Kárat „přede všemi přihlížejícími“

„Posměvače bys měl uhodit, aby se nezkušený stal bystrým, a ten, který má porozumění, měl by být kárán, aby rozeznal poznání.“ — Přísloví 19:25.

1. Před kým mají být káráni ti, kteří setrvávají v hříchu, jak se o tom mluví v 1. Timoteovi 5:20, a proč?

JAK máme tedy rozumět pokynu, který dal Pavel Timoteovi, že má osoby, které trvale hřeší, kárat „přede všemi přihlížejícími [v řečtině doslova: před očima všech]“? To mělo určitý účel, totiž aby „i ostatní měli bázeň“, to znamená, aby se báli dostat se na stejnou hříšnou cestu. (1. Tim. 5:20) Jaké okolnosti tedy vyžadují kárání tímto způsobem a jak je možno kárat někoho „před očima všech“?

2–4. Co je možno říci o použití výrazu „přede všemi přihlížejícími“ a které biblické příklady to znázorňují?

² Použití výrazu „přede všemi přihlížejícími“ nebo „před očima všech“ není blíže určeno. Může to znamenat, ze pokárání je uděleno před celým sborem, nebo by to mohlo znamenat, že je pokárání uděleno před všemi, jichž se věc nějak týká nebo kteří o ní vědí včetně svědků nesprávného jednání — a kteří jsou přítomni, když je provinilci udíleno kárání. V každém případě je zřejmé, že kárání mělo být uděleno před jinými, a ne pouze v soukromí.a

³ Stejný řecký výraz, jaký je v 1. Timoteovi 5:20, je použit také u Lukáše 8:45, kde se mluví o ženě, kterou Ježíš uzdravil od krvotoku. Zpráva říká, že „prozradila přede vším lidem [řecky: „před očima všech“], proč se jej dotkla“. To zřejmě neznamená, že by to byla učinila přede všemi obyvateli města (snad Kafarnaum), ale před lidmi v zástupu, kteří tam právě byli a slyšeli, jak se Ježíš ptá: „Kdo se mne to dotkl?“ — Luk. 8:43–47.

⁴ Apoštol Pavel se vyjádřil podobně, když mluvil o tom, že pokáral Petra v Antiochii: „Ale když jsem viděl, že nešli přímo podle pravdy dobrého poselství, řekl jsem Kéfasovi [Petrovi] před nimi všemi. . .“ Výraz „před nimi všemi“ zde může znamenat: před celým shromážděným sborem, ale zájmeno „před nimi“ by se také mohlo vztahovat na ty, o nichž Pavel mluvil předtím, totiž na ty, kteří „nešli přímo podle pravdy dobrého poselství“. Mohlo to znamenat, že pokárání nevyslovil při shromáždění sboru, ale snad při jídle, při němž se židovští věřící, jako Petr, oddělovali od jiných. — Gal. 2:11–14.

5. Čím se budeme řídit při uplatnění těchto slov, jestliže v Bibli nemáme v tomto směru žádné výslovné pravidlo?

⁵ Nemůžeme dogmaticky říci, jak rozsáhlé je uplatnění výrazu „přede všemi přihlížejícími“; zdá se, že uplatnění by mělo být řízeno potřebou. Je-li zapotřebí, aby na pokárání byl upozorněn celý sbor, mělo by se to stát. Jestliže ne, mělo by být uděleno přede všemi, jichž se věc nějak týká nebo kteří by z nějakého důvodu měli mít také užitek a pokárání.

DÁT SE VÉST BOŽÍ LÁSKOU

6. Jakou úlohu hraje podle Bible v těchto záležitostech láska?

⁶ Určité biblické zásady ukazují, že přestupky a hříchy druhých nemají být oznamovány, pokud to není nutné. Bible jako celek ukazuje, že hříchy bratrů bychom měli spíše z lásky přikrývat, než abychom na ně vědomě obraceli pozornost. (Srovnej Přísloví 10:12; 11:12, 13; 16:27; 17:9; 1. Petra 4:8.) Jehova říká, že pokárá toho, kdo kromě jiných nesprávných činů ‚prozrazuje chybu‘ proti vlastnímu bratru. (Žalm 50:20, 21) Boží Syn určil božské pravidlo, jež platí ve všech případech: „Všechno tedy, co chcete, aby vám lidé činili, musíte stejným způsobem činit jim.“ (Mat. 7:12) Nikdo z nás si nepřeje, aby byly veřejně oznamovány jeho chyby, pokud to není skutečně potřebné. Na druhé straně, jestliže naši bratři potřebují slyšet o něčem, aby jim to bylo užitečné, měli bychom se vžít do jejich situace a pochopit, že bychom ani my nebyli rádi, kdyby nám nebyla poskytnuta nějaká důležitá informace, kterou bychom se měli dovědět.

