Otázky čtenářů
● Můj syn, který byl pokřtěn jako dospívající chlapec, je nyní ženatý a má svou rodinu. Pod tlakem problémů souvisejících s výdělečnou činností a starostí o životní potřeby duchovně ochladl a nepěstuje společenství se sborem. Má se na něj pohlížet jako na člověka, který se „oddělil“?
Nic z toho, co popisuješ, nevede k takovému názoru. Tato otázka možná vznikla proto, že není jasné, co to znamená být považován za člověka, který se „zřekl společenství“.
„Strážná věž“ 6, 1982, str. 13, 14, ukázala, že je rozdíl (a) mezi křesťanem, který duchovně zeslábne a stane se nečinným, a (b) který jasně prohlásí, že si nepřeje být jedním ze svědků Jehovových, což vede starší sboru k tomu, aby oznámili, že se tento člověk „oddělil“. Zdá se, že na tvého syna platí první popis.
Uvedená „Strážná věž“ mluví o tom, že někteří křesťané zeslábli ve víře a duchovně. To se stalo i v prvním století. (Řím. 14:1, 2; 1. Kor. 11:30) To neznamená, že přestali být křesťany. I když tak zeslábli, že již nesdílejí „dobré poselství“ s druhými a přestali chodit na shromáždění, ale neuvádějí přitom potupu na křesťanský sbor, stále je máme považovat za své křesťanské bratry a sestry. Měli bychom jim chtít láskou pomáhat, podle Pavlovy rady: ‚Vybízíme vás: Napomínejte nepořádné, mluvte utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším, podpírejte slabé, buďte ke všem shovívaví.‘ To sice často činí v první řadě starší, ale povšimněme si, že tato rada byla určena celému „sboru Tessaloničanů“. (1. Tess. 1:1; 5:14) A tak starší i jiní mohou láskyplně pomáhat a povzbuzovat a mají při tom pamatovat na radu: „Posilněte skleslé ruce a zesláblá kolena a neustále urovnávejte stezky svým nohám, aby se chromé nevykloubilo, ale spíše aby bylo uzdraveno.“ — Žid. 12:12, 13; Zjev. 3:1–3.
Docela něco jiného je případ bývalého křesťana, který se „oddělil“ Toto označení platí v podstatě ve dvou situacích:
Za prvé, ačkoli to je neobvyklé, někdo se možná rozhodne, že v žádném případě si již nepřeje být svědkem. Tím nemyslíme člověka, jaký je popsán nahoře, duchovně slabého nebo sklíčeného křesťana, který možná vyjadřuje nějaké pochybnosti. Máme spíše na mysli někoho, kdo rezolutně prohlásí, že rozhodně již není jedním ze svědků Jehovových. V minulosti se dobrovolně stal pokřtěným členem sboru, a proto by nyní bylo správné, aby informoval sbor, že končí s tímto vztahem. Bylo by nejlepší, kdyby to vyjádřil ve stručném dopise starším, ale i pokud jednoznačně ústně prohlásí, že se zříká svého postavení svědka, mohou se starší touto věcí zabývat. — 1. Jana 2:19.
Druhá situace se týká člověka, který se svého postavení ve sboru zříká tím, že se připojuje k nějaké světské organizaci, jejíž cíle jsou v rozporu s radou, kterou nacházíme u Izaiáše 2:4. O Božích služebnících tam čteme: „Budou muset překovat své meče v pluhy a své oštěpy v zahradnické nůžky. Národ nepozdvihne meč proti národu ani se již nebudou učit válce.“ Také, jak je řečeno u Jana 17:16, „nejsou částí světa, stejně jako já [Ježíš] nejsem částí světa“. — Srovnej Zjevení 19:17–21.
V obou těchto situacích takový člověk slovem anebo skutky jasně skončil se svým postavením, jež měl jako jeden ze svědků Jehovových, zřekl se společenství. Proto starší krátce sboru oznámí, že se tento jednotlivec „oddělil“. Ti, kteří jsou ve sboru, přijmou rozhodnutí takového člověka a od té doby se na něj budou dívat jako na bývalého bratra, s nímž nebudou pěstovat společenství v souladu se slovy v 1. Korintským 5:11 a 2. Jana 9–11.
Vidíme tedy, že duchovně slabý a nečinný syn, jehož se týká otázka, se podle žádného z těchto dvou případů nestal člověkem, který by se „oddělil“, a ve sboru nebylo předneseno žádné takové oznámení. Stále je tedy možné pomáhat mu v duchu slov v Římanům 15:1: „My však, kteří jsme silní, měli bychom nést slabosti těch, kteří nejsou silní.“ — Viz též Izaiáše 35:3.