Z naprosté chudoby k tomu největšímu bohatství

VYPRÁVÍ MANUEL DE JESUS ALMEIDA

Narodil jsem se v říjnu 1916 jako nejmladší ze sedmnácti dětí. Devět z mých starších sourozenců zemřelo následkem nemocí a podvýživy, a tak jsem je nikdy nepoznal. Nás zbývajících osm dětí žilo s rodiči v jedné vesničce poblíž Porta v Portugalsku.

NÁŠ skromný domov tvořily malý obývací pokoj a jedna ložnice. Pitnou vodu jsme čerpali ze studny, která byla skoro půl kilometru daleko, a naše podmínky k vaření byly primitivní.

Moji starší bratři začali pracovat na kukuřičných polích, jakmile toho byli tělesně schopni. Jejich výdělek pomáhal uživit rodinu, a díky tomu jsem jako jediný z dětí dostal skromné školní vzdělání. Přestože jsme měli těžký život, byli jsme mimořádně svědomitými katolíky a doufali jsme, že nám to v životě nějakým způsobem pomůže.

Církev organizovala každý rok v květnu pobožnost, které se říká novéna. Během devíti po sobě následujících dnů jsme časně ráno, ještě za tmy, chodili do kostela. Tam jsme se modlili, a věřili jsme, že nám to přinese požehnání od Boha. Také jsme považovali kněze za svatého člověka, za Božího zástupce. Náš názor se však časem změnil.

Hledání něčeho lepšího

Když jsme nedokázali zaplatit církevní daň, kněz vůbec nebral ohled na naši mimořádně obtížnou finanční situaci. Byli jsme tím znechuceni. Můj názor na církev se radikálně změnil. Když mi bylo osmnáct let, rozhodl jsem se opustit rodinu, abych zjistil, zda je v životě něco lepšího než práce na poli a spory s církví. A tak jsem se v roce 1936 dostal do Lisabonu, hlavního města Portugalska.

Tam jsem se setkal s Edminií. Přestože jsem se cítil náboženstvím podveden, řídili jsme se zvykem a uzavřeli manželství v katolickém kostele. Potom, v roce 1939, začala druhá světová válka. Za války jsem měl na starosti 18 skladišť a někdy jsme za jediný den odeslali až 125 nákladních aut naložených válečným materiálem.

Hrůzy války spolu se skutečností, že se do ní nemalou měrou zapojila katolická církev, na mě silně zapůsobily. Přemýšlel jsem: ‚Opravdu se Bůh stará o lidstvo? Jak ho máme uctívat?‘ O několik let později, v roce 1954, se mnou o těchto otázkách mluvil jeden starší příjemný muž, svědek Jehovův. Ten rozhovor změnil celý můj život.

Nadšen biblickou nadějí

Onen laskavý muž, který se jmenoval Joshua, mi vysvětlil, že jediným řešením světových problémů je Boží Království a že jedině prostřednictvím vlády tohoto Království bude dosaženo míru a bezpečí. (Matouš 6:9, 10; 24:14) To, co mi řekl, mě potěšilo, ale kvůli svým dřívějším zkušenostem s náboženstvím jsem váhal přijmout jeho vysvětlení. Když mi nabídl, že se mnou bude studovat Bibli, souhlasil jsem — ale s podmínkou, že nebude požadovat peníze a že nebude mluvit o politice. Ujistil mě, že studium, které mi nabídl, je bezplatné. (Zjevení 22:17)

Moje důvěra k Joshuovi rychle vzrostla. Požádal jsem ho tedy o něco, po čem jsem toužil již od svého mládí. „Bylo by možné, abych měl svou vlastní Bibli?“ Poté, co jsem ji dostal, jsem měl ohromnou radost, když jsem poprvé četl ze samotného Slova našeho Stvořitele takové sliby, jako například: „Sám Bůh bude s [lidstvem]. A setře jim každou slzu z očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.“ (Zjevení 21:3, 4)

Zvláště biblické sliby o tom, že budou odstraněny chudoba a nemoci, byly pro mne útěchou. Věrný muž Elihu o Bohu prohlásil: „V hojnosti dává potravu.“ (Job 36:31) Bible také říká, že pod spravedlivou vládou Božího Království „žádný usedlík neřekne: ‚Jsem nemocný.‘ “ (Izajáš 33:24) Jehova Bůh skutečně projevuje o lidstvo láskyplný zájem. Jeho sliby mě upoutaly.

