Neprovdaná, a šťastná jako průkopnice

Vypráví Margaret Stephensonová

MOMBASA (východní Afrika) 1958. Těžce doléhalo sálavé tropické vedro a vzduch se tetelil žárem. Bzukot much mne znervózňoval. Pod plechovou střechou přístavní celnice se teplota blížila 40° Celsia. Trpělivě jsem čekala, a pot se mi řinul po tvářích. Vlhkost vzduchu na nás působila jako pokrývka z páry. A vzduch — dusný a parný — se dal sotva dýchat. Bude to v celé Keni vypadat jako zde?

Začala jsem se ptát, zda je to vhodné místo pro neprovdanou ženu. Kdysi jsem viděla obrázky rozsáhlých pahorkatin, po nichž pobíhala divoká zvířata, obrázky bujných lesů a dokonce i hor pokrytých sněhem, ale zde. . . „Co jsem to jen udělala?“ ptala jsem se. „Do čeho jsem se to pustila?“

Všechno bylo úplně jiné než v kanadské Ottawě, kde jsem předtím žila. Cesta lodí trvala pět týdnů. Přes 16 000 kilometrů, jen abych se sem dostala! Přijde mi někdo naproti? Nevěděla jsem, zda jsou v Mombase svědkové Jehovovi, a tak si jistě můžete představit, jak jsem byla překvapena a jakou jsem cítila úlevu, když jsem zahlédla skupinu rozesmátých lidí. To bylo velice povzbuzující! A jak vřelé přivítání to bylo!

První shromáždění tentýž večer také velmi přispělo k tomu, že jsem ztrácela obavy z této země, která pro mne byla tak zvláštní a cizí. Jen dvě rodiny — a všichni byli tak vděční a cítili se tak povzbuzeni, když slyšeli vyprávět zkušenosti a viděli, že budu v jejich společnosti. Je zde tolik práce, říkala jsem si. Jak bych jen mohla nechat těch několik statečných lidí, aby to všechno dělali sami? Ten první večer mi velice pomohl v mém rozhodnutí, že zde zůstanu a budu jim pomáhat, jak dlouho budu moci.

Odpověď na výzvu

„Přejděte do Makedonie!“ — Tak znělo pozvání, které pronesl téměř 18 měsíců předtím řečník na sjezdu svědků Jehovových v Seattle (Washington, USA) v roce 1957. Všichni jsme byli požádáni, abychom vážně přemýšleli, zda nám naše osobní okolnosti dovolují reagovat na výzvu, protože je třeba více pracovníků v kazatelské službě, kteří by pomáhali jako kazatelé dobrého poselství o království i v cizích zemích. Řekla jsem si: ‚Zdržuje mě snad něco? Jsou nějaké důvody, proč bych se nedala k dispozici? Jsem svobodná, a nemusím se o nikoho starat. Vždycky jsem byla takovým člověkem, který dělá rád všechno celým srdcem, a zde je přímá výzva od Jehovy, na kterou bych měla reagovat.‘ Rychle jsem si zapsala všechna místa, která řečník označil jako novodobou „Makedonii“ — vzpomínka na místo, kde bylo nutně třeba pomoci a kam pozval svatý duch apoštola Pavla v prvním století. — Sk. 16:9, 10.

Snad se zeptáš, co přimělo poněkud křehkou ženu, které bylo přes padesát let, aby se odvážně sama vydala na cestu do velmi vzdálené země. Dobrodružství? Rozhodně ne; rozhodně nejsem dobrodružný typ. Snad to byl vliv sestry Bartlettové, která již byla v pokročilých letech a tak trpělivě a s láskou mne učila pravdě až do mého křtu v roce 1954. Vždy mne povzbuzovala ke službě plným časem a zdůrazňovala, jaké jsou s ní spojeny radosti a jaké požehnání. Ale jaké jen změny jsem musela provést! Můj otec měl vždy hlubokou úctu k Bibli a ke „Strážné věži“, ale nikdy se nedostal tak daleko, aby zaujal jasný postoj pro biblickou pravdu. Také já jsem nějaký čas váhala. Sestra Bartlettová se dva a půl roku snažila mě povzbuzovat, abych se začala podílet na kazatelské činnosti. Chápala jsem, že je tato práce nutná, ale bála jsem se. Když jsme již spolu prostudovaly tři obsáhlé knihy, a přesto jsem se ještě vymlouvala, naléhala na mne, abych se začala účastnit služby s časopisy na ulici. „Máš-li ještě v sobě trochu pýchy,“ řekla, „tím ji překonáš.“ Jehova nám dává opravdu podivuhodným způsobem potřebnou sílu, abychom vykonávali jeho vůli! — Fil. 4:13.

