Proč bychom měli být přístupní novým myšlenkám?
CLONA mlhy se pomalu pozvedla a americký komodor Matthew C. Perry spatřil z paluby své vlajkové lodi Susquehanna horu Fidži. Toužebně si přál vidět Japonsko a konečně byl 8. července 1853 po více než sedmiměsíční plavbě u cíle. Komodor prostudoval všechny dostupné zprávy o této zemi. Proč? Protože doufal, že otevře tuto „uzavřenou říši“ světu.
Byla to skutečně uzavřená říše. Více než 200 let předtím přerušilo Japonsko všechny obchodní i kulturní styky se všemi zeměmi kromě Číny, Koreje a Holandska. Národ se pak uzavřel do samolibé spokojenosti a nedal se ničím rušit. V takovém stavu se podobal mnoha lidem, kteří se uzavírají před novými myšlenkami a nechtějí naslouchat názorům, které se liší od jejich. To může být v určitém smyslu uklidňující, protože nové myšlenky mohou být znepokojující a mohou dokonce vyvolávat obavy. Je však takový postoj moudrý? Uvažujme o tom, k čemu vedla japonská politika izolace.
Proč se dostalo Japonsko do izolace?
Japonsko se neizolovalo bezdůvodně. V roce 1549 přišel do Japonska jezuitský misionář Francis Xavier, aby tam rozšiřoval své náboženství. Zakrátko začala získávat římskokatolická víra v této zemi význačné místo. Tehdejší panovníci již měli zkušenost s náboženskou vzpourou jedné buddhistické sekty a počítali s tím, že by se mohlo něco takového stát i ze strany katolíků. Proto bylo katolické náboženství zakázáno, ačkoli nebyl tento zákaz prosazován přísně.
Panovníci, kteří prohlašovali Japonsko za „božský národ“, neměli v úmyslu připustit nějaké „křesťanské“ náboženství, které by ohrožovalo jejich systém. Proč tedy neprosazovali zákaz katolického náboženství přísněji? Protože katoličtí misionáři přijeli na portugalských obchodních lodích a vláda nechtěla přijít o zisky, které jim přinášely tyto lodě. Ale obava, že katolíci ovlivní Japonce, převýšila postupně touhu panovníků po obchodování. Vydali proto výnosy, jimiž byla zpřísněna kontrola nad zahraničním obchodem, vystěhovalectvím a nad „křesťany“.
Poslední kapkou byla vzpoura, kterou rozpoutali proti jednomu místnímu feudálnímu pánovi pronásledovaní a těžce utiskovaní „křesťané“. Ústřední vláda šógunů, která považovala vzpouru za přímý důsledek katolické propagandy, vyhnala Portugalce a zakázala Japoncům cestovat za hranice. Vydáním tohoto dekretu v roce 1639 se Japonsko dostalo do izolace.
Jediní Evropané, jimž bylo dovoleno pokračovat v obchodování s Japonskem, byli Holanďané, kteří byli vtěsnáni na Dedžimu, tehdy malý ostrůvek v nagasackém přístavu. Po celých 200 let pronikala západní kultura do Japonska pouze přes Dedžimu. Ředitel obchodní a poštovní kanceláře na ostrově předával každoročně vládě „holandskou zprávu“, z níž se vláda dovídala, co se děje ve vnějším světě. Ale panující šógunové se starali o to, aby nikdo jiný tyto zprávy neviděl. Japonci tedy žili v izolaci až do roku 1853, kdy na jejich dveře zabušil komodor Perry.
Konec izolace
Když velké černé lodě Perryho vpluly do zátoky Edo, chrlily oblaka kouře. Ohromení místní rybáři se domnívali, že to jsou pohybující se sopky. Obyvatelé Eda (nyní Tokia) zachvátila panika a mnozí uprchli z města i se svým nábytkem. Útěk byl tak rozsáhlý, že musela vláda vydat úřední oznámení, aby se lidé uklidnili.
Lidé žijící v izolaci byli ohromeni nejen parníky, jimž velel komodor Perry, ale také dary, které přinesl. Žasli, když viděli, jak jsou telegraficky předávány zprávy z jedné budovy do druhé. Z „Vyprávění o expedici americké eskadry do čínských moří a Japonska“ (angl.), jež bylo sestaveno pod vedením Perryho, se dovídáme o tom, jak japonští úředníci nemohli odolat a skočili na miniaturní lokomotivu, která „by mohla sotva unést šestileté dítě“. Dokonce i „jeden ctihodný mandarin“ se posadil na její střechu „a jeho volné roucho vlálo ve větru“.
Brána do Japonska byla posléze úplně otevřena při druhé návštěvě Perryho v příštím roce. Vláda podlehla tlaku a zemi otevřela. Konzervativní izolacionisté, kteří chtěli zachovat Japonsko uzavřené, se uchýlili k teroru, zavraždili předsedu vlády a napadali cizince. Někteří šlechtici, kteří zastávali myšlenku izolace, dokonce spustili palbu na cizí lodě. Jejich útoky však nakonec ustaly a císař převzal vládu od šógunů z rodu Tokugawa.
V době, kdy Perry otevřel dveře do Japonska, proběhla již v západních zemích průmyslová revoluce. Následkem izolace zůstalo Japonsko daleko pozadu. Země, v nichž se rozvíjel průmysl, již využívaly parní energii. Ve třicátých letech minulého století se již všeobecně používaly parní lokomotivy a stroje poháněné parou. Japonská politika izolace vedla k tomu, že bylo Japonsko, pokud jde o průmysl, velmi zaostalé. První japonská delegace v Evropě si to bolestně uvědomila. Na jedné výstavě v Londýně, která se konala v roce 1862, byly japonské exponáty z papíru a ze dřeva a podobaly se „výstavce v obchodu se starožitnostmi“, jak se vyjádřil jeden delegát, který pociťoval velké rozpaky.
Japonští delegáti v Evropě a ve Spojených státech poznali, jak nutně potřebuje jejich země průmysl, a dychtivě zaváděli moderní vynálezy a myšlenky. Šedesát čtyři roky po první návštěvě Perryho navštívil Japonsko poslední žijící člen jeho posádky. Řekl: „Užasl jsem nad pokrokem, jehož dosáhlo Japonsko za něco přes šedesát let.“
Politika izolace, kterou se kdysi řídilo Japonsko, tedy velmi omezila jeho možnosti růstu. Když tato země otevřela brány pro nové myšlenky, v mnoha ohledech jí to velmi prospělo. Dnes však někteří lidé v Japonsku poukazují na to, že u jednotlivců lze pozorovat „uzavřenou mysl“, a říkají, že je to problém, který je nutné řešit. Bojovat proti sklonu k odmítání nových myšlenek je ve skutečnosti náročným úkolem nejen pro dnešní Japonce, ale pro všechny lidi. Jak jsi na tom ty, pokud jde o „uzavřenou mysl“? Bylo by pro tebe užitečné, kdybys otevřel mysl novým myšlenkám, jako to učinilo Japonsko v polovině minulého století?