Důvěra v Jehovu přináší štěstí

VYPRÁVÍ JACK HALLIDAY NATHAN

Slyšeli jste možná výraz: „Narodil se se stříbrnou lžičkou v ústech.“ A když jsem se v roce 1897 narodil, téměř doslova to platilo v mém případě.

BYL šedesátý rok vlády královny Viktorie, její diamantové výročí. Děti, které se toho roku v Anglii narodily, dostávaly darem stříbrnou lžičku. Britské impérium bylo na vrcholu slávy, sklízelo užitek z průmyslové revoluce doma a prosperujícího obchodu ve vzkvétajících zámořských koloniích.

Můj dědeček byl Žid a můj otec byl vzdělán v hebrejštině a zběhlý v Hebrejských písmech. Ale má babička byla dcerou anglikánského biskupa a jejím vlivem přijal můj otec Ježíše Krista jako Mesiáše. Oba mé rodiče ovlivnily spisy Charlese Taze Russella, takže jsme nikdy nevěřili v trojici ani nauce o pekelném ohni.

Za mého dětství byli ještě hlavním dopravním prostředkem v Anglii koně, a vozidel bez koní čili automobilů bylo málo. Z lásky ke koním jsem v roce 1913 nastoupil k vozatajské jednotce domobrany (milice). Když vypukla 1. světová válka, přeřadili mě do pravidelného vojska a přepravili na řeckou frontu, kde jsem dostal malárii. Později jsem byl poslán na západní frontu do Francie jako kulometník a v roce 1917 jsem se dostal do německého zajetí.

Nalézám smysl života v Indii

Když válka v roce 1918 skončila, v Anglii nebyla práce, a tak jsem se vrátil do armády a odjel do Indie jako člen mírové posádky. V květnu 1920 se mi vrátila malárie a poslali mě do hor na zotavenou. Tam jsem četl, co mi přišlo pod ruku, včetně Bible. Čtení Písma posílilo můj zájem o Pánův návrat.

Po několika měsících jsem dole v Kanpuru vytvořil biblickou studijní skupinu a doufal jsem, že se dozvím víc o Pánově návratu. Tam jsem se setkal s Frederikem Jamesem, bývalým britským vojákem, který byl nyní horlivým badatelem Bible. Vysvětlil mi, že je Ježíš od roku 1914 neviditelně přítomen. To byla nejvíc vzrušující zpráva, jakou jsem kdy slyšel. Má první pohnutka byla odejít z amády. Krveprolévání a smrt evropské války mě znechutily. Chtěl jsem být pokojným misionářem a kázat toto dobré poselství o Kristově přítomnosti.

Ale armáda s mým propuštěním nesouhlasila. Místo toho mě poslali do západní Indie, dnešního Pákistánu. Tam jsem si přečetl Studie Písma od Charlese Taze Russella a dospěl jsem k ještě pevnějšímu přesvědčení, že bych měl reagovat na povolání ke kázání. Začal jsem mít noční můry a ty vyvolaly depresi. V zoufalství jsem napsal bratru Jamesovi, který mě pozval k sobě do Kanpuru. V den, kdy jsem přijel, byla slavnost na památku Pánovy smrti. Ten den velmi ovlivnil můj život — rozhodl jsem se jednak zůstat svobodný, jednak si stanovit jako životní cíl službu plným časem.

Zpět v Anglii

Koncem roku 1921 jsem byl převelen zpátky do Anglie a na jaře 1922 jsem byl z armády propuštěn. To léto přijel do Anglie J. F. Rutherford, druhý prezident Společnosti Strážná věž, a já jsem si šel s rodiči poslechnout jeho proslov v Royal Albert Hall v Londýně. Pak jsem zatoužil nabídnout své služby v bételu, jak se nazývají kanceláře odboček Společnosti Strážná věž, ale byl jsem laskavě povzbuzen, abych nejdříve nějakou chvíli dělal kolportérskou práci (kázal plným časem). Odešel jsem tedy ze zaměstnání a přijal územní přidělení na jihu Anglie. Bez zkušeností, s anglickou korunou v kapse a s důvěrou v Jehovu jsem zahájil svou dráhu služebníka plným časem. Asi v březnu 1924 jsem byl pozván do bételu.

Příští rok mě však požádali, abych z bételu odešel, a já byl zničen. Cítil jsem se trestán za něco, za co jsem nebyl odpovědný. Za tu krátkou dobu se stal bétel mým životem. Ale když jsem ten problém předložil Jehovovi v modlitbě a důvěřoval, že se stane jeho vůle, dokázal jsem radostně pokračovat v průkopnickém přidělení, které jsem dostal. V květnu 1926 jsem byl pozván zpátky do bételu a zůstal jsem tam jedenáct let.

