Skoro 6 000 let vydávání svědectví pro Jehovu
KDYŽ se Adam a Eva v Edenu vzepřeli proti Bohu, byla nadhozena velká sporná otázka. Rozhodnou se lidé přinášet svatou službu svému stvořiteli a svrchovanému Bohu z čisté lásky k Jehovovi? „Prahad, který je nazýván ďábel a satan,“ se snažil svést celou obydlenou zemi. Když napadl Jehovovu svrchovanost, vyjádřil se, že se žádný člověk neprokáže jako věrný Bohu. Satan prohlásil, že člověk je zcela sobecký a že slouží Bohu jen pro hmotný zisk, který z toho má. — 1. Mojž. 3:1–5; Zjev. 12:9; Job 1:7–12.
Ve své velké moudrosti se Jehova rozhodl dokázat jednou provždy, že jeho svrchovanost je právoplatná a spravedlivá. Předvídal, že zde budou lidé, Adamovi potomci, kteří se budou rádi zastávat jeho svrchovanosti, ať je satan postaví před jakoukoli zkoušku; kdyby byla tato sporná otázka jednou provždy vyřešena, byl by Jehova ospravedlněn pro celou věčnost jako nejvyšší vládce. Byl to takový zkušební kámen, podle něhož mohla být každá budoucí výzva ihned vyzkoušena a odmítnuta. Aby mohla být objasněna sporná otázka, bylo zapotřebí času, a to asi 6 000 let. Co však ukázalo až dodnes oněch 6 000 let lidských dějin? Byli během celé té doby na zemi svědkové Jehovovi, kteří zachovávali ryzost, aby dokázali, že Bůh má pravdu a satan je lhář? — Přísl. 27:11.
První tisíciletí
Ábel byl prvním svědkem Jehovovým, který zachoval ryzost a zastával se Boží svrchovanosti. (Žid. 11:4) Byl zavražděn svým bratrem Kainem, protože přinesl zvířecí oběť, která byla Jehovovi přijatelná, zatímco Kainova oběť přijata nebyla. „Založení světa“ nastalo, když Adam a Eva měli syny a dcery. Abel byl druhý syn, o němž se ve zprávě mluví. Také Enoch, sedmý v Adamově rodové linii, „chodil s Bohem“ jako věrný svědek a předpověděl Jehovův soud nad bezbožnými. Pro jeho věrnost jej Bůh po 365 letech vzal ze země živých, a sice tak, že nepoznal smrt jako jiní lidé. — 1. Mojž. 4:1–15; 5:1–4, 21–24; Luk. 11:49–51; Juda 14, 15; Žid. 11:5.
Druhé tisíciletí
Začátkem 2. tisíciletí byl Bohem inspirován Matuzalémův syn Lámech, aby vyřkl proroctví, že jeho syn Noe přinese lidstvu útěchu. Noe se narodil roku 1056 A. M. (anno mundi) a byl mužem velké víry; žil ze svých celkových 950 let 944 roky v tomto tisíciletí. Ačkoli za jeho dnů Boží andělští synové neposlušně uzavírali sňatky na zemi a sváděli lidi k násilnostem, Noe „chodil s pravým Bohem“ a prokázal se jako „bezúhonný mezi svými současníky“. Jako důkaz své víry vystavěl pod Božím vedením ohromnou „archu k záchraně své domácnosti [k níž patřilo sedm dalších věřících]; a touto vírou odsoudil svět“ bezbožných lidí. Byl „kazatelem spravedlnosti“. Později přinesl Bohu oběť z vděčnosti za přežití potopy. Věrnou a poslušnou službou Jehovovi dokázali ve svém životě Noe a jeho rodina, že satan je lhář, a to k velké zlosti tohoto zlého. — 1. Mojž. 5:28–31; 6:9; Žid. 11:7; 2. Petra 2:5.
