„Měřicí provazce mi padly na příjemná místa“

Vypráví D. H. MacLean

SEDĚL jsem celé hodiny, a po mém boku příslušník královské kanadské jízdní policie. Byl jsem jeho vězněm. Mířili jsme k vězeňskému táboru u Chalk River v kanadské provincii Ontário a zdálo se, že ta cesta vlakem dlouhá 2 400 kilometrů nikdy neskončí.

Byl rok 1944 a vrcholila 2. světová válka. Ale proč jsem vlastně putoval do vězení? Bylo to pro to, co mě od dětství učil tatínek. Každý vážný rozhovor se mnou končíval tím, že na svůj život uplatnil žalmistova slova: „Měřicí provazce mi padly na příjemná místa.“ Pak mě nabádal, abych toužil po stejné zkušenosti. — Žalm 16:6.

Duchovní výchova

To, co tatínek viděl jako seržant během čtyř let 1. světové války, a zejména pokrytecké chování duchovenstva, ho zbavilo iluzí. Když tedy v roce 1920 jeden nadšený badatel Bible vysvětlil tatínkovi Boží řešení světových problémů, udeřil na vnímavou strunu v jeho srdci. I maminku to zaujalo a stala se oddanou Jehovovou služebnicí. Má sestra Kay a já jsme tedy měli výhodu duchovní výchovy.

Časem tatínek prodal svůj podnik a začali s maminkou cestovat od města k městu v kazatelské službě plným časem. Tak jsme se během školního roku 1928, kdy mi bylo šest a Kay osm, dostali do osmi různých škol! Tímto neklidným způsobem života jsme strávili osmnáct měsíců. Když však bylo stále obtížnější postarat se o naši náležitou výchovu, rodiče koupili benzínovou pumpu a garáž, k nimž patřila malá cukrárna. Přesto těch osmnáct měsíců zanechalo v mé sestře i ve mně trvalý dojem.

Náš domov blízko Halifaxu, Nova Scotia, byl vždy otevřený průkopníkům a cestujícím dozorcům. Tatínek byl štědrý a pomáhal těm, kteří potřebovali opravu auta nebo náhradní díly, zatímco maminka se starala o pohodlí našich četných návštěvníků. Živě si vzpomínám na posilující zkušenosti, jež mi vyprávěli tito pracovníci plným časem. Vzpomínám si také, jak mě v osmnácti letech jeden z cestujících bratrů pozval, abych s ním tři týdny navštěvoval okolní sbory. Tato nečekaná přednost mi zůstala trvale vryta v mysli.

Vzrušení během zákazu

V roce 1940, když mi bylo teprve sedmnáct, prohlásila odpovědná místa v Kanadě „Organizaci svědků Jehovových“ na nezákonnou a evangelizační dílo svědků bylo zakázáno. „Strážná věž“ se tajně tiskla u nás doma a odtamtud pronikala do celé provincie Nova Scotia. Pamatuji se na vzrušení, které uprostřed nás vyvolával příjezd kurýra s blánami a zásobami papíru a barvy.

Nedlouho po zákazu jsme se jako rodina podíleli na celonárodním šíření zvláštní brožury nazvané „Konec nacismu“. Musím však přiznat, že mi srdce divoce bušilo, když jsem té tmavé mrazivé noci vylézal z auta. Tatínek nám spěšně dal jasné pokyny. Pak jsme se rozdělili a šli jsme každý jinam.

Umíte si představit naši starost, když se Kay v dohodnutý čas nevrátila k autu. Čekali jsme víc než hodinu a pak nám nezbylo nic jiného než odjet domů. K naší veliké úlevě tam na nás s úzkostí čekala. Sebrala ji policie, ale ne pro šíření ilegální literatury. Nějaký policista ji zahlédl a divil se, proč přitažlivá mladičká dívka časně ráno ve studené zimě chodí sama po ulicích Halifaxu. Když jí tedy nabídl, že ji odveze domů, Kay to přijala — brožury už měla stejně všechny rozšířené. Kampaň měla velký úspěch a získala publicitu v celé Kanadě.

