„Miluj svého bližního“ — který způsob je nejpraktičtější?

KDYŽ vidíš jiné lidi v nouzi, jaký máš pocit? Jaký postoj v tobě například probouzí fotografie hladovějících dětí? ‚Cítím soucit,‘ řekneš, ‚a chtěl bych pomoci.‘ Velké peněžní částky, jimiž se ročně přispívá dobročinným organizacím a agenturám na pomoc postiženým, naznačují, že tak cítí zřejmě mnoho lidí.

Takové dobré skutky pro lidi v nouzi jsou chvályhodné, a to zejména vzhledem k Ježíšově poučení, že máme milovat svého bližního jako sami sebe. (Mat. 19:19) Mnoho upřímných lidí věří, že nejpraktičtější způsob, jak projevovat lásku k bližnímu, je stavba a podpora nemocnic a škol, příspěvky na prospěšné věci a různá sociální práce. ‚To je přece křesťanství,‘ řekli by a možná by dodali o svědcích Jehovových: ‚Rozhodně praktičtější než mařit čas a energii kázáním o náboženství, jako to děláte vy.‘

Ale je to tak? Jak vlastně můžeme milovat svého bližního tím nejpraktičtějším způsobem a k jeho největšímu dlouhodobému prospěchu?

Čeho dosáhneš svými penězi?

Ti, kteří hodlají přispět na něco hodnotného, mají důvod ptát se: ‚Kolik z mého příspěvku přímo prospěje lidem, kterým je určen?‘ Průzkum 15 vedoucích dobročinných organizací v Německé spolkové republice v roce 1978 například odhalil, že administrativní a distribuční výlohy v té době pohltily asi 42 procent z celkového příjmu organizace.

Když televizní pracovníci kontrolovali úspory u šesti „adoptovaných dětí“ v Bolívii, zjistili, že na bankovní účet dětí bylo z celkové částky přispívané jejich „adoptivními rodiči“ v Německé spolkové republice poukázáno jen 6 až 15 procent. Mluvčí organizace však odmítla obvinění z podvodu a vysvětlila, že těm, kdo hodlají přispět, je jasně řečeno, že děti dostanou jen asi třetinu příspěvku svých „rodičů“. Zbytek po odečtení administrativních výdajů prý bude použit na výchovné a lékařské účely.

Publikace „Dobročinnost USA“ (angl.) od Carla Bakala upozorňuje: „Tam, kde jde o vznešený účel, se nikdo neptá, jak jsou peníze použity. Nechci, aby lidé přestali dávat. Domnívám se však, že by se mělo na otázky odpovídat, protože lidé dávají tak slepě.“ Dávat slepě je zjevně nemoudré a stěží to lze považovat za praktické.

Řídit se Ježíšovým příkladem

Jsou to samozřejmě politováníhodná fakta, ale opravňují k tomu, abychom odmítali podporovat takové hodnotné cíle? Neuzdravoval snad Ježíš nemocné a nekrmil zázračným způsobem hladové, čímž dal vzor dnešním křesťanům?

Je pravda, že Ježíš býval pohnut lítostí, když viděl lidi, kteří strádali. Zmiňuje se o tom osm biblických textů. Dva hovoří o potřebě potravy (Mat. 15:32; Mar. 8:2), tři o potřebě tělesného uzdravení (Mat. 14:14; 20:34; Mar. 1:41) a jeden o potřebě útěchy po úmrtí milované osoby. (Lukáš 7:13) Druhé dva texty však hovoří o ještě větší potřebě. Matouš 9:36 říká: „Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli sedření a byli zmítáni sem a tam jako ovce bez pastýře.“ A Marek 6:34 podává zprávu: „Viděl velký zástup, ale byl pohnut lítostí k nim, protože byli jako ovce bez pastýře. A začal je vyučovat mnoho věcí.“

Ano, přestože lítost nad lidmi pobízela Ježíše, aby se o ně staral v hmotném ohledu, jeho hlavním zájmem bylo poskytovat jim duchovní pomoc, kterou jim nedali jejich náboženští vůdci. (Viz Matouše, 23. kapitola.) Ježíš byl „znamenitý pastýř“, ochotný vzdát se „své duše ve prospěch ovcí“. (Jan 10:11) Protože dával v životě přednost této kazatelské činnosti — ne sociální práci ani stavbě nemocnic nebo řízení agentur pro pomoc postiženým —, mohl později říci Pilátovi: „Proto jsem se narodil a proto jsem přišel do světa, abych svědčil o pravdě.“ — Jan 12:37.

