Po Buchenwaldu jsem nalezl pravdu

VYRŮSTAL jsem ve třicátých letech v Grenoblu (Francie). Můj učitel němčiny, Francouz, byl fanatický nacista. Ve škole neustále tvrdil, že němčina bude jednoho dne „užitečná“. Většina našich učitelů, veteránů první světové války, však měla z růstu nacismu v Německu obavy. Jak se stále více projevovalo, že se blíží válka, cítil jsem obavy i já.

V roce 1940, na začátku druhé světové války, jsem v těžkých bojích na řece Somme přišel o strýce, kterého jsem měl velmi rád. To mě velice roztrpčilo, ale byl jsem příliš mladý na to, abych se zapsal do francouzské armády. O tři roky později, když byla Francie okupována Německem, jsem však dostal příležitost, abych své schopnosti kresliče využil pro francouzský odboj. Vynikal jsem v padělání podpisů a podílel jsem se také na padělání německých razítek. Svým bojem proti nepřátelským silám okupantů jsem byl uspokojen natolik, že pro mne v té době neměly komunistické názory společníků téměř žádný význam.

Zatčení

Jedenáctého listopadu 1943 svolala místní odbojová skupina demonstraci jako vzpomínku na příměří, které ukončilo první světovou válku. Motorizované francouzské hlídky však zablokovaly přístup k mostu vedoucímu k památníku obětem války a vyzvaly nás, abychom se vrátili domů. Náš průvod se ovšem rozhodl, že se místo toho vydá k jinému památníku obětem války ve středu města. Zapomněli jsme ale na jedno. Památník byl, jen co by kamenem dohodil, od kanceláří gestapa.

Naši skupinu rychle obklíčili ozbrojení vojáci, kteří nás postavili do řady ke zdi. Jak nás vojáci postrkovali, našli na zemi několik pistolí. Protože nikdo nechtěl přiznat, že mu patří, vojáci propustili pouze ženy a děti, kterým nebylo ještě sedmnáct let. A tak jsem byl ve věku osmnácti let uvězněn spolu s dalšími čtyřmi sty padesáti vězni. O několik dnů později jsme byli přesunuti do pohyblivého tábora v blízkosti Compiègne na severu Francie.

Cestou do Německa

Sedmnáctého ledna 1944 jsem přišel prvně, avšak naneštěstí ne naposledy, do styku s německými vojáky, jejichž helmy byly ozdobeny vlevo hákovým křížem a vpravo iniciálami SS (Schutzstaffel). Shromáždili stovky nás věznů a museli jsme pochodovat na železniční stanici do Compiègne. Do železničních vagónů nás doslova nakopali. Jenom v mém vagónu bylo sto dvacet pět vězňů. Tři dny a dvě noci jsme nic nejedli ani nepili. Ti, kteří byli slabší, se během několika hodin zhroutili a byli ušlapáni. O dva dny později jsme přijeli do Buchenwaldu nedaleko Výmaru, hluboko do vnitrozemí Německa.

Byl jsem dezinfikován, oholili mi hlavu a pak jsem dostal registrační číslo 41 101 a označení „komunistický terorista“. Během karantény jsem se seznámil s dominikánským knězem Michelem Riquetem, který se po válce proslavil svými kázáními v pařížské katedrále Notre Dame. Spolu s dalšími mladými muži v mém věku jsme se ho ptali, proč Bůh připouští takové hrůzy. Odpověděl: „Musíme projít velkým utrpením, abychom si zasloužili dostat se do nebe.“

Každodenní život

Obyvatelé všech jedenašedesáti bloků museli vstávat kolem půl páté ráno. Vycházeli jsme svlečeni do půl těla, a často jsme museli rozbít na vodě led, abychom se mohli umýt. Ať nemocný, nebo zdravý, každý musel uposlechnout. Pak přišlo na řadu přidělování chleba — 200–300 gramů na den. Chleba, který neměl žádnou chuť, s plátkem margarínu a něčím, co vzdáleně připomínalo džem. V půl šesté ráno všechny nahnali na nástup. Jaký to byl hrozný zážitek, vynášet z bloků ty, kteří v noci zemřeli! Štiplavý zápach kouře ze spalovaných mrtvol nám připomínal naše společníky. Zmocňovaly se nás pocity hnusu, zoufalství a nenávisti, protože jsme věděli, že snadno můžeme skončit stejně.

Moje práce v komandu BAU II spočívala v kopání jam, jež nesloužily žádnému účelu. Jakmile byla dvoumetrová jáma vykopaná, museli jsme ji zrovna tak pečlivě zasypat. Práce začínala v šest hodin ráno, v poledne byla půlhodinová přestávka a po ní jsme pokračovali v práci až do sedmi do večera. Často se zdálo, že večerní nástup nikdy neskončí. Kdykoli došlo na ruské frontě k těžkým ztrátám na německé straně, bylo možné, že potrvá až do půlnoci.

Odlišná skupina

Každého, kdo by se pokusil uprchnout z tábora, by snadno rozpoznali, protože jsme všichni měli nestejnoměrný sestřih. Vlasy jsme měli ostříhány tak, že jsme měli vyholený či hodně nakrátko sestříhaný pás uprostřed nebo po stranách. Někteří vězni však byli ostříháni normálně. Kdo to byl? Představený našeho bloku naši zvědavost uspokojil. „Jsou to Bibelforscher (badatelé Bible),“ odpověděl. „Co ale dělají badatelé Bible v koncentračním táboře?“ podivil jsem se. „Jsou tady proto, že uctívají Jehovu,“ dozvěděl jsem se. Jehova. Bylo to poprvé, kdy jsem slyšel Boží jméno.

