Jehova jedná s věrnou oddaností

VYPRÁVÍ PETER PALLISER

Bylo to v prosinci 1985. Když jsme přistávali na mezinárodním letišti v keňském Nairobi, naše napětí rostlo. Cestou do města se mi vynořovaly vzpomínky, protože jsem spatřil známá místa a slyšel známé zvuky.

DO KENI jsme přijeli na oblastní sjezd svědků Jehovových „Lid, který zachovává ryzost“. Dvanáct let před tím jsme byli já a má manželka donuceni Keňu opustit, protože naše kazatelské dílo bylo zakázáno. Tehdy jsme tam žili v betelu — tak se říká odbočce svědků Jehovových. Když jsme tam pak přijeli na návštěvu, čekalo nás nádherné překvapení!

S přípravou oběda v betelu pomáhala jedna svědkyně, kterou jsme znali od doby, kdy jí byly dva roky. Nejméně šest členů rodiny betel jsme znali ještě z doby, kdy byli dětmi. Bylo nádherné vidět tyto mladé dospělé lidi, jak spolu se svými rodinami stále aktivně slouží! Náš Bůh Jehova o ně pečoval v souladu s biblickým slibem: „S někým věrně oddaným budeš jednat ve věrné oddanosti.“ (2. Samuelova 22:26) Viděl jsem obrovský rozdíl mezi životem, který jsem vedl v mládí já, a hodnotným životem těchto mladých lidí!

Bezcílné mládí

Narodil jsem se 14. srpna 1918 v anglickém městě Scarborough. O dva roky později se má matka a nevlastní sestra přestěhovaly do Kanady, takže další tři roky jsem žil s otcem, jeho matkou a jeho sestrou. Když mi bylo pět let, matka mě unesla a vzala mě do Montrealu v Kanadě. O čtyři roky později mě poslala zpátky do Anglie, abych tam žil u otce a chodil do školy.

Matka a nevlastní sestra mi psaly přibližně každých šest měsíců. V závěru svých dopisů vyjadřovaly přání, abych byl dobrým občanem, věrně oddaným Králi a vlasti. Mé odpovědi je pravděpodobně zklamaly, protože jsem jim psal, že nacionalismus a válka jsou podle mě špatné. Během dospívání jsem ale neměl jednoznačné vedení, a tak jsem se nechal životem jen tak unášet.

V červenci 1939, šest týdnů před začátkem druhé světové války, jsem byl odveden do britské armády. Bylo mi pouhých dvacet let. Můj pluk byl brzy poslán do severní Francie. Když na nás útočila německá letadla, my mladíci jsme na ně stříleli z pušek. Bylo to strašné. Ustupovali jsme před postupující německou armádou. Byl jsem mezi těmi, kdo byli evakuováni z Dunkirku během prvního červnového týdne roku 1940. Vždycky se otřesu, když si vzpomenu na celý prapor mrtvých vojáků, kteří leželi rozeseti po pláži. Tu hrůzu jsem přežil a na malé nákladní lodi se dostal do Harwiche na východě Anglie.

Napřesrok, v březnu 1941, mě poslali do Indie. Tam jsem byl vyškolen jako opravář leteckých přístrojů. Nějaký čas jsem si pobyl v nemocnici, protože jsem měl nakažlivou nemoc, a pak mě přesunuli k mé armádní jednotce v Dillí, indickém hlavním městě. Byl jsem daleko od domova a nebylo mi ještě dobře. Začal jsem tedy přemýšlet o budoucnosti. Zvláště mne zajímalo, co se s námi děje po smrti.

Nový druh věrné oddanosti

V Dillí se mnou bydlel na pokoji jeden Angličan, Bert Gale. Jednou řekl, že „náboženství je z Ďábla“, což mě zaujalo. Jeho manželka se stala svědkem Jehovovým a čas od času mu posílala biblické publikace. Jedna z nich, brožura Naděje, mě upoutala. Rozebírala naději na vzkříšení, která mi dala opravdový klid mysli.

