Mít před Bohem i před lidmi manželství v úctě

‚Doporučujeme se každému lidskému svědomí před Bohem.‘ — 2. Korintským 4:2.

1. a) Nač by měl křesťan myslet ve spojitosti se svým manželstvím? b) Jaké otázky mohou vzniknout ohledně ustanovení, jež platí u civilních úřadů pro uzavírání sňatku? (Marek 12:17)

JESTLIŽE členové Božího lidu chtějí zůstat v Boží přízni, musí mít v úctě manželství. (Žid. 13:4) Každý křesťan, který je v manželství, měl by vážně usilovat o to, aby jeho manželství bylo počestné před Bohem i před lidmi. V této souvislosti vzniká otázka: Jakou úlohu při tom hrají lidské autority — stát a civilní úřady? Závisí platnost uzavření sňatku zcela na uznání civilními úřady a je jejich prohlášení platnosti rozhodující v otázce, jak se Jehova Bůh dívá na takový svazek?

2. Jaké právní formality nebyly nutné podle zákona, který Bůh dal Izraelitům?

² V předcházejícím článku jsme viděli, že v době, o níž pojednávají Hebrejská písma, bylo manželství v první řadě záležitostí rodiny a kmene. Když vznikl izraelský národ, dal mu Jehova Bůh svůj zákon, který obsahoval mnoho opatření vztahujících se na manželství, například zákaz krvesmilných svazků a ustanovení, která řídila manželské povinnosti. (3. Mojžíšova, kap. 18 a 20) Jestliže však nějaká dvojice chtěla uzavřít sňatek, nebylo nutné, aby kněžstvo vyhotovilo jakýsi dokument nebo potvrzení, aby dvojice mohla uzavřít sňatek, ani nemusel být při uzavření sňatku přítomen zástupce kněží nebo zástupce vlády izraelského lidu, aby prohlásil sňatek za platný. Pokud byl respektován Boží zákon, byl v obci, kde novomanželé žili, sňatek uznáván jako platný.

3. Byl způsob uzavírání sňatku nebo rozvodu u Izraelitů ovlivněn tím, že se dostali pod vládu cizích mocností?

³ V průběhu staletí se izraelský lid dostal pod vládu cizích mocností: Babylóna, Médopersie, Řecka a Říma. Do jaké míry tím byly ovlivněny izraelské zvyky při uzavírání sňatku? Jak vyplývá z historických záznamů, tyto zvyky se zřejmě nezměnily, protože byly panujícími národy trpěny. I když byli Izraelité podřízeným lidem, jejich otázky nebo právní spory, jako jsou rozvody manželství, řešili hlavně jejich starší a jejich soudy. Jestliže některý Izraelita přece přednesl svou manželskou záležitost soudu panujícího národa, mohl zřejmě počítat s tím, že věc bude rozhodnuta na základě zákonů pro manželství, jež byly platné v tomto státě.

4. Čemu sloužila registrace uzavřených sňatků, když byla zavedena?

⁴ Předpokládá se, že v pozdějších biblických dobách byly sňatky registrovány, ačkoli proto zřejmě není jednoznačný důkaz. Ale zdá se, že k registraci docházelo až po uzavření sňatku. Státní úřad tedy bral v úvahu skutečnost, že byl uzavřen sňatek, a nebylo jeho věcí, aby zkoumal mravnost uzavření sňatku.

5. a) Jaká situace byla v prvním století v křesťanském sboru, pokud jde o uzavírání sňatku? b) Kdy se teprve začaly civilní úřady zabývat manželskými záležitostmi?

⁵ Jaká byla situace v prvním století v křesťanském sboru? Uzavření sňatku bylo tehdy jako u Izraelitů zřejmě stále ještě rodinnou záležitostí. A jako v zahradě Eden a u Izraelitů (a vlastně v tehdejší době u většiny národů) nebylo nutné, aby nějaký náboženský nebo státní zástupce potvrdil uzavření sňatku nebo aby byl přítomen a mohl je prohlásit za platné a počestné.a Civilní úřady se zřejmě zabývaly manželskými záležitostmi teprve tehdy, jestliže některý z manželů požádal o řešení problémů nebo těžkostí, Teprve potom bylo manželství prohlášeno buď za platné, nebo za neplatné, podle toho, zda odpovídalo jejich zákonu. (Římské právo například neuznávalo sňatek mezi sourozenci.)

