Mé pátrání po svobodě byl odměněno

Vypráví Edwina Apasonová

„TEĎ je pravý čas,“ zašeptal starý otrok. Pod ochranou tmy se malá skupina černých otroků odvážila uprchnout z kávovníkových plantáží v severním Surinamu. V jejich tvářích byl patrný hněv, napětí, zoufalství, a přitom i naděje. Děti se přitom pevně držely svých matek, které již byly přetíženy nákladem věcí ukradených z plantáže. Muži si nesli sekery a mačety.

Bylo slyšet výkřiky: „Rychleji, rychleji! Nezastavujte se!“ Kdyby byl někdo chycen, znamenalo by to, že by byl dopraven zpět na plantáž a tam mučen nebo zabit. Ohromná džungle vypadala neproniknutelná, a přece nebylo vyhnutí, bylo nutno pronikat hlouběji. Mávali mačetami a prosekávali se dále na jih do džungle. Dnem i nocí se uprchlíci snažili zůstat alespoň o krok před vyzbrojenými pronásledovateli, které za nimi poslal majitel plantáže. Museli odhazovat všechna břemena, která jim bránila v rychlém postupu. V džungli se ozýval pláč opuštěných malých dětí. Konečně se uprchlíci po několikaměsíčním strádání dostali k řece Tapanahony 200 kilometrů daleko. Potom následovalo tento příklad více uprchlých otroků, jimž se říkalo maroons. Usadili se podél řeky podle rodin neboli los a vytvářeli velmi organizované obce, v jejich čele byl Gran Man, hlavní náčelník. Tito uprchlíci před více než 250 lety byli moji předkové, kteří tvořili kmen Aucanerů. Museli čelit velkým obtížím a jejich život byl v nebezpečí, ale nakonec získali to, po čem toužili — svobodu! Stali se svobodnými lidmi, nebo si to alespoň mysleli.

SVOBODNÍ, A PŘECE ZOTROČENÍ

Bylo zde však jiné skryté nebezpečí. V době otroctví se nemohlo plně projevit. Byla to naše forma náboženství — uctívání démonů. — 1. Kor. 10:20.

Moji rodiče říkali, že duch, který předpovídal osud, pomáhal našim předkům, aby jejich útěk byl úspěšný. Dával znamení k útěku ve dne nebo v noci. Když se někteří uprchlíci dostali k nějaké hoře, která jim stála v cestě, dal jim duch pokyn, aby na ní lezli, ale pozpátku. Pronásledovatelé měli být oklamáni, aby si mysleli, že otroci utíkali z kopce dolů. Tento duch byl brzy prohlášen za Gran Gado neboli za hlavního boha, který měl také kněze a pomocníky.

K tomuto bohu se chodilo na radu, když někdo onemocněl nebo zemřel. Když třeba někdo zemřel, něco z něj — například jeho vlas — se přivázal k nějaké látce a potom k dřevěnému prknu, které nesli dva muži nad hlavami. Tvrdilo se, že duch mrtvého bude sedět na tomto prknu, a příbuzní zemřelého se mohli ptát: „Zemřel jsi na nějakou nemoc?“ Jestliže se prkno naklonilo dozadu, byla odpověď NE. Jiná otázka: „Zabil tě někdo nějakým kouzlem?“ Jestliže prkno naklonilo kupředu, znamenalo to ANO. „Kdo tě zabil?“ Nato muži poháněni tímto duchem běželi k nějakému domu, a tak označili vraha. Pak se dotazovali Gran Gado, aby potvrdil konečný rozsudek.

Gran Gado však není jediné božstvo kmene Aucanerů. Uctívají také stromy, zvířata a kameny. Aby se zavděčili mrtvým předkům, kladou oběti v podobě jídla a alkoholu kolem modlitebního kůlu, který je vztyčen uprostřed vesnice. Lidé také poslouchají koenoe neboli zlomyslné duchy, kteří působí prostřednictvím lidského média. Tito zlomyslní duchové byli lidmi, které zabil některý člen rodiny. Tvrdí se, že se vracejí, aby se prý pomstili, a postihují prý lidi vážnými chorobami. Nemocný člověk se pak zase radí s médiem. Médium pak pod vlivem ducha určuje, jaké léky z rostlin je nutno užívat, jaké se mají přinést oběti a jaké zákony je nutno poslouchat. Někteří démoni si zahrávají s nemocnými lidmi a nutí je chodit od jednoho obia-mana neboli kouzelníka, k jinému. Tak oběť usiluje o uzdravení, dokud nepřijde o poslední peníze a o všechno jídlo, které je určeno k obětování. Takový člověk je dále nemocný a navíc je velmi chudý.

