Setřást jho spiritismu

KDYŽ mi bylo čtrnáct, postihlo mou rodinu neštěstí. V té době začal mou rodinu hubit zlovolný vrah. Jeho první oběti byly děti mé sestry — všech devět. Potom se obrátil proti jejímu manželovi. Krátce nato zabil i jednu z mých sester. Následovali čtyři další z mých bratrů a sester, až jsme zůstaly s matkou samy dvě. Byla jsem vyděšená.

Během následujících let jsem denně jedla, pracovala a spala se strachem. Ptala jsem se: ‚Kdy udeří? A kdo bude další — matka, nebo já?‘

MÉ ZÁZEMÍ

Abyste pochopili, co se dělo potom, povím vám o svém zázemí. Narodila jsem se v roce 1917 jako příslušnice kmene Paramaccaner Bush–Negroe na ostrově v řece Maroni v Surinamu. Moji předkové byli den lowenengre neboli uprchlí otroci, kteří utekli do džungle, a tam vedli tvrdý, ale svobodný život. Byl to život svobodný od otroctví, ale ne od démonů.

Každodenní život v naší vesnici ovládalo uctívání démonů a předků. Někteří lidé používali k očarování jiných a ke způsobení nemoci nebo smrti svého bližního wisi neboli černou magii, nebo si opatřili pomoc koenoe (vyslovuje se kúnú), trapiče. Věří se, že tito trapiči jsou osoby, jimž ublížil nějaký člen rodiny. Po smrti se údajně k rodině vracejí a mstí se. Ve skutečnosti však jsou tito trapiči pokleslí démoni, kteří nutí lidi, aby je uctívali.

Jako členka Evangelické bratrské společnosti, protestantské církve, jsem se také něco dozvěděla o Bohu. Nevysvětlili mi sice, jak ho mám uctívat, ale deštný prales okolo mne podával hojné důkazy, že se o nás dobře stará. ‚Chci uctívat dobrého Boha, ale ne zlého ducha, který působí utrpení,‘ uvažovala jsem. Věděla jsem, že trapiči rádi mučí své neochotné oběti až k smrti.

Představte si, jak mnou otřáslo, když jsem zjistila, že na nás nepřátelé naší rodiny poštvali koenoe. Když zahájil své zhoubné poslání, bylo mi čtrnáct. O dvacet šest let později zbývala jen matka a já.

PRVNÍ STŘETNUTÍ

Matka byla zvyklá na tvrdou práci. Jednoho dne ji cestou na její statek něco povalilo a nemohla vstát. Koenoe si vybral mou matku. Její zdraví sláblo. Ochrnula. Potřebovala pomoc — mou pomoc. Byla jsem však zmítána mezi láskou k ní a strachem z démona, který se jí zmocnil. Během útoků koenoe však nebohá matka křičela takovou bolestí, že jsem to nemohla snést. Položila jsem si její hlavu do klína, abych ji ukonejšila. Uklidnila se, ale já ucítila, jak mé tělo sevřely nějaké „ruce“.

Když jsem chtěla utéci, matka znovu vykřikla. Zůstala jsem tedy kvůli ní a rozechvěle jsem přetrpěla své první střetnutí s tímto zabijákem. Bylo mi čtyřicet let.

ZESÍLENÉ ÚTOKY

Matka zemřela. Za pouhé tři dny jsem slyšela přátelský hlas, jak říká: „Lintino, Lintino, neslyšíš mě? Volám tě.“ Tím začalo tak velké utrpení, že jsem si přála rychlou smrt.

Zprvu mě démon trápil jen při usínání. Sotva jsem usnula, hlas mě budil a hovořil o pohřebištích a smrti. Ztráta spánku mě oslabovala, ačkoli jsem se dál starala o své děti.

Později démon zesílil útoky. Několikrát jsem měla pocit, že mě škrtí. Snažila jsem se utéci, ale nemohla jsem, protože na mém těle jako by leželo těžké závaží. Chtěla jsem vykřiknout, ale nemohla jsem vydat ani hlásek. Přesto jsem odmítala útočníka uctívat.

Po každém útoku jsem se zotavila a pokračovala v zemědělské práci. Pěstovala jsem kasavu a cukrovou třtinu a prodávala jsem je na trhu v městečku na pobřeží. Živobytí bylo snazší, ale nejhorší trápení mě teprve čekalo.

