‚Vznášela jsem se na křídlech jako orli‘

Vypráví Ingeborg Bergová

NARODILA jsem se před více než sto lety, 5. června 1889 u zámku Fredensboru severně od Kodaně. Když měla dánská královská rodina hosty, včetně králů evropských zemí, paní ze zámožných fredensborských rodin byly zvány, aby vypomohly se stravováním a obsluhou. Jako malou holčičku mě často brali s sebou a směla jsem si hrát a běhat po zámku.

Nejživěji si vzpomínám na ruského cara Mikuláše II. s rodinou. Před jeho ložnicí stála jeho tělesná stráž, kozák s tasenou šavlí. Kozáci měli rádi děti a jednou mě chtěl jeden obejmout. Polekala jsem se hlavně jeho velikých vousů a utekla jsem dlouhými zámeckými chodbami.

Jednou navštívili dánského krále Christiana IX. car Mikuláš, německý císař Vilém II. a syn královny Viktorie, pozdější anglický král Eduard VII. Když se procházeli po ulicích Fredensborgu a laskavě rozmlouvali s lidmi, car Mikuláš mě pohladil po hlavě, když jsem se mu klaněla. Tenkrát byl mír a hlavy států se nebály o svou bezpečnost jako dnes.

Mír skončil

V roce 1912 jsem začala pracovat jako ošetřovatelka v Jižním Jutsku. Sloužila jsem přátelům Dánů na německé straně hranic. Jižní Jutsko bylo od války mezi Dánskem a Pruskem v roce 1864 pod německou vládou. Pomáhala jsem matkám s novorozeňaty a dobře jsem se seznámila s mnoha těmito mladými rodinami.

V roce 1914 jsem se vdala za dánského pohraničníka a přestěhovala jsem se na dánskou stranu hranic. Krátce nato vypukla válka. Později se jí říkalo Velká válka a nakonec 1. světová válka. Jednoho rána natáhli podél hranice ostnatý drát a zabránili volnému pohybu přes ni. Mír a bezpečnost, které jsme do té doby prožívali, byly pryč.

Hrůza a nesmyslnost války se nás silně dotkla, když jsme se dozvěděli, že mladí otcové všech rodin, kam jsem chodila jako ošetřovatelka, jsou povoláni k vojenské službě. Všichni kromě jednoho padli na západní frontě na Marně. Bylo strašné pomyslet na ty mladé vdovy, že ztratily manžela, a děti otce. Jak se budou tyto mladé ženy starat o svá hospodářství? „Kde je Bůh?“ ptala jsem se.

Během té války byla situace na hranici často velmi napjatá, protože uprchlíci se pokoušeli přejít. Měla jsem za úkol prohledávat ženy podezřelé z pašování. Obvykle nosily potraviny a já je často s nimi nechávala přejít. Válka skončila roku 1918 a roku 1920 se Jižní Jutsko zase připojilo k Dánsku.

Nalézám víru v Boha

Ačkoliv má víra v Boha zeslábla pro všechna bezpráví, která jsem viděla, hledala jsem nějaký smysl života. Chodili jsme s mým manželem Alfredem pravidelně do kostela, ale nedostávali jsme odpověď na své otázky.

V roce 1923 jsme se přestěhovali do rybářské vesničky u Flensburského fjordu a Alfred začal pracovat jako rybář. Brzy jsme se seznámili s rodinou baptistů. Přestože jsme byli luteráni, přijali jsme jednou jejich pozvání na biblický proslov v hostinci U přívozu v Egernsundu. Než jsme šli, padla jsem na kolena a modlila jsem se: „Jestliže je Bůh, prosím, ať vyslyší mou modlitbu!“

Proslov byl o ženě u studny v Sycharu a vzbudil ve mě touhu číst Bibli: Díky tomu se ze mne stal vlastně nový člověk. Napsala jsem matce: „Vždycky jsi říkala, že bych se měla obrátit k Bohu. Myslím, že už se to stalo. Bála jsem se ti to říci ze strachu, že ta radost, kterou jsem zažila, zmizí. Ale zůstává!“

O něco později, v roce 1927, jsem našla na půdě brožurku nazvanou Svoboda pro národy. Upoutala mou pozornost a obsah mě tak zaujal, že jsem zapomněla na čas. Teprve když přišly ze školy děti a chtěly jíst, odtrhla jsem se od čtení.