7, 8. Ukaž, jak by zbytečné oznamování nesprávného jednání mohlo způsobit mnoho nežádoucích škod.

⁷ Jestliže není skutečně nutné veřejně oznámit něčí chyby, a přece se to stane, může to takového člověka zbytečně zranit. Ukažme si to na příkladu: Představme si, že přitažlivá mladá žena, která ve spojení se svou prací musí často cestovat, dopustila se při cestování několikrát nesprávného jednání. Starší to snad slyšeli od někoho jiného. Žena za nimi nepřišla sama od sebe, ale oni navštívili ji a zjistili, že zpráva byla pravdivá. Rozhodli se oznámit před sborem, že ji pokárali, a uvádějí její jméno. Co si nyní sbor pomyslí? Někteří se snad budou domnívat, že se dopustila přestupku v sexuálním ohledu, zatímco ve skutečnosti se stalo něco jiného. Při určité cestě se mladá žena ocitla blízko svého rodného místa a využila příležitosti, aby navštívila své příbuzné, kteří nejsou svědky Jehovovými. Dříve kouřila, a protože její příbuzní jsou kuřáci, projevila se u ní slabost a také ona několikrát kouřila. Když je potom před sborem jmenovitě oznámeno, že byla pokárána, mohli by si o ní někteří vytvořit velmi zkreslený obraz na základě nepodložených domněnek.

⁸ Do podobné situace by se mohl dostat ženatý muž, jemuž se stalo, že dvakrát doma požil více alkoholu, takže se opil. Také v jeho případě by se mohlo stát, že kdyby bylo pokárání oznámeno před celým sborem, někteří z posluchačů by se mohli mylně domnívat, že se dopustil cizoložství nebo jiného závažného hříchu, což neodpovídá skutečnosti. Do jaké míry by bylo takové veřejně oznámení užitečné pro hříšníka a pro sbor — a vyvážilo by opravdu škody, které by tím vznikly?

9, 10. a) Uvažujeme-li o projednávání případu nesprávného jednání v Izraeli, co přitom poznáme ohledně otázky, zda má být veřejně oznámeno, že se někdo dopustil chyb? b) V souvislosti s jakým druhem hříchu se měli Izraelité dovědět o přísných opatřeních, aby v nich vznikla bázeň?

⁹ Zdá se, že zásada neoznamovat něčí chybu ve větším rozsahu, než je nutné, je podporována také způsobem, jak bylo postupováno ve starém Izraeli pod smlouvou Zákona. Z biblických pravidel a zpráv poznáváme, že případy nesprávného jednání byly předkládány starším v městské bráně především tehdy, jestliže byly spojeny s nějakými spory, například tehdy, jestliže obviněný nepřipustil, že druhému způsobil bezpráví, a také tehdy, jestliže se nesprávný čin dotkl vážně celé obce nebo ji ohrozil.

¹⁰ Slova, která píše apoštol Pavel v 1. Timoteovi 5:20, totiž „aby i ostatní měli bázeň“, nám připomínají přísná opatření, o nichž se mluví ve smlouvě zákona, měla být uplatněna proti určitým provinilcům a v té souvislosti je řečeno: „Potom celý Izrael uslyší a budou se bát a již znovu neučiní žádnou takovou špatnou věc ve tvém středu.“ Povšimněme si, že se však jedná o hříchy, které by buď mohly vážně ohrozit obec, například kdyby někdo vyvolával nebo podporoval odpadnutí, hříchy vyžadující trest smrti nebo hříchy, které již vešly obecně ve známost, například falešné svědectví při veřejném soudu. — 5. Mojž. 13:6–11; 17:8–13; 19:15–20.

11, 12. K jakému postoji povzbuzoval Ježíš u Matouše 18:15–17, pokud jde o závažné hříchy, jichž se týkala jeho rada?

