Odpovíš, když někdo volá?
VYPRÁVÍ ŠINIČI TOHARA
V RANÉM období svého života jsem k Bohu nevolal, ani jsem u něho nehledal vedení. Moji prarodiče se vystěhovali z Japonska na Havaj, a rodiče byli buddhisté. Ve své víře nebyli moc aktivní, a proto jsem během dospívání o Bohu příliš neuvažoval.
Pak jsem se učil o evoluci a dospěl jsem k názoru, že je pošetilé věřit v Boha. Avšak jak jsem se ve škole vzdělával, seznámil jsem se při hodinách přírodních věd s astronomií, fyzikou a biologií. V noci jsem hledíval k nebi a podivoval se, jak se tam všechny ty hvězdy dostaly. Slabý hlas v mém nitru se začal ptát: ‚Existuje snad Bůh, který ovládá všechny tyto věci?‘ Pocítil jsem, že tam Někdo musí být. Mé srdce začínalo volat: ‚Kdo je tento Bůh?‘
Po ukončení střední školy jsem pracoval jako mechanik ve výrobně saké a připadalo mi, že mě moje práce hodně omezuje. Neměl jsem čas rozjímat o otázce týkající se Boha. Brzy jsem se seznámil s Masako, která se v roce 1937 stala mou manželkou, a nakonec jsme byli obšťastněni třemi dětmi. Masako se prokázala jako věrná družka a tvrdě pracující matka.
Nyní jsem měl rodinu, a proto jsem vážně přemýšlel o naší budoucnosti. Opět jsem vycházel ven a hleděl ke hvězdám. Byl jsem přesvědčen, že Bůh existuje. Nevěděl jsem, jaký je to Bůh, ale přesto jsem k němu začal volat. Znovu a znovu jsem ho prosil: ‚Jsi-li tam někde, prosím, pomoz mé rodině najít cestu, po které bychom mohli šťastně jít.‘
Mé volání bylo konečně vyslyšeno
Od svatby jsme stále žili u mých rodičů, ale v roce 1941 jsme začali žít samostatně v Hilu na ostrově Hawaii. Těsně potom, co jsme se zabydleli v našem novém domově, zaútočili Japonci 7. prosince 1941 na Pearl Harbor. Byla to doba napětí a každý si dělal starosti o to, jaká bude budoucnost.
Měsíc po útoku na Pearl Harbor jsem leštil auto, když ke mně přistoupil nějaký muž a nabídl mi knihu nazvanou Děti. Představil se jako Ralph Garoutte, služebník patřící ke svědkům Jehovovým. Tomu, co říkal, jsem nerozuměl, ale protože jsem se o Boha zajímal, knihu jsem přijal. Další týden se Ralph vrátil a nabídl mi domácí studium Bible. O Bibli jsem sice již slyšel, ale tohle bylo poprvé, co jsem ji skutečně viděl. Studium Bible jsem přijal a moje manželka a její mladší sestra se připojily.
Pravda o tom, že Bible je Boží slovo, na mě skutečně zapůsobila. (2. Timoteovi 3:16, 17) Ještě podivuhodnější bylo, že Jehova má určité předsevzetí. On byl ten Stvořitel, kterého jsem hledal! (Izajáš 45:18) Nadchlo nás, když jsme se dozvěděli, že původní ráj, který byl ztracen, se má obnovit přímo zde na zemi a my můžeme být jeho součástí. (Zjevení 21:1–4) To byla odpověď na mé volání k Bohu!
O těchto nově nalezených pravdách jsme mluvili doslova s každým. Moji rodiče si mysleli, že jsme se zbláznili, ale to nás neodradilo. Po třech měsících intenzívního biblického studia jsme 19. dubna 1942 společně s manželkou symbolizovali křtem svou oddanost našemu Bohu, Jehovovi. Spolu s námi byli zároveň pokřtěni Masačina mladší sestra Joši a její manžel Jerry, který se již také připojil k našemu studiu Bible. Naše poznání Svatých Písem bylo jen omezené, ale stačilo, aby v nás podněcovalo touhu sloužit Bohu.
