Králova svatební hostina v Božím předsevzetí
„Nebeské království bylo přirovnáno k člověku, králi, který uspořádal svatební hostinu pro svého syna. A vyslal své otroky, aby zavolali na svatební hostinu ty, kteří byli pozváni, ale ti nebyli ochotni přijít.“ — Matouš 22:2, 3.
1. Co je národům již šedesát let kázáno a jaký dějinný příklad ukazuje, zda jejich reakce jim bude k prospěchu?
CELÝ svět je v těžkostech. Není důvod pochybovat o tom, že systém věcí, v němž lidstvo žije, je v předpověděném „čase konce“. V minulých šedesáti letech bylo oznamováno „nebeské království“, „Boží království“, jakožto „jediná naděje“ nešťastného lidstva. Avšak velká většina lidstva nevěří v božský lék. Lidé všeobecně si jej nepřejí. Podobají se národu, který si před devatenácti sty roky nepřál „nebeské království“, když mu bylo nabízeno. Odmítnutí takové cenné nabídky neposloužilo tomuto národu k dobrému. Vzhledem ke zkušenosti, kterou tento národ získal, neprospěje ani dnes odvrácení se od ‚nebeského království‘ těm, kteří dávají přednost lidským plánům před „jedinou nadějí“ pro náš neklidný svět. — Dan. 12:4; Mat. 3:1, 2; 4:17; Mar. 1:14, 15; Luk. 6:20.
2. Od kdy, kde a komu bylo kázáno „nebeské království“ a jakému národu mělo být dáno?
2 Před dávnými časy, když Římská říše vládla teprve první století nad Středním východem, začalo tam být oznamováno „nebeské království“, „Boží království“. Rok 33 n. l. byl čtvrtým rokem jeho oznamování. Toto království bylo předmětem vzrušeného rokování v židovském městě Jeruzalémě. Dokonce i ve světoznámém chrámu svatého města se o něm mluvilo. Během rozmluvy řekl hlavní zvěstovatel dobrého poselství o království mnoha posluchačům, mezi nimiž byli přední kněží a muži ze sekty farizeů: „Boží království vám bude odňato a bude dáno národu, který přináší jeho ovoce.“ (Mat. 21:43–46) Podle těchto slov mělo být Boží království brzy odňato jejich národu a předáno nově tvořenému národu, který by přinášel ovoce, podle něhož by se poznalo, že nad ním Boží království vládne. Slova mluvčího se uskutečnila, protože až dodnes nemá kdysi oblíbený národ Boží království.
3. Jakými slovy uvedl mluvčí své podobenství, které se vztahovalo na jeho prorocká slova?
3 Proč k tomu došlo? Mluvčí oněch prorockých slov pokračoval, když pro znázornění vyprávěl jedno ze svých významuplných podobenství. Jeden muž, který je slyšel, to pro nás zapsal; začíná svou zprávu: „Ježíš jim dále odpovídal a promlouval k nim v podobenstvích: ‚Nebeské království bylo přirovnáno k člověku, králi, který uspořádal svatební hostinu pro svého syna. A vyslal své otroky, aby zavolali na svatební hostinu ty, kteří byli pozváni, ale ti nebyli ochotni přijít‘.“ — Mat. 22:1–3.
4. Jak víme, koho v Ježíšově podobenství znázorňoval ‚člověk, král‘?
4 Hlavní postavou v tomto podobenství byl ‚člověk, král‘. Koho znázorňoval? Znázorňoval samotného Boha, protože celé podobenství začínalo slovy: „Nebeské království bylo přirovnáno k člověku, králi“, který jednal určitým způsobem, a ten vedl k určité reakci. Výraz „nebeské království“ znamená totéž co „Boží království“, protože Bůh vládne jako nejvyšší v duchovních neviditelných nebesích. Například starověký vládce Babylónu musel prodělat ponižující zkušenost, ‚dokud nepozná, že Nejvyšší je panovníkem v království lidstva, a že je dává, komu chce, až pozná, že nebesa panují‘. (Dan. 4:25, 26; 4:22, 23, KB) Ježíš se odvolal na Boha, když řekl o Jeruzalému: „Nepřísahejte . . . při Jeruzalému, protože je to město velikého Krále.“ Ježíš učil své učedníky, aby se modlili k tomuto nebeskému Králi: „Přijď tvé království. Staň se tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ — Mat. 5:34, 35; 6:9, 10.
