Naše chování v otázkách svědomí
„Nejsem si totiž vědom ničeho proti sobě. To však nedokazuje, že jsem spravedlivý, ale je to Jehova, kdo mne zkoumá.“ — 1. Korintským 4:4.
1. Co stále ještě platí o mravním smyslu lidí všeobecně?
V DNEŠNÍ době sice přibývá nemravnosti, nečestnosti a zločinů, ale všichni lidé přece neztratili „všechen mravní smysl“. (Efez. 4:19) Jako ve dnech apoštola Pavla, jsou i dnes lidé, kteří sice nemají přesné poznání Božího slova, ale přece si zachovali určitou míru slušnosti, zbytek onoho vnitřního mravního smyslu, kterému říkáme svědomí.
2, 3. Co v této souvislosti vyplývá ze slov apoštola Pavla v Římanům 2:12–16 a jak nám to pomáhá, abychom porozuměli lidským zákonům a slušnému chování mnoha lidí?
2 O neizraelských národech, které nebyly pod ustanoveními smlouvy zákona, řekl Pavel: „Neboť kdykoli lidé z národů, kteří nemají zákon [to znamená zákon pocházející od Boha], činí přirozeně věci zákona, jsou tito lidé, ačkoli nemají zákon, zákonem sami sobě.“ Jakým způsobem? Tím, že „právě ukazují, že obsah zákona je vepsán do jejich srdcí, zatímco jejich svědomí svědčí s nimi a oni jsou mezi svými vlastními myšlenkami obviňováni nebo též omlouváni“. (Řím. 2:12–16) Proto „zákon“, jímž jsou „sami sobě“, není zákon, který by si určili sami bez ohledu na to, co si myslí druzí.
3 Tento mravní smysl, zděděný od Božího prvního lidského syna, působí ještě dnes jako „zákon“ nebo předpis jednání u lidí všech ras a národností. To vysvětluje, proč je v zákonech téměř všech národů a kmenů patrný určitý vliv Božích spravedlivých směrnic, ačkoli tito lidé nepovažují Bibli za své vodítko. Také to vysvětluje, proč existují lidé, kteří žijí celkem „slušným“ životem a často se také řídí určitými dobrými zásadami, ačkoli nejsou pravými služebníky Jehovovými a nehlásí se ke křesťanství. Zároveň se tím však také vysvětluje, proč nejen Boží smluvní lid izraelský, ale celý svět lidí je vydán Bohu „k potrestání“ a proč Bůh může při nadcházejícím vykonání rozsudku právem odplatit „každému podle jeho skutků“. — Řím. 2:6; 3:9, 19.
4, 5. a) Jak může křesťan zahanbit lidi, kteří mluví opovržlivě o jeho jednání? b) Uveď některé příklady.
4 Křesťan se odděluje od světa lidí, který se odcizil Bohu, a proto se setkává s odporem. (Jan 15:18–20) To jej však nezbavuje povinnosti, aby se svým chováním dovolával smyslu pro slušnost, spravedlnost nebo mravnost, který snad ještě zůstal u lidí ve světě. Lidé si snad špatně vykládají naši pohnutku, proč se oddělujeme, říkají o nás, že ‚každého nenávidíme‘, že jsme ‚nepřátelé společnosti‘, a obviňují nás z bezohlednosti, fanatismu a z nedostatku milosrdenství. Apoštol Petr ukazuje, že můžeme a že bychom měli jednat tak, abychom odzbrojili své kritiky. Povzbuzuje nás slovy: „Zachovávejte si dobré svědomí, aby právě v tom, v čem proti vám mluví, byli zahanbeni ti, kteří mluví pohrdavě o vašem dobrém chování ve spojení s Kristem. Neboť je lépe trpět proto, že činíte dobré, přeje-li si tak vůle Boží, nežli trpět proto, že činíte zlé.“ — 1. Petra 3:16, 17.
5 Mnohé příklady v dnešní době ukazují, jak křesťanská laskavost, ochota pomáhat či štědrost způsobily, že světští lidé zcela změnili svůj názor na hlasatele Jehovova království a na jejich dílo a poselství. I v zemích, kde byli Jehovovi služebníci neprávem pronásledováni, vězněni a internováni v koncentračních táborech, získali si svou vzornou a svědomitou prací úctu úředníků a byli dosazováni na odpovědná místa, stejně jako Josef ve starověkém Egyptě. — 1. Mojž. 39:21–23.
