Křesťanstvo bojuje proti Bohu
BOJUJE křesťanstvo, — to je oblast národů, které se nazývají křesťanské, — skutečně proti Bohu? Zní to paradoxně: Právě ty organizace, které nesou Kristovo jméno a které tvrdí, že jsou ve smlouvě s Bohem poučují a vedou své příslušníky k neposlušnosti Boha!
Není to tak podivně, když si pomyslíme, že křesťanský apoštol Pavel označil některé muže v křesťanském sboru své doby, že jsou „falešní apoštolové, podvodní pracovníci, kteří se proměňují v Kristovy apoštoly“. „A není divu,“ pokračuje Pavel dále, „neboť satan sám se neustále proměňuje v anděla světla.“ — 2. Kor. 11:13, 14.
Dále varoval Pavel a také apoštol Petr před velkým odpadnutím, které nastane po smrti apoštolů. Pak budou — jak řekli — mnozí domnělí křesťané „dbát démonských učení“ a mluvit pokrytecké lži. Budou mít „způsob oddanosti Bohu“, ale prokáží se „vzhledem k její síle jako falešní“. „Budou mluvit převrácené věci, aby za sebou odvedli učedníky.“ Budou křesťanské učedníky „vykořisťovat podvodnými slovy“, ano, „budou zapírat i vlastníka, který je vykoupil“. — 1. Tim. 4:1, 2; 2. Tim. 3:5; Skut. 20:30; 2. Petra 2:1–3; 2. Tess. 2:3–12.
Když se kromě toho díváme na to, co se stalo Izraeli, národu, který byl ve smlouvě s Bohem, můžeme poznat zarážející paralelu, dokonce předobraz dnešního stavu křesťanstva. K věcem, které „byly zapsány jako výstraha pro nás, nad kterými nadešly konce systémů věcí“, patří i to, co zjevil B“h svému proroku Ezechielovi. — 1. Kor. 10:11.
Ačkoli byl Ezechiel tělesně v Babylóně, vzdálen 800 kilometrů, byl ve vidění přenesen do Jeruzaléma, aby si prohlédl Jehovův chrám. Nejprve spatřil u vchodu vnitřní brány modlářský ‚symbol žárlivosti‘. Pak mu bylo ukázáno sedmdesát izraelských vůdců, kteří v tajných komůrkách obětovali kadidlo vyřezávaným ohyzdným zvířatům a všemu, co se plazí. Již to bylo dost odporné, ale Jehova mluvil dále k Ezechielovi a řekl mu: „Ještě znovu uvidíš velice odporné věci, které dělají.“ — Ezech. 8:13.
UCTÍVÁNÍ TOHO, KTERÝ SE VZBOUŘIL PROTI BOHU
Pak podává Ezechiel zprávu z vnitřního dvora: „Hle, seděly tam ženy, a oplakávaly [boha] Tamuze.“ — Ezech. 8:14.
Kdo byl tento Tamuz? Pro Babylóňany a Syřany byl bohem rostlin. V jihozápadní Asii rostou rostliny v době dešťů, kdy je dostatek vody, a umírají v době sucha. Smrt rostlinstva byla považována za symbol smrti Tamuze, a proto byla každoročně v době největšího vedra oplakávána modlářskými Tamuzovými ctiteli. S příchodem doby dešťů navracel se zdánlivě Tamuz z podsvětí, jak to bylo symbolizováno obnoveným růstem všeho rostlinstva.
Jak to vůbec bylo možné, že Izraelité byli svedeni k uctívání modly? Co způsobilo, že napodobovali zvyky takového kultu? Podíváme-li se na dějiny a pozadí Tamuzova uctívání, odpověď je lehčí. Ve své knize Dva Babylóny ztotožňuje dr. Alexander Hislop Tamuze s Nimrodem, zakladatelem města Babylóna, který žil asi 180 let po potopě Noémových dnů.
Nimrod byl Noémův pravnuk. Podle 1. Mojžíšovy 10:1, 6, 8–12 byl Nimrod známý jako „mocný lovec v odporu proti Jehovovi“. Vedl stavbu náboženské babylónské věže, aby zmařil Jehovův příkaz, podle kterého se měli lidé rozšířit a naplnit zemi. Kdyby byl poslouchal tento příkaz, pak by byly všude na zemi pevnosti pravého uctívání. (1. Mojž. 9:1) Avšak Nimrod připadal svým ctitelům jako hrdina. Židovský dějepisec Josephus o tom píše: „[Nimrod] pozvolna měnil svou vládu v tyranii; neznal lepší cesty, jak by odvrátil lidi od bázně před Jehovou, než že je přiváděl do ustavičně závislosti na své vlastní moci. Řekl též, že se pomstí Bohu, kdyby měl v úmyslu opět zaplavit svět vodou, a že vystaví věž tak vysokou, že ji žádná potopa nepřesáhne. . . Množství bylo velmi ochotno uposlechnout Nimrodova rozhodnutí a považovat za zbabělost podrobení se Bohu; i stavěli věž.“ — Židovské starožitnosti, 1. kniha, 4. kapitola, odst. 2, 3.