5. Kdo je ‚Syn‘, pro kterého nebeský Král uspořádal „svatební hostinu“, a jaký máme důkaz?
5 Král v Ježíšově podobenství měl syna. Bůh, nebeský Král, má stamilióny duchovních synů, které Bible nazývá „Božími syny“. (Job 38:7; Dan. 7:9, 10) O kterém z těchto mnoha synů se mluví v Ježíšově podobenství? Je to Syn synů Boží nebeské rodiny. Pro tohoto význačného syna uspořádal nebeský Král „svatební hostinu“ a Svatá písma ukazují, že tímto synem je samotný vypravěč podobenství, Ježíš Kristus. Jan Křtitel, který Ježíše pokřtil, řekl o pokřtěném Ježíši: „Řekl jsem, že nejsem ten Kristus, ale že jsem byl poslán před ním. Kdo má nevěstu, je ženich. Ale přítel ženicha, když zde stojí a slyší jej, má velikou radost pro hlas ženicha. Proto je tato má radost dovršena.“ (Jan 3:28, 29) V jiném podobenství mluvil Ježíš také sám o sobě, když řekl: „Tehdy se nebeské království stane podobným deseti pannám, které vzaly své lampy a vyšly vstříc ženichovi.“ — Mat. 25:1; 9:15.
6, 7. a) Kdo je „nevěsta“ tohoto Syna nebeského Krále? b) S čím je v Efezským 5:23–32 srovnán vztah Ježíše Krista a jeho sboru?
6 Jako každý budoucí ženich musel Ježíš pociťovat velikou radost, když přemýšlel a mluvil o této „nevěstě“, kterou mu chtěl dát Král, jeho nebeský Otec. „Nevěsta“ není přirozeně jednotlivá osoba, žádný jednotlivý učedník Ježíše Krista. Je to složená, kolektivní osoba, celá skupina neboli sbor jeho věrných, pomazaných učedníků. To by se nám nemělo zdát nijak zvláštní. V proroctvích Bible je starověký izraelský národ přirovnáván k manželce Jehovy Boha, protože tento národ byl určitým způsobem za něj „provdán“, když přijal na hoře Sinaj v Arábii smlouvu Zákona, jejímž prostředníkem byl prorok Mojžíš. (Iz. 54:5; Jer. 3:14; 31:31, 32) Proto je vztah mezi Božím Synem a jeho pomazaným sborem přirovnán ke vztahu manžela a manželky; čteme:
7 „Manžel je hlavou své manželky, jako i Kristus je hlavou sboru, protože je zachráncem tohoto těla. Vy, manželé, milujte stále své manželky, stejně jako i Kristus miloval sbor a vydal za něj sám sebe. Tato svatá skrytá věc je veliká. Mluvím nyní o Kristu a sboru.“ — Ef. 5:23, 25, 32.
8. Kde a jak má být uzavřen sňatek mezi Královým Synem a jeho symbolickou „nevěstou“?
8 Manželství mezi Královým Synem a jeho symbolickou „nevěstou“ bude uzavřeno spojením Ježíše Krista a jeho věrného sboru v duchovních nebesích v ‚nebeském království‘. Členové tohoto pomazaného sboru musí být jako zasnoubená nevěsta věrni Ježíši Kristu až do smrti. Jako odměnu za svou panenskou věrnost až do konce pozemského života budou vzkříšeni z mrtvých, aby v domě nebeského Otce a Krále tvořili navždy Ježíšovu nebeskou „nevěstu“, jeho sbor. — 2. Kor. 11:2, 3.
