Achan — muž, který způsobil těžkosti celému národu

JEHOVA Bůh vždy touží po tom, aby mohl svému lidu dávat dobré věci. (Luk. 11:13; Jak. 1:17) Někdy je však musí ukázňovat způsobem, který pro něj nebo pro ně není tak radostný. (Žid. 12:11) Působí mu to bolest, a kdyby existoval nějaký jiný způsob, jak dosáhnout nápravy u jednotlivce nebo u národa, užil by jej. (1. Mojž. 6:6; Iz. 63:10) V každém případě je však z výsledků patrné, že jednal správně.

To platí i o případu, kdy ukázňoval izraelský národ ve spojitosti s mužem Achanem z kmene Juda. Achan byl v izraelském vojsku, které pod Jozuovým vedením bojovalo za dobytí Zaslíbené země. V té době tam žili Kananejci, Amorejci a jiné národy, jež projevovaly nepřátelství vůči Jehovovi a jeho uctívání. Tyto národy pěstovaly velmi zkažené, modlářské uctívání a nemravné zvyky. Bůh přikázal Izraeli, aby od nich zemi očistili. — 3. Mojž. 18:24, 28.

Bůh vykonal zázraky, když Izrael převedl pod Mojžíšovým vedením přes Rudé moře, dal lidu potravu a nepřipustil, aby se jim po čtyřicet let, kdy žili v pustině, opotřeboval oděv. Bojoval za ně a porážel jejich nepřátele. (2. Mojž. 14:21–28; 5. Mojž. 8:3–5; 29:5) Když se o tom dověděli obyvatelé všech kanaánských měst, padl na ně pocit sklíčenosti a bázně před Jehovou. — Jozue 2:8–11; 5:1.

Nyní Izraelité překročili řeku Jordán a zažili podivuhodný důkaz Boží péče a Božího vedení, když dobývali Jericho. Tam Jehova, Bůh vojsk, zázračně způsobil, aby se hradby Jericha zřítily. Nezahynul při tom ani jediný izraelský voják. — Jozue 6:20, 21.

Podle Božího příkazu mělo být Jericho jako prvotina kanaánské země plně zasvěceno Jehovovi; všechno v něm mělo být zničeno a spáleno ohněm. Po požáru měly být všechny kovové předměty — zlaté, stříbrné, měděné a železné — odevzdány do pokladu při Božím svatostánku. (Jozue 6:17–19, 24) Podle smlouvy, kterou předtím Bůh uzavřel s Izraelem, všechno „zasvěcené“ bylo pod kletbou. Kdyby si někdo vzal nějakou prokletou věc, stal by se i on „zasvěceným“ neboli prokletým — zasvěceným zničení. — 5. Mojž. 7:25, 26.

PORÁŽKA U HAI

Nejbližší město, k němuž dále postoupilo izraelské vojsko, bylo město Hai. Tam však došlo k pokořující porážce. Biblická zpráva nám vypráví, proč k tomu došlo: „Synové Izraele se dopustili skutku nevěrnosti ve věci, která byla zasvěcena zničení, neboť Achan, syn Charmiho, syna Zabdiho, syna Záreho z kmene Juda vzal něco z toho, co bylo zasvěceno zničení. Na to se rozlítil Jehovův hněv proti synům Izraele.“ — Jozue 7:1.

Hai bylo menší než Jericho, a proto zvědové, které vyslal Jozue, doporučili: „Ať tam netáhne celý lid. Ať vytáhnou dva tisíce nebo tři tisíce mužů a udeří na Hai. Neunavuj celý lid tím, že by tam šel, protože je jich málo.“ — Jozue 7:2, 3.

Biblická zpráva pokračuje: „A tak tam vytáhlo asi tři tisíce mužů, ale před muži z Hai se dali na útěk. A muži z Hai z nich porazili asi třicet šest mužů, a pak je pronásledovali od brány až po Sebarim [kamenolomy] a na svahu je dále poráželi. A tak se srdce lidu začalo rozpouštět a stalo se jako voda.“ — Jozue 7:4, 5.

Co se stalo špatného? Snad je Jehova opustil? Tak skličující nebylo v prvé řadě to, že ztratili třicet šest vojáků, protože v každé bitvě se dalo očekávat, že dojde alespoň k několika málo ztrátám. Skutečným neštěstím bylo to, že Izrael, Jehovovo vojsko, utrpěl porážku a uprchl před svými nepřáteli. — Jozue 7:8.

