Jestliže činíme Boží vůli, Bůh nás nikdy neopustí
Vypráví Grete Schmidtová
NARODILA jsem se v Budapešti v roce 1915. Probíhala první světová válka a můj otec byl na frontě s rakousko-uherským vojskem. Když o rok později zahynul, matka se se mnou vrátila do Jugoslávie, kde měla příbuzné.
Matka se znovu nevdala, a proto si musela najít práci a mou výchovu svěřila své sestře. Tetě patřil statek asi pět kilometrů od Mariboru v severní Jugoslávii. Strávila jsem tam mnoho šťastných let a vždycky jsem se těšila na neděli, kdy maminka přicházela z Mariboru na návštěvu. Zároveň ve mně vznikala velká touha po nějakém otci.
Vztah k Otci
Moji příbuzní byli katolíci, a protože v katolickém náboženství hraje velkou úlohu nebe a peklo, vznikl v mé mysli konflikt. Necítila jsem se dost dobrá pro nebe, ale měla jsem pocit, že nejsem tak špatná, abych byla odsouzena do pekla. Mluvila jsem o tomto problému s kdekým, od babičky po vesnického kněze.
Nejvíc jsem soužila matku. Proto mi po několika měsících dala brožurku „Kde jsou mrtví?“ ve slovinštině, kterou dostala ve městě. Sama ji nečetla, ale myslela si, že snad odpoví na mé otázky.
Nikdy předtím jsem nečetla žádnou publikaci tolikrát jako tu brožuru. Nejenže odpověděla na mé otázky o životě a smrti, ale ukázala mi také, jak si vypěstovat důvěrný vztah ke svému nebeskému Otci. Objednala jsem si pět brožur a chtěla jsem je rozdávat před kostelem.
V naší vesnici chodily ženy v neděli do kostela, ale muži zůstávali venku a probírali svůj oblíbený námět — dobytek a zemědělství. Zatímco tedy kněz kázal ženám v kostele, já jsem kázala mužům venku. Bylo mi teprve patnáct a jim se zřejmě líbilo mé mladistvé nadšení, protože za brožury zaplatili a já použila příspěvky na koupi další zásilky.
Kněz se brzy dověděl o mé činnosti a přišel si promluvit s mou tetou. Příští neděli varoval z kazatelny: „Nikdo v naší vesnici jistě nebude tak naivní, aby věřil báchorkám dospívajícího děvčete.“ Nato se všichni ve vesnici obrátili proti mně. I teta se styděla a sdělila matce, že už mě u sebe nenechá.
Cítila jsem se opravdu opuštěná, ale v modlitbě k Jehovovi jsem našla útěchu a novou sílu. Přestěhovala jsem se k matce do Mariboru a byly jsme spolu velmi šťastné. Nesdílela sice mé duchovní zájmy, ale dovolovala mi chodit na shromáždění tamějšího malého sboru. A tak 15. srpna 1931 jsem symbolizovala svou oddanost Bohu křtem ve vodě.
K mému velkému zármutku matka náhle onemocněla a za několik týdnů zemřela. Její poslední slova mi zůstala vrytá do paměti: „Gretko, drž se své víry, má milá. Jsem přesvědčená, že je to pravda.“ Po její smrti jsem se opět cítila bolestně opuštěná, ale můj vztah k našemu nebeskému Otci mě podepřel.
Vzali mě k sobě bezdětní manželé a šla jsem se učit do krejčovství, které řídila manželka. Po hmotné stránce jsem se měla dobře, ale srdcem jsem toužila sloužit Bohu plným časem. V našem malém mariborském sboru byli všichni přesvědčeni, že tomuto světu už zbývá jen krátký čas. (1. Kor. 7:29) Tajně jsem v modlitbách prosila Jehovu, aby počkal se svým zásahem, dokud se nevyučím. Skončila jsem 15. června 1933 a příštího dne jsem odešla z domova, abych sloužila jako průkopnice. Vzhledem k mému mládí — bylo mi teprve sedmnáct — se mě snažili zadržet i někteří bratři, ale já jsem byla rozhodnutá.
Rané průkopnické dny
Mé první přidělení byl Záhřeb, město s asi 200 000 obyvateli nedaleko od Mariboru. Ve sboru bylo jen šest zvěstovatelů. Hodně jsem se naučila spoluprací s bratrem Tučkem, vůbec prvním průkopníkem v Jugoslávii. Později jsem téměř rok sloužila jako průkopnice sama. Postupně však z Německa přicházelo více průkopníků, protože tam nacisté nedávno zakázali kazatelské dílo.