TI, KTEŘÍ BYLI POZVÁNI NA SVATEBNÍ HOSTINU
9. V jakém vztahu ke Králi byli v Ježíšově podobenství pozvaní na „svatební hostinu“ a co by dokazovalo jejich správné chování, když obdrželi oznámení?
9 Byla to velká čest být pozván králem na svatební hostinu jeho syna. Ti, které pozval, byli lidé, nad nimiž byl králem. Byli jeho poddanými. Znal je podle jména. Věděl, kde v jeho říši žijí; proto mohl poslat své otroky k jejich obydlí, aby jim včas oznámili, že je připravena hostina, ke které již byli pozváni. Správné chování pozvaných lidí, když dostali oznámení o připravené hostině, by dokazovalo vhodnou úctu k jejich králi. Koho znázorňují v Ježíšově podobenství ‚ti, kteří byli pozváni na svatební hostinu‘?
10. Nad kterým národem byl Jehova Bůh Králem, když bylo vyprávěno podobenství, a prostřednictvím jakého opatření?
10 Když král tedy představuje Jehovu, kdo byli potom lidé, nad kterými byl tehdy králem? Komu řekl Ježíš: „Boží království vám bude odňato a bude dáno národu, který přináší jeho ovoce“? Byl to židovský národ. V roce 1513 př. n. l. s ním Jehova Bůh uzavřel smlouvu na hoře Sinaj skrze svého proroka Mojžíše jako prostředníka. Vstoupili dobrovolně do smlouvy, aby zachovávali její zákonná ustanovení, jejichž základem bylo slavných deset přikázání, (2. Mojž. 19:1 až 24:8) Obzvláště tímto zákonným uspořádáním se stal Jehova Bůh nebeským Králem nad tímto lidem a to znamenalo, že byli jeho poddaným „národem“. (5. Mojž. 33:5) Izraelité již zpívali chvalořečení svému Králi, když je osvobodil před smrtí v Rudém moři: „Jehova bude vládnout jako král po neurčitý čas, ano navždy.“ — 2. Mojž. 15:18.
11, 12. a) Jak se stal izraelský národ lidem pro Boží jméno? b) Jak mohl Bůh poslat tomuto národu pozvání na jejich jméno?
11 Tento nebeský Král má jméno Jehova a tím, že jako jejich Bůh uvedl izraelský národ do zákonné smlouvy, stali se lidem pro jeho jméno. Bylo nad nimi vzýváno Jehovovo jméno. Prostředník Mojžíš řekl izraelskému smluvnímu lidu: „Jehova tě učiní svatým národem pro sebe, jak ti přísahal, protože neustále dodržuješ přikázání Jehovy, svého Boha, a chodil jsi v jeho cestách. A všechny národy země uvidí, že je nad tebou vzýváno Jehovovo jméno, a budou se tě bát.“ (5. Mojž. 28:9, 10) Tomuto vyvolenému národu řekl Jehova ústy svého proroka Amose: „Pouze vás jsem poznal ze všech rodin země.“ (Amos 3:2) Tak byl národ znám podle Jehovova jména, a také Jehova znal národ jménem.
12 Ústy proroka Izaiáše řekl tomuto národu: „A nyní, tak pravil Jehova, tvůj stvořitel, Jákobe, a tvůj tvůrce, Izraeli: ‚Neboj se, neboť jsem tě vyplatil, povolal jsem tě tvým jménem. Jsi můj.‘ “ (Iz. 43:1) Když si tedy přál poslat mu své pozvání nebo mu odevzdat trvalé pozvání, mohl přitom použít jména národa.