Zatímco ještě zuřila druhá světová válka, domníval jsem se, že konec tohoto systému je velmi blízko, a s manželkou jsme cítili, jak je potřebné na to lidi upozorňovat. Manželé Garouttovi nám v tom byli příkladem. Ralph s manželkou sloužili jako průkopníci, služebníci plným časem mezi svědky Jehovovými. Porovnával jsem naši situaci s podmínkami Ralpha. Měl manželku a čtyři děti. Já měl manželku a pouze tři děti. Jestliže to mohl dělat on, měl bych toho být schopen i já. Měsíc po křtu jsme se tedy přihlásili do průkopnické služby.
Ještě předtím, než jsem byl schválen jako průkopník, jsem se zbavil všech nepodstatných věcí, včetně havajské kytary, saxofonu a houslí. Měl jsem velké nadšení pro hudbu, ale odložil jsem všechno, kromě malé harmoniky. Práce ve výrobně saké se mi už nezdála lákavá. (Filipanům 3:8) Postavil jsem přívěs a čekal jsem, zda Jehova vyslyší mé prosby, aby nás použil. Nemusel jsem čekat dlouho. Jako průkopníci jsme byli schváleni od 1. června 1942. Vstoupili jsme hned do celodobé služby pro Jehovu a svého rozhodnutí jsme nikdy nelitovali.
Průkopnická služba na ostrově Hawaii
Společně s manželi Garouttovými jsme propracovávali Hawaii, Velký ostrov, včetně oblasti Kona, která je proslulá kávou, a oblasti Kau. Tehdy jsme pracovali s gramofonem. Byl dost těžký, ale byli jsme dosud mladí a silní. S gramofonem v jedné ruce a s taškou knih v druhé jsme se tedy pouštěli po všech možných cestách, které by nás mohly přivést ke slyšícím uším na kávovníkových polích, v osadách a kdekoli jinde. Když jsme propracovali celý ostrov, byli jsme přiděleni do oblasti Kohala na Velkém ostrově. Kohala byla malá osada, jejíž obyvatelé se zabývali pěstováním cukrové třtiny. Žili zde Číňané, Filipínci, Havajci, Japonci, Kavkazané a Portugalci. Každá skupina měla své zvyky, názory, postoje a náboženství.
Jakmile jsem začal sloužit jako průkopník, nikdy už jsem znovu nepřijal světské zaměstnání. Jistý čas jsme žili z mých úspor, a když vyvstala potřeba, chodil jsem s oštěpem na ryby. Kupodivu jsem domů vždy přišel s nějakými rybami. Sbírali jsme planou zeleninu a byliny rostoucí u cesty a zdobili jsme si jimi jídlo při večeři. Z pozinkovaného plechu jsem vyrobil pečicí troubu a Masako se naučila péci chléb. Byl to nejlepší chléb, jaký jsem kdy jedl.
Když jsme v roce 1943 jeli do Honolulu na křesťanský sjezd, Donald Haslett, který byl tehdy dozorcem odbočky na Havaji, nás pozval, abychom se tam přestěhovali a bydleli v malém bytě postaveném nad garáží Společnosti Strážná věž. Byl jsem přidělen jako správce majetku odbočky a dalších pět let jsem se těšil z průkopnické služby na tomto místě.
Nečekané pozvání
V roce 1943 jsme se doslechli, že Společnost zřídila školu, která má vychovávat misionáře pro službu v zahraničí. Jak rádi bychom se jí zúčastnili! Ale rodiny s dětmi pozvání nedostávaly, a proto jsme na to už dále nemysleli. V roce 1947 nám však bratr Haslett řekl, že Společnost chce vědět, zda by někteří Havajci byli ochotní ujmout se zahraniční služby v Japonsku. Zeptal se nás, co si o tom myslíme, a já jsem podobně jako Izajáš řekl: „Pošli mě.“ (Izajáš 6:8) Manželka byla stejného mínění. S odpovědí na Jehovovu výzvu jsme neváhali.
