Kázání na hoře — „Nepřišel jsem, abych zničil, ale abych naplnil“

V KÁZÁNÍ na hoře Ježíš vyjádřil hlubokou lásku a úctu k Božímu psanému Slovu. Řekl: „Nemyslete, že jsem přišel zničit Zákon nebo Proroky [to jest, Hebrejská písma jako celek]. Nepřišel jsem, abych zničil, ale abych naplnil.“ — Mat. 5:17.

Ježíš slovem a skutkem dokázal, že se liší od židovských náboženských učitelů své doby. Mluvil o čase, kdy lidé již nebudou uctívat Boha v jeruzalémském chrámě. (Jan 4:21) Přirovnal své učení k „novému vínu“, které nemohou udržet „staré vinné měchy“. (Luk. 5:37) Ježíš také jedl s „výběrčími daní a hříšníky“ a konal zázraky, při nichž uzdravoval v den týdenního sabatu. (Mar. 2:13–17; 3:1–5) Tímto svým jednáním neporušoval žádný z Božích zákonů; jednal však proti židovským tradicím, které byly považovány za důležitější než Hebrejská písma.a Farizeové a přívrženci Herodovi považovali Ježíše za přestupníka Božího zákona, a proto se spikli, aby jej zabili ještě dříve, než pronesl své slavné Kázání na hoře. — Mar. 3:6.

Boží Syn však ujistil své posluchače, že nepřišel, aby „zničil“ Zákon. Neodpustil si žádné neposlušnosti jeho přikázání ani netvrdil, že by některá jejich část nebyla pro Izraelity závazná. Ježíš místo toho přišel, aby „naplnil“ tento božský soubor zákonů. Jako bezhříšný člověk jej dodržoval dokonale, „ano do smrti na mučednickém kůlu“. (Fil. 2:8; Žid. 4:15; 1. Petra 2:22) Jeho obětní smrt byla také splněním prorockých předobrazů, které byly dány systémem zvířecích obětí, jež předpisoval Zákon. — Dan. 9:26, 27; Žid. 10:1–9.

Ježíš naplnil nejen literu Zákona, ale také ducha, na němž byl Zákon založen. Zákon zakazoval hříšné činy, ale Ježíš odhaloval postoj, který vedl k takovým skutkům. Například vražda a cizoložství znamenaly porušení Božího zákona; ale Ježíš ukázal, že pokud se někdo stále na někoho hněvá a pokud se někdo chtivě dívá na nějakou ženu, vznikají taková rozpoložení mysli, která vedou k přestupkům. (Mat. 5:21, 22, 27, 28; Jak. 1:13–15) Navíc Ježíšova dobrovolná oběť lidského života ve prospěch lidstva byla vrcholným projevem lásky, o které Bible říká, že je to „naplnění zákona“. — Řím. 13:8 až 10; srovnej Jan 15:13.

Dále ve svém Kázání Ježíš řekl: „Vpravdě vám říkám, že dříve by pominulo nebe a země, než by nějak pominulo nejmenší písmeno nebo část písmene ze Zákona a všechno se nestalo.“ — Mat. 5:18.

Z Meziřádkového překladu království je patrné, že zde Ježíš použil slova „amen“, jež znamená „vpravdě“, „staň se tak“. Jako Mesiáš mohl jistě potvrdit pravdivost svých výroků. — Srovnej 2. Korintským 1:20; Zjevení 3:14.

Boží zákon se měl splnit až do „nejmenšího písmene nebo části písmene“. V tehdy běžné židovské abecedě bylo nejmenší písmeno jod (‘). některá židovská písmena se vyznačovala nepatrným tahem, špičkou nebo „tečkou“. Znalci Písma a farizeové považovali za velice důležitá nejen slova a písmena Božího Zákona, ale také tyto tahy neboli ‚nejmenší části‘. Rabínské legendy vypráví, že Bůh řekl: „Šalomoun a tisíc jemu podobných pomine, ale nepřipustím, aby z tebe (z Tóry [Pentateuchu]) byla vymazána jediná tečka.“

Možnost, že by se v něčem nesplnil sebemenší detail Božího zákona, byla tak vzdálená, že by dříve „pominulo nebe a země“. Bylo to totéž, jako kdyby bylo řečeno „nikdy“, protože Písmo ukazuje, že doslovná nebesa a doslovná země budou trvat po celou věčnost. — Žalm 78:69; 119:90.