13. Jak znal nebeský Král adresu pozvaných na svatební hostinu a při jakém narození se to ukázalo?
13 Král v Ježíšově podobenství věděl, kde bydlí ti, kteří byli pozváni k svatební hostině. Právě tak znal Jehova „adresu“ svého vyvoleného lidu, svého pozvaného lidu. Věděl, kde bydlí. Bydlel v zemi, kterou zaslíbil jeho předkům Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi a do které je podle zaslíbení přivedl. I po vyhnanství v babylónské zemi je Jehova přivedl zpět do této země. Byla to právě ta země, kam poslal Jehova, Král, svého Syna Ježíše. Nebyla to chyba ani náhoda, že Ježíš, potomek Abraháma a krále Davida, se narodil na podzim roku 2 př. n. l. v městě Betlémě v provincii Judea. Již staletí předem předpověděl Král Jehova skrze svého proroka Micheáše, kde dojde k tomuto zázračnému narození. — Mich. 5:2.
14. Dostali „pozvaní“ první pozvání teprve tehdy, když přišli poslové s oznámením, či jaký vztah mělo toto oznámení k pozvání?
14 Ve splnění Ježíšova podobenství věděl Jehova, Král, kde bydlí pozvaní ke svatební hostině. Proto věděl, kam má vyslat posly s oznámením, že svatební hostina, ke které již byli pozváni, je připravena a že nastal čas, aby s velkou chutí přišli. Pozvání k hostině jim nebylo předáno teprve tehdy, když se poslové dostavili do jejich domovů, aby jim vyřídili, že hostina je již připravena a že mají okamžitě přijít. Toto sdělení bylo pouze něčím dodatečným, nikoli původním pozváním. Avšak kdy a jak již byli „pozváni“ neboli poprvé povoláni?
15. a) V kterém roce a komu došlo pozvání na „svatební hostinu“? b) V kterých podmínkách bylo při této příležitosti obsaženo pozvání?
15 Bylo to v roce 1513 př. n. l. , kdy Bůh, Král, přijal izraelský národ skrze prostředníka Mojžíše do zákonné smlouvy. První povolání neboli „pozvání“ platilo Izraelitům jako národu, ne jednotlivcům, protože měl ještě existovat spíše národ než jednotlivci, dokud nebude připravena a podávána Králova ‚svatební hostina‘. První povolání neboli „pozvání“ izraelského národa bylo obsaženo v Božích podmínkách, které ukazovaly, jaký bude mít národ užitek, když vstoupí do zákonné smlouvy s Jehovou Bohem a bude ji dodržovat. Když Bůh předkládal Izraelitům smlouvu na hoře Sinaj, pověřil Mojžíše, aby řekl: „A budete-li nyní přísně poslouchat můj hlas a skutečně dodržovat mou smlouvu, pak se jistě stanete mým zvláštním vlastnictvím ze všech ostatních národů, protože mně patří celá země. A vy sami se mi stanete královstvím kněží a svatým národem.“ — 2. Mojž. 19:1–6.
16. a) Na jakém podkladě byla s izraelským národem uzavřena smlouva Zákona a jak? b) Pro koho byly platné povinnosti a též pozvání obsažené ve smlouvě Zákona a dokdy?
16 Tak dostal izraelský národ příležitost, ano pozvání, aby se stal „královstvím kněží“. Takové kněžské království mělo jednat jako Boží služebník k prospěchu všeho ostatního lidstva. Izraelský národ přijal toto pozváni nebeského Krále, když přistoupil na jeho návrhy a řekl: „Jsme ochotni dělat všechno, co Jehova mluvil.“ Podle toho Bůh, Král, uzavřel zákonnou smlouvu s izraelskym národem nad oběťmi, které přinesl prostředník Mojžíš. (2. Mojž. 19:7, 8; 24:1–12) Nejen povinnosti, které vyplývaly z mojžíšovské zákonné smlouvy, ale také pozvání stát se „královstvím kněží“ bylo platné pro přirozené potomky Izraelitů, kteří vstoupili do smlouvy, a to až do prvního století n. l. (Řím. 9:4, 5; Skut. 3:25, 26) Protože přirození potomci v prvním století n. l. byli ‚pozvaným‘ národem, Bůh, Král, jednal v souladu s podmínkami své smlouvy, když vzbudil Jana Křtitele a poslal jej kázat izraelskému národu: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království.“ — Mat. 3:1, 2.