Pomáhala jsem několika dvojicím průkopníků jako překladatelka. Práce s těmito zralými křesťany byla pro mne velmi drahocennou zkušeností. Postupovala jsem v poznání a porozumění a mé ocenění pro přednost kázat dobré poselství stále rostlo.
Během doby se z nás stala pilná skupina dvaceti průkopníků sloužících v balkánských státech. Naše společné úsilí oznamovat Boží slovo nás stmelilo a každý byl ochoten pomoci druhému v nouzi. Všechny nás podněcovala ochota, jaká se najde jen mezi Božím lidem. Toto zvláštní „pouto jednoty“, láska, trvá dosud mezi těmi členy skupiny, kteří jsou ještě naživu. — Kol. 3:14.
Život průkopníka je bohatý na zkušenosti a nabízí tolik rozmanitosti, co je oblaků na obloze. Cítili jsme se obohaceni drahocennou zkušeností, že jsme poznávali země a národy, které jsme do té doby neznali, včetně jejich zvyků a způsobu života. Kromě toho jsme zakoušeli, jak se Jehova stará o své věrné služebníky, o čemž nás ujišťuje Pavel v Efezanům 3:20: ‚Podle své moci, jež v nás působí, činí víc než v nadbytku vše, oč prosíme nebo nač pomyslíme.‘
Jehovovu láskyplnou péči nám dokázala návštěva bratra Honeggera ze Švýcarska, který si všiml, že musíme chodit až 40 kilometrů pěšky, abychom se dostali do odlehlých vesnic kolem Záhřebu. Pozoroval, že se zouváme a věšíme si boty přes rameno, jakmile vyjdeme z města, abychom ušetřili podrážky. Koupil nám tedy dvanáct kol, ačkoli, jak později řekl, to stálo všechny peníze, které měl! Jehova rozhodně působí na srdce přímých. Kola — dar z nebe — nám sloužila jako věrní společníci celých pětadvacet let průkopnické služby.
Jednou jsme s Willim a Alžbětou Wilkeovými dorazili do větší chorvatské vesnice, kde jsme se dali do práce každý sám — od krajů do středu vesnice. Nabízeli jsme brožuru „Spravedlivý panovník“, která měla na titulní straně obraz Ježíše Krista. Rok předtím, v roce 1934, byl zavražděn jugoslávský král Alexandr a na trůnu ho měl vystřídat jeho syn Petr. Vesničané však dávali přednost autonomii před monarchou ze Srbska.
Po několika hodinách kázání bylo slyšet z náměstí vzrušené hlasy. Bratr Wilke a já jsme tam našli sestru Wilkeovou obklopenou skupinou asi dvaceti mužů a žen. Někteří byli ozbrojeni kosami, jiní pilně pálili naše brožury. Sestra Wilkeová neovládala jazyk natolik, aby mohla nedůvěru vesničanů rozptýlit.
„Dámy a pánové,“ vykřikla jsem, „co to děláte?“
„My nechceme krále Petra!“ odpověděli téměř jednohlasně.
„My také ne,“ odpověděla jsem.
Lidé překvapeně ukázali na obrázek na brožuře a zeptali se: „Tak proč ho propagujete?“ Spletli si Ježíše Krista s králem Petrem.
Nedorozumění se vyjasnilo a bylo vydáno důkladné svědectví o králi Ježíši Kristu. Ti, kteří své brožury spálili, teď ale chtěli nové. Opustili jsme tedy vesnici ve šťastném rozpoložení, s pocitem, že nad námi byla Jehovova ochranná ruka.
Později jsme rozšířili své kázání do Bosny. Téměř polovina obyvatelstva tam byla muslimská a opět jsme se střetli s novými zvyky a také mnoha pověrami. Lidé ve vesnicích nikdy neviděli ženu na kole, takže náš příjezd byl jistá senzace a vzbudil zvědavost. Náboženští vůdci rozšířili pověst, že žena na kole přináší smůlu. Od té doby jsme nechávali kola před vesnicí a vcházeli pěšky.