Bratr Rutherford přijel do Anglie zase v roce 1936 a pozval mě, abych jel do Kanady a podílel se tam na díle království. Ale z nedorozumění jsem si přivodil neschválení bratra Rutherforda tím, že jsem odhalil nějaké důvěrné informace. Dodnes si doslova pamatuji jeho slova: „Jacku, nemohu ti důvěřovat. Roztrhej jízdenky!“ Byla to zdrcující zkušenost, ale zato zároveň velmi potřebné ukáznění. Potom jsem dostal ještě s jedním bratrem průkopnické přidělení na příštích osm měsíců. Tato přednost služby mě vytrhla ze skleslosti, a já jsem se z ukáznění poučil.

Rozšířená služba v Kanadě

Asi za rok, při příští návštěvě v Anglii, se bratr Rutherford znovu zmínil o Kanadě. Dychtil jsem po té příležitosti a pohotově přijal přidělení. Když jsem měl za sebou několik měsíců služby v kanadském bételu, byl jsem přidělen jako cestující zástupce Společnosti do jihozápadního Ontaria. Většina sborů tam byla malá a potřebovala mnoho povzbuzení. Ale ty rané roky byly velmi radostné navzdory tělesným útrapám v drsném podnebí a s nejistou dopravou.

Nikdy nezapomenu na vřelost a duchovní ocenění jednoho malého domorodého indiánského sboru u Brantfordu. Byla zima a sníh hluboký, takže se jím má fordka T těžko prodírala. Nikdo mě neočekával, a když jsem přijel, zjistil jsem, že bratři odešli do lesa na dříví. Vydal jsem se je hledat po pás ve sněhu. Když jsem je konečně našel, byli překvapení, ale šťastní, že mě vidí. Všeho nechali, vrátili se domů a ještě ten večer uspořádali shromáždění.

V nedalekém Beamsvillu jsme s věrnými bratry mnoho měsíců zápasili s volenými staršími a odpadlíky. Bylo velkou předností vidět, jak Jehovův duch zapůsobil, aby situaci vyjasnil. Důvěra v Jehovu a věrná oddanost jeho organizaci vedla během těch raných let k mnoha požehnáním pro sbory. Mnohé děti z těch sborů v dospělosti vstoupily do řad průkopníků, šly do bételu, těšily se z misionářských přidělení a staly se cestujícími dozorci. Nikdy jsem nezapomněl na radosti pobytu u věrně oddaných křesťanských rodin, které vychovaly tak znamenité mladé lidi. Ty rodiny se staly mou rodinou a jejich děti mými dětmi.

Léta pod zákazem

Za válečné hysterie v roce 1940 bylo dílo svědků Jehovových zakázáno. Byl to otřes. Vládní rozhlasové vysílání nám nařídilo, abychom předali policii svou literaturu, své sborové záznamy a klíče od sálů království. Uvědomil jsem si naléhavost situace a objel jsem sbory a vybízel jsem bratry, aby literaturu a záznamy ukryli. Bratři byli povzbuzeni, aby se scházeli v soukromých domech, každý týden někde jinde. Časem obnovily sbory službu dům od domu, přičemž se používala jen Bible. Prokázalo se to jako požehnání, protože jsme se všichni naučili lépe používat Bibli.

Později toho roku jsme dostali ze Spojených států velkou zásilku brožury Konec nacismu. Dostat tuto zakázanou literaturu do Kanady vyžadovalo velkou vynalézavost. Někteří bratři brali jako stopaře vojáky, kteří seděli na krabicích a nevědomky tak kryli zakázanou brožuru. Jednoho listopadového rána mezi třetí a šestou pak prošli svědkové celou zemí a nechali po výtisku brožury na prahu většiny kanadských domácností.

Během let zákazu jsem pokračoval v průkopnické službě v západní kanadské provincii Britské Kolumbii. Před zákazem používali bratři loď, když navštěvovali lidi ve vesnicích v osamělých zálivech od Vancouveru až k Aljašce. Když začal platit zákaz, měli na palubě hodně literatury, a tak ji cestou do přístavu, kde měla být loď vzata do úschovy, nechali u přátelských lidí. Později jsem se plavil rybářskou bárkou zjistit, kde literatura je, a pak jsem v sezóně lovu losů zařídil, aby ji bratři od zájemců vyzvedli. Časem byla převezena do Vancouveru, schovaná v podpalubí rybářských lodí, aby se mohla více rozšiřovat.