JOZUE SE NALÉHAVĚ OBRACÍ K JEHOVOVI

Jozue byl proto velmi sklíčený. „Roztrhl své pláště a padl obličejem k zemi před Jehovovou truhlou a zůstal tak až do večera, on a starší muži Izraele, a stále si sypali prach na hlavu.“ (Jozue 7:6) Tito vedoucí muži národa pociťovali velký zármutek a hrůzu z toho, že snad Bůh nad něčím projevuje nelibost; nejenže truchlili, ale navíc projevovali lítost před Bohem a měli silný pocit, že došlo k nějakému hříchu, pro který jim odňal svou pomoc. Z toho, že tam zůstali až do večera, je patrné, že měli velkou starost a báli se, že se Bůh hněvá. Nesvalovali vinu na zvědy za to, co jim doporučili, ani neobviňovali vojáky ze zbabělosti, ale vzhlíželi k Bohu, aby zjistili příčinu a aby jim ukázal, co mají dělat, aby opět získali jeho přízeň.

Jozue mluvil k Bohu: „Ach, svrchovaný Pane Jehovo, proč jsi převedl tento lid celou tou cestou přes Jordán, jen abys nás vydal do ruky amorejských, aby nás zničili? A kdybychom to jen byli vzali na sebe a dále bydleli na druhé straně Jordánu! Odpusť mi, ó Jehovo, ale co mohu říci, když se Izrael obrátil zády před svými nepřáteli? A uslyší o tom Kananejci a obyvatelé té země a jistě nás obklíčí a odříznou naše jméno ze země; a co učiníš ty pro své velké jméno?“ — Jozue 7:7–9.

Není možno právem obvinit Jozua, že si při této příležitosti stěžoval Jehovovi. Jak poznamenávají bibličtí komentátoři Keil a Delitzsch, Jozue prostě používal odvážného jazyka víry, když v modlitbě zápasil s Bohem — víry, která nemohla pochopit Pánovy cesty — a když nanejvýš naléhavě prosil Pána, aby vykonal své dílo týmž slavným způsobem, jak je začal. (Srovnej 1. Mojžíšovu 18:23–26.) Jozue snad cítil, že touha, kterou měl lid předtím, než přešel do Kanaánu, byla smíšená se sobectvím, že to nebyla touha z úplného, celého srdce činit Boží vůli. Přál si, aby byl obnoven dobrý vztah Izraele k Bohu, jak tomu bylo na druhé straně Jordánu.

Vidíme zde, že Jozue bez zábran vyléval své srdce a své city, jak to má být v modlitbě. (Srovnej Židům 10:19–22.) Když potom Jozue cítil, že to, co chce říci, by mohlo znít jako výčitka Jehovovi — jako by Bůh byl zapomněl na svou vlastní čest, zeptal se Jozue Boha, jak by Bůh sám mohl nyní podpořit své „velké jméno“ před světem. Jehovovo jméno bylo spjato s izraelským národem, a pohana, kterou způsobí Jehovovu jménu zpráva o porážce Izraelitů, byla pro Jozua na celé věci nejsmutnější. — Srovnej Mojžíšova slova, když prosil za Izrael po jejich vážném hříchu. — 2. Mojž. 32:11–14.

BŮH ZJEVUJE DŮVOD SVÉHO HNĚVU

Bůh odpověděl Jozuovi: „Vstaň! Pročpak padáš na svou tvář?“ Bylo to, jako by řekl: ‚Už jsi tak ležel dosti dlouho. Měl by sis uvědomit, že já jsem se nijak nezměnil. Je na čase, abys zjistil, proč se to stalo, totiž proto, že lid zhřešil.‘ Bůh potom otevřeně řekl: „Izrael zhřešil a přestoupil též mou smlouvu, kterou jsem jim dal jako příkaz; vzali též z věcí, které byly určeny ke zničení, též kradli, dále to zatajovali a položili si je také mezi své věci.“ — Jozue 7:10, 11.

Izrael 1. porušil smlouvu tím, že neposlechl Boží příkazy (2. Mojž. 24:7, 8), 2. vzal si ze zakázaných věcí, 3. ve skutečnosti ukradl to, co patřilo Bohu, 4. zatajil tuto skutečnost, jako by to Jehova nemohl vidět (Jozue se pravděpodobně po porážce Jericha ptal, zda poslechli a zasvětili všechno zničení, ale jestliže to Jozue udělal, pak Achan zatajil své nesprávné jednání), a 5. dal si zakázané předměty mezi své vlastní věci, jako by jim to patřilo, a tím učinili sami sebe tak odpornými jako věci, které si vzali. — Jozue 6:18, 19.