Protože naše literatura byla nyní zakázaná, často nás zatýkala policie. Obvykle nám nařídili opustit provincii. Dva policisté nás doprovodili na hranici, často asi 50 až 100 kilometrů. Překvapilo je, že jsme tak dobří cyklisté, schopní s nimi držet tempo, přestože jsme vezli všechno své šatstvo, literaturu a malá petrolejová kamínka. Ten, kdo nás doprovázel, byl pokaždé rád, když jsme cestou narazili na hostinec, a často nás pozval na něco k pití, nebo dokonce na jídlo. Vítali jsme takové příležitosti, protože naše malé kapesné nám takové zvláštní výdaje nedovolovalo. Využívali jsme samozřejmě příležitosti a vyprávěli jsme mu o své naději. Často přijal některé „zakázané“ publikace. Nejčastěji jsme se rozcházeli přátelsky.
Pak přišel rok 1936. Právě jsme kázali v Srbsku, když přišla zpráva, že v září se má ve Švýcarském Lucernu konat mezinárodní sjezd. Z Mariboru měl vyjet zvláštní autobus, ale ten byl asi 700 kilometrů od místa, kde jsme právě byli — pěkný kus cesty na kole! Přesto jsme začali šetřit a později v roce jsme tu cestu podnikli.
Prosili jsme sedláky, aby nás nechali přespat na seníku, místo abychom platili za pokoj v hostinci. Ráno jsme se ptali, zda si od nich můžeme koupit mléko, ale obvykle nám je dali zadarmo a někdy přidali i vydatnou snídani. Bylo nám projeveno mnoho lidské laskavosti a to patří k našim šťastným vzpomínkám z průkopnické služby.
Než jsme odjeli z Mariboru do Lucernu, přijeli z Německa další průkopníci. Byl mezi nimi Alfred Schmidt, který sloužil osm let v magdeburském bételu v Německu. O rok později jsem se stala jeho manželkou.
Téměř všichni průkopníci z Jugoslávie se mohli zúčastnit sjezdu v Lucernu. Byl to můj první sjezd a byla jsem dojata láskou a péčí, kterou nám projevovali švýcarští bratři. Kromě toho na mě zapůsobilo příjemné město Lucern. Netušila jsem, že za dvacet let tam budu sloužit jako průkopnice!
Práce pod zákazem
Po návratu z krásného Švýcarska do Jugoslávie jsme brzy začali zakoušet skutečné pronásledování. Byli jsme zatčeni a uvězněni v hlavní bělehradské věznici. Bratr, který byl odpovědný za dílo v Jugoslávii, žádal o povolení navštívit nás, ale byl odmítnut. Mluvil však s vězeňským dozorcem tak hlasitě, že jsme ho slyšeli, a samotný zvuk jeho hlasu byl pro nás velkým povzbuzením.
Po několika dnech jsme byli v poutech dopraveni na maďarské hranice, naše literatura a peníze byly zabaveny. Tak jsme přijeli do Budapešti prakticky bez haléře, ale zato jsme si z vězení přivezli jako suvenýr záplavu vší. Brzy jsme se setkali s jinými průkopníky a podíleli jsme se tam s nimi na kazatelském díle.
Každé pondělí jsme se my průkopníci v Budapešti scházeli v tureckých lázních, a zatímco jsme se věnovali péči o své tělo, těšili jsme se, muži a ženy odděleně, ze „vzájemné výměny povzbuzení“, „každý byl povzbuzen vírou toho druhého“. (Řím. 1:12) Pravidelná setkání sloužila i jako kontrola, kdyby někdo onemocněl nebo byl uvězněn.
Sotva jsme si zvykli na nové prostředí, skončila platnost našeho šestiměsíčního maďarského víza. Mezitím jsme se s Alfredem vzali. Nyní jsme dostali pokyny, abychom si opatřili vízum do Bulharska. Tamní dvojice průkopníků byla vypovězena a v malé tiskárně v Sofii čeká stále deset tisíc brožur, které předtím byly objednány. Literatura této dvojice byla veřejně spálena, takže jsme věděli, co můžeme čekat.
Nakonec jsme dostali vízum do Bulharska na tři měsíce. V noci jsme projížděli Jugoslávií a odpovědný bratr se s námi sešel na předem dohodnuté stanici s penězi na koupi oněch brožur. Do Sofie jsme dojeli v pořádku a našli si vhodný pokoj.
Sofie byla moderní město s 300 000 obyvateli, ale nebyli tam žádní svědkové. Den po příjezdu jsme šli do tiskárny. Majitel slyšel o zákazu naší literatury a o deportaci dvojice, která brožury objednala, a tak když se dověděl, že jsme je přišli koupit, div nás neobjal. Zabalili jsme brožury do prázdných tašek a projeli kolem několika policistů, kteří naštěstí nemohli slyšet náš zrychlený tep.
