Katolíci oloupeni o naději na milénium

NEBE, nebo peklo! Jaká je to alternativa! A přece právě tyto dvě vyhlídky jsou předkládány miliónům katolíků, protestantů, židů i muslimů. Pokud jde o katolíky, je cestou k nebi ještě očistec. Ale i tato obava a tato naděje jsou tak mlhavé, že mnozí upřímní věřící pochybují, zda jsou opodstatněné.

Není divu, že francouzský náboženský spisovatel Jacques Duquesne mohl zaznamenat následující rozhovory s dvěma aktivními katolíky: (S mužem) „Věříte v peklo? — Vůbec ne, rozhodně ne! . . . — A v nebe? — Myslím, že neexistuje, stejně jako peklo.“ (S ženou) „Co se s námi podle vašeho názoru stane, když zemřeme? — Když zemřeme? Víte, už několik let nevěřím, že něco existuje. — Jak to myslíte? — Nic nežije dál. Samozřejmě, každý vidí, že tělo je mrtvé. Víte, stejně je to s duší. Nevím. Opravdu nevím . . . — Ale přece pevně věříte v Boha? — Ano, rozhodně. — Co vás vede k tomu, abyste věřila? — Abych měla naději.“ — „Bůh pro dnešní lidi“ (franc.).

Je naprosto zřejmé, že katolická církev nedala svým členům naději, která vyvolává pevnou víru. Všechna tradiční náboženství křesťanstva ve skutečnosti nyní sklízejí špatné ovoce, k němuž patří pochybnosti a dokonce i nevíra. Mlhavá a nejasná naděje na „nebeské blaho“ v mnoha převážně katolických zemích nedokázala uchránit milióny lidí před ztrátou víry. Obracejí se k ateismu, od něhož čekají splnění svých přirozených a oprávněných tužeb po důstojném životě na zemi. Zdá se, že mnozí raději vymění nejistou naději na „věčnou blaženost“ v nebesích za naději na „sedmdesát let“ šťastného života na zemi. A ukazuje se, že i tato naděje je iluzorní.

„UČENÍ O MILÉNIU“ V POHRDÁNÍ

Mnozí lidé se dnes stali vlažnými „křesťany“, a mají větší zájem o přítomnost než o splnění křesťanské naděje. Jednou příčinou je, že církve křesťanstva tuto naději zkreslily. S pohrdáním mluví o upřímných křesťanech, kteří pěstují naději na milénium neboli tisícileté Kristovo panství. Například velice vážený a objemný francouzský slovník „Dictionnaire de Théologie Catholique“ definuje „učení o miléniu“ slovy: „Nesprávný názor těch, kteří očekávají dočasné panství Mesiáše, o němž se někdy domnívají, že bude trvat tisíc let . . . Od pátého století se o učení o miléniu již nemluví, nebo jen velmi zřídka, a to v několika extrémních sektách.“

Toto kompetentní katolické dílo sice mluví pohrdavě o těch, kteří věří v tisícileté panství Mesiáše, ale připouští, že se o miléniu mluvilo před pátým stoletím. Jinými slovy, naděje na tisíciletí se vytratila během pátého století. Proč? Potvrzují dějiny to, co ukazuje samotná Bible, totiž že první křesťané věřili v Kristovo tisícileté panství? A jestliže ano, jak byly milióny katolíků a protestantů oloupeny o naději na milénium? Povšimněme si, jak na tuto otázku odpovídají uznávané příručky a historické knihy.

SVĚDECTVÍ „CÍRKEVNÍCH OTCŮ“

Katolické příručky uznávají, že mnozí z prvních „církevních otců“ věřili v Kristovo tisícileté panství neboli milénium a že o něm učili. „Katolická encyklopedie“ (angl.) říká: „Později se mezi katolíky objevil biskup Papias z Hierapole, učedník sv. Jana [apoštola], jako zastánce ‚učení o miléniu‘. Tvrdil, že toto učení převzal od současníků apoštolů, a Irenaeus vypráví, že jiní ‚presbyteři‘ (starší), kteří viděli a slyšeli učedníka Jana, poznali od něj názor, že učení o miléniu je částí Pánova učení . . .

Myšlenky o miléniu nacházejí téměř všichni komentátoři v epištole sv. Barnabáše [začátek druhého století] . . . Sv. Irenaeus z Lyonu, který se narodil v Malé Asii, ovlivněn druhy sv. Polykarpa přijal myšlenky o miléniu, mluvil o nich a hájil je ve svém díle proti gnostikům . . . Sv. Justin z Říma, mučedník, odporuje Židům ve svém dialogu s Tryfonem (kap. 80–81) a mluví o učení o miléniu . . . Svědkem toho, že učení o miléniu se udržovalo v provincii asijské, je sv. Melito, biskup sardský ve druhém století . . .