HLEDÁNÍ LÉČBY

Jednoho dne jsem slyšela zlověstný démonův hlas: „Způsobím, že ti břicho oteče jako koule.“ Za nějakou dobu se mi v břiše udělalo něco tvrdého a rostlo to, až jsem vypadala jako těhotná. Ve svém zděšení jsem přemýšlela: ‚Může mě Bůh, stvořitel, zbavit koenoe? Může poslat dobrého a silnějšího ducha, aby ho vyhnal?‘ Šla jsem proto k bonoemanovi, čarodějnému doktorovi.

První čarodějný doktor mi dal tapoes neboli amulety, ale otok zůstal. Byla jsem rozhodnuta, že se chci vyléčit, a tak jsem putovala od jednoho bonoemana k druhému — ale zbytečně. Mezi návštěvami jsem dál hospodařila, abych měla peníze na pivo, víno, šampaňské a bederní roušky, jimiž jsem platila čarodějným doktorům. Mnohokrát mi radili: „Klekni před koenoe. Pros ho jako svého pána. Uctívej ho a on tě nechá.“ Ale jak jsem mohla kleknout před duchem, který mě mučil a chtěl mě zabít? To jsem nemohla.

V zoufalství jsem však dělala všechno ostatní, co mi radili čarodějní doktoři. Jeden mě léčil pět měsíců. Omýval mě bylinkami a vymačkal mi do očí šťávu z jedenácti různých rostlin — „aby je očistil“, tvrdil, když jsem křičela bolestí. Ale nakonec jsem šla domů bez haléře, utýraná a nemocnější než předtím.

„TO JE TVŮJ KONEC“

Jeden z mých synů, který žije v Nizozemí, mi poslal peníze na hledání další pomoci. Šla jsem tedy k lékaři v hlavním městě. Po prohlídce mi řekl: „Nemohu vám pomoci. Jděte k bonoemanovi.“ Vyzkoušela jsem tedy spiritistické médium východoindického původu, ale zase to nepomohlo. Zamířila jsem k domovu, ale dostala jsem se jen do hlavního města, kde bydlela jedna z mých dcer. Tam jsem se zhroutila bez peněz a nemocná. Promarnila jsem 17 let a 15 000 guldenů hledáním léčby. Bylo mi 57 let.

Potom démon pohrozil: „Jsem s tebou hotov. To je tvůj konec.“

„Ale ty nejsi Bůh, nejsi Ježíš,“ vykřikla jsem.

„Ani Bůh mě nemůže zastavit,“ odpověděl démon. „Tvé dny jsou sečteny.“

KONEČNÝ ZÁPAS

Uplynulo několik týdnů. Sousedka Meena, která byla služebnicí svědků Jehovových plným časem, se zeptala mé dcery, jak mi je, a řekla: „Vaší matce může pomoci jedině Bible.“ Zaslechla jsem jejich hovor a šla jsem k nim. Ale než jsem k nim došla, byla jsem sražena k zemi. Meena přispěchala a řekla: „Ten démon vás nenechá. Pomoci vám může jedině Jehova, nikdo jiný.“ Potom se se mnou modlila k Jehovovi Bohu a začala mě navštěvovat. Ale čím víc mě navštěvovala, tím divočejší byly útoky démona. V noci se mé tělo třáslo tak prudce, že v domě nemohl nikdo spát. Přestala jsem jíst a chvílemi jsem o sobě vůbec nevěděla.

Můj stav začal být tak vážný, že mí synové přijeli z vnitrozemí, aby mě odvezli do mé vesnice zemřít. Byla jsem na cestování příliš slabá, a tak jsem odmítla. Cítila jsem však, že se blíží smrt, a pozvala jsem svědkyni, abych se s ní rozloučila. Meena mi vysvětlila z Bible, že i kdybych zemřela, existuje naděje na vzkříšení.

„Vzkříšení? Co tím myslíte?“

„Bůh vás může vzbudit k životu v ráji,“ odpověděla. Byl to paprsek naděje!