¹¹ Také Ježíšův pokyn u Matouše 18:15–17 ukazuje, že by soukromé problémy měly být pokud možno projednávány soukromě. Podobná slova u Lukáše 17:3, 4 ukazují, že tato rada se vztahuje na hříchy, jichž se dopustil jeden člověk proti druhému. Ježíš řekl, že ten, proti němuž byl spáchán hřích, neměl by o tom vyprávět dále, ale měl by jít za provinilcem a vyřídit si s ním tuto věc soukromě. To může mít dobrý výsledek, protože provinilec si uvědomí, jaký mu byl prokázán ohled, jestliže věc nebyla rozhlašována, a snadněji potom přijme pokárání. I kdyby selhalo úsilí vyřídit věc soukromě, přece by neměla být záležitost rozhlašována, ale ten, proti němuž byl spáchán hřích, měl by se dále pokusit urovnat věc v přítomnosti jednoho nebo dvou, které vezme s sebou. Teprve kdyby tato malá skupina také neměla úspěch, měla by být záležitost předložena „sboru“ (zřejmě jsou míněni členové, kteří jej zastupují, starší, srovnej 4. Mojžíšovu 35:12, 24, 25 s 5. Mojžíšovou 19:12; Jozue 20:4).

¹² Měli bychom si povšimnout, že hříchy, na něž se vztahuje Ježíšova rada, byly skutečně vážné hříchy, neboť Ježíš řekl, že provinilci má být odňata pospolitost, neuposlechne-li pokárání sboru. (Mat. 18:17) Ačkoli to byly vážné hříchy, neměly být veřejně oznamovány ve větším rozsahu, než jak to vyžadovaly okolnosti. A ačkoli se tato rada vztahuje přímo na hříchy, jichž se dopouští jednotlivý člověk vůči druhému, přece z této zásady, kterou dal Boží Syn, vyplývá, že ve všech případech je třeba vyvarovat se zbytečného oznamování, bez ohledu na to, o jaký druh přestupku jde.

13. Ve kterých případech by tedy bylo logické, aby ten, kdo hřeší, byl pokárán před celým sborem, a kdy by se to mělo stát „přísně“?

¹³ Ze všech biblických důkazů vyplývá, že pokárání před celým sborem má být uděleno pouze v případech závažného nesprávného jednání, které je nebo se jistě stane obecně známým, nebo na případy, kdy několik soukromých pokusů přivést provinilce k pokání vedlo k nejistým výsledkům a dalo by se předpokládat, že sboru hrozí určité nebezpečí, před nímž by jeho členové měli být varováni, aby se mohli chránit.b Jestliže nesprávné jednání vyvolalo ve sboru rozsáhlé těžkosti, musí být pokárání uděleno „přísně“ a je nutno trvat na něm tak dlouho, dokud to, co je špatné, není uvedeno do pořádku. — Tit. 1:13.

VYSLOVENÍ VEŘEJNÉHO POKÁRÁNÍ

14. Proč pouhé oznámení, v němž se sděluje, že někdo byl pokárán, ve skutečnosti neodpovídá pokynu, že pokárání má být „přede všemi přihlížejícími“? Co je nutné?

¹⁴ K účinnému pokárání osoby, která se neustále dopouští nesprávných jednání, je zapotřebí přesvědčujících důkazů z Božího slova. Pokárat někoho „přede všemi přihlížejícími“ neznamená, že by stačilo v přítomnosti nějaké skupiny přečíst oznámení, že byl někdo „pokárán“. Oznámení samo o sobě říká, že hříšník „byl pokárán“, a tím ukazuje, že pokárání je věcí minulosti a že se zřejmě neděje v přítomnosti těch, kteří toto oznámení slyší, protože jinak by takové oznámení nemuselo být sdělováno. Takové oznámení by mohlo být označeno jako ‚přísné napomenutí přede všemi přihlížejícími‘, ale ne jako vlastní pokárání. Je to sice obvinění nebo odhalení, ale není spojeno s přesvědčujícími důkazy, jimiž se má vyznačovat pokárání. Aby bylo uděleno skutečné pokárání před sborem, musí být důrazně poukázáno na to, co o uvedeném druhu hříchu říká Boží slovo. To je nezbytně nutné, mají-li posluchači pocítit zbožnou bázeň, aby se nedopustili stejného nesprávného jednání. — 2. Tim. 4:2.

15, 16. Má-li být někdo pokárán „přede všemi přihlížejícími“, je při tom nezbytně nutné, aby bylo uvedeno jeho jméno? Jak je to patrné z 1. Korintským 14:23–25?