17. a) Jaká je souvislost mezi svatební hostinou pro královského Syna a královstvím? b) V jakých dalších postaveních budou sloužit ti, kteří tvoří „nevěstu“ Věčného Otce?
17 Avšak co má společného ‚království kněží‘ se svatební hostinou, kterou uspořádal Král pro svého Syna? Ježíš Kristus sám naznačil, že mezi obojím je souvislost, když uvedl své podobenství slovy: „Nebeské království bylo přirovnáno k člověku, králi, který uspořádal svatební hostinu pro svého syna.“ (Mat. 22:1, 2) Nevěsta královského syna se přirozeně sňatkem stává princeznou a obyčejně budoucí vyvolenou královnou. „Nevěsta“, kterou provdal Bůh, Král, za svého Syna Ježíše Krista, je jeho pomazaný sbor věrných učedníků. Proto mají být v nebesích tito věrní pomazaní učedníci více než jen „nevěstou“ Ježíše Krista, který se stane ‚Věčným Otcem‘ vykoupeného lidstva. Mají také být spoludědici svého nebeského ženicha v království nad lidstvem, které Bůh, Král, přenesl na svého Syna Ježíše Krista.
18. Jak stavěl Ježíš svým věrným učedníkům před oči naději na království při svém Kázání na hoře a při poslední slavnosti pasach?
18 Ježíš Kristus stavěl ustavičně tuto královskou naději před oči svým pravým učedníkům. V Kázání na hoře jim řekl: „Šťastni jsou ti, kteří jsou si vědomi svých duchovních potřeb, protože jim patří nebeské království. Šťastni jsou ti, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost, protože jim patří nebeské království . . . Neboť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Neustále tedy hledejte nejdříve království a jeho spravedlnost a všechny tyto ostatní věci vám budou přidány.“ (Mat. 5:3, 10; 6:32, 33) A v noci posledního pasach, který Ježíš slavil se svými věrnými apoštoly, jim po zavedení Pánovy večeře řekl: „Vy to jste, kteří jste se mnou vytrvali v mých zkouškách, a já s vámi činím smlouvu, jako můj Otec učinil smlouvu se mnou, pro království, abyste jedli a pili u mého stolu v mém království a seděli na trůnech a soudili dvanáct kmenů Izraele.“ — Luk. 22:23–30.
19. Jak to, že královský Syn není bez království, a na čem se s ním bude podílet jeho třída nevěsty?
19 Tak se má sbor nevěsty Ježíše Krista spoluúčastnit dědictví v nebeském království. Ježíš má být jako ženich jeho hlavou a tak se má podobat vládci Melchisedechovi, který byl ve staré době jak králem v Salem, tak také knězem nejvyššího Boha, tedy královským knězem. (1. Mojž. 14:18–20; Žalm 110:1–4; Žid. 5:5, 6; 6:20 až 7:28) Ježíš Kristus slouží jako Jehovův velekněz a Kristův sbor nevěsty jsou nižší kněží. Tím se stává pravý křesťanský sbor „královstvím kněží“. Tomuto sboru napsal apoštol Petr: „Ale vy jste ‚vyvolený rod, královské kněžstvo, svatý národ, lid ke zvláštnímu vlastnictví‘, abyste oznamovali znamenitosti toho, který vás povolal ze tmy ve své podivuhodné světlo.“ (1. Petra 2:9) Ježíš Kristus, Boží Syn, není královským Synem bez království, ale Bůh, Král, přenesl na Syna zvláštní království nad lidstvem a jeho třída nevěsty se s ním na tomto mesiášském království podílí. — Řím. 8:16, 17.
POSTOJ TĚCH, KTEŘÍ BYLI POZVÁNI NA SVATEBNÍ HOSTINU
20. a) Co se muselo projevit u generace, které bylo sděleno, že má přijít na svatební hostinu? b) Jaká otázka vzniká, pokud jde o to, kolik osob bude příznivě reagovat?