Jak jsem se stal vězněm

Když jsem v roce 1941 dokončil střední školu, skoro dva roky jsem konal světskou práci. Pak jsem se zúčastnil oblastního sjezdu ve Spojených státech, kde jsem potkal Miltona Bartletta, stejně starého horlivého průkopníka. Jeho překypující nadšení pro pravdu a očividná radost z průkopnické služby velmi přispěly k mému rozhodnutí nechat světské práce, a v březnu 1943 jsem nastoupil službu plným časem.

Zákaz stále platil, takže biblické kázání dům od domu bylo doslova hrou na kočku a myš s policií. Na novém přiděleném obvodu v Charlottetownu na ostrově Prince Edwarda jsem byl tak dychtivý vyjít do služby a vidět reakce lidí, že jsem si zapomněl poznamenat, kde bydlím.

Sotva jsem navštívil několik domů, zastavila mě policie, prohledala mi tašku a zatkla mě. Protože jsem nemohl uvést adresu, skončil jsem ve vězení a tam mě drželi čtyři dny bez spojení se světem. Dcera jednoho svědka ze sboru naštěstí zaslechla, jak šéf policie mluví o mladém svědkovi, kterého drží, a tak za mne bratři složili kauci.

Soud se mnou byl o několik měsíců odložen, takže jsem pokračoval ve službě dům od domu. Potom jsem dostal jiné přidělení do Glace Bay v provincii Nova Scotia. Za několik měsíců mi přišlo předvolání k soudu v Charlottetownu. Pilně jsem se na soud připravoval a doufal jsem, že předložím silný důkaz o svém postavení služebníka.

Soudce souhlasil, že odpovídám všem požadavkům na služebníka náboženství. Dodal však, že je zvykem v souladu s národními služebními předpisy posílat svědky Jehovovy do vězeňských táborů. Tak jsem se dostal do onoho vlaku jedoucího do vězeňského tábora u Chalk River v Ontáriu. Během následujících dvou let mě poslali do tří různých táborů.

Svoboda — a s ní další bitvy

V roce 1946 jsem byl propuštěn a obnovil jsem průkopnickou službu v Glace Bay. Zákaz díla svědků Jehovových byl zrušen, a tak jsme zase mohli v Kanadě konat své dílo svobodně pod ochranou zákona. Jedinou výjimkou byla francouzsky mluvící katolická provincie Quebec, kde bylo velké náboženské pronásledování. Tak začalo to, co bylo později nazváno bitva o Quebec.

V neděli 3. listopadu 1946 se konalo v Montrealu zvláštní shromáždění, jehož se zúčastnil president Společnosti Strážná věž a jiní z brooklynského ústředí. Byl vydán ohnivý traktát „Palčivá nenávist Quebecu k Bohu a Kristu a ke svobodě je hanbou celé Kanady“ a byl načrtnut program celonárodního rozšíření. Průkopníci byli zváni, aby se přihlásili do následující třídy Gileadu a vyškolili se, aby mohli dál působit po tomto zvláštním tažení v Quebecu. Přihlásil jsem se a za pár měsíců mi přišlo pozvání do deváté třídy Gileadu.

Život v nové zemi

Cítil jsem se vyškolen pro Quebec, a tak mě nesmírně překvapilo, že mě po graduaci přidělili jako krajského dozorce do kanadského Ontária, abych tam navštěvoval anglicky mluvící sbory. Ale to nebylo nic proti otřesu, který přišel za půl roku. Tehdy mi předali dopis od Společnosti, který obsahoval přidělení do Austrálie.

V nové zemi mi byla nejprve přidělena služba krajského dozorce pro celý stát Západní Austrálie o obrovské rozloze 2 528 000 čtverečních kilometrů! Jiný kraj, kde jsem zpočátku sloužil, byl ve střední části Austrálie a patřila k němu odlehlá výspa s názvem William Creek. Jediný svědek tam vedl osamělý obchod se smíšeným zbožím u železniční zastávky. Jednoho dne jsem s úžasem spatřil, jak u obchodu zastavuje karavana velbloudů, na nichž jeli australští domorodci. Přijeli si pro zásoby. Rozhovor probíhal asi takto:

Zákazník: Chtít boty.

Obchodník: Velké, nebo malé?

Zákazník: Velké.