Náboženské tradice říkají, že Nimrod byl popraven pro svou vzpurnost proti Jehovovi, Noemovu Bohu. Nimrodovi ctitelé považovali jeho násilnou smrt za tragickou událost nebo neštěstí a učinili jej bohem. Každoročně oslavovali památku na jeho smrt prvního nebo druhého dne lunárního měsíce nazývaného tamuz, kdy modlářské ženy plakaly nad svou modlou. Tak je možno porozumět důvodu, proč byl oplakáván příslušníky babylónského kultu. I ta skutečnost, že Nimrod je vědci ztotožňován s Mardukem, hlavním babylónským bohem, nám ukazuje, proč Židé, kteří tehdy byli Babylónu poplatní a byli v nebezpečí, že budou připojeni k tehdejším světové moci, mohli být vedeni k tomu, aby začali s Tamuzovým uctíváním.
Tamuz byl znázorňován prvním písmenem svého jména, starověkým tau, to je křížem. „Znamení kříže“ bylo náboženským symbolem Tamuze. Tak byl učiněn pokus zavést uctívání modlářského pohanského kříže do Jehovova chrámu v Jeruzalémě.
Avšak co to má společného s křesťanstvem? Bylo v něm pokračováno s uctíváním Tamuze v odporu proti Bohu? Co je tudíž možno nejprve říci o „znamení kříže“ v křesťanstvu? Kříž, na němž byl podle tvrzení „křesťanských“ náboženství Kristus usmrcen (ačkoli to byl ve skutečnosti kůl), je považován za nejvyšší symbol křesťanství. Někteří náboženští lidé se dokonce před ním sklánějí a líbají jej. U Židů, kteří se navrátili z babylónského zajetí, byl považován kůl, na kterém byl usmrcen člověk, za něco odporného, co muselo být zakopáno, aby to již nebylo vidět. Tak řekl Mojžíš Maimonides, židovská autorita ze dvanáctého století: „Dřevo, na němž byl někdo pověšen, je zahrabáno, aby na něm neulpělo špatné jméno a aby někdo neřekl: ‚To je dřevo, na němž byl ten-a-ten pověšen.‘“ Ale křesťanstvo uctívá právě ten nástroj, na němž byl podle jeho názoru Ježíš umučen k smrti.
VMĚŠOVÁNÍ DO POLITIKY
Ale jak to podle Jehovova slova zažil Ezechiel, tak také my uvidíme ještě horší věci než ty, které se týkají Tamuzova nebo Nimrodova uctívání v křesťanstvu. Bible říká o Nimrodovi: „A počátkem jeho království se stal Bábel a Erech a Akkad a Kalné v zemi Sinear. Z této země vytáhl do Asýrie a začal stavět Ninive a Rehobot a Kala a Rezen mezi Ninive a Kala: to je velké město.“ (1. Mojž. 10:10–12) Tak založil Nimrod proti Boží vůli města a politický vládní systém. Všechna falešná náboženství pocházela po potopě Neomových dnů z Babylóna. V 1. Mojžíšově 10:8, 9 čteme, že Nimrod „se ukázal jako mocný lovec v odporu proti Jehovovi“.
U Babylóňanů a Asyřanů staré doby bylo běžné používat výrazu „lovit“ nejen na lovení divoké zvěře, ale i na vojenské výpravy, při nichž byli kořistí lidé. Tak se Nimrod sám učinil tím, kdo proléval ve válkách lidskou krev.
Jak se i tyto detaily o Nimrodovi dobře hodí na křesťanstvo! Tak jako Nimrod, i ono zřídilo své vlastní náboženské systémy. Všeobecně se o nich soudí, že jsou v souladu se Svatým písmem, ale ve skutečnosti jsou v souladu s náboženskými naukami starého Babylóna. Císař Konstantin byl vládce, který učinil křesťanství státním náboženstvím Římské říše. Podle církevního dějepisce biskupa Nusebia z Césareje vyprávěl Konstantin, že jednoho „odpoledne, když se slunce začalo sklánět k západu, viděl vlastníma očima nad sluncem na nebi vítězné znamení kříže, vytvořené světlem, nesoucí nadpis [v řečtině]: V TOMTO ZNAMENÍ ZVÍTĚZÍŠ!“ To vedlo přirozeně k tomu, že jeho politické cíle byly posvěceny jako „svaté“. Znamení kříže pak měli na štítech jeho vojáci, armáda ctitelů boha slunce, která vytáhla, aby zabíjela a dobývala.
Tak jako Nimrod, neomezilo se křesťanstvo pouze na náboženství; vměšovalo se do světské politiky a všude, kde to bylo možné, zřizovalo spojení církve a státu, při čemž se církev snažila říkat státu, co má dělat. Tvrdilo, že jeho političtí císaři a králové jsou vládci „z Boží milosti“. Historik H. G. Wells píše o korunovaci Karla Velikého jako císaře „Svaté římské říše“ papežem Lvem: „Lev III. (795–816), který vyzval Karla Velikého, aby se stal césarem, a proti jeho vůli jej korunoval.“ (Kapesní světové dějiny, angl., 1944, str. 233.)