20 Izraelský národ tím, že byl přijat do mojžíšovské zákonné smlouvy, obdržel podivuhodnou přednost a „pozvání“. Pokud šlo o „svatební hostinu“, kterou uspořádal jejich Bůh Jehova, Král, byli Izraelité „pozvaným“ národem. Ale aby se stali „královstvím kněží“, to záviselo na určitých předpokladech. Proto vzniká otázka: Jaký postoj zaujme národ, když jedné generaci je sděleno, že právě ona dostala příležitost, aby nyní jednala podle pozvání Krále a přišla na svatební slavnosti? Bude příznivě reagovat tolik členů národa, kolik míst je ve svatebním sále? Příležitost je dána mnohým, protože z podobenství vysvítá, že Král pozval mnohé a že je mnoho míst, na nichž mohou pozvaní spočinout u slavnostní tabule.
21. Kdy začal nebeský Král vysílat své „otroky“, aby sdělili pozvaným, že je slavnost připravena?
21 Kdy vyslal Bůh, Král, ve splnění podobenství své „otroky“, aby sdělili pozvaným, že přišel čas pro „svatební hostinu“ a že mají ihned přijít? Bylo to tehdy, když Ježíš byl pokřtěn ve vodě a pomazán svatým duchem, takže se stal Kristem, pomazaným za mesiášského krále. Když se Ježíš Kristus vrátil po čtyřiceti dnech strávených v judské pustině, Jan Křtitel na něj poukázal a řekl svým posluchačům: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa!“ Jan nejen označil Ježíše za protiobrazného Beránka, který měl být obětován, aby zachránil svět lidí od trestu za hřích, ale dosvědčil také, že Ježíš Kristus je Boží Syn. Krátce nato začal pomazaný Ježíš své učitelské dílo s těmi, kteří jej následovali jako Mesiáše. Jeden z nich, Ondřej, našel svého bratra Šimona a řekl mu: „ ‚Nalezli jsme toho Mesiáše‘ (což přeloženo znamaná Kristus).“ (Jan 1:26 až 2:2) Tak začal Ježíš tvořit sbor učedníků.
22. Jak dlouho trvalo první oznamování a komu bylo určeno?
22 Ježíš Kristus učil a kázal o Božím mesiášském království nejen sám, ale vysílal také své židovské učedníky, aby kázali s ním: „Nebeské království se přiblížilo.“ (Mat, 10:1–7; Luk. 9:1–6; 10:1–9) Tímto způsobem vysílal nebeský Král, Jehova Bůh, své „otroky“ pod zákonnou smlouvou s prvním oznámením. To se dělo od podzimu roku 29 n. l. do jara roku 33 n. l. , tedy asi tři a půl roku. Tito ‚otroci‘ byli posíláni pouze k pozvaným, to je k židovskému národu pod mojžíšovskou zákonnou smlouvou, která poskytovala příležitost stát se „královstvím kněží“. Ježíš dbal na to, kdo byl pozván, a řekl učedníkům, které vyslal oznámit, že přišel čas: „Nevcházejte na cestu národů a nevstupujte do samaritánského města, ale místo toho choďte stále ke ztraceným ovcím izraelského domu.“ A o sobě Ježíš řekl: „Nebyl jsem poslán k nikomu jinému, než ke ztraceným ovcím izraelského domu.“ — Mat. 10:5, 6; 15:24.
23. Jak Ježíš ukázal, že první oznamování nastalo v pravý čas, ale jak je z jeho podobenství zřejmý postoj pozvaných?
23 Toto první oznámení se stalo v pravý čas. Ježíš připomněl „izraelskému domu“ božské rozdělení času, když řekl Židům: „Ustanovený čas se naplnil a království Boží se přiblížilo. Čiňte pokání a věřte v dobré poselství.“ (Mar. 1:15) Avšak vedla činnost ‚otroků‘ nebeského Krále, kteří kázali v celé zemi, k pokání a obrácení národa a k uznání Králova Syna za královského Mesiáše? Ke konci prvního oznámení Ježíš popsal, jak bylo přijato počáteční voláni. Ve svém podobenství dále řekl: „Ale ti nebyli ochotni přijít.“