6. Jak svědomí ovlivňuje vztah křesťana ke světským vládám?
6 Jehova Bůh připouští, aby na zemi působily lidské vlády, a dovoluje jim, aby sloužily jako jeho „služebník“, pokud trestají mnoho zločinů a přestupků. Pokud Bůh připouští existenci těchto vlád, křesťan by jim neměl odporovat a neměl by jednat proti zákonům. Nemůže očekávat, že jej Bůh bude chránit, dopouští-li se nesprávných skutků a trpí pro ně ze strany úřadů. Je však větší důvod, který by nás měl podněcovat, abychom byli občany, kteří zachovávají zákon; neměli bychom to dělat jen ze strachu před trestem. V Řím. 13:5 je řečeno: „Proto máte naléhavý důvod k tomu, abyste byli v poddanosti, nejen pro ten hněv (který je vyjádřen soudním trestem za přestupek), ale též pro své svědomí.“ Pro postoj křesťana není směrodatná mírnost nebo přísnost trestu, ale jeho svědomí jej podněcuje, aby jednal křesťansky, neboť ví, že „všichni musíme být zjeveni před soudnou stolicí Kristovou“, bez ohledu na to, zda „césar“ neboli světská vrchnost něco podnikne, nebo ne. — 2. Kor. 5:10.
7. Chceme-li se dovolávat svědomí druhých, smíme při tom připustit, aby jejich svědomí bylo měřítkem pro naše vlastní svědomí?
7 Naším měřítkem se však nikdy nesmí stát neškolené nebo poskvrněné a zkažené svědomí druhých lidí. Naše svědomí se musí řídit Božím slovem a Božím duchem; a proto může být jeho svědectví někdy v rozporu s tím, co snad od nás vyžadují někteří úředníci. Potom se musíme řídit svým svědomím a odpovědět tak jako apoštolové: „Musíme poslouchat Boha jako vládce více než lidi.“ — Skut. 5:29–32.
8. Uveď některé důležité příkazy, zákazy a zásady z Božího slova, které by měly ovlivňovat svědomí křesťana.
8 Z Bible například velmi jasně vysvítá, že pravý křesťan musí přerušit jakékoli spojení s „Velkým Babylónem“, se světovou říší falešného náboženství. (Zjev. 18:2–5; 2. Kor. 6:14–18) Ukazuje, že křesťané nesmějí být „částí světa“ a že se proto nesmějí podílet na jeho politice a nesmějí podporovat jeho snahy, které jsou proti Božímu království. (Jan 17:14; 18:36; Jak. 4:4) Bible dále jednoznačně poukazuje na svatost krve a lidského života a vyžaduje od Božích služebníků, aby ‚skuli své meče v pluhy a aby se již více neučili válce‘, protože nebojují ‚proti tělu a krvi‘, ale proti démonským mocnostem. (1. Mojž. 9:4–6; Iz. 2:2–4; Efez. 6:11, 12) Boží slovo také rozhodně odsuzuje nemravnost všeho druhu (smilstvo, cizoložství a homosexualitu) a jiné špatné mravy, jako je opilství, nečestnost a krádeže. — 1. Kor. 6:9, 10; Jan 8:44; Efez. 4:28.
OBTÍŽNÉ ROZHODOVÁNÍ V OTÁZKÁCH SVĚDOMÍ
9. a) Proč někdy ještě křesťanům vyvstávají otázky svědomí, přestože je tolik biblických zákonů a zásad, jimiž se mohou řídit? b) Co obvykle určuje, jakou úlohu musí mít naše svědomí, máme-li rozhodnout, je-li něco správné nebo nesprávné?
9 Velmi mnoho způsobů jednání a zvyklostí je tedy v Bibli výslovně schváleno nebo odsouzeno. Mnoho jiných jednoznačně odpovídá nebo neodpovídá biblickým zásadám. Ale zvláště ve vysoce civilizované společnosti, jež se vyvinula v některých zemích, vznikají stále ještě situace nebo okolnosti, kdy musí každý jednotlivec jednat podle svého svědomí. U mnoha věcí na světě záleží na stupni. Rozdíl mezi jemným plácnutím a zlomyslnou ránou je v síle. Rozdíl mezi prostou úctou — například úctou před vládcem nebo národním symbolem — a mezi uctíváním pramenícím z úcty je ve stupni. Jde-li o jednoznačné protiklady, obvykle nevznikají otázky. Jestliže však jde o něco, co je tak říkajíc „v šedivé oblasti“, to znamená těsně na hranici mezi jednoznačně správným a jednoznačně nesprávným, potom vznikají otázky. Čím blíže je něco u této hranice, tím více musí naše svědomí ovlivňovat naše rozhodování. Co bychom měli dělat v takové situaci?