Když se tak dívám zpět, jsem velmi vděčná za to, že mi stále stavěla před oči jako cíl průkopnickou službu a její přednosti. Okusila jsem kazatelskou službu a přesvědčila jsem se, že to je opravdu uspokojující práce, a proto jsem se v roce 1956 rozhodla působit jako průkopnice plným časem. Příští rok jsem měla jít do důchodu, a proto jsem si řekla: ‚Proč to neudělat nyní, hned teď?‘ A tak jsem to udělala — a služba mi působila nesmírnou radost. „Měla bych si podat žádost do misionářské školy Gilead?“ Ptala jsem se jedněch zralých manželů. „Ne,“ odpověděli, „jsi už příliš stará!“ „Měla bych se tedy ucházet o práci v ústředí Společnosti?“ Opět odpověděli: „Jsi už příliš stará, Margareto!“ ‚Tak dobrá,‘ řekla jsem si, ‚pak prostě musím sloužit tam, kde je nutné třeba pomáhat.‘ Dali mi moudrou radu, abych nejprve působila na různých místech v Kanadě a přesvědčila se, jak dalece se umím přizpůsobovat a vyrovnávat se se změnami, než bych to zkusila v jiné zemi.

Když mi bylo určeno místo působení, zabalila jsem své věci a cestovala jsem 4 000 kilometrů daleko z Vancouveru napříč Kanadou do Ottawy. Tam jsem se setkala s Aubrey a Eunice Clarkovými, kteří právě přišli ze školy Gilead a měli cestovat do Keni. Schvalovali mé rozhodnutí sloužit v cizí zemi a nabídli se, že mi budou psát a dají mi všechny potřebné informace, které by mi mohly podle jejich názoru pomoci. Napsali mi řadu dopisů plných praktických rad, povzbuzení, návrhů a varování a mnoho dalších informací, které mi pomohly rozhodnout se, zda mám uskutečnit své předsevzetí. A tak jsem se vypravila na cestu.

Měla jsem strach? Neměla! . . . až do chvíle, kdy jsem se dostala do Mombasy. Ale vřelost tamějších bratrů a úsilí, které vynaložili, abych cítila, že jsem tam vítána a že mě potřebují, mi brzy pomohla, abych tam zdomácněla. Na pobřeží jsem strávila pouze dva dny a pak jsem se rozjela do hlavního města Nairobi, 480 kilometrů daleko ve vnitrozemí.

Rozšířené pole působení

Zpočátku jsme vydávali svědectví většinou příležitostně a pouze mezi Evropany, protože naše dílo ještě nebylo v Keni zákonně uznáno. Za těchto okolností to byl opravdu velmi náročný úkol. Museli jsme se dostat s dobrým poselstvím k tolika lidem, a nás, kteří jsme to mohli dělat, bylo tak málo! A přece byl položen základ pro větší růst. Jak šťastní jsme byli, když byli v roce 1962 svědkové Jehovovi plně uznáni jako biblická společnost! Tato nová svoboda nám umožnila vydávat svědectví domorodým Afričanům.

Začali jsme svou službu s velkým vzrušením, ačkoli jsme byli vyzbrojeni jen několika nazpaměť naučenými kázáními ve svahilštině. Reakce lidí v nás vyvolávala nadšení. Bylo zavedeno mnoho nových biblických studií a lidé se moc rádi učili. Poměry byly ovšem docela jiné, než na jaké jsme byli zvyklí, a vzpomínám si, že jsem si říkala: „Jak velice lidé potřebují životodárné poselství pravdy!“

Obyvatelé Keni jsou milí především svou pohostinností. Nemohu si ani vzpomenout, kolik šálků čaje jsme vypili! Tu a tam se mezitím roznítil zájem a ocenění pro pravdu, které projevili noví lidé. To bylo pro nás všechny velkým podnětem, abychom pokračovali ve své činnosti.

Osamělá?