¹⁵ Je nutné, aby bylo uvedeno jméno provinilce, má-li být pokárán „před všemi přihlížejícími“? V Bibli není řečeno, že by mělo být uvedeno jeho jméno, a proto se zdá, že i to závisí na okolnostech. Pokárání může být zřejmě vysloveno při veřejném shromáždění, aniž je při tom jmenován jednotlivec nebo skupina lidí, jimž platí toto pokárání.

¹⁶ V prvním dopise Korintským například apoštol Pavel píše o člověku, který nepatří do křesťanského sboru, ale navštěvuje křesťanské shromáždění. Takový příchozí snad dříve nechápal, v čem bylo nesprávné jeho dřívější jednání a jeho způsob života. Necítil nutnost pokání. Ale apoštol říká, že když takový člověk slyší ty, kteří při shromáždění mluví biblickou pravdu, „je všemi kárán [usvědčován ze svého hříchu, Americký překlad], je všemi přesně zkoušen; tajemství jeho srdce jsou zjevena“. To neznamená, že by všichni přítomní vyvolávali jeho jméno, je pro ně přece cizincem. Ale mocné pravdy, které vyslovují, působí, že vidí sám sebe v novém světle a jeho srdce je podníceno k pokání. — 1. Kor. 14:23–25.

17. Proč museli být někteří na Krétě přísně pokáráni a jak je Titus mohl ‚stále přísně kárat‘?

¹⁷ Když Pavel psal Titovi na ostrově Krétě, nabádal jej, aby určité lidi ‚dále přísně káral, aby byli zdraví ve víře‘. Tito lidé měli být přísně káráni proto, že působili nepokoj ve sboru. Byli to ‚nepoddajní lidé, neužiteční mluvkové a ti, kteří klamou mysl, [takoví] kteří podkopávali celé domácnosti, neboť učili věci, které učit neměli‘, jiní lhali a lenošili. Jestliže měl Titus „dále“ kárat tyto lidi, to znamená, že to měl činit stále. Jistě to neznamenalo, že by měl znovu a znovu pravidelně předčítat určitá jména a oznamovat, že se tito lidé dopouštějí nesprávných skutků. Měl spíše v soukromých rozmluvách i při veřejných shromážděních soustavně obracet pozornost na Boží slovo a na jeho příkazy ohledně takového nesprávného jednání. Tak mohl sbor poznat, že každý, kdo se dopouští takového nesprávného jednání, působí špatným vlivem, před nímž je nutno se chránit. Jasná biblická rada pomáhá celému sboru ke zdravé bázni, aby se nikdo z jeho členů nedopustil podobného jednání. — Tit. 1:9–13; srovnej 2. Timoteovi 4:2–4; 2. Tessalonicenským 3:6–15.c

18. Které okolnosti by zvláště vyžadovaly, aby pokárání bylo uděleno při sborovém shromáždění?

¹⁸ Ve většině případů, kdy se členové sboru dopustí nesprávného jednání, mohou bezpochyby pastýři sboru projednat věc soukromě. Jestliže však mají důvod k domněnce, že by tak jiní mohli být v pokušení dopustit se téhož druhu hříchu, měli by tomu při shromáždění věnovat čas a udělit pokárání vzhledem k takovému nesprávnému jednání. Rozhodně by to měli učinit, jestliže věc je veřejně známá nebo vyvolala veřejné pohoršení.

19. Za jakých okolností by mohli starší považovat za nutné předložit krátké oznámení a uvést jméno provinilce?

¹⁹ Považují-li starší vzhledem k okolnostem za nutné oznámit jméno osoby (ačkoli by se to nemělo stát při proslovu o námětu), mohou to učinit a sdělit, že tohoto člověka pokárali. Jestliže případ vyvolal veřejnou pozornost, mají tak členové sboru možnost chránit sbor před těmi, kteří by jej snad obviňovali, že je ve sboru takové nesprávné jednání přehlíženo. Starší však mohou uznat za nutné takové oznámení i v případech, kdy nesprávné jednání nebylo známo v širokém okruhu nebo k němu docházelo tajně. Mohlo by se například stát, že by se nějaký mladý muž několikrát provinil neslušným jednáním (ne nutně smilstvem) vůči několika mladým ženám. Když byl pokárán, projevuje snad pokání. A přece mohou mít starší vůči němu určité výhrady. Snad dostal radu již v minulosti a snad není dost pevně rozhodnut vyvarovat se takového nesprávného jednání. Proto budou možná starší považovat za vhodné sdělit sboru určité oznámení, aby byli všichni upozorněni, a zvláště mladé sestry, že ve společnosti tohoto mladého muže je nutná určitá opatrnost. Starší mohou oznámit, že jej pokárali, a mohou přitom uvést jeho jméno.

