Znepokojuje tě, co říkají druzí?
DOBRÉ jméno neboli dobrá pověst je něco cenného. Jedno staré přísloví říká: „Je lépe vybrat si jméno než hojné bohatství.“ (Přísl. 22:1) V dnešní době je dobrému jménu připisována taková cena, že je pod ochranou zákona, pokud jde o pomluvu nebo zneuctění. Právem by každý chránil své jméno před zlou pomluvou, obzvláště kdyby taková pomluva měla způsobit vážnou újmu při získávání obživy.
Často však druzí řeknou něco, co není pomluvou, i když to snad zní kriticky a nelichotivě. Jak bychom měli reagovat, jsme-li postaveni do špatného světla? Měli bychom si proto dělat starosti?
Bible nám pomáhá realisticky posuzovat výroky druhých lidí, neboť radí: „Nevěnuj pozornost všem řečem, které se mluví, a neposlouchej, jak na tebe hubuje tvůj služebník. Neboť z mnoha případů sám víš, že i ty jsi huboval na druhé.“ — Kaz. 7:21, 22, Pattloch.
Tato biblická rada odpovídá životní praxi. I nejlepší lidé mají své chyby. Bible říká: „Neboť na zemi není žádný člověk spravedlivý, který stále činí dobré a nehřeší.“ (Kaz. 7:20) Všichni lidé jsou hříšní potomci nedokonalého Adama. Proto bychom neměli být překvapeni, jestliže i důvěrný přítel snad v hněvu nebo v podrážděné náladě řekne druhým o někom nelichotivá slova. Ať se nedokonalí lidé jakkoli snaží používat svého jazyka jen k dobrému, vždy znovu v tom selhávají. Křesťanský učedník Jakub to potvrdil slovy: „Všichni mnohokrát klopýtneme. Jestliže někdo neklopýtá slovem, je dokonalý muž, schopný držet na uzdě také své celé tělo.“ — Jak. 3:2.
Ano, člověk je skutečně nedokonalý. Žádnému z nás se ani zdaleka nedaří být takovým, jaký by chtěl být. Proto zřejmě nesmíme brát každou poznámku vážně. Kdo by to činil, cítil by se velmi často uražen. Někdo by například mohl slyšet, že důvěrný přítel o něm řekl něco nepříznivého, a mohl by si pomyslet: „Jestliže o mně tak mluví, nechci s ním už mít nic společného. Přátelství s ním pro mne končí.“ Tak by se pravděpodobně rozpadl dobrý přátelský vztah.
Oč je lepší řídit se biblickou radou a ‚nevěnovat pozornost všem řečem‘! Tak se budeme objektivněji dívat na výroky druhých. Kdo je čestný sám k sobě, ví, že sám se také často nepříznivě vyjádřil o druhých, i když přitom neměl špatný úmysl. To by mu mělo pomoci, aby nepovažoval za útok proti své osobě to, co snad o něm řeknou druzí.
Měli bychom si také uvědomit, že informace z druhé ruky jsou často nespolehlivé. Proto je dobré, řídíme-li se zásadou: „Nepřijímej obžalobu proti staršímu muži, leda při výpovědi dvou nebo tří svědků.“ (1. Tim. 5:19) Dbáme-li této rady, nebudeme ukvapeně brát jako skutečnost to, co prý o nás někdo řekl.
Také přehnaný zájem o příznivé výroky druhých může vést k těžkostem. Chvála se může stát léčkou a může vést k tomu, že člověk, který je chválen, začne si o sobě mnoho myslet. Jestliže je tímto způsobem živena něčí pýcha, mohou ochabnout jeho dobré vlastnosti.
Na druhé straně se snad někdo doví, že jeho výroky nebo skutky vyvolaly oprávněnou kritiku. V takovém případě by bylo dobré, kdyby přemýšlel o tom, jak má příště jednat, aby nedal druhým podnět ke stížnostem. To by odpovídalo biblické radě „[Ujistěte se] o důležitějších věcech, abyste byli bez kazu a nepřiváděli jiné ke klopýtání až do dne Kristova.“ — Fil. 1:10.
I kdybychom byli postaveni do nesprávného světla, mohli bychom považovat za rozumnější nedělat z toho spornou otázku. Kdybychom usilovali o to, aby bylo nějaké nesprávné tvrzení opraveno, mohlo by to spíše vést k tomu, že by se o věci dovědělo ještě více osob a že by tomu uvěřili.
Ježíš dal dobrý příklad, jak bychom se měli chovat, jsme-li pomlouváni. Když byl obviněn, že je pijan a nenasytný člověk, nesnažil se dokazovat opak. Pouze řekl: „Moudrost se prokáže jako spravedlivá svými skutky.“ (Mat. 11:19) Těmito slovy pozval druhé, aby posoudili důkazy, totiž skutky, z nichž bylo jasně patrné, že jde o falešnou obžalobu.
Kdo se stále dobře chová a jedná s druhými ohleduplně, nakonec umlčí pomlouvačné hlasy. Nebude trvat dlouho a upřímní pozorovatelé poznají, že byli nesprávně informováni.
Všem, kteří chtějí žít v souladu s Boží vůlí, mělo by obzvláště záležet na správném chování. Bible je povzbuzuje: „Neboť taková je Boží vůle, abyste činěním dobra umlčovali neznalé řeči nerozumných lidí.“ — 1. Petra 2:15.
Jestliže tě druzí pomlouvají nebo potupují, aby tě provokovali, je obvykle nejlépe, nedbáš-li na to. David, věrný Boží služebník, měl úspěch, když tak jednal. V jednom ze svých žalmů napsal: „Pokud jde o mne, nenaslouchal jsem jako někdo hluchý a neotvíral jsem ústa jako někdo němý. A stal jsem se jako muž, který neslyší, i v mých ústech nebyly žádné protidůvody.“ — Žalm 38:13, 14; 38:14, 15, KB.
Jak bylo možné, že David jednal tímto způsobem, když byl vyzýván? Protože poznal, že sám nemůže uvést věc do pořádku ke své spokojenosti. Důvěřoval však, že to může učinit Jehova, jeho Bůh. Proto řekl: „Neboť na tebe jsem čekal, Jehovo; ty sám jsi odpověděl, ó Jehovo, můj Bože! (Žalm 38:15; 38:16, KB) Nebylo by výhodné napodobit Davidův příklad? Zcela jistě. Člověk, který se nesnaží vzít všechno sám do ruky, ale trpělivě čeká na svého Boha, je ušetřen zklamání a rozčilování, které vzniká z neužitečného boje proti různým nespravedlnostem.
Ano, každodenní život nás učí, že je rozumné nestarat se příliš o to, co říkají druzí. Jestliže ‚nevěnujeme pozornost všemu, co se mluví‘, nejsme tak snadno uraženi a nestaneme se snadno pyšnými. Zároveň můžeme z oprávněné kritiky vytěžit užitek, jestliže se snažíme dosáhnout u sebe zlepšení. A dbáme-li bedlivě o dobré chování, můžeme umlčet „neznalé řeči nerozumných lidí“.