Protože viník nebo viníci nevystoupili a nepřiznali se ke svému hříchu, muselo dojít k odhalení. I tehdy Jehova přiměl Jozua, aby zločince odhaloval postupně a tak mu poskytl příležitost do jisté míry zmenšit svou vinu dobrovolným přiznáním. Bůh ovšem mohl okamžitě jmenovat toho, kdo se dopustil nesprávného jednání. Ale řekl Jozuovi, aby povolával lid podle kmenů, rodin, domácností až po jednotlivce. Dělo se to na základě losování a Jehova celý postup řídil. — Jozue 7:14; Přísl. 16:33.

Někdo se může zeptat: Proč se Bůh hněval na národ za to, co učinil jeden muž? Znalci Bible se shodují na tom, že zde šlo o hřích, jehož se před Bohem dopustila společnost. Na Izraelitech jako na národu spočívalo Boží jméno. V očích ostatních národů svými činy reprezentovali svého Boha a jeho způsob jednání. Skutek, jímž jednotlivec projevil chamtivost, dopustil se krádeže a lži, zapůsobil na pověst celého národa, a tím na jméno Boha, jemuž sloužili. — 5. Mojž. 21:1–9.

HŘÍCH JEDNOHO ČLENA OHROŽUJE CELEK

Kdyby bylo připuštěno, aby takový hřích zůstal nepotrestán, působilo by to také nakažlivě na celý lid. Národ by se zvrhl a vybojovával by bitvy ne proto, aby podporoval Boží jméno a pravé uctívání, ale aby pouze sobecky získával dobyté věci. Apoštol Pavel ukázal, že připouštět nebo snášet vážný hřích je zákeřné a nebezpečné. Napsal tehdy křesťanskému sboru v Jeruzalémě, aby si dali pozor, „aby nevyrazil žádný jedovatý kořen a nezpůsobil těžkosti a aby to mnohé neposkvrnilo; aby nebyl žádný smilník ani ten, kdo neoceňuje svaté věci, jako Ezau, který se vzdal svých prvorozeneckých práv výměnou za jeden pokrm“. — Žid. 12:15, 16; srovnej 1. Korintským 5:6, 7, 13.

Když vržené losy ukázaly přímo na Achana, Jozue byl laskavý, i když věděl, že se Achan provinil. Řekl Achanovi: „Synu můj, vzdej přece, prosím, Jehovovi, Bohu izraelskému, slávu a učiň mu vyznání a řekni mi, prosím, co jsi učinil? Neskrývej to přede mnou.“ (Jozue 7:19) Achan potom ‚vzdal slávu Bohu‘, když uznal, že Jehova správně řídil losy a že se Bůh na něj právem hněvá. Achan „se dopustil hanebného bláznovství v Izraeli“, zločinu, který způsobil velkou hanbu Bohu, když uvedl hanbu na Izrael, který tehdy v zemi zastupoval Boha. — Jozue 7:15.

VINA SŇATA Z NÁRODA

Potom chtěl Jozue ukázat před celým národem, co způsobilo jejich katastrofu u Hai, a dokázat, že viníkem byl Achan; proto dal přinést ukradené věci z Achanova stanu a předložil je před lid. (Jozue 7:22, 23) Podle Božího příkazu měl být Achan usmrcen. Jeho rodina, stan i majetek byly také spáleny na popel, aby byl z Izraele odstraněn tento znečištěný prvek podobající se kvasu, neboť již samotná zmínka o Achanově jménu měla být odporná. Když byl Achan ukamenován k smrti a pak spálen, byla podle zprávy nad jeho popelem navršena velká hromada kamení a to místo bylo nazváno Achor (vyobcování, nesnáz) jako připomínka neštěstí, které Achan způsobil Izraeli. — Jozue 7:24–26.

Někteří lidé si snad myslí, že bylo nespravedlivé vykonat rozsudek nad Achanovou rodinou a zničit jeho majetek. Ale uvědom si, jakou potupu a jaké těžkosti způsobila tato Achanova chamtivá touha. Nejen to, ale svůj život ztratilo třicet šest mužů. Před Achanovou rodinou také sotva zůstalo utajeno, že prokleté, utajené věci byly v zemi pod Achanovým stanem. — Jozue 7:21.

Že Jozue jednal správně, to potvrzuje skutečnost, že Jehova potom přivodil porážku Hai. Ukázalo se, že Jehovův soud byl pro Izrael požehnáním a ochranou při dalším šestiletém boji, v němž dobývali zem a poráželi jednoho krále po druhém. Není žádný záznam o tom, že by někdo učinil takový skutek jako Achan. I později, v době soudců, když došlo k nějakému vážnému hříchu, projevoval národ velkou horlivost, aby se před Bohem očistil tím, že odstranil špatnost, i kdyby to mělo stát mnoho životů. — Soudců, kap. 20.