6. a) Co bylo v křesťanském sboru v prvé řadě rozhodující pro manželství? b) Měli se křesťané řídit názory na manželství, které panovaly v jejich okolí?

⁶ Jestliže však mělo být nějaké manželství považováno za počestné v křesťanském sboru, muselo odpovídat zákonu Božímu. Když se tedy apoštol Pavel dověděl, že jeden muž v korintském sboru ‚měl manželku svého otce‘, bez váhání to odsoudil jako „smilstvo“. Ukázal také, že sbor má brát v úvahu měřítka, která platí v jeho okolí, neboť poukázal na to, že něco takového „není ani mezi národy“. — 1. Kor. 5:1, 2.

7, 8. a) Proč má křesťanský sbor právem zájem o sňatky, které uzavírají jeho členové? b) Co ukazují dějiny v tomto ohledu o pravých křesťanech?

⁷ Křesťanský sbor se považoval za ‚společenství bratrů‘, které se skládalo z členů Boží „domácnosti“ — což je označení, jež se vztahuje na členy rodiny, jak to vyplývá například z textu Matouše 10:12, 35, 36, ze Skutků apoštolů 16:30–34 a z 1. Timoteovi 3:4, 5; 5:4, 8. Sbor měl tedy zájem o sňatky, které uzavírali jeho členové.

⁸ V díle Encyklopedie náboženství a mravů od Hastingse (sv. VII, str. 435, angl.) je o stanovisku prvních křesťanů řečeno: „Svatba je v první řadě rodinná záležitost. V rané době se křesťanský sbor považoval za duchovní rodinu a život a zájmy každého člena sboru byly osobním zájmem celého těla. . . Od poloviny 3. století je ze svědectví [církevních] otců patrné, že to, co dnes označujeme jako civilní sňatky, nebylo neznámé a pravděpodobně nebylo neobvyklé, ale že tyto sňatky církev současně neschvalovala.“

9. a) K jakému závěru docházíme ohledně uzavření sňatku potvrzeného státem, na základě Bible a na základě dějin? b) Na čem závisí počestnost manželství?

⁹ Pokud můžeme poznat z Bible a z dějinných zpráv, civilní sňatky nebo státem potvrzené uzavření manželství nemělo tehdy významnou úlohu. Z křesťanského stanoviska na tom příliš nezávisela počestnost křesťanského manželství. Více zřejmě záleželo na tom, aby byl sňatek uznán křesťanským sborem, pokud odpovídal božským měřítkům, přičemž se dbalo také na postoj a měřítka lidí, mezi nimiž křesťané žili. Jak řekl apoštol Pavel, křesťané se snažili ‚doporučovat se každému lidskému svědomí před Bohem‘ a stále se chránit, aby nikomu nedali „podnět ke klopýtání, ať již Židům či Řekům nebo sboru Božímu“, ale všechno činili „k Boží slávě“. — 2. Kor. 4:2; 1. Kor. 10:31, 32.

10, 11. a) Jak došlo k tomu, že se civilní úřady konečně začaly zabývat otázkou sňatku a jeho potvrzením? b) Jaký názor panuje v přísně protestantských zemích ohledně sňatku?

¹⁰ Dnes je však na mnoha místech na zemi při uzavírání sňatku připisován velký význam civilním úřadům a jejich listinnému dokladu. Na to by měli křesťané dbát, když se snaží zachovat své manželství počestné „u všech“. (Žid. 13:4) Je přitom užitečné vzít v úvahu, jak došlo k tomuto změněnému postoji. V díle Encyklopedie náboženství a mravů (str. 437) je řečeno: „Ze strany státu platí sňatek jako zákonná smlouva, která měla být řízena státem na základě praktických úvah. Z křesťanského stanoviska je manželství svatý vztah, na jehož řízení si může církev činit nárok v nejvyšším zájmu náboženství a mravnosti. Zkušenost ukazuje, že mezi oběma kompetentními místy musí vždy existovat možnost rozporu, a že proto v praxi může často dojít k těžkostem. . . Teprve v novověku, od doby [protestantské] reformace, vystoupila do popředí otázka obou kompetentních míst a jejich přiměřeného vzájemného vztahu.“b (Kurzíva od nás.)