Postupně jsem se o badatelích Bible dozvěděl trochu víc. Většinou to byli Němci. Někteří z nich byli v koncentračních táborech již od poloviny třicátých let, protože odmítli poslouchat Hitlera. Mohli tehdy svobodně odejít, oni však odmítli kapitulovat. SS je používalo jako své osobní holiče a byly jim přidělovány zvláštní úkoly vyžadující spolehlivé pracovníky, například v administrativě. Nejvíce nás překvapovalo, jak jsou vyrovnaní, že nemají naprosto žádnou nenávist nebo ducha protestu a pomsty. Nemohl jsem to pochopit. Naneštěstí jsem v té době ještě neuměl německy natolik, abych s nimi mohl hovořit.

Vlak smrti

Jak spojenci postupovali, byli vězni posíláni do táborů ležících hlouběji ve vnitrozemí. Ty však byly brzy hrozně přeplněné. Ráno 6. dubna 1945 nás SS vybralo 5 000 a přinutilo nás k devítikilometrovému pochodu do Výmaru. Ti, kteří nestačili držet krok, byli chladnokrevně zastřeleni do zátylku. Když jsme konečně dorazili na výmarské nádraží, vydrápali jsme se do otevřených nákladních vagónů a vlak se rozjel. Po dvacet dnů bloudil Německem od jednoho nádraží ke druhému a potom se dostal do Československa.

Jednoho rána byla část našeho vlaku odstavena na vedlejší kolej. Vojáci odjistili samopaly, otevřeli vrata nákladních vozů a povraždili uvnitř všechny ruské vězně. Z jakého důvodu? Asi deset vězňů zabilo své strážné a v noci uprchli. Ještě dnes mám stále před očima krev, jak protéká podlahou vozu na koleje.

Nakonec vlak přijel do Dachau, kde nás o dva dny později osvobodila americká armáda. Během celé dvacetidenní cesty bylo naší jedinou stravou několik syrových brambor a trocha vody. Na začátku nás bylo pět tisíc, přežilo nás však pouze osm set. Mnoho dalších zemřelo v následujících dnech. A já — většinu cesty jsem strávil tak, že jsem seděl na mrtvole.

Nový směr

V Buchenwaldu jsem byl v úzkém spojení s mnoha členy francouzské komunistické strany, včetně těch významných, a tak jsem se po osvobození domníval, že není nic přirozenějšího než aktivně podporovat komunistickou stranu. Stal jsem se asistentem tajemníka místní organizace v Grenoblu a byl jsem povzbuzován, abych v Paříži absolvoval školení pro vedoucí činitele.

Brzy jsem však prožil zklamání. Jedenáctého listopadu 1945 jsme byli pozváni na přehlídku do Paříže. Soudruh, který měl naši skupinu na starosti, přijal určitou částku peněz na naše ubytování, avšak nezdálo se, že je ochotný ji v náš prospěch použít. Museli jsme mu připomenout zásady poctivosti a přátelství, o nichž jsme se domnívali, že nás spojují. Postupně jsem si také uvědomoval, že mnoho těchto význačných mužů, které jsem znal, jednoduše nezná řešení světových problémů. Mimoto, většinou to byli ateisté, zatímco já věřil v Boha.

Později jsem se přestěhoval do Lyonu, kde jsem dále pracoval jako kreslič. V roce 1954 mě navštívily dvě svědkyně Jehovovy a předplatil jsem si časopis Probuďte se! Za dva dny mě s jednou z žen, které zaklepaly na moje dveře, přišel navštívit nějaký muž. Moje žena a já jsme si najednou uvědomili, že se oba zajímáme o duchovní věci.

Během rozhovoru, který následoval, jsem si vzpomněl na Bibelforscher v Buchenwaldu, kteří se tak věrně drželi své víry. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že tito „bíblforšeři“ a svědkové Jehovovi jsou titíž lidé. Díky biblickému studiu jsme se spolu s manželkou postavili na stranu Jehovy a v dubnu 1955 jsme byli pokřtěni.

Vzpomínám si na to, jako by se to stalo včera. Nelituji svých minulých tvrdých zkoušek. Posílily mě a pomohly mi, abych poznal, že tyto světové vlády nemají co nabídnout. A i když osobní zážitky mohou druhým pomoci pouze do jisté míry, byl bych rád, kdyby ty moje pomohly dnešním mladým lidem alespoň v tom, že by prohlédli podvod tohoto světa, a proto hledali dobré, ryzí hodnoty pravého křesťanství, jež učil Ježíš.

Dnes je utrpení a nespravedlnost součástí každodenního života. Stejně jako Bibelforscher v koncentračním táboře, i já se těším na budoucí lepší svět, v němž bude namísto násilí a fanatického idealismu převládat bratrská láska a spravedlnost. Mezitím se snažím sloužit Bohu a Kristu, jak nejlépe mohu, jako sborový starší se svou manželkou, dětmi a vnoučaty. (Žalm 112:7, 8) — Vyprávěl René Séglat.

[Obrázky na straně 28]

Nahoře: Nástup v táboře

Vlevo: Vstupní brána do Buchenwaldu. Na nápisu čteme: „Každému, co mu patří“

[Obrázky na straně 29]

Nahoře: Krematorium v Buchenwaldu

Vlevo: Šestnáct vězňů v každé řadě