‚Šťastní jsou všichni, kteří jsou stále v očekávání na Jehovu‘

VYPRÁVÍ DOMENICK PICCONE

Moji rodiče emigrovali z Itálie do Spojených států začátkem dvacátých let. Usadili se nakonec v jižní části Filadelfie, které se tehdy říkalo Malá Itálie. Do roku 1927 se již stýkali s badateli Bible, kteří se později stali známými jako svědkové Jehovovi.

NARODIL jsem se roku 1929, a tak na mě biblická pravda mohla působit už od dětství. Vzpomínám si, jak se svědkové scházeli v našem domě, než se vydali kázat do přísně římskokatolických městeček v oblasti pensylvánských uhelných dolů. Bratři zde byli mnohokrát uvězněni. Pokřtěn jsem byl v roce 1941 na sjezdu svědků Jehovových v St. Louis ve státě Missouri. Pak se však věci začaly ubírat nesprávným směrem.

Začal jsem se stýkat s nevhodnou společností mladých lidí ze sousedství a začal jsem kouřit a hrát pouliční hazardní hry. Rodiče však naštěstí zpozorovali, že se začínám vymykat jejich kontrole, a rozhodli se, že se přestěhujeme do jiné části města. Radost jsem z toho neměl, protože jsem ztratil všechny své kamarády z ulice. Když však na to vzpomínám dnes, jsem otci velmi vděčný. Představovalo to pro něj určitou finanční oběť, dostat mne z tohoto prostředí. Zatímco předtím mohl chodit do práce pěšky, nyní musel jezdit daleko metrem. Mně to však pomohlo, abych se vrátil zpět do teokratického prostředí.

Misionářské semeno je zaseto

Téměř každoročně jsme cestovali do South Lansing ve státě New York, abychom se účastnili graduací Biblické školy Strážné věže Gilead. Když jsem viděl, jak jsou tito misionáři posíláni do všech částí světa, vzklíčila i v mém srdci touha po misionářské službě. A tak jsem se po absolvování střední školy přihlásil do pravidelné průkopnické služby. Začal jsem s ní v květnu 1947.

Dalším mladým průkopníkem v našem sboru byla Elsa Schwarzová. Byla velmi horlivá v kazatelském díle. Její rodiče ji vždy povzbuzovali, aby byla misionářkou. Snadno si tedy asi domyslíte, co následovalo. Roku 1951 jsme se vzali. Sloužili jsme spolu jako průkopníci v Pensylvánii a podali jsme si žádost, abychom směli navštěvovat misionářskou školu Gilead. V roce 1953 jsme byli pozváni do 23. třídy Gileadu. Po pěti měsících intenzívního studia a přípravy v Gileadu jsme své studium dokončili. Graduace proběhla při příležitosti sjezdu v Torontu v Kanadě. A dostali jsme přidělení — Španělsko.

Problémy ve Španělsku

Během roku 1955 jsme se s Elsou připravovali na své misionářské přidělení a měli jsme spoustu otázek. Španělsko! Jaké bude? Země byla pod vládou katolického diktátora generála Franciska Franka a dílo svědků Jehovových bylo pod zákazem. Jak si poradíme za takových podmínek?

Bratři z ústředí Společnosti v Brooklynu nám sdělili, že Frederick Franz, tehdejší viceprezident Společnosti Strážná věž, a Alvaro Berecochea, misionář z Argentiny, byli spolu s mnoha ostatními bratry uvězněni. V lese nedaleko Barcelony bylo totiž zorganizováno tajné shromáždění. Policie se však o tomto tajném setkání dozvěděla a většinu přítomných uvěznila.a

Bylo nám řečeno, že po příjezdu do Barcelony se s námi pravděpodobně nebude moci nikdo sejít. Instrukce pro nás zněly: „Najděte si hotel a adresu potom oznamte Společnosti v New Yorku.“ Uchovávali jsme si v mysli Izajášova slova: „Šťastní jsou všichni, kteří jsou stále v očekávání na [Jehovu] . A tvé vlastní uši uslyší za tebou slovo, jež říká: ‚To je ta cesta. Choďte po ní.‘ “ (Izajáš 30:18, 21) Museli jsme být pouze v očekávání na Jehovu a řídit se pokyny jeho organizace.