Třetí tisíciletí
Noe žil ještě šest let v 3. tisíciletí. Dva roky po jeho smrti se narodil Abrahám. Jehova Abrahámovi bohatě žehnal, protože ten skutečně věřil v Boha, dával přednost poslušnosti stvořiteli před hmotnými příjemnostmi, a dokonce dokázal svou víru v to, že Bůh může zemřelého vzkříšením přivést k životu. Jako „Boží přítel“ dostal Abrahám od Boha zaslíbení, že Mesiáš vyjde z jeho rodové linie. Jako Abrahám, tak dokazovali příkladnou víru také jeho syn Izák a jeho vnuk Jákob (později nazvaný Izrael); nelpěli na žádném lidském království, nýbrž bydleli v cizí zemi ve stanech, protože očekávali symbolické „město“, které měl zřídit Jehova. Dvanáct Jákobových synů se stalo hlavami dvanácti kmenů izraelského národa. Josef, jeden z těchto synů, se prokázal jako nanejvýš věrný Bohu, protože se držel vysokých mravních zásad, a zachoval naživu za hladomoru rodinu svého otce (na níž se mělo splnit abrahámovské zaslíbení). Později to byl Mojžíš, který si vyvolil zastávat se uctívání pravého Boha tím, že se vzdal slávy, kterou mu mohl poskytnout Egypt. Vytrvale poslouchal Jehovu a vyvedl Boží lid z egyptského zajetí, aby jej zorganizoval ve „svatý národ“, který pak sloužil za předobraz. Job, jeden z jeho současníků, byl známý tím, že se nevzdal své ryzosti ani tehdy, když ztratil hmotný majetek a zdraví. Také Jozue, Kálef a izraelští soudcové byli vynikající bojovníci za spravedlnost. Na konci 3. tisíciletí dokázal David, syn Izai, že je ‚mužem, který je příjemný Božímu srdci‘, a pro jeho neotřesitelnou oddanost s ním Bůh uzavřel smlouvu o věčném království. — 1. Mojž. 9:28, 29; 11:26; 12:1–3; Jak. 2:23; Sk. 13:22; Žid. 11:8–32; Job 1:8; 27:5.
Čtvrté tisíciletí
Po smrti Šalomouna, Davidova syna, byl rozdělen izraelský národ na dvě království. Věrných králů bylo jen velmi málo, ale mezi Jehovovými proroky byli mnozí, kteří zachovali ryzost. Eliáš, Elizeus, Izaiáš, Jeremiáš a mnozí další. Například zpráva říká, že za Eliášovy doby bylo v severním izraelském království sedm tisíc věrných, „kteří se neskláněli před Bálem“. V jižním království uctívalo tisíce osob, včetně mnohých věrných kněží, pravého Boha v Jehovově chrámu v Jeruzalémě. Když bylo odvedeno do vyhnanství obyvatelstvo severního království, vykonávalo dále čisté uctívání v Jeruzalémě mnoho bohabojných Židů, kteří přišli ze severu; a když byl i Jeruzalém zpustošen, drželi se pravého uctívání věrní zajatí Židé v Babylónu, jako Ezechiel a Daniel. Po sedmdesáti letech se vrátilo asi 50 000 oddaných Židů a jejich druhů zpět do Jeruzaléma, aby vystavěli chrám a znovu tam zavedli uctívání Jehovy. Byli k tomu povzbuzováni proroky Aggeem a Zachariášem. Nehemiáš a jiní věrní Židé usilovně poučovali Boží lid v Zákoně, aby poznal, že „Jehovova radost“ je skutečně „pevností“. Také věrní zákoníci svědomitě pracovali a pořídili opisy Bible; Boží slovo bylo přístupno stále více lidem. — 1. Král. 19:18; Neh. 8:9, 10; Agg. 1:12–14; Zach. 1:1–3; Žid. 11:32–38.