20. Pokud je předloženo pouze stručné sdělení, co je dále nutné, aby sbor ‚měl bázeň‘ a nedopustil se podobného nesprávného jednání?

²⁰ Jestliže je ovšem stručně oznámeno, že někdo byl pokárán, pak zřejmě většina členů sboru nebude tušit, před jakým druhem nesprávného jednání se má chránit, zejména pokud se něco nesprávného dělo tajně. Sotva lze očekávat, že ‚budou mít bázeň‘, aby se něčeho nedopustili, jestliže nevědí, oč jde. Proto při některém dalším shromáždění by měl starší pojednat o některých biblických myšlenkách, které se vztahují na uvedené nesprávné jednání, a měl by ukázat, jak se může stát, že se jej lidé začnou dopouštět, a proč je takové jednání zavrženíhodné a škodlivé. Měl by také poskytnout rozumnou radu o tom, jak se můžeme vyzbrojit, abychom se nedostali do takové léčky. Při takovém proslovu však nejsou uváděna žádná jména.

21. Jak mohou být členové sboru chráněni před tím, který jedná nesprávně, i když není uvedeno jeho jméno, nebo jak mohou být upozorněni na to, že ti, jejichž hřích má viditelné následky, byli skutečně pokáráni?

²¹ Starší však mohou dojít k názoru, že takový proslov sám o sobě stačí, protože i když nebylo při žádném dřívějším shromáždění oznámeno jméno, mohou členové sboru na základě proslovu získat potřebné poučení, aby se mohli chránit, kdyby k nim někdo přišel a jednal způsobem, o němž se mluvilo v proslovu. Nebo uvažujme o případu, kdy nemravné jednání vede k nemanželskému těhotenství nebo k rozvodu na základě cizoložství. Starší, který v proslovu ukáže, jak se někdo může dopustit nesprávného jednání v sexuální oblasti, může například varovně říci: „Nesmíme si myslet, že se nám to nemůže stát, protože se to v našem sboru stalo, a s politováním zjišťujeme, že to má nyní takové nešťastné důsledky.“ Ačkoli před proslovem, při něm ani potom nebylo uvedeno žádné jméno, přece až členové sboru uvidí následky, totiž těhotenství nebo rozvod, budou vědět, že skutečně bylo uděleno pokárání.

22. a) Jakou biblickou odpovědnost mají starší, pokud jde o nesprávné jednání a o ty, kteří se jej dopouštějí? b) Proč ten, který hřeší, vždy platí za svůj hřích, i když mu je prokázáno milosrdenství?

²² Jako pastýři mohou starší sboru na základě Božího slova uzdravovat, kárat, udělovat výtky (přísně napomínat, 2. Timoteovi 4:2, Meziřádkový překlad království), mohou napravovat a vést ke kázni. (Gal. 6:1; 2. Tim. 3:16; Jak. 5:14–16) Mohou také „přísně napomenout“ ty, kteří nečiní pokání, neboť jim mohou odejmout pospolitost. (1. Kor. 5:1–13; 2. Kor. 2:6–8) Sbor může projevit milosrdenství, ale to neznamená, že hříšníci „beztrestně vyváznou“. Na základě pokání může sice člověk dosáhnout Jehovova milosrdenství, ale hřích přece bude mít nevyhnutelně následky. Přirozené důsledky hříšného jednání způsobí provinilci vždy větší nebo menší škodu v duševním a citovém ohledu, nebo i v ohledu tělesném a hmotném. Ale to, co musí trpět, si zavinil sám. Sklízí, co zasel. — Gal. 6:7, 8.

23. Jak bychom proto měli všichni vytrvale a s důvěrou jednat, chceme-li jednat moudře?

²³ Proto je tedy moudré, jestliže se budeme všichni snažit „sít“ ne s ohledem na tělo a jeho špatné sklony, ale s ohledem na ducha, protože víme, že ‚od ducha můžeme sklidit věčný život‘. Ano, „proto nepolevujme v činění toho, co je správné, neboť v náležitý čas budeme sklízet, neochabneme-li“, a budeme-li dále usilovat o spravedlnost, která nám přinese Boží uznání a jeho bohaté požehnání. — Gal. 6:8, 9.

[Poznámky pod čarou]