Někteří lidé užívají wisi neboli černé magie, aby způsobili někomu v sousedství něco zlého. Při tomto uctívání jsou skutečně zlí duchové zváni do sousedství. Lidé jsou si stále vědomi jejich přítomnosti, a proto nosí tapoe neboli amulety vyrobené z provázků, mušlí nebo zvířecích zubů. Nosí je kolem rukou, krku, kolem pasu nebo nohou a předpokládají přitom, že budou chráněni před neštěstím. Aucanerové dokonce zavěšují nahoru na své chýše lahve s pivem nebo je upevňují na tyče zapíchnuté v zemi a doufají, že to uchrání obilí před poškozením. Tito lidé žijí, jedí, pracují a spí každý den ve strachu. Jakmile někdo něco změní na tomto způsobu života, jistě to vyvolá ve vesnici pobouření.

JAK ŽIJEME

V takovém prostředí jsem žila asi 48 let. V mé rodné vesnici Godo-olo nebyla žádná škola, a proto nikdo neuměl číst a psát. Ale rodiče nás cvičili, abychom získali zručnost, když jsme byli ještě velmi malí. My dívky jsme se učily domácím pracem, péci, vařit a prát. Pak jsme začaly ‚napínat své svaly‘ a obdělávat půdu, sbírat dříví a sekat je sekerou. Učily jsme se pádlovat na kroejara, kánoi z vydlabaného kmene, a to nejen na klidné vodě, ale i přes peřeje s vodopády. Časem jsme mohly tělesnou silou soupeřit s kterýmkoli mužem! Chlapci se naproti tomu učili vyrábět čluny, lovit, porážet stromy, rybařit a vyřezávat ze dřeva.

Podle našich zvyků jsou dívky kolem 14 nebo 15 let slíbeny muži a později spolu žijí. Moji rodiče pro mne vybrali muže, ale mně se nelíbil. Nakonec věci dopadly tak, že muž, jehož jsem nyní manželkou, je otcem devíti z mých 11 dětí. Mimochodem, je natolik starý, že by mohl být mým otcem.

Byla jsem podnikavá a často jsem se ujímala vedení při různých povinnostech, které plnily ženy. K tomu patřilo udržování vesnice a pečování o nemocné a starší osoby. Proto mne kapiten neboli náčelník vesnice požádal, abych byla jeho pomocnicí neboli basja. To s sebou neslo další povinnosti. Jedna z nich souvisí s pohřbíváním mrtvých, což je dlouhá ceremonie, protože mrtvé tělo se nepohřbívá okamžitě.

Muži, kteří vykopávají hrob, se pověrčivě bojí, že kdyby kapky jejich potu padly do hrobu, znamenalo by to jejich vlastní smrt. Ve slunečním žáru ovšem stačí jen malý pohyb, aby se člověk začal potit. Kromě toho není hrob přímo ve vesnici, ale tak daleko, že je nutno vydat se tam na člunu. A tak každý den pádlují ke hřbitovu a trochu tam kopou. Mrtvé tělo není balzamované a začíná nesnesitelně páchnout. Mimochodem, rakev je vyrobena tak, že je možno chytat tekutinu, která se vylučuje z těla. Ta se vylévá do jámy na okraj vesnice. Pohřeb prostých lidí trvá pět dnů nebo déle, jde-li o náčelníka vesnice, trvá nejméně 10 dnů. Zemře-li Gran Man, trvá pohřební obřad tři měsíce. Po všechny ty dny musí ženy vařit jídlo nejméně pro 30 mužů, kteří kopou hrob, a pro bubeníky, tanečníky a truchlící a také pro mrtvého.