. . . Tertullian, hlavní zastánce montanismu, vysvětluje učení . . ., že na konci času bude zřízeno velké zaslíbené království, nový Jeruzalém, a že bude trvat tisíc let. Všichni tito pisatelé o miléniu se dovolávají různých pasáží v prorockých knihách Starého zákona, několika pasáží v dopisech sv. Pavla a v Apokalypse [Zjevení] sv. Jana. — Kurzíva od nás.

KDO JE SKUTEČNĚ „APOŠTOLSKÝ“

Jedním z hlavních argumentů římsko-katolické církve, jímž dokazuje, že je nadřazená protestantským církvím a také svědkům Jehovovým, je tvrzení, že je jediným strážcem křesťanské tradice, jež byla předávána od doby apoštolů. „Katolický slovník“ (angl.) o tom říká: „Římsko-katolická církev je apoštolská, protože její učení je víra, jež byla kdysi zjevena apoštolům, a tuto víru chrání a vysvětluje, aniž k ní něco přidává nebo z ní odnímá.“ — Kurzíva od nás.

A přece muži, o nichž „katolická encyklopedie“ (angl.) říká, že učili nauku o tisíciletí, jsou samotnou katolickou církví uznáváni jako první „církevní otcové“. O dvou z nich (Polykarpovi a Papiovi) se říká, že viděli a slyšeli apoštola Jana a že se sešli s učedníky, kteří znali samotného Krista a jiné apoštoly. Všichni ostatní citovaní jsou „otcové“ nebo „doktoři“ ze druhého století a ze začátku století třetího, a všichni věřili v Kristovo tisícileté panství.

Velmi kompetentní „Dictionnaire de Théologie Catholique“ jde tak daleko, že říká, že současníci Papiovi, kteří byli „inteligentnější“ a „chytřejší“, než byl on, „sdíleli jeho víru v tisícileté panství a o této víře říkali, že to je jedno z hlavních učení křesťanské víry“. Tatáž katolická příručka říká o mučedníku Justinovi, že měl zato, že v této věci je „strážcem úplnější a pravověrné nauky“, ačkoli věděl, že někteří z jeho současníků nesdílejí jeho názor na tisíciletí. O Irenaeovi tento slovník říká: „Pro něj je učení o miléniu částí tradičních nauk . . . Svatý Irenaeus zřejmě zastává názor, že není možné správně vysvětlit Písmo bez učení o miléniu.“ — Svazek X, sloupce 1761, 1762 (kurzíva od nás).

Kdo je tedy blíže k pravému apoštolskému učení a tradici, římsko-katolická církev, jež pohrdavě nazývá ty, kteří věří v tisícileté Kristovo panství, ‚extrémní sektou‘ — nebo svědkové Jehovovi, kteří pěstují naději na tisíciletí? Jak se stalo, že byla tato naděje vypuštěna z katolické věroučné soustavy?

ODPADNUTÍ DEFORMUJE KŘESŤANSKOU NADĚJI

V předcházejícím článku jsme viděli, že následkem odpadnutí, k němuž došlo v posledních stoletích před naším letopočtem, nahradili Židé svou naději na vzkříšení pohanskou vírou ve vrozenou nesmrtelnost duše, a svou původní mesiášskou naději přeměnili v naději politickou. Bylo předpověděno, že k podobnému odpadnutí dojde mezi křesťany. (Sk. 20:29, 30; 2. Tess. 2:3; 1. Jana 2:18, 19) A to způsobilo deformaci naděje na milénium.

Židovský učenec Hugh J. Schonfield říká: „Odklon křesťanů od naděje na pozemské Boží království začal převládat teprve ve druhém století.“ „Přestože křesťané byli nabádáni, aby byli důslední, loajální a vytrvalí, stále více jich propadalo zklamání a buď opouštěli církev, nebo následovali učitele, kteří nabízeli takové výklady o podstatě křesťanství, jež byly méně spojeny se zemí.“

O tomto „odklonu“ od naděje na to, že nebeským mesiášským královstvím bude na zemi obnoven ráj, říká „Nový mezinárodní slovník teologie Nového zákona“ (angl.) (sv. 2, pod heslem „Ráj“): „Během dalších církevních dějin bylo do představy ráje absorbováno mnoho nebiblických motivů, obrazů a myšlenek . . . církevní úvahy o ráji a představy lidové zbožnosti jsou také spojeny s tím, že se objevila nauka o nesmrtelnosti duše a zaujala své místo v NZ [novozákonní] eschatologii s její nadějí na vzkříšení mrtvých a na nové stvoření (Zjev. 21 n.), takže duše získává rozsudek po smrti a dostává se do ráje, o němž nyní panuje domněnka, že je v jiném světě.“ — Kurzíva od nás.