Ale téže noci se mě zmocnil démon. Ve vytržení jsem jakoby viděla koenoe a za ním zástupy lidí. Posmíval se: „Myslí si, že bude vzkříšena.“ A zástup se smál a smál. Ale tu jsem udělala něco, co jsem ještě nikdy neudělala. Zavolala jsem: „Jehovo! Jehovo!“ Víc jsem neuměla. A démon odešel!

Mí synové zase přišli a prosili: „Mami, neumírej ve městě. Pojeď s námi domů do vesnice.“ Odmítla jsem, protože jsem se chtěla dozvědět víc o Jehovovi. „Víte, možná, že přece jen umřu,“ vysvětlila jsem jim, „ale aspoň budu předtím sloužit stvořiteli.“

JAKO SILNÁ VĚŽ

Meena a jiní svědkové mě navštěvovali dál. Učili mě modlit se k Jehovovi. Mimo jiné mi pověděli o sporné otázce mezi Jehovou a satanem, také jak ďábel způsobil Jobovi utrpení, aby ho přiměl zapřít Boha. Když jsem se to dozvěděla, posílilo to mé přesvědčení nikdy neuctívat démona. Svědkové mi přečetli text, který se mi stal velmi drahý: „Jehovovo jméno je silná věž. Do ní utíká spravedlivý a je chráněn.“ — Přísl. 18:10.

Pomalu se mi vracela síla. Když zase přišel můj syn, řekla jsem mu, ať počká venku. Oblékla jsem se a zastrčila jsem si halenku do sukně, aby bylo vidět, že otok téměř zmizel. Pak jsem vyšla.

„Je to maminka Lintina?“ zakoktal se můj syn.

„Ano, je to ona — díky Jehovovi, mému Bohu!“

ZAUJÍMÁM POSTOJ

Sotva jsem mohla trochu chodit, šla jsem do sálu království svědků Jehovových. Tam mě přátelé tak povzbudili, že jsem nikdy nepřestala chodit na shromáždění. Za několik měsíců jsem svědky doprovázela při veřejném kazatelském díle. Krátce nato jsem se dala pokřtít a stala jsem se služebnicí Jehovy, svého láskyplného zachránce. Bylo mi 58 let.

Ještě něco však zbývalo. Před léty jsem si ve své chatrči na vesnici postavila oltář, na němž se předkládaly oběti předkům. Abych byla duchovně čistá, musela jsem jej zničit. Prosila jsem Jehovu o pomoc, protože můj čin mohl vyvolat mezi vesničany pobouření. Když jsem došla k chatrči a otevřela dveře, někdo vyjekl: „Pingos!“ (Divoká prasata!) Přes ostrov běželo stádo a vrhalo se do řeky, aby ji přeplavalo. Mladí i staří okamžitě vyběhli z vesnice za snadným úlovkem. Vzrušeně jsem poklekla a děkovala Jehovovi za tu situaci. Rychle jsem vytáhla oltář ven, polila ho petrolejem a zapálila. Než se lidé vrátili, shořel. Samozřejmě to zjistili, ale už se nedalo nic dělat. Tak jsem se vrátila do hlavního města s pokojnou myslí.

OD UTRPENÍ KE ŠTĚSTÍ

Potkala mě další požehnání. Můj syn v Nizozemí nevěřil historkám, které o mně slyšel, a tak se přiletěl podívat do Surinamu, jak to je. Byl tak šťastný, že jsem zdravá, že mi v hlavním městě koupil pěkný domek, kde nyní bydlím. Taková změna! Od ožebračené otrokyně démonů k dobře zaopatřené Jehovově služebnici.

Jedenáct let po svém křtu mám ještě další důvody k vděčnosti. Tři z mých dětí a jeden zeť byli pohnuti mnoha požehnáními, která mě potkala, začali se zajímat o Bibli a časem oddali své životy Jehovovi Bohu. Když mě bratři a sestry berou s sebou ke svým studujícím Bible, jimž schází odvaha odpoutat se od démonů, vždy znovu vyprávím svou zkušenost s démonismem. Tak byly i ty strašné roky k užitku pro kázání o království.

Nedostává se mi slov k vyjádření vděčnosti Jehovovi, mému Bohu. Rozhodně jsem viděla, jak jeho všemohoucí ruka působí v můj prospěch. Ano, Jehova byl ke mně dobrý! — Srovnej Žalm 18:17–19; 18:18–20, „KB“.