Ježíš dále zdůraznil, jak velice si váží Božího zákona, když řekl: „Každý, kdo porušuje jedno z těchto nejmenších přikázání a učí lidstvo v tom smyslu, bude nazván ‚nejmenším‘ vzhledem k nebeskému království. Každý, kdo je činí a učí je, ten bude nazván ‚velikým‘vzhledem k nebeskému království.“ — Mat. 5:19.

Člověk by mohl „porušit“ jedno z přikázání tím, že by je svévolně neposlechl. Nebo by mohl učinit něco, co bylo považováno za ještě horší, totiž mohl by učit ostatní Židy, podřízené Zákonu, že některé ze zákonných příkazů nejsou závazné. V době, kdy byla smlouva Zákona v platnosti, byla projevem Boží vůle vzhledem k jeho lidu. Přestupování Zákona nebo učení něčemu, co by odporovalo přikázáním, jež by snad někdo považoval jen za „nejméně“ důležité, bylo by odpadnutím od Boha. — Srovnej Jakub 2:10, 11.

Zákon byl dán proto, aby vedl Izraelity k Mesiáši, který bude hlavním vládcem v Božím království. (Gal. 3:24; Iz. 11:1–5; Dan. 7:13, 14) Proto pokud jde o možnost vstoupit do Božího království, lidé, kteří porušovali Boží příkazy, by byli nazváni ‚nejmenšími‘. Vůbec by se do království nedostali. — Mat. 21:43; Luk. 13:28.

Na druhé straně ti, kteří zachovávali mojžíšovský Zákon, jak nejlépe uměli, měli být nazváni ‚velikými‘ vzhledem k nebeskému království. Lidé takového druhu by přijali Ježíše jako Mesiáše, a tudíž by byli povoláni, aby se s ním podíleli na vládě království. (Luk. 22:28–30; Řím. 8:16, 17) Je zajímavé, že Písmo označuje královskou rodinu jako něco „velikého“. — Přísl.25:6; Luk. 1:32.

Ježíš dále pronesl něco, nad čím snad jeho posluchači žasli: „Říkám vám tedy, nebude-li vaše spravedlnost hojnější nežli spravedlnost znalců Písma a farizeů, v žádném případě nevejdete do nebeského království.“ — Mat. 5:20.

„Znalci Písma“ v Ježíšových dnech byli třídou mužů, kteří byli obzvláště vzděláni v Zákoně. Někteří ze znalců Písma sice patřili k saduceům, ale většina byla ze „sekty“ farizeů, jejichž požadavky vzhledem k obřadní čistotě, k placení desátků a k jiným náboženským povinnostem převyšovaly požadavky mojžíšovského Zákona. — Sk. 15:5.

Tito náboženští vůdci měli úzkoprsé, formální stanovisko, pokud jde o získání spravedlnosti. Domnívali se, že spravedlnost vyplývá pouze ze skutků, které doslova odpovídají liteře zákona. Podle židovské tradice kdykoli někdo dodržel nějaké přikázání, získal „zásluhu“. Každý přestupek byl považován za „dluh“. Jestliže zásluhy měly převahu, domnívali se, že člověk je „spravedlivý“, zatímco převaha dluhů by jej činila „zlým“.

Takový formální názor však zdaleka neodpovídal Božímu měřítku toho, co je správné. (Řím. 10:2, 3) Byla věnována malá pozornost rozvíjení takových vlastností, jako je láska, právo, mírnost, laskavost a věrnost. Ale tyto vlastnosti Bůh považuje za důležitější než doslovné dodržování zákonných předpisů. (5. Mojž. 6:5; 3. Mojž.19:18; Mich. 6:8) Právem Ježíš zvolal: „Běda vám, znalci Písma a farizeové, pokrytci, protože dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale nedbáte na závažnější věci Zákona, totiž právo a milosrdenství a věrnost.“ — Mat. 23:23; srovnej Luk. 11:42.

Křesťanská spravedlnost by měla být „hojnější nežli spravedlnost znalců Písma a farizeů“. Podle Ježíšových slov všichni, kteří chtějí být pravými ctiteli Božími, musí „uctívat Otce duchem a pravdou“. (Jan 4:23, 24) Jejich uctívání se má vyznačovat nejen vnějšími skutky zbožnosti, jež odpovídají sbírce Zákona, ale má se dít „duchem“, neboť pohnutka k němu má vycházet ze srdce plného víry a lásky. — Mat. 22:37–40; Gal. 2:16.

[Poznámka pod čarou]