10, 11. a) Co od nás Bůh vyžaduje, vyvstanou-li takové otázky svědomí? b) Stojíme-li před takovou otázkou svědomí, měli bychom očekávat, že nám někdo určí směrnice, které nám ukáží, jak bychom měli jednat, a kdo by měl nést odpovědnost za naše rozhodnutí? c) Co Bůh o nás zjistí na základě takového rozhodování?
10 Jehova Bůh od nás očekává, abychom použili svého rozumu, svého poznání, porozumění a rozlišovací schopnosti a abychom svědomitě udělali to, co nám přikazuje naše víra. Nepodřizuje nás svědomí žádného jiného člověka. Sami se musíme rozhodovat a naše rozhodování musí odpovídat našemu svědomí, jež je utvářeno Božím slovem. Sami také musíme nést následky svého rozhodování. Nesmíme očekávat, že za nás bude rozhodovat někdo jiný a že potom ponese za takové rozhodnutí odpovědnost.
11 Proto by nebylo správné, abychom se v takových případech snažili dovědět se od rady starších nebo od vedoucího sboru křesťanského shromáždění nějaká pravidla nebo směrnice, jimiž by byla stanovena „hranice“ v každém takovém jednotlivém případě. Jestliže Boží slovo neurčuje žádnou takovou „hranici“, pak ani žádný člověk nemá k něčemu takovému právo, protože tím by něco přidával k Božímu slovu. Bůh nám ve své moudrosti dává příležitost, abychom dokázali, jaká je ‚skrytá osoba našeho srdce‘, a to je možné rozeznat z rozhodování, k jakému docházíme v takových případech. Můžeme sice někdy udělat chybu, aniž máme špatnou pohnutku, a Bůh, který vidí do našeho srdce, to může rozeznat.
12. Jestliže si nejsme vědomi nějakého nesprávného jednání, je to samo o sobě zárukou, že jsme jednali správně? Odůvodni svou odpověď.
12 Při všem svém rozhodování, i kdybychom při tom měli čisté svědomí, musíme však vždy pamatovat na skutečnost, že Bůh nakonec ukáže, zda jsme jednali správně nebo nesprávně, a udělá to ve své době a svým způsobem. Apoštol Pavel uznal tuto skutečnost, neboť napsal: „Nejsem si totiž vědom ničeho proti sobě. To však nedokazuje, že jsem spravedlivý, ale je to Jehova, kdo mne zkoumá. Proto nic nesuďte před patřičným časem, dokud nepřijde Pán, který vynese na světlo skryté věci temnoty a také zjeví rady srdcí, a pak bude každý mít svou chválu, která mu přijde od Boha.“ — 1. Kor. 4:3–5.
13. a) Co se dovídáme z Římanům 14:4, 10–12, pokud jde o správný postoj, jaký bychom měli zaujmout vůči člověku, který musí rozhodnout nějakou otázku svědomí? b) Do jaké míry však v této souvislosti hraje také svou úlohu svědomí těch, kteří mají ve sboru odpovědné postavení?
13 Vyvstanou-li takové „hraniční případy“, neměli bychom zaujmout postavení soudce vůči tomu, kdo musí činit rozhodnutí podle svého svědomí. Také bychom si neměli myslet, že se dopouští nějaké chyby, považujeme-li dotyčného potom, stejně jako předtím, za uznaného Božího služebníka, ačkoli se v takovém případě nerozhodl přesně tak, jak bychom se rozhodli my. Bůh je jeho soudce. (Řím. 14:4, 10–12) Také muži, kteří zaujímají v křesťanském sboru odpovědné postavení, musí plnit své povinnosti dozorce podle svého nejlepšího svědomí. Ačkoli se snad v určitém případě rozhodli jinak, než některý z jejich bratrů, jejich svědomí snad příliš neprotestuje, protože se při tom jedná o záležitost, kterou Bible zřejmě ponechává osobnímu rozhodování. Jestliže dá někdo najevo, že něco udělal s dobrým svědomím, může jejich svědomí připustit, aby mu přenechali určitou odpovědnost nebo aby jej doporučili do odpovědného postavení. Jejich svědomí by však mohlo také tak silně namítat, že by jej nemohli s dobrým svědomím doporučit. Bůh je také jejich soudce a neměli by být odsouzeni.
14. Které otázky budou rozebírány v dalším článku?
14 Takové „hraniční případy“ vznikají často v souvislosti s povoláním. Vykonáváš povolání, při kterém můžeš mít čisté svědomí před Bohem? ‚Doporučuje tě každému lidskému svědomí‘ jako pravého následovníka Ježíše Krista? Těmito důležitými otázkami se budeme zabývat v dalším článku.