¹¹ Proto se zdá, že osvědčení o uzavření sňatku prostřednictvím civilních úřadů se stalo spornou otázkou spíše v nové době než někdy v minulosti. Alespoň v přísně protestantských zemích byl stále větší sklon k názoru, že právoplatnost uzavření sňatku (a tudíž také rozvodu) spočívá téměř výlučně v rozhodnutí civilních úřadů. Úloha, kterou má vzhledem k právoplatnosti uzavřeného sňatku (a rozvodu) sbor, ztratila tedy v očích mnoha lidí význam.

ROZHODNUTÍ O PRÁVOPLATNOSTI

12. Jaké otázky vznikají pro Božího služebníka od té doby, kdy se civilní úřady zabývají sňatky?

¹² Co by měl za těchto okolností činit křesťan? Jestliže si přeje, aby jeho manželství bylo počestné „u všech“, nemůže přirozeně přehlížet nynější stav věcí. Nemůže obrátit čas zpět a jednat tak, jako by žil v minulosti, v době, kdy nemělo žádný význam osvědčení o platném sňatku, které by vydaly civilní úřady. Vznikají však otázky: Mělo by se rozhodnutí civilních úřadů o právoplatnosti sňatku nebo rozvodu považovat za absolutní? Jak se dívá Bůh na takové rozhodnutí?

13. Proč názor civilních úřadů o sňatku nemůže platit jako absolutní? (Sk. 5:29)

¹³ Mají civilní úřady skutečně poslední slovo v otázce, zda Bůh považuje uzavření sňatku (nebo rozvod) za právoplatné, nebo ne? Kdyby tomu tak bylo, zřejmě by vznikly značné rozpory vzhledem k tomu, co je nutné, aby manželství mělo Boží požehnání. Proč? Protože měřítka civilních úřadů jsou na různých místech odlišná. Často si vzájemně zcela odporují a — co je ještě důležitější — někdy také odporují biblickým měřítkům.

14. Jak Bible posuzuje polygamii, bez ohledu na to, že snad je v některých zemích zákonem uznávána?

¹⁴ V některých zemích se například uznává polygamie a každá manželka polygamisty je považována za jeho právoplatnou manželku, která zaujímá stejné postavení jako všechny jeho ostatní manželky. Kristus Ježíš a též apoštol Pavel však ukazují, že podle Božího měřítka by každý muž měl mít pouze jednu manželku. — Mat. 19:4, 5; 1. Kor. 7:2; 1. Tim. 3:2.

15. Jak dalece se v některých zemích lidmi vytvořené rozvodové zákony liší od zákona Božího?

¹⁵ V některých zemích může být manželství rozvedeno z nejrůznějších důvodů, někdy také z důvodů zcela nevýznamných. V jiných zemích naproti tomu se někdo nemůže rozvést ani tehdy, jestliže se jeho manželský druh dopustil cizoložství, čímž by nevinný partner byl volný, aby mohl vstoupit do nového manželství. Podle Bible platí pro rozvod pouze jediný důvod, totiž smilstvo, a ten, kdo se dá rozvést z tohoto důvodu, smí opět vstoupit do manželství. (Mat. 5:32; 19:3–9) V některých případech tedy Bůh zavrhuje to, co stát uznává, a v jiných případech to, co zavrhuje stát, Bůh dovoluje.

16. Jak bychom se měli dívat na státní moc vzhledem k rozhodování o právoplatnosti uzavřeného sňatku? (Řím. 13:1; 1. Petra 2:13, 14)

¹⁶ Ukazuje se tedy, že stanovisko státu, pokud jde o rozhodnutí, zda je právoplatné uzavření sňatku (nebo rozvod), je pouze relativní, ale Boží stanovisko je naproti tomu absolutní. Chceme-li v této záležitosti dospět k vyrovnanému názoru o relativní moci státu (v Bibli označeného jako „césar“), je užitečné uvědomit si, jaký zájem má vlastně stát, pokud jde o sňatky, oč se obzvláště stará a z čeho může v této sféře vyvstat pro křesťana nějaká povinnost vůči státu.

CÉSAROVY ZÁJMY O SŇATEK

17, 18. Oč se především zajímají civilní úřady ve spojení se sňatkem a proč?