Rozloučili jsme se s rodiči a přáteli, kteří přišli do New Yorku, aby nám dali sbohem, a brzy již naše loď Saturnia odplouvala dolů po řece Hudson k Atlantiku. To bylo naposledy, co jsem viděl svého otce. O dva roky později, během mého pobytu v zahraničí, podlehl vleklé nemoci.

Konečně jsme dospěli do místa svého přidělení, do přístavního města Barcelony. Byl smutný, deštivý den, ale když jsme procházeli celní a pasovou kontrolou, uviděli jsme tváře zářící radostí. Alvaro Berecochea s několika dalšími španělskými bratry nás zde čekali. Byli jsme opravdu šťastní, když jsme viděli, že jsou bratři na svobodě.

Nyní nastal čas, abychom se učili španělsky. Tenkrát se misionáři museli učit jazyky obtížným způsobem — kontaktem s místními lidmi a vlastním úsilím. Jazykové kursy tehdy neexistovaly. Museli jsme dosáhnout požadovaného množství hodin v kazatelské službě a takříkajíc při práci se učit jazyk.

Kázání pod katolickou diktaturou

Činnost Jehovovy organizace ve Španělsku byla tehdy na počátku. V roce 1955, kdy bylo v zemi kolem 28 miliónů obyvatel, byl vrcholný počet 366 zvěstovatelů. V celé zemi bylo pouze 10 sborů. Zůstane to tak dlouho? Jakmile jsme s manželkou začali kázat dům od domu, zjistili jsme, že pro ty, kdo rozšiřují dobré poselství, je Španělsko rájem. Ano, zdejší lidé dychtili po pravdě.

Ale jakým způsobem se vykonávalo kazatelské dílo, když bylo zakázané? Obvykle jsme nenavštěvovali každý dům v ulici a ani všechny byty v domě. V Barceloně je mnoho činžovních domů o pěti či šesti podlažích. Dostali jsme pokyn, že máme začínat v nejvyšším poschodí a potom postupovat dolů. Měli jsme například zazvonit pouze u jednoho bytu na každém podlaží, či dokonce několik podlaží vynechat. Tato metoda zaručovala, že nás policie tak snadno nedopadne, jestliže nás nějaký fanatický obyvatel domu udá.

Sborová shromáždění se konala v domácnostech a sbory se skládaly ze tří až čtyř studijních skupin. To umožňovalo služebníkům sboru, aby jednou za měsíc navštívili každou studijní skupinu. Vedoucí studijní skupiny byl odpovědný za vedení všech shromáždění. Ta se konala dvakrát do týdne, večer, v malých skupinkách o 10 až 20 lidech.

Museli jsme se učit novému způsobu života. V té době ve Španělsku neexistoval misionářský domov. Kdykoli to bylo možné, bydleli jsme u bratrů. Nezapomenutelným zážitkem pro Elsu bylo učit se vařit na vařiči na dřevěné uhlí. Nakonec jsme si mohli koupit malá petrolejová kamínka s jedním hořákem, což pro nás představovalo skutečný pokrok.

Pronásledování a vypovězení

Po nějaké době jsme se doslechli, že v Andalusii vypukla vlna pronásledování a že zde jednoho zvláštního průkopníka zatkli. Naneštěstí měl u sebe notes se jmény a adresami bratrů ze všech částí země. Neustále k nám přicházely zprávy o tom, že zatýkají bratry v jednom městě za druhým. Policejní akce se stále více blížily k Barceloně. Pronásledování nakonec dostihlo i Barcelonu.

Několik měsíců předtím mě policie odvedla na velitelství k výslechu. Po několika hodinách jsem byl propuštěn a myslel jsem si, že tím celá věc skončila. Pak se se mnou spojilo americké velvyslanectví a navrhlo mi, abych zemi dobrovolně opustil a vyhnul se tak potížím spojeným s vyhoštěním. Krátce poté nám policie oznámila, že máme deset dnů na to, abychom odjeli. Na to, abychom napsali Společnosti Strážná věž, nebyl čas. Co tedy udělat? Zdálo se, že okolnosti naznačují, abychom šli na nejbližší misionářské pole mimo Španělsko — na západ do Portugalska.