Křesťanstvo nejen že dosazovalo a sesazovalo vládce, ale dokonce jeho biskupové, arcibiskupové a papeži byli vyznamenáváni doslovnými trůny, a ještě dodnes se říká, že „vládnou“ ve svých biskupských nebo papežských úřadech. Srovnej tento způsob jednání se slovy křesťanského apoštola Pavla v 1. Korintským 4:8.
Politikům tohoto světa jsou dávána význačná postavení v církevním systému a těší se úctě. V jakém je to protikladu k příkladu Ježíše Krista, který se zdráhal, aby ho lidé na zemi učinili králem! Římskému místodržiteli Pontiu Pilátovi řekl: „Mé království není částí tohoto světa. Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji služebníci by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není odtud.“ (Jan 18:36) Křesťanstvo naopak trvá na tom, že jejich členové církví mají povinnost účastnit se politiky. Někdy a na některých místech se snaží jim diktovat, pro kterého politického kandidáta mají odevzdat své hlasovací lístky. Duchovní dokonce působili jako političtí vládci, presidenti nebo ministerští předsedové.
VINA KRVE
A co říci o svévolném prolévání krve, kterého se dopustil „Nimrod, mocný lovec v odporu proti Jehovovi“? Co udělal Nimrod, byl pouze miniaturní obraz křesťanstva! To se účastnilo v daleko větší míře jako „lovec“ vojenských tažení s doslovnými zbraněmi. Nejkrvavější války lidských dějin byly vedeny příslušníky křesťanstva, mezi sebou i proti tak zvaným nevěřícím neboli pohanům. To není podobné Kristovi. Je to babylónské a podobné Nimrodovi.
Ztráta lidských životů v těchto válkách byla důvodem nepředstavitelného množství slzí, které prolily ženy křesťanstva. Každoročně se slaví památné dny, kdy pozůstalí chodí na hřbitovy, aby okrášlili hroby padlých. Nad smrtí mocných generálů a jiných vysokých válečníků truchlí vlastenečtí a nacionalističtí příslušníci křesťanstva a proslovují se pochvalné řeči v kostelích při smutečních bohoslužbách. To vše je v souladu s všeobecně známou skutečností, že v době války bylo kostelů používáno jako míst odvodů a středisek propagandy. Spojení takových politických a vojenských činů s „Božím domem“ (kostelem) v křesťanstvu, nám velmi připomíná Izraelitky, které v Ezechielově době seděly ve vnitřním dvoře Božího chrámu a oplakávaly Tamuze.
Je způsobem jednání křesťanstva oslaveno jméno Jehovy, Boha Bible? Ne, spíše to přineslo hanbu křesťanstvu a způsobilo nenávist a nepřátelství lidí nekřesťanských zemí. Falešné zastupování Boha Bible křesťanstvem a jeho nekřesťanské jednání připravilo úrodnou půdu pro ateismus.
Kromě toho, právě uprostřed křesťanstva měla evoluční teorie své nejsilnější zastánce. Proč? Protože se Bible zdála být křesťanstvu protikladná, směšná a nepřesná pro jeho vlastní směšné, falešné a nerozumné nauky jako je trojice, peklo a předurčení; a rovněž pro jeho postoj k válce, pro vměšování do politiky a v neposlední řadě i proto, že se obrátilo ke kritice Bible. Mnozí význační duchovní šli tak daleko, že skutečně podporovali evoluční teorii.
Náboženské organizace křesťanstva odporovaly ve všech národech zvěstování dobrého poselství o Božím mesiášském království. Duchovní se spikli, aby přiměli politické vládce, aby zakázali dílo, a štvaním dosáhli, aby byli zatýkáni a vydáváni akcím lůzy svědkové Jehovovi, kteří vyzývají lidi ke studiu Bible a k poznání toho, co Bible skutečně učí. Křesťanstvo, které pěstuje Nimrodovo uctívání, je opravdu částí Velikého Babylóna, světové říše falešného náboženství, a všem lidem, kteří jsou s ním spojeni, platí Boží příkaz: „Vyjděte z něho. . . nechcete-li s ním mít podíl na jeho hříších a nechcete-li obdržet část z jeho ran.“ — Zjev. 18:4.
Dlouhé dějiny bojů křesťanstva proti Bohu brzy skončí. Křesťanstvo se posmívalo Bohu, když přijalo jeho jméno a jméno jeho Syna, a pak je těžce potupilo. Avšak „Bohu se nelze vysmívat. Neboť cokoli člověk rozsévá, to bude také sklízet.“ (Gal. 6:7) Křesťanstvo zaplatí za svůj boj proti Bohu tím, že bude vymazáno z existence.
Náležíš k nějaké církvi křesťanstva? Pak sám zkoumej s pomocí pravých křesťanů Svaté písmo a opusť křesťanstvo, zatížené vinou krve. Obrať se k pravému Bohu a jeho mesiášskému království, abys získal život.