Přestože Ježíš udělil svým apoštolům schopnost konat zázračné dobré skutky uzdravování, nezmínil se o tom, když jim před odchodem do nebe dával poslední poučení. Místo toho přikázal: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i svatého ducha a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ Důležitější tedy zřejmě bylo činit učedníky, křtít je, učit je. — Mat. 28:19, 20.

Proč je tak praktické kázat

Kázat je praktické, protože to pomáhá lidem uplatňovat biblické zásady. To jim zase pomáhá vyhnout se problémům, které by jim mohly způsobit nouzi. Například může uplatňování biblických zásad, které se týkají práce a našeho postoje k hmotným věcem, uchránit člověka před chudobou. (Přísloví 10:4; Ef. 4:28; 1. Tim. 6:6–8) Nebo řídit se radou Bible ohledně používání drog a dodržovat její mravní normy — to může vést ke zlepšení zdraví a ke šťastnějšímu rodinnému životu.

Vezměme si případ pětatřicetiletého Jugoslávce žijícího v Německé spolkové republice, který přiznává: „V osmnácti, v devatenácti jsem se už stával alkoholikem. Ve dvaceti jsem pil litr kořalky a nejméně basu piva [20 lahví] denně. Třikrát jsem byl hospitalizován, když se mě snažili vyléčit z mého návyku, ale lékaři mi nemohli pomoci. Přestože jsem vydělával 1 300 marek měsíčně, nepřinášel jsem domů rodině skoro nic.“ Až to, co mu řekli svědkové Jehovovi při své kazatelské práci, v něm vzbudilo touhu zlepšit svůj vztah ke Stvořiteli. „Pomocí modlitby,“ pokračuje, „jsem dokázal to, co nedokázali lékaři.“ Dovedeme si představit, jak kladný účinek to mělo na jeho rodinný život.

Kázání jistě nevyřeší každý problém. Přesto je praktické, protože nabízí naději. Pod Božím královstvím bude každý problém vyřešen. Ježíš pak bude činit zázraky fyzické povahy pro všechny živé, ne jen pro některé. Místo dočasné úlevy bude prospěch trvalý, ano, věčný. (Viz Jana 17:3.) Učit lidi, aby projevovali víru v Ježíšovu výkupní oběť a její opatření, se nakonec prokáže jako nejužitečnější.

Mnoho náboženských organizací v křesťanstvu s hrdostí poukazuje na své „dobré skutky“, jak se starají o nemocné, nuzné a nešťastné. Lépe by však učinili, kdyby víc zdůrazňovali duchovní pomoc, jakou poskytoval Ježíš. Stejně jako náboženští vůdci z prvního století, naplní toto důležitější pověření. Naplnili snad žaludky některých chudých lidí doslovným pokrmem, ale jejich mysl a srdce nechali hladovět po slovech pravdy. (Viz Amosa 8:11.) Přispěli snad penězi nuzným lidem z národů, ale neoznamovali „národům dobré poselství o Kristově nevystižitelném bohatství“ neboli o Božím království. (Ef. 3:8) Jejich misionáři snad pomohli zaostalým národům, aby lépe používali pluh, ale nenaučili je „překovat své meče v radlice a své oštěpy v zahradnické nůžky“. — Iz. 2:4.

Buď vyrovnaný v lásce ke svému bližnímu

Je správné klást důraz v první řadě na duchovní pomoc, ale to neomlouvá, jestliže neposkytneme hmotnou pomoc — ať jedincům nebo skupinám —, když je to nutné a když můžeme. Měli bychom být ochotni řídit se příkladem raných křesťanů. (Viz Skutky 11:27–30.) V dobách skutečné nouze nebo pohromy bychom se měli rychle řídit Pavlovou radou: „Vskutku čiňme dobře všem, zejména však těm, kteří jsou nám příbuzní ve víře.“ (Gal. 6:10) Svědkové Jehovovi to většinou činí osobně, aby se ujistili, že dosáhnou maximální účinnosti. A protože svědkové, kteří při takových záchranných akcích pomáhají, slouží bezplatně, odpadají administrativní náklady.

Křesťané sice pomáhají druhým v tělesném ohledu, ale nikdy nechtějí ztratit ze zřetele svůj prvořadý závazek — kázat dobré poselství o Božím zřízeném království. Toto království brzy zbaví svět vší nemoci, chudoby a nouze. Jak uspokojivé je pomáhat lidem, aby získali život ve světě, kde se již nebude muset používat slovo „lítost“. Mohl bys snad milovat svého bližního praktičtějším způsobem?