JAK NASTALA ZMĚNA

V roce 1959 jsem se společně se svým mužem plavila na kánoi po řece, přes vodopády a peřeje. Po pěti dech jsme se dostali do Albiny na východní hranici Surinamu. Tam jsme navštívili jednoho svého dobrého přítele, který byl obia-man. Ten však onoho dne poslouchal, jak nějaký dvacetiletý muž vysvětluje obrázky z jakési knihy. Mladý muž mě pozval, abych také poslouchala, a ještě si živě vzpomínám na jeho slova. Z obrázků publikací Strážné věže „Od ráje ztraceného k ráji znovu získanému“ jsem se dověděla, že Bůh původně umístil muže a ženu do ráje. Jejich neposlušností byl tento ráj ztracen. Je však jisté, že bude obnoven, protože Ježíš Kristus na kůlu slíbil zločinci: „V pravdě ti dnes říkám: budeš se mnou v ráji.“ (Luk. 23:43) Také jsem tomu věřila. Ježíš, Boží Syn, nemohl nikdy lhát. V mém srdci vzplanula velká touha, abych byla v tomto ráji.

V příštích sedmi měsících mladý muž trpělivě vysvětloval, co znamená každý obrázek v knize „Ráj“, a někdy to dělal dvě hodiny i déle dvakrát týdně. Pravé náboženství se postupně objasňovalo a bylo zřejmé, že jsem byla v zajetí falešného náboženství. Najdu dost odvahy a síly, abych tohoto uctívání zanechala? Soustavné studium a společenství s malou skupinou zájemců mi pomáhalo budovat nově nalezenou víru ve vznešeného Stvořitele, Jehovu.

První, kdo mne začal odrazovat, byl můj muž, který se nezajímal o to, co se učím. Pochopil, že toto náboženství vyžaduje, aby se člověk v manželství řídil vysokým měřítkem. Proto se rozhodl, že se vrátíme domů, kde jsem na dalších sedm let ztratila veškeré spojení se svědky Jehovovými. Ale naděje založené na Bibli byla v mém srdci velmi živá. Když jsem se vrátila domů, ihned jsem začala poučovat svou matku, otce a ostatní o tom, co jsem se dověděla. Moji rodiče se mi stali oporou. Za dva roky na to můj otec zemřel s nadějí na ráj a moje matka se později stala svědkem Jehovovým.

TVÁŘÍ V TVÁŘ TĚŽKÝM ZKOUŠKÁM

Pak přišla nečekávaná zkouška. Tři z mých dětí velmi onemocněly a ztratily vědomí. Šla jsem se tedy poradit s lékařem, kouzelníkem. Řekl, že náš pozemek byl očarován kouzlem černé magie a to že vyvolalo nemoc. Kouzelník tvrdil, že kouzlo odstranil, ale když jsme se vrátili domů, nemoc se ještě zhoršila. Během týdne zemřelo mé tříleté i mé osmileté dítě. A třetí dítě umíralo. Když se o úmrtích dověděl Gran-Man, povolal si nás. Radil se se svým Gran Gado a naznačil nám, že původcem je zlomyslný duch. Dostala jsem radu, abych tohoto zlomyslného ducha uctívala tím, že ženě, která působila jako médium, dám alkoholický nápoj a jídlo a zabalím ji do pangi, což je bederní oděv. Bylo mi řečeno, že odmítnu-li to, pak dítě, které jsem tehdy nosila, zemře při narození. Já jsem to však odmítla, protože jsem věřila, že smrt mých dvou dětí způsobili démoni.

Když se mi dítě narodilo, mělo vykloubenou jednu ruku v rameni. K tomuto vykloubení zřejmě došlo tím, že jsem se stále prudce skláněla k zemi v hlubokém zármutku nad smrtí svých dětí. Letadlem jsme se vydali do hlavního města, kde tuto vadu napravili. Má důvěra v Jehovu rostla a způsobila jsem mu radost tím, že jsem se nepoddala falešnému uctívání.

Další těhotenství skončilo potratem. V takovém případě se obvykle vyhledává k ochraně obia-man. Já jsem se však místo toho vydala do hlavního města na léčení. Když jsem se zotavila, šla jsem hledat svědky, ale neměla jsem úspěch.