Když večer přišel Alfred, s velkým nadšením jsem mu vyprávěla, co jsem četla. Pověděla jsem mu, že jestli je pravda to, co říká ta brožura, kostel není Boží dům a my bychom měli okamžitě vystoupit z církve. Alfredovi se to zdálo trochu zbrklé a řekl mi to. Ale dohodli jsme se, že napíšeme do kanceláře odbočky společnosti Strážná věž v Kodani a požádáme o další literaturu.

Jako odpověď na naši prosbu poslali cestujícího dozorce Christiana Rømera, aby nás navštívil. Dali jsme mu k dispozici dětský pokoj a dětem jsme dali postele do podkroví. Bratr Rømer chodil kázat od dveří ke dveřím a večer studoval s námi. Zdržel se čtyři dny a měli jsme se skutečně skvěle. Když odjel, znovu jsem se Alfreda zeptala na odchod z církve. Tentokrát nadšeně souhlasil.

Alfred tedy šel s naším oznámením k faráři. Ten si myslel, že Alfred přišel kvůli křtu dalšího dítěte. Ale když pochopil, proč Alfred přišel, nemohl tomu věřit. „Co je na církvi špatného?“ ptal se. Alfred připomněl nauku o trojici, nesmrtelnosti duše a věčných mukách. „Bible tyhle věci neučí,“ řekl. Když farář nepřesvědčivě odpověděl, že by se samostatně myslícími lidmi o těchto věcech nikdy nemluvil, Alfred pevně prohlásil: „Chceme z církve vystoupit!“

Překvapivý úlovek a křest

V Kodani měl být sjezd, ale nám se nedostávalo peněz a nemohli jsme si tu cestu dovolit. Modlila jsem se k Bohu, aby nám ukázal cestu, jak se tam dostat, protože se chceme dát pokřtít. Krátce před sjezdem Alfred vyplul do fjordu na ryby. Chytil jich tolik, že byl člun plný, a my jsme si mohli zaplatit cestu. Místní rybáři žasli, protože se toho roku ve fjordu chytalo málo ryb. Dokonce ještě po padesáti letech mluvili místní rybáři o „zázraku“. Říkali jsme tomu Petrův úlovek. Tak jsme tedy byli 28. srpna 1928 pokřtěni.

Křest vypadal jinak než dnes. Nádrž na křest byla za oponou. Když se opona rozevřela, stál tam bratr Christian Jensen připraven k ponořování. Byl ve fraku a stál v nádrži až po pás ve vodě. My kandidáti křtu jsme na sobě měli dlouhá bílá roucha. Nejdříve se křtili muži, pak ženy.

Během sjezdu v Kodani jsme bydleli u mých rodičů. Když jsem ten večer přišla domů, otec se mě ptal, kde jsme byli.

„Na shromáždění,“ řekla jsem.

„Co se tam dělo?“

„Dali jsme se pokřtít,“ odpověděla jsem.

„Vy jste se dali pokřtít?“ zaburácel. „To ti nebyl křest, když jsi byla malá, dost dobrý?“

„Ne, tatínku,“ odpověděla jsem. Dal mi pořádný pohlavek a vykřikl: „Já ti dám křest!“

Bylo mi devětatřicet a byla jsem matka pěti dětí, když jsem takhle dostala poslední pohlavek od otce, který byl jinak velmi milý a laskavý. Alfred naštěstí ještě nebyl doma, a tak jsem mu až po létech řekla, co se stalo.

Čas prosévání

Když jsem se vrátila domů, navštívila jsem osobu, na kterou jsem se dívala jako na sestru, a nadšeně jsem jí vyprávěla o sjezdu a o našem křtu. Seděla velmi tiše a pak řekla: „Ubohá, ubohá sestro Bergová. Tomuhle už nesmíš věřit. Některý den přijde bratr z Flensburgu a vyloží nám pravdu.“

Oněměla jsem. Sotva jsem dokázala dojet na kole domů. Nedaleko zvonil kostelní zvon a při každém úderu jako by mi v uších znělo „smrt, smrt“. Volala jsem v nitru k Jehovovi o pomoc a přišla mi na mysl slova Žalmu 32:8, 9: „Já tobě k srozumění posloužím a vyučím tě cestě, po níž bys chodit měl; dámť radu, oči své na tě obrátě. Nebývejte jako kůň a jako mezek, kteříž rozumu nemají, jejichž ústa uzdou a udidly sevřít musíš, aby tobě neškodili.“ — Kralická bible.