Někdy na začátku roku 1943 mluvil Bert s jedním Angloindem, civilistou, který se jmenoval Teddy Grubert a pracoval s námi na vojenské základně. Ke svému překvapení jsme zjistili, že Teddy je svědek. Ačkoli v roce 1941 byly publikace svědků Jehovových zakázány, bral nás na shromáždění svědků, která se konala v Dillí. V tom malém sboru jsem poprvé v životě našel opravdové, vřelé přátelství. Basil Tsatos, jeden starší křesťanský bratr z Řecka, mě vzal pod svá křídla a odpovídal na mé otázky. Dal mi jasné biblické odpovědi, když jsem se ptal na to, proč stárneme a umíráme, na vzkříšení a na nový spravedlivý svět, který Bůh slíbil. (Skutky 24:15; Římanům 5:12; 2. Petra 3:13; Zjevení 21:3, 4)

Zvláště mě zaujala brožura Mír — může být trvalý? vydaná v roce 1942, která označila Společnost národů za ‚šarlatové divoké zvíře‘. (Zjevení 17:3) Brožura citovala ze Zjevení kapitolu 17, verš 11, a pak říkala: „Nyní se dá říci, že tato Společnost ‚byla a není‘.“ Dále pokračovala: „Toto sdružení světských národů opět povstane.“ Přesně to se stalo v roce 1945, o více než tři roky později, když byly vytvořeny Spojené národy!

V době zákazu literatury svědků jsem mohl svým novým přátelům pomáhat. Když sbor dostal krabici brožur Mír — může být trvalý?, dali ji mně, abych ji schoval. Kdo by si i jen pomyslel, že v armádním táboře bude zakázaná literatura? Na každé shromáždění jsem přinesl několik brožur, a tak byli bratři stále zásobeni. Dokonce jsem schovával jejich osobní biblickou literaturu, když se báli domovní prohlídky. Nakonec byl 11. prosince 1944 zákaz zrušen.

Zkouškou mé věrné oddanosti křesťanským naukám bylo, když se roku 1943 pořádala v naší jednotce oslava Vánoc. Odmítl jsem se na tom podílet, protože jsem se dozvěděl, že Ježíš se nenarodil v chladném prosinci a že první křesťané Vánoce neslavili. (Srovnej Lukáše 2:8–12.)

Když se v Džabalpuru (Jabalpur) pořádal 27.–31. prosince 1944 sjezd „Sjednocení zvěstovatelé“, byl jsem mezi sto padesáti přítomnými. Mnoho návštěvníků sjezdu cestovalo vlakem z Dillí, což byla cesta dlouhá více než 600 kilometrů. Nikdy nezapomenu na tu úžasnou atmosféru, když jsem viděl pod širým nebem Jehovovu organizaci v činnosti.

Návštěvníky sjezdu ubytovali na kolejích, kde jsme zpívali písně Království a těšili se z radostného křesťanského společenství. Během toho sjezdu jsem se začal účastnit veřejné kazatelské služby, díla, které mám od té doby ze srdce rád.

Celodobá služba v Anglii

V roce 1946 jsem se vrátil do Anglie a brzy jsem se začal scházet se sborem Wolverton. Ačkoli jsme měli jen deset zvěstovatelů Království, cítil jsem se tam díky nim jako doma a líbilo se mi tam stejně jako mezi mými bratry v Indii. Vera Cliftonová ve sboru vynikala svou upřímností a srdečností. Když jsem poznal, že stejně jako já touží být průkopníkem — tak se říká celodobým služebníkům —, byli jsme 24. května 1947 oddáni. Opravil jsem karavan, čili mobilní domov, a napřesrok jsme dostali své první průkopnické přidělení do venkovského městečka Huntingdon.