Byli jsme tedy pozváni k účasti na Biblické škole Strážné věže Gilead, abychom byli vyškoleni jako misionáři. Pozvání se týkalo i našich tří malých dětí. Bylo pozváno také pět dalších, Donald a Mabel Haslettovi, Jerry a Joši Tomovi a Elsie Tanigawová, a cestu do New Yorku jsme podnikli společně v zimě roku 1948.
Napříč pevninou jsme cestovali autobusem. Po třech dnech jsme byli všichni unavení a bratr Haslett navrhl, abychom udělali přestávku a zůstali přes noc v nějakém hotelu. Když jsme vystupovali z autobusu, přiblížil se k nám jistý muž a křičel: „Japončíci! Jdu si domů pro pušku a postřílím je!“
„To nejsou Japonci,“ řekl bratr Haslett. „Jsou to Havajci. Cožpak nevidíte ten rozdíl?“ Jeho pohotová poznámka nás zachránila.
Patřili jsme tedy skutečně k 11. třídě Gileadu? Připadalo nám to jako nádherný sen. Ale byla to skutečnost, která se nám brzy vtiskla do mysli. Tehdejší prezident Společnosti Strážná věž, Nathan H. Knorr, vybral 25 studentů z naší třídy ke školení pro eventuální misionářskou službu v Japonsku. Měl jsem japonské předky a trochu jsem mluvil japonsky, a proto jsem dostal za úkol učit jazyk v této skupině studentů. V japonštině jsem nebyl nijak zběhlý, a nebylo to snadné; ale nějak jsme to všichni přežili.
V té době bylo našemu synu Loyovi deset let a dcerám Thelmě a Sally bylo osm a šest. Co dělali, když jsme byli ve škole? Šli také do školy! Ráno nastoupili do autobusu a později je autobus přivezl zpět domů. Po návratu ze školy Loy pracoval s bratry na farmě Společnosti a Thelma se Sally skládaly v prádelně kapesníky.
V mysli se připravujeme na neznámé prostředí
Gilead jsme absolvovali 1. srpna 1948 a moc jsme si přáli dostat se na působiště, které nám bylo přiděleno. Bratr Haslett jel před námi, aby misionářům našel místo k bydlení. Nakonec nalezl jeden dvoupatrový dům v Tokiu a 20. srpna 1949 naše rodina odcestovala do budoucího domova.
Než jsme dorazili do Japonska, často jsem o této orientální zemi přemýšlel. Uvažoval jsem o oddanosti japonských lidí k jejich lidským pánům a k císaři. Mnoho Japonců položilo život za tyto lidské panovníky. Ve druhé světové válce piloti kamikadze umírali za císaře, když směřovali své letouny na lodní komíny nepřátelských válečných lodí. Vzpomínám, jak jsem se zamýšlel — jsou-li japonští lidé tak věrní lidským pánům, co asi udělají, jestliže naleznou pravého Pána, Jehovu?
Když jsme dorazili do Japonska, bylo v celé zemi jen sedm misionářů a hrstka zvěstovatelů. Všichni jsme se pustili do práce a já jsem se snažil zlepšit ve znalosti jazyka a podařilo se mi zahájit biblická studia s mnoha lidmi, kteří ze srdce volali k Bohu. Mnozí z těchto raných studentů Bible věrně vytrvávají až do dneška.
Misionářská služba s našimi dětmi
Jak jsme mohli zvládnout misionářskou službu se třemi malými dětmi, o něž jsme se museli starat? Byla za tím vším Jehovova moc. Od Společnosti jsme dostávali malý příspěvek a Masako dětem šila oblečení. Kromě toho nám do jisté míry pomáhali moji rodiče.
Loy po ukončení základní školy sloužil nějaký čas v japonské odbočce Biblické a traktátní společnosti Strážná věž. Kvůli zdravotním potížím se však rozhodl, že se vrátí na Havaj a bude se léčit. Spolu se svou manželkou nyní věrně slouží Jehovovi v Kalifornii. Jeho manželství nás obšťastnilo čtyřmi věrnými vnoučaty. Všichni jsou pokřtěni a jeden vnuk slouží společně se svou manželkou v brooklynském betelu, světovém ústředí svědků Jehovových.
