou někdy vybrána jména ptáků nebo jiných zvířat k znázornění nebo popsání nějakého národa. V Bibli Jehova symbolicky srovnává svou péči o svůj lid s péčí, kterou prokazuje orel svým mláďatům, a Ježíš Kristus je označen jako „lev, který je z kmene Juda“, neboť lev je symbolem odvážné spravedlnosti. (2. Mojž. 19:4; Zjev. 5:5) Také patriarcha Jákob předpověděl ve svém proroctví o dvanácti izraelských kmenech určité rysy, jimiž se budou vyznačovat, neboť je srovnal se zvířaty, která mají odpovídající vlastnosti. — 1. Mojž. 49:9, 14, 17, 27.

Pokud však jde o národní symboly, vyvstává otázka: Je s nimi spojeno nějaké uctívání? Působení takových věcí na postoj člověka určuje, zda s tím je spojeno uctívání nebo ne. Jak to působí na tvé myšlenky a city, vidíš-li tyto symboly? Věříš, že lidé tvé rasy nebo národnosti jsou lepší než jiní? Nebo místo toho uznáváš skutečnost, že Bůh „učinil z jednoho člověka všechny lidské národy“ a že nedává přednost žádné rase nebo národnosti? — Skut. 17:26.

Jaké máš pocity v oblasti sportu, ve spojení s mužstvem místa, kde žiješ, nebo kterému dáváš přednost? Dnes jsou vynikající sportovci uctíváni jako hrdinové a jejich „fanoušci“ nebo stoupenci se snaží řídit se jejich příkladem, jíst stejná jídla a oblékat se jako oni. Lidé se perou o jejich autogramy. Někdy dochází k prudkým sporům o hráče a mužstva a někdy dochází dokonce i k rozvášněným bojům a lidé na ně sázejí velké peníze.

V jakém ohledu to představuje uctívání „hnusných model“? Na mužstvu nebo na hře samotné nemusí být nic špatného. Také není nutné stavět „hrdinu“ do takového světla, jako by byl horší než ostatní lidé. Uctívání vyplývá z toho, jaký to má účinek na každého stoupence a jeho postoj. Měli by být takoví sportovci zbožňováni jen proto, že mají silné tělo a že jsou dobře sehraní? Jací jsou to lidé, odmyslíme-li si tyto schopnosti? Jsou to lidé, jejichž životní vzor bychom měli napodobovat? Mají vlastnosti jako lásku, dobrotivost, víru v Boha, radost, pokoj a sebeovládání? Oslavujeme Boha, jestliže se řídíme jejich zvyklostmi? Oslavují oni sami Boží jméno, nebo své vlastní jméno? A konečně, žádný člověk by neměl být zbožňován, bez ohledu na to, jaký je.

Jestliže tedy někdo věnuje mnoho času a námahy na to, aby si vštípil do mysli všechny statistické údaje a průměry různých mužstev a hráčů, k čemu pak je zaměřen jeho skutečný zájem a jeho oddanost? Jaký zájem má o lepší poznání Božího předsevzetí?

Vzniká otázka: O čem člověk ve skutečnosti přemýšlí? Co nejraději dělá, vidí a čte? Co považuje za hodnotné? Ježíš řekl: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ — Mat. 6:21.

Při uctívání Jehovy a při službě jemu neexistují žádné výtržnosti. Je při tom ovšem radost, horlivost a nadšení, ale to vše má jedině dobré následky a je to druhým pomocí. Extáze, do které upadá tolik sportovních fanoušků a sportovců, je důkazem toho, že uctívají hru nebo hráče. Vzpomeň si na případy, kdy sportovní fanoušci házeli láhve na hráče nebo na rozhodčího, počínali si divoce a po fotbalovém nebo basebalovém zápase zničili trávník a zpustošili okolí.

Měl by člověk, který tvrdí, že je křesťan, radost z gladiátorských zápasů, které se konaly v Římě? Není zde alespoň určitá podobnost s mnoha dnešními sporty, zvláště s takovými, jako je ragby, box a hokej?

V americkém profesionálním ragby je například takzvané „sebevražedné mužstvo“, skupina, která je zvlášť vyslána do hry, aby „splnila určité úkoly, při nichž je použito násilí“, jak to vyjádřil časopis Life. Požadavky pro členy sebevražedného mužstva jsou podle prohlášení časopisu Life „divoké instinkty a naprostá nebojácnost“. Jeden hráč řekl: „Myslím ne na to, jak druhého zranit, protože vždy, když je člověk pošlapán do bezvědomí, může počítat s tím, že před tím zbil do bezvědomí dva nebo tři jiné. To je nádherný pocit!“

Není takovým sportem prováděna modloslužba, jestliže člověk dává v sázku své vlastní zdraví, a dokonce se snaží poškodit druhé a snad je při tom i zmrzačit nebo zranit, jen aby vyhrál hru, při které jde o peníze, slávu, čest nebo o něco jiného? Kdo tak jedná, myslí určitě víc na svou vlastní čest než na svého bližního, kterého stvořil Bůh. To je přímá neposlušnost vůči stvořiteli a znamená to, že člověk slouží něčemu jinému, co pro sebe zbožní nebo co si podle jeho názoru spíše zaslouží oddanost a úsilí jeho života.

