Náboženské tradice — Uctívají Boha v pravdě?

„SALGA, salga, salga“ („Vyjdi, vyjdi, vyjdi“). Žalostivé volání se ozývá ze zatmělého hřbitova na ostrově Janitzio na jezeře Pátzcuanaro v Mexiku. Věřící taraskánský Indián tam s pomocí psané modlitby prosí svého zemřelého příbuzného. „Ať svatý růženec zlomí řetězy, které tě svazují,“ prosí úpěnlivě.

Je Den mrtvých. Ženy a děti od časného rána zdobí rodinná pohřebiště okvětními plátky a ozdobnými dřevěnými rámy. Nakladly před hroby oběti ovoce a pečiva. Nyní čelí nočnímu chladu, aby zpívaly modlitby nebo mlčky bděly v bledém světle tisíců blikajících svíček pro mrtvé.

To, co se pozorovateli zvenčí jeví zvláštní, nebo dokonce bizarní, je pro tyto lidi starobylou náboženskou tradicí: katolickou oslavou dne Všech svatých. V mnoha latinskoamerických zemích velí tradice tisícům věřících, aby se shlukovali na hřbitovech a obětovali svým mrtvým psané modlitby a dárky.

Latinská Amerika má také četné tradice ohledně náboženských obrazů. Obrazy Krista a Marie jsou všudypřítomné, zdobí většinu domácností a obchodů. Nastoupíš do autobusu a nad řidičovým sedadlem vždy uvidíš malé mariánské obrázky. Proti střední uličce autobusu dokonce bývá zavěšena soška Marie s blikajícími barevnými světélky místo svíček.

V Kolumbii shlížejí z vysokých hor nad mnoha městy obří postavy Krista a Marie. Proslulý štít Monserrate má na vrcholku kostel plný velmi ctěných obrazů. Během zvláštních svatých týdnů šplhají na tuto skalní výspu tisíce obyvatel Bogoty. Někteří lezou po rozbitých a krvácejících kolenou.

Obrazy, kříže, svátky — to patří k náboženským tradicím, jež se staly pro lidi na celém světě pevnou součástí života. Tyto tradice se předávají z generace na generaci a lidé mají sklon je pokládat za posvátné.

Uctívají v pravdě?

Většina se snad řídí tradicemi a neklade si k tomu žádné otázky, ale ve mnohých, kteří se hlásí ke křesťanství, vyvolávají tyto tradice znepokojivý rozpor. Vždyť sám Ježíš řekl: „Praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou.“ (Jan 4:23) Přesto jsou mnohé náboženské tradice zjevně odvozené z nekřesťanských rituálů, nebo jim jsou přinejmenším úžasně podobné. Například den Všech svatých je prakticky obdobný buddhistickému svátku „Ullambana“, dnu vyhrazenému „projevům synovské zbožné úcty zemřelým předkům a propouštění duchů z pout tohoto světa“. (The New Encyclopædia Britannica, vydání z roku 1976, Micropædia, sv. 1, s. 260, angl.) Uctívají ti, kdo se řídí takovými tradicemi, skutečně v pravdě?

Někteří dokazují, že tradice ospravedlňuje už jen to, že byly přijaty církví. Druhý vatikánský koncil v roce 1965 prohlásil: „Církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, jen ze Svatého písma. Proto mají být jak posvátná tradice, tak posvátné Písmo přijímány a ctěny se stejnou oddaností a hlubokou úctou.“

Ale co když existují mezi lidskou tradicí a Písmem, které je inspirováno Bohem, základní rozpory? Odpověď najdeme, když se na tradice důkladně podíváme ve světle biblických rad.