Skutečně lidstvo potřebuje mesiáše?

„SVĚT POTŘEBUJE MESIÁŠE, ŘÍKÁ FUNKCIONÁŘ“

Tento nadpis se v roce 1980 objevil v kanadském listu The Financial Post, který vychází v Torontu. Citovaným funkcionářem byl Aurelio Peccei, prezident a zakladatel známého sdružení odborníků nazvaného Římský klub. Podle listu The Financial Post zastával Peccei názor, že „nějaký charismatický vůdce — vědecký, politický nebo náboženský — by byl pro svět jedinou záchranou ze sociálních a ekonomických převratů, které hrozí zničit civilizaci“. Co si o tom myslíte vy? Je tento svět skutečně v tak tísnivé situaci, že lidstvo potřebuje nějakého mesiáše? Uvažujme jen o jednom z problémů, které postihují tento svět — o hladu.

DVĚ velké hnědé oči na vás upřeně hledí z obrázku v novinách nebo časopisu. Jsou to oči dítěte, děvčátka ani ne pětiletého. Ale tyto oči ve vás nevzbuzují úsměv. Není v nich dětský jas, pocit radostného údivu ani nevinná důvěřivost. Místo toho jsou zaražené, plné bolesti, beznadějného hladu, nechápavé úzkosti. To dítě nemá co jíst. Bolest a hlad je vše, co kdy poznalo.

Jako mnozí jiní lidé, ani vy se možná nedíváte na takové obrázky rádi, a proto rychle stránku obrátíte. Ne, že by vám to bylo lhostejné, ale cítíte se bezmocní, protože tušíte, že pro toto děvčátko je už příliš pozdě. Vyhublé údy a nafouklé bříško jsou známky toho, že její tělo již začalo stravovat samo sebe. V době, kdy vidíte její obrázek, je pravděpodobně mrtvá. Navíc víte, že zdaleka není jediným případem.

Jak rozsáhlý je tento problém? Nuže, umíte si představit 14 miliónů dětí? Většina z nás to nedokáže; takový počet je pro naši obrazotvornost prostě příliš vysoký. Představme si tedy stadión, který pojme 40 000 lidí a nyní je celý zaplněn dětmi — všechny řady a sedadla, moře tváří. I to je těžké si představit. A přesto by bylo třeba 350 takových stadiónů plných dětí, aby součet byl 14 miliónů. To je podle UNICEF (Dětského fondu Organizace spojených národů) děsivý počet dětí mladších pěti let, které každý rok umírají v rozvojových zemích na podvýživu a nemoci, jimž lze snadno předcházet. To znamená, že každý den umírá téměř tolik dětí, že by zaplnily jeden stadión! Když k tomu připočítáme počet hladovějících dospělých, je to na celém světě celkem asi miliarda lidí, kteří trpí chronickou podvýživou.

Proč takový hlad?

Tato planeta v současné době plodí více potravy, než lidé spotřebují, a má schopnost plodit více. A přesto každou minutu umírá 26 dětí na podvýživu a na nemoci. Během téže minuty se na světě vydají asi 2 000 000 dolarů na válečné přípravy. Umíte si představit, co by se za všechny tyto peníze — anebo jen za pouhý zlomek z nich — dalo udělat pro těchto 26 dětí?

Je jisté, že vinu za hlad na světě nelze jednoduše svalovat na nedostatek potravy či peněz. Problém je mnohem hlubší. Argentinský profesor Jorge E. Hardoy se vyjádřil, že „svět jako celek je chronicky neschopný dělit se o komfort, energii, čas, prostředky a poznání s těmi, kteří tyto věci potřebují více“. Ano, problém nespočívá v hmotných prostředcích člověka, ale v samotném člověku. Zdá se, že chamtivost a sobectví jsou síly, které ovládají lidskou společnost. Nejbohatší pětina zemské populace má k dispozici asi 60krát více zboží a služeb než nejchudší pětina.

Je pravda, že někteří lidé se upřímně snaží dát hladovějícím potravu, ale většinu jejich úsilí ochromují faktory, které nemohou ovlivnit. Hlad často postihuje země, které jsou rozervané občanskou válkou nebo povstáním, a není výjimkou, když nepřátelské ozbrojené síly brání tomu, aby se pomoc se zásobami nedostala k potřebným. Obě strany se obávají, že když připustí, aby se potraviny dostaly k hladovějícím civilistům v nepřátelském území, budou živit své nepřátele. Vlády samotné se nezdráhají použít vyhladovění jako politickou zbraň.

Řešení neexistuje?

Problém hladovějících miliónů naneštěstí není jedinou krizí, která dnes postihuje lidstvo. Nespoutané ničení a otravování životního prostředí, nepomíjející soužení v podobě válek, které pohlcují milióny životů, epidemie násilných zločinů, jež všude plodí strach a nedůvěru, a neustále degenerující morální klima, které je zřejmě kořenem mnoha z těchto problémů — všechny tyto celosvětové krize jdou spolu jakoby ruku v ruce a potvrzují tutéž tvrdou pravdu: člověk si není schopen sám úspěšně vládnout.

Nepochybně proto se mnozí lidé vzdali naděje na nějaké řešení světových problémů. Jiní smýšlejí jako Aurelio Peccei, italský učenec, o němž byla zmínka v úvodu. Má-li být nějaké řešení, uvažují, musí přijít z jakéhosi neobyčejného — možná dokonce nadpřirozeného — zdroje. Pojetí mesiáše proto působí přitažlivě. Ale je realistické doufat v nějakého mesiáše? Anebo je taková naděje jenom toužebným přáním?

[Podpisek obrázku na straně 2]

Fotografie na obálce: Nahoře: Foto U.S. Naval Observatory; Dole: Foto NASA

[Podpisek obrázku na straně 3]

Foto WHO, P. Almasy

[Podpisek obrázku na straně 4]

Foto WHO, P. Almasy

Foto U.S. Navy