Páté tisíciletí
Začátkem 5. tisíciletí spočinulo Jehovovo požehnání a přízeň na Zachariášovi a jeho manželce Alžbětě, na Josefovi a Marii, na Simeonovi, Anně a dalších věrných ctitelích, o nichž mluví Bible. Jan Křtitel vystoupil a ‚připravil Jehovovu cestu‘; jeho nebojácná služba vedla k jeho mučednické smrti. Strach o vlastní bezpečnost nezpůsobil, aby dělal kompromisy. Objevil se sám zaslíbený Mesiáš, aby dal dokonalý příklad ryzosti. Jak se satan namáhal, aby našel slabinu v Ježíšově ryzosti k Jehovově svrchovanosti! Žalostně však zklamal. Tím, že Ježíš v mučivých zkouškách až do hrozné smrti zachoval věrnost, dal vyzývateli obsáhlou a konečnou odpověď. Apoštolové a ostatní raní křesťané šli v Ježíšových šlépějích. Avšak po konci 1. století začala třída satanem zasetého „plevele“, sestávající z falešných křesťanů, pronásledovat pravé křesťany, třídu „pšenice“. Ve 4. století byli lidé, kteří zavrhli pohanskou nauku o trojjedinosti, označováni jako „ariáni“, jiní, kteří věrně slavili 14. nisana večeři na památku Kristovy smrti, byli nazýváni „quartodecimány“ (z lat. quartus decimus, „čtrnáctý“). V 7. století byli ti, kteří se drželi „pravého apoštolského biblického křesťanství“, označováni jako „pauliniáni“. Avšak věrní, pomazaní křesťané nemohli být ani takovým označením, ani pronásledováním odvráceni od zachovávání ryzosti. — Luk. kap. 1 a 2; Mat. 13:24–30.
Šesté tisíciletí
Uprostřed křesťanstva s jeho mnoha, mnoha zdánlivými křesťany zůstali praví, pomazaní křesťané dále věrní, ačkoli museli od katolického duchovenstva snášet sadistické zacházení. Ve 12. století n. l. odmítli „valdenští“ ve Francii katolické tradice a dali přednost tomu, že se pevně přidržovali Bible. Mnozí z nich se stali mučedníky. Jeden z nich řekl: „Nemá se uctívat kříž, ale má být v ošklivosti jako nástroj, kterým byl ten Spravedlivý přiveden na smrt.“ Reformace v 16. století n. l. vedla k tomu, že se mnozí lidé, ano celé státy zprostily autority katolické církve. V 70. letech minulého století začali novodobí křesťanští svědkové Jehovovi horlivě kázat jako organizovaná skupina. Přes protivenství ze strany třídy „plevele“, duchovenstva křesťanstva, byla třída „pšenice“ oddělena a až do roku 1976 vydávala svým kázáním svědectví v 210 zemích. Tito křesťané byli zvláště mocně pronásledováni během obou světových válek. Mnozí z nich raději zemřeli v nacistických koncentračních táborech, než aby se vzdali své víry v Jehovu Boha, a v mnohých zemích jsou svědkové Jehovovi vydáni zkouškám a těžkostem až dodnes. Přesto však si uchovávají ryzost a dále oznamují po celé zemi dobré poselství o Božím království. Od roku 1935 se připojily k několika tisícům pomazaných více než dva miliony dalších svědků pro Boží království a ti jsou skutečně „velkým zástupem“, který vzhlíží k Jehovovi jako ke svému svrchovanému Pánu a k jeho Synu jako ke svému mesiášskému králi. — Zjev. 2:10; 3:10; 20:4; 7:9, 10.
Jehova ospravedlněn
Zatímco přecházelo jedno tisíciletí za druhým, měl Jehova ve sporné otázce, nadhozené v Edenu, vždy znovu přesvědčujícím způsobem pravdu. V každé době měl na zemi věrné svědky a jejich počet dnes rychle vzrůstá. Na konci tohoto šestého tisíciletí jsou Bohu vděčni za všechna jeho podivuhodná opatření, k nimž patří dar života a nádherná vyhlídka na věčný život v novém světě. To vše je umožněno obětí jeho Syna, mesiášského krále Ježíše Krista, který zachoval ryzost. Věří, že Jehova právem zaujímá své postavení jako nejvyšší vládce, a jejich vroucím přáním je, aby chodili po jeho spravedlivých cestách. Jsou rozhodnuti nikdy se nedat satanem svést ze stezky ryzosti. Mají radost, že mohou též podat důkaz, že satan je lhář, a s neotřesitelnou vírou postupují a oznamují novodobé „Boží nádherné věci“. Radují se, když vědí, že Jehova je ochoten jednat v zájmu spravedlnosti a vyvýšit svou svrchovanost tím, že odstraní v blížícím se velkém „dni Jehovova hněvu“ satana a jeho přívržence a všechna jejich zlá díla. — Sk. 2:11; Sof. 2:2, 3.