¹⁷ Zabývá se stát ve věci sňatku hlavně mravními a náboženskými otázkami, nebo má ve spojitosti se sňatkem především zájem o něco jiného? Snad si vzpomínáme, že ve výše citované encyklopedii bylo řečeno, že ze strany státu platí sňatek jako zákonná smlouva, kterou na základě praktické úvahy musí řídit stát. To vyplývá z dějin státního zákonodárství v otázkách sňatku a rozvodu. Z těchto dějin poznáváme, že zájmy státu vyplývají z toho, že se musí zabývat záležitostmi, jako je dědické a vlastnické právo, zvláště tehdy, jestliže jsou tato práva popírána následkem zrušení manželské „smlouvy“ (rozvodem nebo smrtí). Dílo Encyclopaedia Britannica (Macropaedia, 1976, sv. 7, str. 166, 167, angl.) potvrzuje, že tomu tak dnes je:

„Zákon. . . řídí hlavně práva a povinnosti manžela a manželky a také rodičů a dětí, obzvláště v otázkách finančního vydržování.“ „Ve většině zemí. . . je zákonné osvědčení o uzavření sňatku v podstatě registrací této události. Uzavřením sňatku tedy v podstatě ve smyslu zákona mlčky vznikají určitá práva nebo povinnosti, například vzhledem k výživě, vlastnictví jmění, k dědickým právům a výchově manželských nezletilých dětí.“

¹⁸ „César“ (stát) se tedy nezabývá uzavíráním sňatku proto, že by mu záleželo na náboženských nebo mravních stránkách sňatku, ale činí tak proto, že jeho soudům mohou být předkládány k zákonnému vyřešení takové právní otázky. Má zájem o sňatky také proto, aby bylo zabráněno rozšíření nemocí, obzvláště pohlavních nemocí, a aby byly vyloučeny škodlivé genetické následky (jaké mohou nastat u dětí blízkých pokrevních příbuzných), a to opět z „praktických důvodů“. Proto i v ateistických státech, které jsou proti náboženství, existují zákonná ustanovení, jež musí být splněna, aby manželství mohlo být považováno za právoplatné.

19. Jaké otázky mohou vzniknout ohledně uzavírání sňatku a ohledně rozvodu, vezmeme-li v úvahu Ježíšovu radu, že máme ‚splácet césarovy věci césarovi‘?

¹⁹ Jak tomu tedy je s Ježíšovým pokynem, že máme ‚splácet césarovy věci césarovi‘? Jestliže křesťanský sbor chce poslouchat tento příkaz, je přitom povinen v určitém případě považovat stanovisko césara, pokud jde o právoplatnost a mravnost uzavření sňatku nebo o rozvodu, za konečné, rozhodující a závažné? — Mat. 22:21.

20. a) Co přimělo Ježíše k výroku, že máme ‚splácet césarovy věci césarovi‘? b) Do jaké míry platí tato zásada pro křesťana, který uzavírá sňatek?

²⁰ Předně si musíme povšimnout, že ve sporné otázce, k níž se vyjádřil Ježíš, šlo o placení daní. César vykonává mnoho služeb a má právo na to, aby se mu za ně něco ‚splácelo‘. (Mat. 22:17–21) Právo vstupovat do manželství však nepochází od césara. Pochází od Boha, zakladatele manželství. (1. Mojž. 1:27, 28; 2:18, 22–24; 9:1; srovnej s 1. Timoteovi 4:1–3.) Proto césar nemá v této oblasti konečné rozhodující slovo v otázce, co je mravně správné nebo nesprávné při uzavírání sňatku (nebo při rozvodu). Co může poskytnout césar, je zákonné uznání a s ním spojená ochrana manželských práv u soudů. Křesťan, který by chtěl, aby jeho manželství bylo „u všech počestné“, učiní dobře, jestliže použije těchto opatření, aby chránil práva a zájmy své rodiny. Aby dosáhl tohoto uznání a mohl užívat s tím spojených práv, měl by ‚splácet césarovy věci césarovi‘, to znamená, že by měl respektovat odpovídající ustanovení, například zaplacení požadovaných poplatků a určitá lékařská vyšetření.

21. Jak by měla na křesťana působit skutečnost, že césar má moc ohledně uzavírání sňatku, a proč?

²¹ Tím, že křesťan ‚splácí césarovy věci césarovi‘, aby mohl užívat výhod plynoucích z právního uznání svého manželství, neztrácí ze zřetele skutečnost, že césarova moc vzhledem k uzavírání sňatku je pouze relativní. Bůh není vázán césarovým rozhodnutím a může projevit nesouhlas s něčím, co césar schvaluje, nebo může přijmout něco, co césar zavrhuje. Křesťan by měl proto svědomitě dbát césarova práva ohledně sňatku a rozvodů, ale stále by měl uznávat jako nejvyšší autoritu Jehovu Boha. (Sk. 4:19; Řím. 13:1, 5) Tak bude mít jistotu, pokud jde o Jehovovo uznání a požehnání.