Když jsem se vrátila domů, vydávala jsem dále svědectví ze své opotřebované knihy „Ráj“. Rozhodla jsem se, že se dám pokřtít a oznámila jsem to vedoucím vesnice, že se již nebudu podílet na modlářských slavnostech. Vesničané radili mému muži, aby mne doprovodil do hlavního města ke křtu, protože si mysleli, že bych mohla odejít nadobro. Proto se mnou šel.

Když jsem se začala podílet na křesťanských shromážděních, můj muž vyvolal spor. Jak jsem na to odpověděla? „Nebudeš-li chodit se mnou, budu tě jednoho dne muset opustit, abych splnila svou vroucí tužbu sloužit Jehovovi.“ K mému překvapení mě doprovodil na shromáždění. Potom začal studovat Bibli. Jak to bylo úžasné, když jsme později uvedli svůj život do souladu s Jehovovými zákony a dali se legálně oddat. Potom jsem se dala pokřtít a později i můj manžel.

Náš pobyt v hlavním městě nám pomohl získat další poznání, abychom posílili svou víru. Následkem ekonomické tísně jsme se však odstěhovali 60 kilometrů daleko od města a tam jsme obdělávali kus země, která přinášela bohatý výtěžek. Jaká to však byla ztráta pro nás i pro jiné, když přijel buldozer a zničil naše pozemky, protože se tam mělo stavět. Vrátili jsme se do města, kde jsem začala sloužit jako pravidelná průkopnice [zvěstovatelka království plným časem]. Během času mě jiní svědkové naučili číst a psát. Když jsem potom četla ze své vlastní Bible v domorodém surinamském jazyce, dostávala jsem se k mnoha lidem z různých kmenů přicházejícím do města hledat zaměstnání. Po třech letech jsem měla výsadu, že jsem se mohla stát zvláštní průkopnicí, přičemž můj manžel spolupracoval. Jako rodina jsme měli velké požehnání. Čtyři naše dcery a jeden syn byli pokřtěni, jeden z nich se stal pravidelným průkopníkem a dva další zvláštními průkopníky.

TVÁŘÍ V TVÁŘ DALŠÍ ZKOUŠCE

Jednou, když jsem právě vedla biblické studium, jsem dostala hroznou zprávu. Můj nejstarší syn, který nebyl svědkem, se účastnil nějaké protestní demonstrace a byl přitom zastřelen. K této bolestné ztrátě se připojilo ještě další napětí, protože moji příbuzní říkali: „Nebudeš-li mít účast na smutečních obřadech, nemáš ke svému synu žádné mateřské city.“ Zvyky vyžadovaly, abych si jako matka ostříhala vlasy, ovázala si hlavu bílým šátkem, abych celé měsíce nosila smuteční oděv, úmyslně chodila pomalu a celý rok mluvila tiše a zastřeným hlasem — to vše, abych ukázala lidem a předpokládanému ‚duchu mrtvého‘, že jsem opravdu smutná. Kdybych to však udělala, mé kázání by určitě bylo marné a ztratila bych dobré svědomí před Bohem. Jehova mi však přišel na pomoc tím, že mi spoluvěřící stále věnovali pozornost.

Vláda chtěla utišit možnou vzpouru Aucanerů, a proto opatřila alkoholické nápoje a jídlo k pohřbu mého syna a dala mrtvé tělo přivézt do mé vesnice, aby bylo pohřbeno podle kmenových zvyků. Dělnický svaz dal dokonce na počest mého syna postavit pomník ve středu hlavního města. Já však doufám, že si na něj Jehova vzpomene při vzkříšení. — Sk. 24:15.

Za několik měsíců mělo smuteční období skončit tradičním půstem, tancem a obětováním alkoholických nápojů a jídla. Truchlící se nakonec vykoupají v lázni z rostlin, kterou připravuje lékař-kouzelník. Jako matka jsem měla zase jít do své vesnice, ale šla jsem tam o měsíc dříve, abych vysvětlila, proč se toho nezúčastním. Někteří mě chtěli polekat a říkali: „Duch tvého syna ti ublíží.“ Ale já jsem jim rozhodně řekla, že lázeň s bylinnými výtažky nemůže odstranit zármutek. Bylo také velmi radostné, že jsem mohla říci něco o novém světě lidem, kteří tomu věnovali pozornost.