Tehdy jsme se brzy ráno vydávali na kolech do venkovského obvodu. Sloužili jsme celý den kromě přestávky na oběd, kdy jsme rychle snědli žemle. Nehledě na protivítr nebo na prudký déšť, při němž jsme šlapali domů, byli jsme šťastni a spokojeni v Pánově díle.

Po nějaké době jsme toužili svou službu rozšířit a oznamovat „dobrou zprávu“ lidem v jiných zemích. (Matouš 24:14) Přihlásili jsme se tedy do misionářské školy Gilead v South Lansingu ve státě New York v USA. Nakonec jsme byli přijati do dvacáté šesté třídy, která graduovala v únoru 1956.

Rozšířená služba v Africe

Byli jsme přiděleni do Severní Rhodésie (nynější Zambie) v Africe. Zanedlouho po našem příjezdu jsme byli pozváni, abychom sloužili v tamním betelu. K mé práci v betelu patřilo starat se o korespondenci s východní Afrikou. V roce 1956 byli v Keni — což je jedna z východoafrických zemí — pouze čtyři svědkové, kdežto v Severní Rhodésii jich bylo více než 24 000. Začali jsme si s Verou říkat, jak by bylo nádherné, kdybychom mohli sloužit tam, kde je to více potřeba.

Pak jsem nečekaně dostal další pozvání do školy Gilead, tentokrát na desetiměsíční kurs pro dozorce. Veru jsem nechal v Severní Rhodésii a sám jsem odjel do New Yorku, kde tehdy škola Gilead probíhala. Po dokončení kursu v listopadu 1962 jsem byl přidělen do Keni, abych tam založil kancelář odbočky. Tehdy bylo v Keni něco přes sto svědků.

Na své zpáteční cestě do Severní Rhodésie, kde jsem se měl znovu setkat s Verou, jsem se měl krátce stavit v Nairobi v Keni. Když jsem se tam však dostal, Bill Nisbet, absolvent pětadvacáté třídy Gileadu, mi sdělil novinu, že je možné okamžitě získat povolení ke vstupu do Keni. Šli jsme na imigrační úřad a za několik minut jsem dostal pracovní povolení na dobu pěti let. Do Severní Rhodésie jsem se tedy nikdy nevrátil; naopak, Vera přijela za mnou do Nairobi.

Po improvizovaném kursu svahilštiny jsme se ve službě připojili k malému sboru v Nairobi. Někdy se stávalo, že po přečtení našeho kázání ve svahilštině navštívený člověk vyhrkl: „Já nerozumím anglicky!“ Navzdory tomu jsme vytrvali a jazykovou bariéru postupně překonali.

Náš obvod se skládal z rozsáhlých obytných komplexů, jež měly biblická jména jako třeba Jeruzalém nebo Jericho. Lidé okamžitě projevovali zájem a z těchto míst vzešlo mnoho nových zvěstovatelů Království. Biblická pravda na tyto lidi pozoruhodně zapůsobila. Názory o nadřazenosti vlastního kmene mizely, protože Jehovův lid projevoval věrnou oddanost Království, která přispívala k jednotě. Dokonce došlo i ke sňatkům mezi příslušníky jiného kmene, což je pro nesvědky něco nevídaného.

Noví hlasatelé Království přijali pravdu s horlivostí. Samson například tolik toužil, aby biblická pravda pronikla hlouběji do místa jeho bydliště, že stále žádal, aby tam byli posláni průkopníci. Ke svému domu v Ukambani udělal přístavek, aby se tam mohli ubytovat. Zanedlouho tam byl založen nový sbor.

Několikrát jsem navštívil naše bratry v Etiopii, která také leží ve východní Africe. Navzdory tomu, že byli bratři neustále vězněni, biti a sledováni, trávili ve službě přes 20 hodin měsíčně. Jednou dva autobusy plné etiopských bratrů a sester cestovaly celý týden a překonávaly nebezpečné horské přechody, aby se bratři mohli dostat na oblastní sjezd v Keni. Když ve své zemi zpřístupňovali literaturu Království, byli pozoruhodně vynalézaví. My v Keni jsme byli rádi, že jsme je mohli zásobovat.