Náš následující problém byl, kde brožury uskladnit a jak tak velké množství rozšířit za pouhé tři měsíce. Doslova jsem se té hromady brožur bála. Nikdy jsem jich tolik neviděla pohromadě. Ale Jehova byl opět naším pomocníkem. Měli jsme obrovský úspěch. Rozšiřovali jsme jich až 140 za den a za pár týdnů nám přijeli na pomoc manželé Wilkeovi.
Jednoho dne se však málem všechno pokazilo. Kázala jsem v jakési obchodní čtvrti. V jedné velké budově byla na každých dveřích mosazná tabulka se jménem dr. ten a ten. Asi po dvou hodinách jsem se setkala se starším pánem, který si mě nedůvěřivě prohlížel. Zeptal se, jestli vím, kde jsem.
„Nevím přesně, co je to za budovu, ale všimla jsem si, že tu asi mají kanceláře všichni dobří právníci,“ odpověděla jsem.
„Jste na ministerstvu vnitra,“ odvětil.
Srdce se mi téměř zastavilo. Přesto jsem klidně odpověděla: „Tak proto ke mně byli všichni ti pánové tak přátelští!“ Ta poznámka ho obměkčila, a když si důkladně prostudoval můj pas, vrátil mi jej. Odešla jsem s povzdechem úlevy, vděčná Jehovovi za jeho ochranu.
Nakonec byly všechny brožury rozšířeny a přišel den, kdy jsme opouštěli „zemi růží“, Bulharsko. Bylo těžké loučit se s tak přátelskými lidmi, ale vzpomínka na ně nám zůstala hluboko v srdci.
Protože jsme měli německé pasy, mohli jsme se vrátit do Jugoslávie, ale povolili nám jen krátký pobyt. Potom jsme museli spát každou noc jinde, abychom ušli zatčení. Žili jsme tak asi šest měsíců. Nakonec jsme v druhé půli roku 1938 dostali dopis z kanceláře Společnosti v Bernu s pokynem, abychom se pokusili dostat se do Švýcarska. Nacistická armáda již okupovala Rakousko a politický tlak rostl. Jugoslávská vláda už dokonce vydala některé německé průkopníky nacistům.
Manžel a já jsme tedy cestovali do Švýcarska každý zvlášť, Alfred přes Itálii a já přes Rakousko. Šťastně jsme se opět našli a byla nám přidělena práce na farmě Společnosti v Chanélaz a později v bernském bételu. Byla to pro mne zcela nová zkušenost. Musela jsem se teď naučit vést domácnost po švýcarsku a začala jsem oceňovat Jehovovu organizaci jako nikdy předtím.
Jehovova síla podporuje
Během 2. světové války a po ní jsme sloužili v bételu, ale pak jsme s Alfredem v roce 1952 opět zahájili průkopnickou službu, činnost, která utvářela naše životy. Nikdy jsme neměli vlastní děti, ale během let jsme obdrželi mnoho projevů lásky od svých duchovních dětí. Například v únoru 1975 jsme dostali tento lístek:
„Vzpomínám na den, kdy moudrý šedovlasý muž navštívil zatvrzelého radu evangelické církve a nabídl mu biblické studium. Zdráhavě a kriticky jsme s rodinou nabídku přijali a pak zkoumali každý bod jako Berojští, až jsme museli uznat, že jste nás přivedli k pravdě. . . Jak laskavý Otec je ve skutečnosti Jehova Bůh! Buď mu chvála a čest a díky za všechnu jeho laskavost a milosrdenství. Ale chceme z hloubi srdce poděkovat i vám, milý Alfrede a Greto, za svědomitou trpělivost, kterou jste s námi měli. Kéž vám za to Jehova bohatě požehná. Upřímně doufáme, že nám také dá sílu vytrvat.“
V listopadu 1975 můj manžel Alfred náhle zemřel na infarkt. Osmatřicet let jsme spolu sloužili Jehovovi a snášeli slasti i strasti průkopnické služby. Díky tomu byl náš vztah velmi blízký. Po jeho smrti mě opět přepadl ten pocit prázdnoty a opuštěnosti. Ale když jsem hledala útočiště u Jehovy, znovu jsem je našla.
Můj vztah k našemu nebeskému Otci mě podporoval během více než padesáti tří let ve službě Bohu plným časem. A mé pocity jsou nadále takové jako pocity Ježíše Krista: „Nejsem sám, protože je se mnou Otec.“ — Jan 16:32.