Další pověření, další jazyk

V červenci roku 1957 jsme přijeli do Lisabonu v Portugalsku a hned jsme byli přiděleni jako misionáři do Porta, města, které je od Lisabonu značně vzdálené směrem na sever. Porto bylo považováno za druhé hlavní město v zemi a bylo v oblasti, jež je proslulá svým portským vínem. Byl zde dobře prospívající sbor, který se scházel na shromáždění v suterénu jedné budovy v centru města. Také v Portugalsku bylo kazatelské dílo zakázané, protože země byla pod Salazarovou diktaturou. Avšak poměry zde byly zcela odlišné od těch ve Španělsku. Shromáždění se konala v domech bratrů a scházeli se po skupinách v počtu 40 až 60 přítomných. Tyto domy nebyly nijak označené jako místa, kde se shromažďují svědkové Jehovovi. Přestože jsem nemluvil portugalsky, byl jsem jmenován jako služebník sboru. Znovu jsme se pracně učili cizí jazyk.

Asi o rok později jsme dostali přidělení do Lisabonu. Zde jsme poprvé měli vlastní domov, byt s vyhlídkou na město Lisabon. Byli jsme pověřeni, abychom se starali o potřeby kraje — celé Portugalské republiky. Když jsme přijeli do Portugalska, bylo zde pouze 305 zvěstovatelů v pěti sborech.

Nastává období těžkostí

Některé mapy, na nichž bylo vyznačeno Portugalsko a jeho kolonie, uváděly rčení: „Nad portugalským územím slunce nikdy nezapadá.“ Byla to pravda, protože Portugalsko mělo kolonie v mnoha částech světa. Dvěma největšími byly Mosambik a Angola v Africe. V roce 1961 se zdálo, že problémy v těchto koloniích dosáhly kritického bodu, a tak Portugalsko vidělo potřebu zvětšit své ozbrojené síly.

Co udělají mladí bratři, až budou povoláni do vojenské služby? Někteří mohli být služby zproštěni kvůli svému zdravotnímu stavu, většina se však pevně postavila za křesťanskou neutralitu. Brzy vypukla zuřivá vlna pronásledování. Odbočka obdržela zprávy o tom, že zvláštní průkopníci jsou uvězněni a surově biti tajnou policií, neblaze proslulou P.I.D.E. (Polícia Internacional e Defesa do Estado). Někteří misionáři byli předvoláni na policejní velitelství k výslechu. Tři manželské páry pak dostaly 30 dnů, aby opustily zemi. Všichni jsme se proti těmto rozhodnutím odvolali.

Jedna misionářská dvojice za druhou byla předvolávána na policejní velitelství. Výslech řídil velitel P.I.D.E. Nejprve byli vyslýcháni služebník odbočky Eric Britten se svou manželkou Christinou. Potom Eric Beveridge a jeho manželka Hazel, nakonec jsme přišli na řadu Elsa a já. Velitel policie nás falešně obvinil z toho, že nás používají komunisté, abychom svým učením o neutralitě podkopali Západní svět. Naše odvolání byla zbytečná.

Jak smutné bylo opustit 1 200 bratrů a sester, kteří procházeli těžkým obdobím kvůli nelítostné vládě nerozumného diktátora! Bratr Beveridge s manželkou odjeli do Španělska, Brittenovi zpět do Anglie. A jaké bude naše další přidělení? Muslimské Maroko.

Kázání v islámském Maroku

Opět jsme byli v očekávání na Jehovu. Nové přidělení, nové zvyky a nové jazyky! Arabština, francouzština a španělština byly oficiálními jazyky v Marockém království, kde v osmi sborech bylo 234 svědků. Oficiálním náboženstvím země byl islám a obracení na novou víru mezi muslimy bylo nezákonné. A tak jsme mohli kázat především nemuslimským Evropanům.

Na sklonku padesátých let začali přijíždět misionáři, a hned byl vidět vzrůst. Marocká vláda však začala vyvíjet na evropské obyvatelstvo nátlak, jehož výsledkem bylo, že odešel velký počet cizinců, včetně mnoha bratrů.