Všechny druhy sportu nejsou ovšem tak tvrdé, ale bez ohledu na to, kterému sportu snad křesťan dává přednost, měl by dát pozor, aby se jeho srdce nedostalo do zajetí, takže by již neměl čas a pozornost ke studiu Božího slova a k jeho službě.

Nemůžeme však říci, že by se modlou mohl stát jedině sport. Jestliže se s obdivem díváme na televizní nebo filmové hvězdy, na hudebníky, zpěváky nebo na jiné slavné osobnosti, nebo věnujeme-li příliš mnoho času, abychom se na ně dívali nebo je poslouchali, potom kvůli nim zanedbáváme uctívání Boha.

DEJ POZOR NA POSTOJ SVÉHO SRDCE

Může se tedy stát, že pěstujeme modlářství, jestliže příliš nadšeně podporujeme něco, čím jsou oslavováni lidé, a věnujeme-li takovým věcem své srdce. I kdybychom často nevyjadřovali takové pocity, musíme dávat pozor na svůj duchovní postoj a na své srdce. Neboť prorok Job ve staré době ukázal, že se člověk může provinit modlářstvím v nitru svého srdce. Řekl:

„Kdybych někdy viděl světlo, jak náhle zaplanulo, nebo drahocenný měsíc, jak postupuje, a mé srdce by ve skrytu začalo být vábeno a má ruka by se zdvihla k polibku mých úst, také to by bylo provinění k uvážení soudcům, protože bych zapřel pravého Boha na nebi.“ — Job 31:26–28.

Dáme-li se svést k tomu, aby se v našem srdci vyvinula náklonnost k nějakému tvoru nebo k nějaké věci, náklonnost, která by odňala něco z naší výlučné oddanosti Bohu, bude to pro nás modla a hřích proti Bohu. Měli bychom stále pamatovat na Ježíšova slova poukazující na to, jak je nebezpečné připustit, aby se naše srdce zmámilo něčím, co nás může přivést na cestu neposlušnosti vůči Bohu. Dal svým učedníkům výstrahu: „Ze srdce . . . vycházejí zlá uvažování, vraždy, cizoložství, smilstvo, krádeže, falešná svědectví, rouhání.“ Ukázal též, že srdce může člověka svést ke hříchu proti Bohu, neboť řekl: „Ale já vám pravím, že každý, kdo se neustále dívá na nějakou ženu, aby k ní živil svou vášeň, již s ní ve svém srdci spáchal cizoložství.“ — Mat. 15:19; 5:28.

Zábava a tělesné cvičení jsou dobré, pokud se dějí v přiměřené míře. Apoštol Pavel určil věcem správné místo, když řekl: „Cvič [se] a měj . . . za cíl oddanost Bohu. Tělesné cvičení je totiž málo užitečné, ale oddanost Bohu je užitečná ke všemu, neboť má zaslíbení života nynějšího i budoucího.“ — 1. Tim. 4:7, 8.

Můžeme tedy poznat, že Ezechielova vidění mají dnes významné použití. Někteří Izraelité upadli do léčky a stejně se to stává mnohým lidem, kteří tvrdí, že jsou křesťané. Když se tito Izraelité dali svést k uctívání zvířat a jiných ‚hnusných model‘, věřili, že je ‚Jehova nevidí‘ a nebude je volat k odpovědnosti. Dnešní křesťané sice vědí, že Jehova je „Bůh, vyžadující výlučnou oddanost,“ a že ‚žádnému jinému nedá svou vlastní slávu ani svou chválu rytým obrazům‘, a přece se někteří z nich dali svést k modlářskému jednání. — Iz. 42:8.

Pravý křesťan musí proto dávat pozor na tyto rafinované léčky, na „velké jednání v životě“, které podle slov apoštola Jana ‚nepochází z povahy Otcovy, ale ze způsobu světa‘. Jestliže hledáme poctu sami pro sebe nebo oslavujeme lidi, je výsledkem modloslužba. A je to pocta pomíjivá. Jan dále říká: „Svět pomíjí i se všemi svými žádostmi; kdo však činí Boží vůli, ten zůstává na věky.“ — 1. Jana 2:16, 17, Bruns.