Tím transakce skončila a zákazník se odebral z krámu k velbloudovi, aby na něho naložil své nové boty. Vešel jiný.

Zákazník: Chtít šaty pro lubra (domorodé slovo pro manželku).

Obchodník: Tlustá, nebo hubená?

Zákazník: Hubená.

Dostal šaty, zaplatil, šaty zmizely v tašce a ta se hned nakládala na čekajícího velblouda.

S manželkou

Tři roky po příjezdu do Austrálie jsem se oženil s hezkou dívkou z Brisbane, která se jmenovala Jane Dobsonová. Po svatbě jsme rok sloužili jako průkopníci a pak jsem byl opět pozván k dílu cestujícího dozorce, nejprve v krajské službě a později v oblastní službě.

Jako svobodný jsem sloužil mnoha oblastem na motocyklu. S manželkou jsem však cestoval autem. Cesta přes hrbolatou planinu Nullarbaor, kde teploty běžně překračují 45 stupňů Celsia, byla asi 1 200 kilometrů dlouhá, nebyla dlážděna a tvořil ji jemný prach. Ten se vířil, takže se vůz podobal motorovému člunu, který brázdí vodu. Pečlivě jsme zalepili všechny dveře i okna lepicí páskou, abychom se chránili před dotěrným prachem. Tím sice teplota v autě dramaticky stoupla, ale aspoň nás to ochránilo před špínou.

Během let v oblastním díle jsme znovu a znovu křižovali australský kontinent a navštěvovali desítky měst a vesnic, a sloužili jsme v nejrůznějším prostředí na krajských sjezdech. Když jsme v roce 1953 začínali s oblastním dílem, byla v celé Austrálii jedna oblast. Teď je jich pět.

V roce 1960 nám přišlo nečekané pozvání, abychom sloužili v sydneyském bételu ve Strathfieldu. Byl to velký rozdíl proti službě cestujícího dozorce, ale časem jsem si na kancelářskou práci zvykl. Brzy nás však čekalo další překvapení. Po osmnácti měsících služby v bételu jsme s June dostali pozvání, abychom se zúčastnili nového desetiměsíčního kursu ve škole Gilead.

Na rozdíl od mého předešlého školení v South Lansingu, stát New York, jsme tentokrát byli přímo v Brooklynu, ve světovém ústředí svědků Jehovových. Po graduaci jsme byli přiděleni zpátky do Austrálie, znovu jako cestující služebníci. Tak jsme sloužili do roku 1981 a pak nás opět pozvali do sydneyského bételu. Tam jsme se mohli podílet na obrovském úkolu stěhování celé kanceláře odbočky, tiskárny i rodiny bétel ze Strathfieldu do nově postavených prostor v Ingleburnu, asi 45 kilometrů od středu Sydney.

„Na příjemná místa“

Tady mě denně rozradostňuje práce ve služebním oddělení. Dík létům v oblastní službě osobně znám tolik bratrů a sester z celého kontinentu, že mám pocit, že jsem u nich s krajskými dozorci, když každý týden přicházejí jejich zprávy. Zprávy oblastních dozorců mě přenášejí přímo do poslucháren a sjezdových sálů s celou atmosférou krajského sjezdu. V rodině bétel, která má přes 110 členů, takřka na venkově, dostatečně daleko od hluku a znečištění města, máme s manželkou pocit, že život v bételu jsou ta nejlepší „příjemná místa“.

Jednoho dne v pokročilém podzimu v květnu 1984 mi koordinátor výboru odbočky H. V. Mouritz klidně řekl, že jsem byl vedoucím sborem jmenován, abych sloužil jako člen výboru australské odbočky. To odpoledne jsem se cítil asi tak, jako když jsem v roce 1947 četl dopis, který mě zval sám do této krásné země.

Když se ohlížím na 65 let svého života v Jehovově organizaci, cítím, že se na mně osobně splnil Žalm 16:6. Skutečně, „měřicí provazce“ mi padly na velmi „příjemná místa“. Kdybych měl znovu plánovat svůj život, bez váhání bych si zvolil stejnou životní cestu. Nemohl bych dosáhnout příjemnějších výsledků ani cennějších zkušeností.