22, 23. Proč by se měl křesťan snažit o zákonné uznání svého sňatku?

²² Křesťan tedy sice ví, že césarova ustanovení nakonec nejsou rozhodující v otázce, zda uzavření sňatku je v Božích očích platné nebo ne, ale nezbavuje jej to povinnosti, aby dbal napomenutí: „Manželství ať je u všech počestné.“ (Žid. 13:4) Je povinen svědomitě učinit všechno, co je v jeho moci, aby jeho manželství měli všichni v úctě. Jestliže v zemi, kde má rozhodující slovo určitá rasa nebo určité náboženství, někdo vstoupí do manželství s osobou, která nepatří k této rozhodující rase nebo k tomuto náboženství, nebude snad jeho manželství posuzováno příliš příznivě. A přece by se křesťan měl ze všech sil snažit o zákonné uznání, aby jeho manželství nebylo vystaveno nepříznivé kritice nebo aby nebylo v očích jiných snižováno. (2. Kor. 6:3; 1. Petra 2:12, 15, 16; 3:16) Chtěl by svým manželstvím působit čest zakladateli manželství.

²³ Mělo by se tedy očekávat, že lidé, kteří by se chtěli připojit ke křesťanskému sboru a dát se pokřtít, ale jejich manželství není podle zákona uznáváno, vynaloží všechny síly, aby jejich manželství bylo úředně zapsáno. Tím budou vzhledem k veřejnosti odstraněny všechny pochyby, pokud jde o počestnost jejich svazku. Je to však možné ve všech případech? A jestliže ne, co je pak možno dělat?

KDYŽ NENÍ MOŽNO ZÍSKAT CÉSAROVO UZNÁNÍ

24. Jaký problém může nastat pro muže, který žije v nějaké zemi, v níž není přípustný rozvod?

²⁴ Pomůže nám, porozumíme-li, že césarova autorita v otázce sňatku je pouze relativní. Uvažujme například o zemích, v nichž buď následkem nějakého převládajícího náboženství nebo z nějakého jiného důvodu zákon nepřipouští rozvod, ani z biblických důvodů, totiž v případech „smilstva“ (pornéia). Nějaký muž snad opustil svou manželku, která mu byla nevěrná, a nyní žije s jinou ženou, s níž má dokonce děti. Pak snad pozná pravdu Božího slova, chce toto Slovo poslouchat a jako učedník Božího Syna se chce dát pokřtít. Nemůže se však dát rozvést a nemůže dát legalizovat své nynější manželství, protože státní zákon neodpovídá Božím ustanovením o sňatku a rozvodu. Co může dělat?

25. Co může dělat muž, který je z Božího stanoviska rozvedený — ale jehož rozvod není v jeho zemi uznán —, aby nebyl považován za cizoložníka?

²⁵ Pokud mu to okolnosti dovolují, mohl by jít do sousední země, v níž je rozvod možný, mohl by se tam dát rozvést a tam opět uzavřít sňatek. Tím by se jeho manželství stalo počestným, ačkoli při návratu do vlasti by je tamější vládnoucí „césar“ snad neuznal. Pokud nemůže podniknout takový krok, měl by se snažit vymoci zákonnou rozluku od své nevěrné zákonné družky a učinit všechno, co je možné podle zákona země. Potom by měl předložit sboru písemné prohlášení, v němž slibuje nynější družce věrnost a prohlašuje, že je ochoten opatřit si zákonnou listinu, kdyby jeho nevěrná zákonná manželka zemřela nebo kdyby nastaly jiné okolnosti, které by umožňovaly zákonné úřední zapsání jeho manželství. Kdyby se jeho nynější družka chtěla také dát pokřtít, měla by i ona předložit takové podepsané prohlášení.