24. Jak tvrdošíjní byli pozvaní ve své neochotě a jakou událostí skončilo první povolávání?
24 Bylo tomu skutečně tak; nedošlo k žádnému obrácení národa a Králův Syn, Ježíš Kristus, nebyl uznán celým národem za Mesiáše, pro něhož měla být uspořádána královská ‚svatební hostina‘. Izraelité byli ve své neochotě tak tvrdošíjní, že přemluvili římského místodržitele Pontia Piláta, aby jej dal o pasach roku 33 n. l. usmrtit. Tak zemřel Ježíš jako „Beránek Boží, který snímá hřích světa“. (Jan 1:29, 36) Jeho smrt jako dokonalá lidská oběť byla trvalým dobrodiním pro všechny ‚pozvané‘ ke skutečné králově ‚svatební hostině‘. Avšak tato obětní smrt skončila přímou, osobní účast Ježíše Krista na díle oznamování. Tak skončilo první povolávání „pozvaných“.
25. a) Proč tehdy neztroskotalo Boží předsevzetí se svatební hostinou? b) Proč bral Bůh přece jen ohled na původně pozvané podle smlouvy Zákona?
25 Co však dále? Byly zbytečné Královy přípravy na „svatební hostinu“ pro jeho Syna? Měla být slavnost odsouzena k nezdaru? Ne, podle předsevzetí Boha, Krále, neměla skončit nezdarem. Všemohoucí Bůh vzkřísil svého věrného Syna Ježíše Krista z mrtvých a povýšil jej na královské místo po své pravici v nebesích. (Skut. 2:32–36; Žalm 110:1, 2; Mat. 22:41–45) V Boží přítomnosti předložil vzkříšený Ježíš hodnotu své lidské oběti jako Beránka Božího a tím skončila mojžíšovská smlouva Zákona se svými zvířecími oběťmi. Vzdor zrušení zákonné smlouvy a uzavření nové smlouvy s prostředníkem Ježíšem Kristem bral Jehova Bůh, Král, stále ještě milosrdně ohled na ty, kteří byli pozváni na „svatební hostinu“ podle smlouvy Zákona. Činil to, protože byli svým narozením přirozeným „izraelským domem“ a přirozenými tělesnými potomky věrného patriarchy Abraháma, Božího přítele, — Dan. 9:24, 25.
DRUHÉ OZNAMOVÁNÍ POZVANÝM
26. Jak naznačil vzkříšený Ježíš, že pozvaní mají dostat druhým oznamováním další příležitost, aby sami zaujali všechna místa?
26 Jehova Bůh, Král, měl důvod k velké nevoli vůči národu pozvaných, ale dal mu další příležitost, aby mohl výlučně zaujmout všechna místa na chystané ‚svatební hostině‘ jeho Syna. Poslal jim druhé, ale konečné oznámení. Ježíš Kristus naznačil prodloužené Boží milosrdenství k pozvaným, když řekl svým učedníkům krátce před svým vstoupením na nebe: „Přijměte moc, když na vás přijde svatý duch, a budete mi svědky jak v Jeruzalémě, tak v celé Judeji a [teprve potom] v Samaří a do nejvzdálenější části země.“ — Skut. 1:8.
27. Jak znázornil Ježíš ve svém podobenství reakci pozvaných na druhé oznámení?
27 Jak bude všeobecně národ reagovat na toto druhé oznámení. Ježíš předpověděl ve svém podobenství: „[Král] opět vyslal jiné otroky se slovy: ‚Povězte pozvaným: „Podívejte, připravil jsem svůj oběd, porazil jsem své býky a krmná zvířata a vše je připraveno. Pojďte na svatební hostinu.“ ‘ Ale oni bez zájmu odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem; ostatní se však chopili jeho otroků, hanebně s nimi zacházeli a zabili je.“ — Mat. 22:4–6.