Shromáždění svědků Jehovových jsem poprvé navštívil 17. dubna 1954. Bylo to zvláštní shromáždění — slavnost na památku Kristovy smrti. Od té doby jsem navštěvoval shromáždění naprosto pravidelně. Brzy jsem se začal o dobré věci, které jsem se učil, dělit s druhými lidmi. V té době jsme v Portugalsku každý měsíc pořádali v blízkosti pobřeží piknik, po němž probíhal křest. Po sedmi měsících od chvíle, kdy se mnou Joshua mluvil poprvé, jsem se zasvětil Jehovovi Bohu a své zasvěcení symbolizoval křtem ve vodách oceánu.

Na začátku roku 1954 byla v celém Portugalsku asi jen stovka svědků. Proto zde byli velmi zapotřebí muži, kteří by poskytovali vedení v kazatelském díle. Udělal jsem rychlý duchovní pokrok, a brzy mi byly ve sboru svěřeny odpovědné úkoly. V roce 1956 jsem byl jmenován služebníkem sboru, jak se tehdy říkalo předsedajícímu dozorci, a to ve druhém sboru svědků Jehovových, který vznikl v Lisabonu. Dnes je v tomto městě a jeho předměstích více než sto sborů.

Prospěch z projevování pohostinnosti

I když jsme s Edminií měli omezené množství finančních prostředků, naši křesťanští bratři u nás měli vždy dveře otevřené. V roce 1955 se v Portugalsku zastavil jeden průkopník, jak se mezi svědky Jehovovými říká celodobým evangelistům, který cestoval z Brazílie na mezinárodní sjezd „Triumfující Království“ do Německa. Kvůli problémům s dopravou zůstal u nás asi měsíc, a my jsme měli z jeho návštěvy velký duchovní prospěch.

K našim hostům v té době patřili i členové rodiny betel z ústředí svědků Jehovových v Brooklynu v New Yorku, jako například Hugo Riemer a jeho spolubydlící Charles Eicher. Poobědvali s námi a pak přednesli proslov k portugalským bratrům. Na šťavnatá duchovní sousta, která nám předložili, jsme čekali dychtivě, jako čerstvě vylíhnutá kuřátka s otevřenými zobáčky.

Také u nás byli během svých návštěv ubytováni cestující dozorci svědků Jehovových. Význačným hostem byl v roce 1957 dozorce odbočky v Maroku, Álvaro Berecochea, který byl pověřen, aby navštívil Portugalsko a povzbudil bratry. Zúčastnil se u nás doma studia knihy a my na něj naléhali, aby u nás zůstal až do konce svého pobytu v Portugalsku. Během jeho návštěvy, která trvala měsíc, jsme obdrželi velké požehnání a ‚tučněli‘ jsme duchovně, zatímco Álvaro přibýval na váze v tělesném smyslu díky kuchařskému umění mé drahé Edminie.

Naprostá chudoba, jakou jsem zažil v dětství, může člověka hluboce ovlivnit. Přesto jsem si uvědomil, že čím více Jehovovi a jeho věrným služebníkům dáváme, tím více nám žehná. Znovu a znovu jsem se o tom přesvědčoval, když jsme projevovali pohostinnost všem, komu jsme mohli.

Na našem sjezdu v Portu v roce 1955 zaznělo oznámení, že v roce 1958 se má na Yankee stadionu v New Yorku konat mezinárodní sjezd svědků Jehovových. V každém sále Království — kterých tehdy bylo v zemi velmi málo — byly umístěny schránky na dary, jež pomohly financovat cestu portugalských delegátů vyslaných na sjezd. Představte si, jakou radost jsme měli, když jsme se dozvěděli, že jsme mezi těmito vybranými delegáty. Velmi jsme se rovněž těšili z toho, že jsme v rámci naší cesty do Spojených států navštívili i světové ústředí svědků Jehovových v Brooklynu.

Vytrvalost při pronásledování

V roce 1962 bylo kazatelské dílo svědků Jehovových v Portugalsku zakázáno, a misionáři — Eric Britten, Domenick Piccone, Eric Beveridge a jejich manželky — byli vypovězeni. Potom jsme už jsme nesměli konat shromáždění v sálech Království, a proto probíhala tajně v soukromých domech. Také už nebylo možné, abychom měli v Portugalsku velké sjezdy. Mým úkolem tedy bylo zařizovat dopravu pro naše křesťanské bratry a sestry, aby mohli navštěvovat tyto sjezdy v jiných zemích.

Nebylo snadné organizovat cesty velkého počtu svědků do zahraničí. Avšak vezmu-li v úvahu, jaký úžasný duchovní prospěch to portugalským bratrům přineslo, to úsilí rozhodně stálo za to. Bylo pro ně velkým povzbuzením, že se mohli zúčastnit sjezdů ve Švýcarsku, v Anglii, Itálii a ve Francii. Tyto sjezdy jim také poskytly příležitost, aby si odtamtud s sebou přivezli literaturu. V průběhu těch let jsme mnohokrát žádali o to, abychom byli v Portugalsku zaregistrováni jako náboženská organizace, ale všechny tyto žádosti byly zamítnuty.