Koncem roku 1943 jsme dostali zprávu, že zákaz svědků Jehovových byl zrušen. Nebyl však zrušen zákaz Společnosti Strážná věž. Pokračovali jsme tedy ve službě dům od domu jako předtím jen s Biblí. Ale nyní jsme mohli otevřeně říkat, že jsme svědkové Jehovovi. Když přišel zákaz, bylo svědků asi 6 700, když byl zrušen, bylo nás 11 000!

Život cestujícího dozorce

Jako cestující zástupce Společnosti jsem v příštích několika letech procestoval nespočetné míle, spolupracoval jsem se sbory a povzbuzoval jsem je. V zimě jsem doprovázel bratry na jedinečném vozidle, jemuž se říká caboose. Byly to kryté saně tažené koněm, kde byla i vzduchotěsná kamínka na dřevo a komín. Často jsme vyráželi před rozedněním až v šesti lidech a cestovali jsme 35 kilometrů hlubokým sněhem a po cestě se zastavovali na farmách. Kočí musel být pozorný, protože závěje mohly caboose převrhnout a vyklopit cestující i se žhavým uhlím z kamínek.

V roce 1947 jsem byl jmenován, abych dozíral na první oblast v zemi, která zaujímala zemi celou. Skoro každý týden jsem musel sloužit na krajském sjezdu. Sjezdy se konaly na zimních stadiónech, fotbalových hřištích, běžeckých tratích, ve spolkových sálech i obecních sálech. Uspořádání těchto shromáždění vyžadovalo velkou pozornost, než mohl program začít. V roce 1950 byl jako druhý oblastní dozorce v Kanadě jmenován Frank Franske a později bylo přidáno ještě pět těchto dozorců.

Během let jsem cestoval malými letadly, rybářskými bárkami, velkými sněžnými mobily s lyžovým podvozkem, jimž se říkalo bombardéry, sněhoplány (vozidly s vrtulí vzadu a s lyžemi na řízení vpředu) i obvyklejšími prostředky — vlakem, autobusem a autem. V letadle jsme občas přeletěli přes štíty majestátních Skalistých hor a pak se řítili dolů do hlubokých skrytých údolí, abychom se dostali k osamělým skupinám bratrů.

Mnohokrát jsem projel Kanadu křížem krážem. Bydleli jsme v dřevěných srubech, kde byla taková zima, že jsme ráno viděli svůj dech, a v chalupách bez všech moderních vymožeností. Přesto jsem měl při tom všem veliký pocit uspokojení, protože jsem věděl, že konám Jehovovo dílo, povzbuzuji Jehovův lid.

Další přednosti služby

V uplynulých třiatřiceti letech jsem měl přednost být členem rodiny bétel a také sloužit jako sjezdový řečník v Anglii, Evropě, Africe, Austrálii, na Novém Zélandu a na Dálném východě. V Austrálii jsem potkal dceru bratra Jamese, který mě tak povzbudil v Indii. Bratr James nikdy nebyl misionářem, ale předal své rodině znamenité duchovní dědictví.

Dnes jsem v kanadském bételu obklopen stovkami mladých mužů a žen. To, jak používají svou mladistvou sílu v Jehovově službě, je povzbuzující a podnětné. Mé oči se zakalily, ale berou mě s sebou do kazatelské služby. Někteří se ptají, jak zvládám zdravotní problémy, které s sebou nese pokročilý věk. Dělám jedno: každý den studuji Boží slovo. To udržuje mou mysl a srdce při duchovních věcech.

Je to opravdu velká přednost, že jsem mohl chodit a hovořit se svým nebeským Otcem Jehovou devětašedesát let života v oddanosti, z nichž jsem šedesát sedm strávil ve službě plným časem. Vždy jsem nacházel v Jehovovi milujícího, soucitného Boha, jenž odpouští lidské slabosti a těm, kteří v něho důvěřují, dává moc a sílu. Doufám, že zachovám svou ryzost a věrnou oddanost Jehovovi a jeho organizaci až do konce, a důvěřuji slibu, že v patřičném čase budu spojen se svým drahým Pánem Ježíšem Kristem, a s mnoha svými věrnými bratry a sestrami v nebeské slávě. — Žalm 84:12; 84:13, KB.

[Obrázek na straně 12]

Sněhoplány cestovaly po krajině rychlostí až 80 kilometrů za hodinu

[Obrázek na straně 13]

Koněm tažené caboose používané při svědecké službě v zimě na kanadských prériích