28. Kdy začalo druhé oznamování a která výčitka nejvyššího židovského soudu ukazuje, že národ pozvaných dostal zprávu?
28 Tato část Ježíšova podobenství začala o letnicích roku 33 n. l. , když byl vylit svatý duch na Ježíšovy čekající učedníky a oni začali kázat Židům a obřezaným proselytům v Jeruzalémě dobré poselství o Božím mesiášském království. Inspirovaná zpráva neříká, kolik set tisíc účastníků slavnosti ze všech částí světa bylo tehdy v Jeruzalémě. Tisíce účastníků však začalo naslouchat dobrému poselství o vzkříšeném Ježíši, Mesiáši. Nedlouho nato řekl nejvyšší židovský soud dvanácti apoštolům Ježíše Krista: „Hle, naplnili jste Jeruzalém svým učením a rozhodli jste se přivést na nás krev tohoto muže.“ (Skutky 5:27, 28) Národu ‚pozvaných‘ bylo předáno oznámení nyní již podruhé.
29. Jak reagovali pozvaní na druhé povolání Krále a která zpráva ukazuje, jak přesně se splnilo Ježíšovo podobenství?
29 Jak reagovala většina příslušníků národa na druhou připomínku nebeského Krále na pozvání ke připravené ‚svatební hostině‘? Urazili Krále a opovrhli jeho Synem, protože se osobně více starali o své hmotné zájmy, než aby uctili Krále svou přítomností na svatební hostině jeho Syna. Šli dokonce tak daleko, že jednoduše zavraždili jeho poslušné „otroky“, křesťanské kazatele dobrého poselství o Božím mesiášském království. Stačí jen číst Skutky apoštolů, kapitoly 3 až 9, a poznáme historickou zprávu o tom, jak přesně se v tomto ohledu splnilo Ježíšovo prorocké podobenství.
30, 31. a) Kdy skončilo druhé oznamování? b) Co učinil podle podobenství král po odmítnutí druhého oznámení?
30 Tak skončilo také druhé oznamování pozvaných, ano, podle podobenství dokonce muselo skončit. To se stalo roku 36 n. l. , tři a půl roku po mučednické smrti Ježíše Krista v Jeruzalémě. Jak? To je popsáno v Ježíšově podobenství. Ježíš poukázal na trest, který měl přijít na národ „pozvaných“, protože nevěrně opovrhli pozváním svého nebeského Krále. Ježíš řekl:
31 „Král se rozhněval a poslal svá vojska a zničil ty vrahy a spálil jejich město, potom řekl svým otrokům: ‚Svatební hostina je vskutku připravena, ale ti, kteří byli pozváni, toho nebyli hodni. Proto jděte na cesty vedoucí z města a pozvete ke svatební hostině každého, koho najdete.‘ Ti otroci tedy vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré; a místnost pro svatební obřady byla naplněna těmi, kteří se rozložili u stolu.“ — Mat. 22:7–10.
32. Znamená postup jednotlivých událostí v Ježíšově podobenství, že Král odložil svatební hostinu, dokud nezničil město pozvaných?
32 Z postupu jednotlivých událostí, jak byly vyloženy v Ježíšově podobenství, bychom si neměli myslet, že král — dříve než věnoval další pozornost svatební hostině — povolal svá vojska a vyslal je proti městu, kde bydleli nevděční pozvaní, aby „zničil ty vrahy a spálil jejich město“. To by znamenalo, že nebeský Král, Jehova, vyslal své otroky teprve po roce 70 n. l. , aby pozvali k svatební hostině všechny lidi bez výběru, protože v létě toho roku byl Jeruzalém srovnán se zemí Římany pod vojevůdcem Titem, synem císaře Vespasiana. Tehdy byli oni ‚vrahové‘ skutečně usmrceni. Jak podává zprávu Josephus Flavius, přišlo během obležení a rozvrácení Jeruzaléma o život 1 100 000 Židů a 97 000 jich bylo odvedeno jako zajatci, aby byli prodáni do otroctví. — Luk. 21:20–24; 19:41–44.