Proč máme důvěřovat druhým?

DŮVĚŘUJEME-LI druhým, projevujeme tím skutečně lásku. V Bibli je řečeno, že láska „všemu věří“. (1. Kor. 13:7) To neznamená, že láska je lehkověrná, ale láska nám pomáhá, abychom nebyli nevhodně nedůvěřiví a abychom nepředpokládali to nejhorší. Ano, láska nás vede k tomu, abychom druhým důvěřovali, pokud proti nim nemluví jednoznačně důkazy. I kdybychom snad byli svými bratry ve víře nějak zklamáni, nepředpokládáme ukvapeně, že jejich pohnutky jsou špatné.

Neprojevuje však někdy sám Bůh nedůvěru svým služebníkům? Zjišťujeme, že Elifaz Temanský přisuzuje Bohu určitou nedůvěru, když říká: „Hle, nevěří ve své služebníky a své posly obviňuje z nedostatečnosti.“ (Job 4:18) Elifaz připustil, že tato slova pocházela od nějakého „ducha“ (Job 4:15) Z toho, že Bůh později pokáral Elifaze a jeho druhy za to, že mluvili nepravdu, je patrné, že tento „duch“ byl jeden ze zlých duchů, démon. Elifaz tedy pouze opakoval lež inspirovanou démonem. — Job 42:7.

Jehova jako Bůh lásky dává ve skutečnosti nejlepší příklad, neboť důvěřuje svým inteligentním tvorům. (1. Jana 4:8) Svým duchovním tvorům poskytuje při plnění jejich úkolů zřejmě značnou svobodu. Někdy jim dovoluje, aby vyjádřili svůj názor na provedení určitého úkolu, a potom dává souhlas k určitému jednání. Dokazuje to zpráva z 1. Královské 22:20–22. Je tam řečeno: „A Jehova dále řekl: „‚Kdo povede Achaba, aby šel a padl u Rámot Galád?‘ Tu začal ten říkat to a jiný říkal něco jiného. Nakonec vystoupil jeden duch [jeden Boží syn], postavil se před Jehovu a řekl: „‚Já sám ho povedu.‘ Na to mu Jehova řekl: ‚Jak?‘ A on mu řekl: ‚Vyjdu a stanu se jistě podvodným duchem v ústech všech jeho proroků.‘ On tedy řekl:‘Podvedeš ho , a co více, vyjdeš jako vítěz. Jdi a učiň to tak.‘“ Tento duch neboli anděl působil potom na Achabovy proroky tak, že mluvili to, co bylo v jejich srdcích, ne pravdu, ale to, co chtěli říci a co od nich Achab chtěl slyšet.

Mimořádně důvěřoval Jehova svému jednozplozenému Synu. Poskytl svému prvorozenému přednost, aby se s ním podílel na stvoření, jak duchovním, tak i hmotném. Jehova se nebál, že by tím bylo ohroženo jeho postavení stvořitele. Rád lidem sdělil úlohu svého Syna, který tím byl velmi poctěn. (Kol. 1:15–17) Když Syn jako Ježíš Kristus dokázal svou věrnost až do smrti, jeho Otec jej vzkřísil a vyvýšil jej do postavení, které bylo vyšší než to, jež měl před svým příchodem na zem. Bible říká: „Proto jej také Bůh povýšil k nadřízenému postavení a dal mu laskavě jméno, které je nad každým jiným jménem, aby se v Ježíšově jménu sklánělo každé koleno. . . a každý jazyk aby otevřeně uznával, že Ježíš Kristus je Pánem ke slávě Boha Otce.“ (Fil. 2:9–11) Jehova Bůh projevuje Ježíši Kristu plnou důvěru a proto se nemusí obávat, že by Syn někdy zneužil tohoto vyvýšeného postavení.

Je také podivuhodné, jakou důvěru projevuje Jehova Bůh nedokonalým lidem. V minulých devatenácti stoletích vybral 144 000 mužů a žen, kteří mají vládnout s jeho Synem. Vzkřísil je k nebeskému životu a poskytl jim nesmrtelnost a neporušitelnost. (1. Kor. 15:42–54; Zjev. 5:9, 10; 14:1–4; 20:6) Ačkoli dosáhli postavení, v němž jsou nadřízeni andělům, Jehova spoléhá na to, že tito panovníci nikdy nezneužijí svého postavení. — 1. Kor. 6:3.

Jestliže Jehova projevuje svým služebníkům takovou důvěru, neměli bychom napodobovat jeho příklad? Přeješ-li si to, budeš se na své bratry ve víře dívat jako na osoby, které skutečně chtějí sloužit Jehovovi Bohu. Je pravda, že se možná někdy v některém z nich zklameš. Ale ti, kteří jsou skutečně oddáni Jehovovi Bohu, nechtějí nikoho zranit. Je jim velmi líto, jestliže vzniknou nějaké problémy následkem jejich slabostí a nedokonalostí.

Obzvláště starší v křesťanském sboru by měli dávat dobrý pozor, aby si zachovali správný postoj vůči bratrům ve víře. Pamatují-li starší na to, že jejich bratři skutečně chtějí činit to, co je správné, nebudou jim ukvapeně vytýkat nezávažná opomenutí. Nebudou také budit dojem, že ve skutečnosti nejsou přesvědčeni o tom, že nějaká práce je vykonána správně, jestliže každého přísně nesledují. Kdo věrně koná svou práci, jistě si zaslouží důvěru.

Starší by však kromě toho měli také prosit o radu druhé, kteří mají větší nadání, lepší schopnosti nebo lepší porozumění než oni. (Přísl.15:22) Nikomu jistě není ke cti, jestliže je původcem plánu který se později projeví jako nedostatečný. Naproti tomu je rozumný ten, kdo se snaží využít zkušeností, poznatků a schopností druhých. Svým pokorným postojem podněcuje ke spolupráci a umožňuje většímu počtu lidí, aby se těšili z práce, která byla dobře vykonána.

Také manžel, který důvěřuje své manželce, může velmi přispět ke štěstí jejich manželství. Žena, která nemá v okruhu svých úkolů mnoho možností pro vlastní iniciativu, brzy ztratí radost z práce. Bude mít pocit, že je omezována v uplatňování svých poznatků, nadání a schopností, což vede k pocitu marnosti. Jestliže naproti tomu manžel přenechá některé důležité věci jejímu zdravému úsudku, jistě ráda vykoná něco tak, jak se to líbí jejímu muži.

Stejně i rodiče by měli v jednání se svými dětmi ukázat, že jim důvěřují. Jednou možností je, že jim pomáhají poznat, jak dalece jsou přednosti a odpovědnosti, které jim poskytují projevem rodičovské důvěry. Když to děti poznají, budou mít větší chuť dokázat, že důvěra jejich rodičů nebyla nemístná.

Ano, důvěřujeme-li druhým, vede to k dobrým výsledkům. Proto máme všechny důvody, abychom v tomto ohledu napodobovali Jehovu. Dále bychom se měli snažit, abychom nezklamali ty, kteří nám důvěřují. Jestliže důvěřujeme druhým a dokazujeme, že si také my zasloužíme jejich důvěru, velmi přispějeme k zachování dobrého vztahu ke svým bližním.