Jak postupně ubývalo našeho nemuslimského obyvatelstva, uvědomovali jsme si, že bude nutné najít citlivý způsob, jak hovořit s muslimy. To však vyvolávalo stížnosti na policii. A protože ve městě Tangier a v jiných městech se stížnosti stávaly stále častějšími, bylo nám nakonec řečeno, že musíme do 30 dnů opustit zemi. V květnu 1969 jsme byli s Elsou vypovězeni i z tohoto přidělení.

Krátkodobý úkol?

Bylo nám řečeno, abychom se vrátili do Brooklynu. Byl jsem pozván, abych se zúčastnil schůzky pro služebníky odbočky, která se to léto konala. Zde jsem byl informován, že naším novým přidělením bude Salvador ve Střední Americe a že zde mám sloužit jako služebník odbočky. Dozvěděl jsem se, že to bude s největší pravděpodobností na období pěti let. Naše dílo zde nebylo tehdy legalizováno, a tak zde misionáři směli zůstat pouze na toto období.

Salvador — to bylo přidělení! Měsíčně zde odevzdávalo zprávu 1 290 zvěstovatelů, včetně 114 průkopníků. Lidé zde byli bohabojní, měli lásku k Bibli a byli pohostinní. Prakticky každý, koho jsme zastihli, nás pozval dál, abychom si popovídali. Zanedlouho jsme měli tolik studií, kolik jsme jich jen mohli zvládnout.

Když jsme sledovali, jak dílo roste a kolik práce zde je, byli jsme smutní, že budeme muset toto přidělení po pouhých pěti letech opustit. A tak bylo rozhodnuto, že se tu pokusíme pomoci při legalizaci díla svědků Jehovových. V prosinci 1971 jsme předložili vládě písemnou žádost a 26. dubna 1972 jsme s potěšením četli ve vládních novinách Diario Oficial, že byla naše petice přijata. Misionáři již nemuseli po pěti letech ze země odjíždět, ale mohli zde natrvalo žít.

Zkoušky a požehnání

Během let strávených v nejrůznějších přiděleních jsme nalezli mnoho dobrých přátel a viděli jsme ovoce své služby. Elsa měla pěknou zkušenost v San Salvadoru s jednou učitelkou a jejím manželem — vojákem. Jedna z přítelkyň této učitelky se také začala zajímat o pravdu. Manžel učitelky zpočátku neprojevoval o Bibli zájem; když však byl v nemocnici a my jsme ho navštívili, choval se k nám přátelsky. Nakonec studoval Bibli, opustil svou vojenskou kariéru a začal kázat společně s námi.

Mezitím se v sále království objevila nějaká paní a ptala se Elsy, zda studuje s bývalým vojákem. Vyšlo najevo, že tato žena byla dříve jeho milenkou. Začala také studovat Bibli se svědky Jehovovými. Bývalý voják, jeho manželka, její přítelkyně i dřívější vojákova milenka — ti všichni byli na oblastním sjezdu pokřtěni!

Rozmach v Salvadoru

Vzhledem k velikému vzrůstu bylo v zemi postaveno mnoho sálů království. Je zde nyní více než 18 000 činných svědků. Tento rozmach se však neobešel bez zkoušek. Po deset let museli bratři činit Jehovovu vůli uprostřed občanské války. Zachovali však neutralitu a zůstali věrní Jehovovu království.

Když ty roky sečteme, jsme již s Elsou ve službě plným časem dohromady 85 let. Shledali jsme, že když jsme stále v očekávání na Jehovu a slyšíme za sebou „slovo, jež říká: ‚To je ta cesta. Choďte po ní‘ “, že se nikdy nezklameme. Jako Jehovovi služebníci plným časem jsme se opravdu těšili z uspokojujícího, smysluplného života.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 24]

Shromáždění v lese ve Španělsku roku 1956

[Obrázek na straně 25]

Kázali jsme obvykle nemuslimským obyvatelům Maroka

[Obrázek na straně 26]

Odbočka v Salvadoru, naše současné přidělení