26. Co může dělat ten, jehož snahy o zákonné uznání manželství selhávají pro nedostatek zájmu ze strany civilních úřadů?

²⁶ V jedné jihoamerické zemi, kde sice zákon umožňuje zrušení manželství v případě bigamie, „césar“ často takové návrhy prostě nebere v úvahu. Dejme tomu, že se nějaký muž odloučil od své zákonné manželky, která ještě žije, vstoupil do manželství s jinou ženou a podvodným způsobem získal oddací list, čímž se stal bigamistou. Když poznal biblickou pravdu a chtěl by se dát pokřtít, zjistí snad, že jeho snahy o objasnění právního stavu nynějšího manželství narážejí u civilních úřadů na nedostatek zájmu. Jaké by mohl podniknout kroky, jestliže se mu nepodaří uvést své nynější manželské společenství do počestného stavu za pomoci soudu nebo césarových úřadů? Mohl by podepsat podobné prohlášení o věrnosti a předložit je sboru. Potom by mohl být připuštěn ke křtu, a stejně i jeho družka, pokud podnikla stejné kroky.

27. Musí ten, kdo by snad mohl získat zákonné uznání svého sňatku teprve asi za deset let, odkládat tak dlouho svůj křest? Odůvodni svou odpověď.

²⁷ V jedné západoafrické zemi může trvat deset let, než je někdo rozveden. Musel by ten, kdo se chce dát pokřtít, ale musí se ještě dát rozvést, aby mohl legalizovat svůj nynější sňatek, odkládat křest tak dlouho? Nemá sice césarovo zákonné uznání, ale nezdá se, že by mu proto mělo být právem znemožněno podstoupit důležitý krok křtu. Projevuje jím svou víru, že Kristova oběť má moc smířit hříchy, takže získává přednost, že může vstoupit do přijatelného vztahu k Bohu. (Srovnej slova apoštola Petra ze Skutků apoštolů 11:17, jimiž poukázal na to, že lidé nemohou „zabránit“ Bohu, aby někomu neprokázal přízeň.) Biblické příklady ukazují, že není radno zbytečně odkládat křest. (Sk. 2:37–41; 8:34–38; 16:30–34; 22:16) Jestliže se taková osoba snažila dosáhnout zákonného rozvodu, může sboru předložit prohlášení, v němž slibuje věrnost, a tím ukáže, že je rozhodnuta mít v úctě nynější svazek a že se přitom bude dále snažit dosáhnout césarova zákonného uznání.

28. Jestliže se nějaká dvojice chce dát pokřtít, ale zákonné uznání jejich nynějšího manželství závisí na rozvodu, který v jejich vlasti není přípustný, musí se tato dvojice rozejít?

²⁸ Někdo se možná odstěhuje do jiné země, tam pozná pravdu a chtěl by se dát pokřtít. Aby získal zákonné uznání svého nynějšího manželství, musí se snad nejdříve dát rozvést se svým dřívějším manželským druhem. V zemi, kde nyní žije, je rozvod sice podle zákona možný, ale ne pro cizince. Mnozí lidé z evropských zemí přišli například pracovat do Západního Německa. V Západním Německu sice existují zákony ohledně rozvodu, ale ty neplatí pro většinu cizinců. Také v takovém případě by měl ten, kdo by se chtěl dát pokřtít a chtěl by dokázat, že jeho nynější manželské společenství je počestné a trvalé, podepsat prohlášení o věrnosti.

29. Jestliže křesťan žije v zemi, kde není možno rozvést manželství, co by mohl udělat, aby ukázal, že je z biblického hlediska volný a může znovu vstoupit do manželství?

²⁹ Stejné zásady by platily pro pokřtěného křesťana, který zjistil, že „césarovy“ zákony mu nepřiznávají Bohem dané právo na rozvod a nový sňatek. V zemích, kde se neuznává toto Bohem poskytnuté právo rozvést se s nevěrným manželským druhem a vstoupit do nového manželství, měl by ten, jehož manželský druh byl nevěrný (a od něhož by se proto chtěl odloučit, protože mu neodpustil), předložit starším sboru jednoznačné důkazy o nevěře. Kdyby se později rozhodl vstoupit do manželství s někým jiným, mohl by to učinit počestným způsobem tím, že by on a jeho nový manželský druh podepsali prohlášení, jímž si navzájem slibují věrnost a slibují, že se budou snažit dosáhnout zákonného uznání, jakmile to bude možné.

30. Jak by se měl sbor dívat na prohlášení o věrnosti v zemi, kde manželství, jež odpovídá Písmu, není za určitých okolností zákonem uznáváno?