Poté, co byli na začátku roku 1962 vypovězeni misionáři, tajná policie zesílila své snahy zastavit naše kazatelské dílo. Mnoho našich bratrů a sester bylo zatčeno a postaveno před soud. Doložené zprávy o řadě těchto případů byly zveřejněny jak ve Strážné věži, tak v přidruženém časopise Probuďte se!a

Mezi těmi, kdo byli kvůli kázání uvězněni, byl i jeden průkopník, kterého jsem kdysi seznámil s dobrou zprávou o Božím Království. Jelikož policie našla mezi jeho věcmi moji adresu, byl jsem i já předvolán k výslechu.

Později provedli dva policisté u nás doma prohlídku. Zabavili moje biblické studijní pomůcky a také 13 Biblí. Nepříjemnosti z jejich strany pokračovaly dál a prohlídka se opakovala ještě šestkrát. Pokaždé nás při tom zasypali mnoha otázkami.

Několikrát jsem byl předvolán, abych v soudních případech svědčil ve prospěch svých spoluvěřících. Ačkoli jsem nebyl příliš vzdělaný, Jehova mi dal ‚moudrost, které všichni naši protivníci dohromady nebyli schopni odporovat ani se o ni přít‘. (Lukáš 21:15) Jednou byl soudce tak ohromen mým svědectvím, že se mě zeptal, jaké školy jsem absolvoval. Všichni v soudní síni se začali smát, když jsem odpověděl, že jsem ve škole došel jen do čtvrtého ročníku.

Jak sílilo pronásledování, přibývalo zároveň těch, kdo příznivě reagovali na poselství o Království. Z méně než 1 300 svědků, kteří byli v Portugalsku v roce 1962, vzrostl jejich počet na více než 13 000 v roce 1974. Mezitím jsem byl v květnu 1967 pozván, abych sloužil jako cestující dozorce. Mým úkolem bylo navštěvovat sbory svědků Jehovových a duchovně je posilovat.

Radost z největšího bohatství

V prosinci 1974 jsem měl výsadu podílet se na registraci, která v Portugalsku legalizovala dílo svědků Jehovových. V následujícím roce jsme se s manželkou stali součástí rodiny betel svědků Jehovových v Estorilu. Také jsem byl jmenován členem výboru odbočky v Portugalsku.

Bylo pro mne velkou radostí sledovat, jak se v Portugalsku i v územích, která jsou pod dohledem naší odbočky, daří kazatelskému dílu. K těmto územím patří Angola, Azory, Kapverdy, Madeira a také Svatý Tomáš a Princův ostrov. Bylo vzrušující pozorovat po všechny ty roky, jak jsou do těchto zemí, kde lidé projevují ohromný zájem o poselství o Království, vysíláni misionáři z Portugalska, aby tam sloužili. Představte si naši radost z toho, že nyní máme na těchto místech více než 88 000 hlasatelů Království včetně více než 47 000 v Portugalsku. Účast na Památné slavnosti v těchto zemích dosáhla v roce 1998 počtu 245 000 přítomných, což je úžasné ve srovnání s méně než 200 přítomnými v roce 1954, kdy jsem se stal svědkem.

Edminia a já z celého srdce souhlasíme s biblickým žalmistou, který prohlásil, že „den na [Jehovových] nádvořích je lepší než tisíc jinde“. (Žalm 84:10) Když se ohlédnu zpět na své skromné začátky a srovnám je s duchovním bohatstvím, z kterého se až dodnes těším, mám stejný pocit jako Izajáš, který řekl: „Jehovo, jsi můj Bůh, tebe vyvyšuji, tvému jménu chvalořečím, neboť jsi učinil podivuhodné věci . . . Vždyť ses stal pevností poníženému, pevností chudému.“ (Izajáš 25:1, 4)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 24]

Nahoře: Bratr Almeida v Lisabonu oznamuje, že se připravuje vyslání delegátů na sjezd do New Yorku v roce 1958

Uprostřed: Vedení vzorové schůzky služebníků na mezinárodním sjezdu „Mír na zemi“ v Paříži

Dole: Pronajaté autobusy přichystané k odjezdu na oblastní sjezd do Francie

[Obrázek na straně 25]

Předsedám rannímu uctívání v portugalské odbočce

[Obrázek na straně 25]

Portugalská odbočka, zasvěcená v roce 1988

[Obrázek na straně 26]

S manželkou

[Obrázek na straně 26]

Bratr Hugo Riemer nás povzbudil svými proslovy, když nás přijel navštívit z brooklynského betelu