Když tedy pronikla řecká nauka o nesmrtelnosti duše, odpadlí křesťané přenesli ráj ze země do nebe a opustili původní naději na tisíciletí. „Encyclopaedia Britannica“ (angl., 1977) to potvrzuje a připouští: „Vliv řeckých myšlenek na křesťanskou teologii podkopal světový názor založený na učení o miléniu.“

NOVOPLATONISMUS NAHRAZUJE NADĚJI NA MILÉNIUM

Naděje na milénium se tedy stala obětí odpadnutí. Její nepřátelé se v boji proti ní nezastavili před ničím. „Dictionnaire de Théologie Catholique“ vypočítává odpůrce nauky o miléniu. O římsko-katolickém knězi Caiovi (z konce druhého století a začátku třetího) říká, že „ve snaze porazit nauku o miléniu jednoznačně popřel autentičnost Apokalypsy [Zjevení] a Janova evangelia“. Tatáž kompetentní katolická příručka také ukazuje, že „svatý“ Dionysius, který byl ve třetím století biskupem v Alexandrii, napsal pojednání proti nauce o miléniu. „Aby zabránil těm, kteří zastávají tento názor, zakládat svou víru na Apokalypse svatého Jana, neváhal popřít její autentičnost.“

Dále se v tomto patnáctisvazkovém katolickém slovníku dovídáme, že „církevní otec“ Origenes, který žil ve třetím století, zatratil ty, kteří věřili v pozemská požehnání, jež měla nastat v tisíciletí, protože „vykládají Písmo jako Židé“. Proč Origenes tak odporoval učení o miléniu? „Katolická encyklopedie“ (angl.) nám o tom říká: „Vzhledem k novoplatonismu, na němž byly založeny jeho nauky . . ., nemohl [Origenes] souhlasit s učením o miléniu.“ Origenes sdílel Platónovu víru ve vrozenou nesmrtelnost duše, a proto musel přenést pozemská požehnání tisíciletého mesiášského panství do duchovní sféry.

AUGUSTIN ROZHODUJE, ŽE „MILÉNIUM NEBUDE“

Ale muž, který dal smrtelnou ránu naději na milénium jak pro katolíky, tak i pro protestanty, byl bezpochyby „svatý“ Augustin. „The Encyclopaedia Britannica“ jej popisuje jako „největšího myslitele křesťanského starověku“, který „naprosto smísil náboženství Nového zákona s platónskou tradicí řecké filozofie“. Augustin energicky vystoupil proti původní naději na ráj, který má být obnoven na zemi během Kristova tisíciletého panství. Podle „Katolické encyklopedie“ (angl.) „dospěl svatý Augustin nakonec k názoru, že milénium nebude . . . velký doktor . . . nám poskytuje alegorické vysvětlení 20. kapitoly Zjevení. Říká nám, že první vzkříšení, o němž mluví tato kapitola, se vztahuje na duchovní znovuzrození při křtu; sabat jednoho tisíciletí po šesti tisíci letech dějin je celý věčný život . . . Toto vysvětlení osvíceného doktora přijali další po sobě jdoucí západní teologové a původní podoba názoru na milénium již nedostávala podporu.“

Tak byli o původní biblickou naději na milénium oloupeni nejen katolíci, ale i protestanté. Dílo „Britannica“ Macropaedia z roku 1977 říká: „Augustinova alegorická představa o miléniu se stala oficiální naukou církve a představa o Apokalypse [očekávání konečného zničení zla a vítězství dobra] byla pohřbena . . . Protestanští reformátoři zastávající luteránskou, kalvinistickou a anglikánskou tradici nepřijímali myšlenku Apokalypsy, ale pevně se drželi názorů Augustinových.“

Katoličtí a protestanští teologové nesprávně uplatňují na všechny spravedlivé lidi nebeskou naději, kterou Bible přisuzuje pouze omezenému počtu křesťanů povolaných k tomu, aby vládli s Kristem jako králové, kněží a soudci. (Zjev. 20:4–6; Luk. 22:28–30) Tito teologové poskytují svým „věrným“ mlhavou naději na „věčnou blaženost“ v nebi. V jejich představách vůbec neexistuje Boží předsevzetí, že se má jeho vůle ‚dít na zemi stejně jako v nebi‘. (Mat. 6:10, „Autorizovaný překlad“) A přece Bible poskytuje podivuhodnou naději na věčný život, nejen v nebi pro malý počet vyvolených, ale také na zemi pro bezpočet jiných. O této dvojí naději, která je těsně spjata s Kristovým tisíciletým panstvím neboli miléniem, bude podrobněji pojednáno ve dvou následujících článcích.

[Praporek na straně 5]

Tertullian věřil, že zaslíbené království bude zřízeno a že bude trvat 1 000 let.

[Praporek na straně 6]

Origenes sdílel Platónovu víru v nesmrtelnou duši a popíral tisícileté panství nad zemí.

[Praporek na straně 7]

Augustin smísil řeckou filozofii s biblickými naukami a tvrdil, že milénium nebude.