³⁰ Podpis takového prohlášení o věrnosti považuje sbor za osvědčení před Bohem i před lidmi, že podepsaný chce být ve svém nynějším manželství tak věrný, jako kdyby uzavření sňatku proběhlo před civilními úřady. Takové prohlášení je považováno za stejně závazné, jako kdyby bylo předloženo před civilním úředníkem, před zástupcem „césara“, státu. Největší význam a vážnost tomuto prohlášení neposkytuje zvláštní druh úřední listiny, ale okolnost, že bylo učiněno před Bohem.

31, 32. Jaké základní body by mělo obsahovat prohlášení o věrnosti a co by se mělo stát s tímto spisem?

³¹ Jak by mělo znít takové prohlášení? Mohlo by mít například následující znění:

„Já, .........., prohlašuji tímto, že jsem vstoupil do manželství s .......... jako se svým manželským druhem, že jsem učinil vše, co bylo v mých silách, abych pro toto spojení získal zákonné uznání u kompetentních státních úřadů, a protože mi to nebylo možné, předkládám toto prohlášení, jímž slibuji věrnost tomuto manželství. Uznávám toto společenství jako závazné před Jehovou Bohem i před všemi lidmi, jako spojení, na němž je nutno trvat a jež je plně v souladu se zásadami Božího slova a má být chováno v úctě. Dále budu hledat možnosti dosáhnout zákonného uznání tohoto svazku u civilních úřadů a slibuji, že dám toto manželství legalizovat, pokud to bude možné za změněných okolností kdykoli v budoucnosti.

Podepsáno dne .........., měsíce ........., 19.....

Svědci mého podpisu jsou: ........................“

³² Z toho vyplývá, že toto prohlášení by měl podepsat jak ten, kdo je předkládá, tak i dvě další osoby jako svědkové, a že by mělo být uvedeno datum. Bylo by správné, aby každý z účastníků měl kopii prohlášení o věrnosti, jeden exemplář by měl zůstat ve sboru, s nímž jsou spojeni, a jeden exemplář by měl být zaslán odbočce Společnosti Strážná věž v tom území. V případě pokřtěných křesťanů bylo by také užitečné oznámit ve sboru, že bylo předloženo takové prohlášení, aby se všichni dověděli, že byly podniknuty svědomité kroky, aby byla zachována počestnost manželství.

33. Jestliže někdo podepsal prohlášení o věrnosti, jakou odpovědnost musí sám nést?

³³ Ten, kdo nedosáhl „césarova“ uznání, ale podnikl odpovídající kroky, aby jeho manželství bylo uznáno sborem, měl by si ujasnit, že bude muset sám nést jakékoli následky, které pro něj mohou vzniknout ze strany světa, a že za ně bude muset sám odpovídat. Jestliže například v důsledku jeho dřívějšího manželství vznikne nějaký majetkový nebo dědický právní spor, nemůže si takový člověk činit nárok na „césarovu“ právní ochranu svého nového manželství, které není uznáno podle zákona.

JASNĚ POZNAT ROZHODUJÍCÍ ZÁSADY

34. Které biblické měřítko ohledně sňatku a rozvodu je s konečnou platností pro křesťana rozhodující?

³⁴ V manželském a rozvodovém právu je v každé zemi nutno brát v úvahu mnoho různých hledisek. Křesťan nebo ten, kdo by se chtěl stát učedníkem Božího Syna, neměl by se nechat zmást nějakými vychytralými názory, ale měl by se řídit rozhodujícími biblickými zásadami, které platí v každém případě.

35. Co říká Bible o pohlavních stycích mimo manželství a o krvesmilstvu?

³⁵ V první řadě je směrodatný Boží názor. Proto by si měl takový člověk nejprve položit otázku, zda jeho nynější svazek nebo svazek, do něhož by chtěl vstoupit, má Boží schválení, nebo zda odporuje měřítku Božího slova. Nějaký muž například žije se svou manželkou, ale zároveň má pohlavní styky s jinou ženou. V takovém případě vztah ke druhé ženě — pokud trvá — není možno sloučit s křesťanskými zásadami a takový muž ani žena toho nemohou dosáhnout nějakým prohlášením v té věci. Jediný správný postup je zrušení tohoto vztahu. Podobně by to bylo při krvesmilném vztahu s nějakým blízkým příbuzným, při homosexuálních stycích nebo při nějakém jiném vztahu, který Boží slovo odsuzuje. (Mat. 19:5, 6; 1. Tim. 3:2; 1. Kor. 5:1) Takový vztah není hoden zavržení snad proto, že nemá zákonné schválení, ale protože je nebiblický a tudíž nemravný. Kdo je v takové situaci, v žádném případě nemůže předložit nějaké „prohlášení o věrnosti“, protože by v Božích očích nemělo žádnou cenu.