V roce 1973 bylo naše dílo v Keni úředně zakázáno a misionáři museli odjet. V té době tam bylo 1 200 svědků a mnoho z nich přišlo na letiště, aby se s námi nezapomenutelným způsobem rozloučili. Jejich přítomnost přiměla jednoho člověka, který cestoval s námi, že se nás zeptal, zda jsme nějací slavní lidé. Vrátili jsme se s Verou do Anglie a dostali jsme nabídku sloužit tam. Toužili jsme však po návratu do Afriky.

Návrat do Afriky

A tak jsme o několik měsíců později dostali nové pověření do betelu v Akkře, což je hlavní město Ghany, země v západní Africe. Při plnění jednoho pracovního úkolu jsem na vlastní kůži pocítil těžkosti, které prožívali naši bratři. Staral jsem se o nákup potravin a jiných věcí pro rodinu betel a při tom mě překvapily přemrštěné ceny potravin. Často si člověk potřebné věci prostě nemohl koupit. Nedostatek benzínu a náhradních dílů s sebou nesl další problémy.

Uvědomil jsem si, jak důležitá je trpělivost, kterou si naši ghanští bratři vypěstovali. Bylo také povzbudivé sledovat, jak s radostným postojem odolávali pokušení k tomu, aby si zajistili životní potřeby pomocí uplácení. Výsledkem bylo, že se Jehovovi ctitelé v Ghaně stali známými svou poctivostí a získali si dobré jméno u mnoha úředníků.

Navzdory hmotnému nedostatku zde však byl rostoucí duchovní blahobyt. Naše biblické publikace byste mohli najít v celé této zemi téměř v každém domě. A zažili jsme, jak počet hlasatelů Království v Ghaně vzrostl ze 17 156 v roce 1973, kdy jsme přijeli, na 23 000 v roce 1981. Tehdy jsem se začal potýkat s rakovinou kůže, která byla nepochybně zhoršena tím, že jsem byl v Indii a Africe vystaven slunci. Museli jsme proto odjet z Ghany a vrátit se do Anglie, abych byl řádně léčen.

Nové okolnosti v Anglii

Návrat pro mě představoval značnou změnu ve službě. Byl jsem zvyklý otevřeně mluvit s lidmi, kteří si vážili Boha a Bible. Avšak v Londýně jsem se s takovým postojem setkal jen zřídka. Obdivuji vytrvalost bratrů v Británii. Začal jsem si uvědomovat, jak je potřeba vžívat se do situace lidí, kteří jsou v duchovním smyslu ‚sedření a zmítáni sem a tam‘. (Matouš 9:36)

Když jsme se s Verou vrátili z Afriky, sloužili jsme společně v londýnském betelu až do září 1991, kdy ve věku 73 let zemřela. Ztratil jsem věrnou společnici, která se se mnou bok po boku celé roky namáhala ve službě. Nesmírně mi schází. Jsem ale moc rád, že mě rodina betel a 250 jejích členů velmi podporuje.

Považuji za skutečnou výsadu, že jsem mohl zažít pokrok Jehovovy organizace a vidět tolik lidí, kteří celodobou službu přijali za svůj způsob života. Ujišťuji vás, že neexistuje žádný lepší způsob života, protože „Jehova . . . neopustí své věrně oddané“. (Žalm 37:28)

[Obrázek na straně 23]

V letech 1947–1955 jsme sloužili jako průkopníci v Anglii

[Obrázek na straně 23]

Poprvé ve službě v době sjezdu v Indii

[Obrázek na straně 23]

Jako misionáři v Severní Rhodésii

[Obrázek na straně 23]

V roce 1985, s přáteli, které jsem dvanáct let neviděl