JEHOVA ODPOVÍDÁ NA VÝZVU

Krátce nato jsem jako zvláštní průkopnice dostala nové místo, kde jsem měla pracovat — Godo-olo, mé rodiště. Šla jsem k náčelníkovi vesnice a připomněla jsem mu svůj slib, že se po křtu vrátím. Trvalo to šest let, než jsem tento slib splnila, ale byla jsem velmi šťastná, že jsem se vrátila. Moje rodná vesnice byla zralá k obdělávání. Brzo tam bylo zavedeno 20 biblických studií s muži, ženami a někdy i s celými rodinami, včetně příbuzných. Z těchto studií se 11 osob stalo Bohu oddanými a pokřtěnými křesťany. Mezi nimi byla žena, která kdysi působila jako médium zlomyslného ducha, jehož jsem měla uctívat po smrti svých dvou dětí.

Dovolte mi vyprávět ještě jednu zkušenost. V roce 1972 tam byl jeden muž posedlý démonem, který byl zřejmě mocnější než duch Gran-Gado. Tento muž magickou mocí zabil každého, kdo mu odporoval, a používal k tomu své magické hole jako pušky. Lidé brzy přestali projevovat věrnou oddanost „sesazenému“ Gran-Gado a přenesli ji na nového boha tohoto muže. Mnozí vesničané chtěli, aby k nim přišel a postavil v jejich vesnici dřevěný sloup, což byla údajně záruka, že tam pět let nedojde k žádnému úmrtí. Ale vesnice Godo-olo jej pozvala ještě z jiného důvodu. Ačkoli se nepřátelsky smýšlející vesničané snažili umlčet nás (malou skupinu svědků) tím, že bořili naše chýše a bili nás, mluvili jsme dále o Jehovovi. Výhružně nám řekli: „Dnes přijde mocný kněz a vy všichni zemřete!“ My jsme však s důvěrou odpověděli: „Nebojíme se. Neutečeme, protože uvidíte, že Jehova, náš Bůh, je silnější!“

Brzy přišel lékař-kouzelník se svou družinou tanečníků a bubeníků. My křesťané jsme se shromáždili a klidně jsme čekali, protože jsme se spoléhali na Jehovovu ochranu. (Žalm 34:7; 34:8, „KB“) Dunění bubnů sílilo a bylo stále divočejší. Přicházel lékař-kouzelník, podněcován démonem. Muž se zastavil a díval se na nás. Pronesl své magické formule a zaměřil na nás svou hůl. „Teď zemřou!“ vykřikli diváci. My jsme však klidně stáli a lékař-kouzelník padl k zemi. Omdlel!

Mezi odpůrci nastal velký zmatek. Zástup nevěděl, co má dělat, odtáhli lékaře-kouzelníka stranou a snažili se jej vzkřísit. Skutečně se ukázalo, že Jehovovo jméno je „silná věž“. (Přísl. 18:10) Potom jsme mohli zavést další biblická studia. Později jsem se setkala s tímto lékařem-kouzelníkem, když jsem vydávala svědectví. Měli jsme dvouhodinovou rozpravu a on připustil: „Jehova je silnější.“

V Godo-olo je nyní čilý sbor, v němž je 27 zvěstovatelů a tři zvláštní průkopníci. 15. dubna 1979 byl věnován Jehovovi sál království postavený rukama duchovních bratrů a sester — také drobnýma rukama dětí. Jak jsme vděční, že na nás spočívá jeho duch a že zřejmě ještě máme další příležitosti, abychom v tomto kraji činili učedníky!

Moji předkové bojovali za svobodu. Ale já jsem našla duchovní svobodu. Je to svoboda od falešného uctívání. Kolik radosti a požehnání je spojeno s pěstováním pravého náboženství! A jen pomysli: Ti, kteří milují Jehovu, budou jej moci uctívat ve skutečné svobodě navždy.