Když jsem dojela domů, vzala jsem si Bibli a četla Pánovu modlitbu. Uklidnila jsem se. Přišlo mi na mysl podobenství o perle velké hodnoty. (Matouš 13:45, 46) Království bylo jako ta perla. Chtěla jsem dát všechno, co jsem měla, abych získala království. Tyto myšlenky mi byly útěchou. A byla i jiná požehnání.

V roce 1930 začal vycházet dánsky časopis Zlatý věk (nyní Probuďte se!) pod názvem Nový svět. A příští rok jsme se my, badatelé Bible, zaradovali, že jsme obdrželi jméno svědkové Jehovovi. Bylo nás na našem území jen pár a shromáždění se konala občas u nás doma. Protože ulice, kde jsme bydleli, se jmenovala Schodiště, říkali nám sbor Schodiště.

Vytrvalost v dalších zkouškách

V roce 1934 jsem podstoupila vážnou operaci a zůstala jsem po ní ochrnutá. Dva a půl roku jsem ležela v posteli a lékaři předpovídali, že budu po zbytek svého života odkázaná na invalidní vozík. Byla to pro mne velmi těžká doba, ale rodina mi úžasně pomáhala.

Alfred mi koupil Bibli s velkými písmeny a náš nejmladší syn mi na ni udělal stojánek, takže jsem ji mohla číst vleže na posteli. Chtěla jsem však také kázat, a tak Alfred postavil u silnice poutač, který inzeroval nové časopisy. Ti, které to zaujalo, chodili ke mně a já jsem s nimi mluvila. Tento poutač způsobil, že se naší rodině v okolí říkalo Nový svět.

Cestující dozorci mě svědomitě navštěvovali. Tak jsem se dobře seznámila s těmito zralými a zkušenými bratry. Velmi mě povzbuzovali. Využívala jsem čas také ke studiu Bible a poznání mě posilovalo. Bylo mi, jako bych ‚se vznášela na křídlech jako orel‘. — Izajáš 40:31.

Když se v roce 1935 objasnila totožnost „velkého zástupu“, většina bratrů a sester v našem okolí včetně našeho nejstaršího syna a dcery přestala přijímat chléb a víno při Památné slavnosti. Několik nás však nikdy nezapochybovalo o svém nebeském povolání. Byli jsme však také šťastní, že máme nové porozumění Jehovova velkolepého předsevzetí ohledně velkého zástupu a jeho odměny, věčného života na zemi. — Zjevení 7:9; Žalm 37:29.

Mé zdraví se v rozporu s tím, co předpovídali lékaři, pomalu zlepšilo a opět jsem se mohla plně podílet na životně důležitém díle kázání a vyučování.

Druhá světová válka a po ní

Přes fjord jsem viděli do Německa a pocítili jsme vliv nacismu. Někteří naši sousedé se stali nacisty a vyhrožovali nám: „Počkejte, až přijde Hitler. Skončíte v koncentráku nebo na pustém ostrově!“

Usoudili jsme, že bude lepší se přestěhovat. Přátelští lidé nám pomohli najít byt v Sønderborgu, nepříliš vzdáleném větším městě. Druhá světová válka vypukla v září 1939, přestěhovali jsme se v březnu 1940 a 9. dubna okupovala německá vojska Dánsko. Svědkové Jehovovi se však v Dánsku kupodivu nestali terčem pozornosti Němců.

Když se konečně zhroutil Hitlerův dobyvatelský sen, studovala jsem Bibli s mnoha zklamanými Němci žijícími v Sønderborgu. Bylo radostné vidět nejen to, jak mnozí tito studující Bible oddali svůj život Jehovovi, ale také, jak je většina mých dětí a vnoučat činná v křesťanské službě.

V roce 1962 jsem ztratila manžela, v roce 1981 jedno vnouče a v roce 1984 nejstarší dceru. Stálá činnost v Jehovově službě mi pomohla překonat tyto bolestné časy.

Je úžasné vidět pokroky díla království v Dánsku od doby, kdy jsem v roce 1928 začínala. Tenkrát jsme měli jen asi 300 zvěstovatelů, ale dnes je jich přes 16 000! Jsem vděčná za to, že ve věku sto let mohu být ještě činná ve službě. Opravdu jsem zažila splnění slov u Izajáše 40:31: „Ale ti, kteří doufají v Jehovu, znovu získají sílu. Vznesou se na křídlech jako orli. Poběží a neumdlí; budou kráčet a neunaví se.“