Měla jsem snad jako neprovdaná žena tak daleko od domova pocit osamělosti? V podstatě ne. Bylo zde tolik přátel a tolik práce! Podnikali jsme mnoho činností společně, vzájemně jsme se navštěvovali a stále jsme byli zaměstnáni. Měla jsem v životě příležitosti vstoupit do manželství, ale prostě jsem se k tomu nemohla rozhodnout. Jako neprovdaná osoba mám víc svobody a možnosti pohybu, užívám ji pilně v kazatelské službě a velice mě to obšťastňuje. Je pravda, že jsem si někdy při dodatečných návštěvách v rodinách zájemců říkala: „Bylo by pěkné být tady s manželem.“ Některé rodiny byly tak milé, že se mnou počítaly při svém rodinném programu, a tak jsem byla zřídkakdy sama. Zde v Keni mám duchovní rodinu, která se skládá z patnácti různých osob, jimž jsem měla tu přednost pomáhat až ke kroku oddanosti a ke křtu. Když se nyní rozhlížím ve sboru, vidím, že pět dětí jedné z těchto osob již také káže dobré poselství. Takové zkušenosti jsou opravdu odměnou za všechny oběti a za všechno úsilí. Tito noví spolu s mými duchovními bratry a sestrami tak naplnili můj život, že mám stále co dělat a nemám mnoho času, abych se cítila osamělá.

Dílo zakázáno! Odejít, nebo zůstat?

Jaké hrozné překvapení to bylo! Jako blesk z čistého nebe bylo jednoho dne celé naše dílo zakázáno. Nesmělo se kázat, nesměla se konat větší shromáždění, misionáři měli být zakrátko vypovězeni a literatura byla zakázána. Budoucnost vypadala velice nejistě. Co mám dělat? Šla jsem se poradit s bratrem v odbočce Společnosti Strážné věže. On sám si balil věci k odjezdu. „Měla bych odejít, nebo bych měla zůstat?“ zeptala jsem se. Odpověděl: „Můžeš-li, bylo by lépe, kdybys zůstala. Ty bys přece jen mohla pomáhat.“ ‚Dobře,‘ řekla jsem si ‚přišla jsem, abych sloužila lidem a abych kázala dobré poselství, jak nejlépe mohu, a pro mne to je ještě možné.‘ A tak jsem zůstala. Ale jakou ztrátu jsem cítila, když jsem na letišti mávala misionářům na rozloučenou! Tolik dobrých přátel a společníků odešlo, a všichni najednou. Velice se mi po nich stýskalo a stále ještě stýská.

Když se podívám zpět, jsem vděčná, že jsem se chopila iniciativy a spřátelila se s místními bratry a s jinými, kteří zde zůstali, a vytvořila si k nim vřelý vztah. Kdybych to byla neučinila, byla bych úplně sama. Společně jsme čelili bouři. A jak nadšení jsme byli a jakou úlevu jsme pocítili, když se věci za několik měsíců vyjasnily, zákaz byl zrušen a naše dílo bylo opět zákonně uznáno.

Pozvolna přicházela další pomoc. Je opravdu radostné vidět pokrok v díle! Když jsem přijela do Keni, bylo tam jen 30 bratrů a zájemců, kteří se snažili přinášet lidem světlo pravdy. Nyní máme v zemi asi 3 000 zvěstovatelů království a více než 4 000 biblických studií. Kdysi jsem znala při našich malých sjezdech každého. Ale když se dnes dívám na ten velký pestrý zástup bratrů na nabité divácké tribuně, musím připustit, že již nemohu všechny znát. Vzpomínám si také na naši první malou kancelář odbočky. Dnes máme místo malé kanceláře o dvou místnostech pěknou novou kancelář odbočky a tiskárnu.

Jehovova podporující síla je stále patrná

Před nedávnem jsem začala mít obtíže s očima a bylo třeba podstoupit několik dosti nákladných operací. Dostala bych se tím do značně tísnivé situace, protože se mé úspory již velmi zmenšovaly. V tom případě jsem se opět musela rozhodnout, zda se vrátím do Kanady, nebo zda se pokusím zůstat na místě, které mi bylo přiděleno pro mou průkopnickou službu. Učinila jsem tento problém předmětem modlitby. Můžete si tedy jistě představit mé vzrušení, když jsem se dověděla, že kanadská vláda právě změnila zákony a dovoluje vyplácet důchody i občanům, kteří nebydlí v Kanadě. Jehova mi ukázal východisko a já jsem byla nadšená, protože se mi Keňa stala domovem a opravdu jsem zde chtěla zůstat.

Během let se prohloubil můj vztah k Jehovovi. Jako neprovdaná žena v africké zemi jsem viděla, že je mým ochráncem. Také nás podporuje. Vždyť ve svých 77 letech stále působím jako průkopnice a činím to nyní již 27 let. Též jsem se naučila lpět na tom, co je správné, když vyvstanou nějaké problémy. Okolnosti se nakonec vždy změní; nezůstávají stejné navždy. A pak je člověk velice šťastný, že zůstal věrný! Pokud jde o mne, doufám, že budu smět sloužit Jehovovi dále jako šťastná průkopnice, jak dlouho jen budu moci.