36. Co se očekává od člověka, který v minulosti, než poznal pravdu, neměl manželství dostatečně v úctě?

³⁶ Jestliže se jedná o svazek, který může být Bohem uznán, je nutno vzít v úvahu další zásadu, totiž, že by měl člověk podniknout vše, co je v jeho silách, aby toto manželství bylo považováno za počestné v očích všech. (Žid. 13:4) Někdo, kdo by se chtěl dát pokřtít, odloučil se snad někdy v minulosti od svého zákonného manželského druha, nedal se rozvést a žije nyní s někým jiným. Tento svazek snad trvá již delší dobu a jsou z něho děti. Když poznal pravdu, nebylo by tedy rozumné očekávat, že se vrátí zpět ke svému dřívějšímu manželskému druhu a že se bude snažit přizpůsobit tak svůj život dřívějším poměrům. Ale nyní, když ‚upustil od hříchů‘, musí být rozhodnut nadále žít podle Boží vůle. — 1. Petra 4:1–3; srovnej 1. Korintským 7:17–24.

37. Jaké kroky snad musí někdo podniknout, aby dosáhl zákonného uznání nynějšího manželství?

³⁷ Co by tedy měl dělat? Je-li možný rozvod, měl by se nyní dát rozvést, aby po rozvodu (který může být proveden z jakéhokoli zákonného důvodu, který může být uveden) mohl být jeho nynější svazek státem legalizován jako uznané manželství. Totéž by platilo v případě člověka, který se provinil bigamií, než poznal pravdu. Měl by podniknout potřebné kroky, aby věc správně urovnal (například prohlášením o neplatnosti anebo rozvodem), aby byl nyní uznáván za právoplatného manželského druha pouze jedné osoby.

38. Jak může někdo ukázat, že chce žít v počestném manželství, i když se mu nepodaří získat zákonné uznání svazku, který je v Božích očích přijatelný?

³⁸ Jestliže nakonec manželské společenství neodporuje zásadám Božího slova a bylo učiněno všechno, co se rozumně učinit dalo, aby manželství bylo uznáno civilními úřady, ale to se nepodařilo, může být podepsáno prohlášení o věrnosti. Jak již bylo řečeno, v některých zemích snad úřední zpracování může trvat mimořádně dlouho, takže zákonné kroky vyžadují mnohaleté úsilí. Nebo snad jsou náklady s tím spojené natolik vysoké, že by žadatel potřeboval mnoho let, aby na to získal prostředky. V takových případech je prohlášení o věrnosti pro sbor předpokladem, aby nynější manželství platilo za počestné, a jmenovaný člověk se nadále ze všech sil svědomitě snaží o zákonné uspořádání své záležitosti. Měli bychom si povšimnout okolnosti, že na mnoha místech a dokonce v mnoha zemích lidé mimo sbor přikládají menší význam zákonným ustanovením, jež platí pro manželství, ale více dávají pozor na to, zda partneři spolu žijí ve věrnosti. Ale i na takovém místě by se křesťan měl poctivě snažit využít všech existujících možností nebo těch, které snad vzniknou, aby nebyly pochybnosti o tom, že jeho svazek je počestný.

39. O čem mohou být křesťané přesvědčeni, jestliže se snaží zachovávat své manželství počestné?

³⁹ Křesťan by se měl na věc dívat vyrovnaně, měl by myslet na uvedené rozhodující zásady a potvrzení, které poskytuje stát, by neměl podceňovat ani přeceňovat. Především by se měl zajímat o to, jak jeho svazek posuzuje Bůh. Kromě toho by se měl snažit věrností a láskou ke svému druhu poskytovat dobrý příklad a jednat tak, aby manželství bylo „u všech počestné“. Tehdy pocítí Boží požehnání a způsobí čest a chválu Jehovovi Bohu, zakladateli manželství. — 1. Kor. 10:31–33.

[Poznámky pod čarou]