Když mé dcery Thelma a Sally dospěly, obdržely status misionářek. Thelma v současné době slouží jako misionářka v městě Toyama. Sally se vdala za misionáře, bratra Rona Trosta, a přes 25 let slouží společně v Japonsku jako misionáři a cestující služebníci.
Ze severu na jih
Po dvou letech strávených v Tokiu jsme byli na dva roky vysláni do Ósaky. Další přidělení nás vedlo na sever do Sendai, kde jsme sloužili asi šest let. Roky prožité v Sendai nás připravily na přidělení do nejsevernějšího ostrova Japonska, Hokkaidó. Právě na ostrově Hokkaidó naše dcery obdržely misionářský status. A zde jsme si také museli zvykat na nízké zimní teploty, které někdy klesly pod nulu. Po tropické Havaji to byla pořádná změna!
Pak mi jednoho dne v uších zazněla nová výzva, a to v podobě dopisu od Společnosti. Byl jsem požádán, abych otevřel kancelář odbočky na ostrovech Okinawa, které byly stále pod dohledem USA. Stěhování z chladného severního konce Japonska do nyní nejjižnější japonské prefektury bude náročným úkolem. Co bych měl dělat? I když jsem měl pocit, že na to nebudu stačit, v listopadu 1965 jsem dorazil na Okinawu, doprovázen jako vždy svou věrnou manželkou. Bude život na Okinawě stejný jako život v Japonsku? Jaká je tu kultura? Budou lidé reagovat na Jehovovo poselství záchrany?
Když jsme na Okinawu přijeli, bylo zde méně než 200 zvěstovatelů. Nyní jich tady je více než 2 000. Zpočátku jsem pracoval jako krajský dozorce i jako dozorce odbočky. Cestování po ostrovech mi pomohlo vybudovat si s místními bratry úzký vztah a považuji za přednost, že jsem jim sloužil.
Bez problémů?
Naše misionářská dráha zdaleka nebyla bez problémů. Během dovolené ve Spojených státech v roce 1968 Masako onemocněla a musela být operována. Byl jí odstraněn nádor ze střev a pak se pozoruhodně zotavila. Neměli jsme zdravotní pojištění a znepokojovalo nás, že se třeba nebudeme moci vrátit ke svému přidělení. Ale k našemu velkému překvapení se přátelé ve víře o všechno postarali.
Pokud jde o mě, žiji nyní s potížemi, které jsou obvyklé u diabetiků. Nejsem sice slepý, ale mám vážně poškozený zrak. Díky Jehovově milující laskavosti však mohu pravidelně přijímat duchovní výživu, protože poslouchám magnetofonové nahrávky Strážné věže a Probuďte se! Bratři a sestry ve víře mi také pomáhají, když mi předčítají různé materiály.
Jak bych mohl i nadále přednášet veřejné proslovy, když mám poškozený zrak? Proslovy jsem si nejprve nahrával na pásek, nechával je přehrát prostřednictvím zvukového zařízení a dělal jsem přitom gesta. Na podnět dcery jsem však udělal zlepšení. Nyní si provedu nahrávku malým magnetofonem a přednáším se sluchátky, s jejichž pomocí slyším předem nahraný proslov.
Kdykoli jsme se potýkali se skutečnými problémy, nikdy jsme neopomněli vzývat Jehovu. Požehnání, které plynulo z toho, jak Jehova problémy vyřešil, se nakonec vždy zdálo být hojnější, než jak se předtím jevily samotné problémy. Svou vděčnost dáme najevo jedině tím, že budeme pokračovat v jeho službě.
Po 23 letech na Okinawě jsme byli opět přiděleni do téhož zeměpisného místa, v kterém jsme sloužili, když jsme poprvé přišli do Japonska. Hlavní kancelář Společnosti a její největší misionářský domov jsou na původním pozemku někdejší dvoupatrové budovy v Tokiu, kterou před mnoha lety zakoupil bratr Haslett.
Kromě Masako a mne slouží nyní v Japonsku jako misionáři jedenáct našich příbuzných. Všichni považují za velkou přednost, že vidí růst, který Jehova působí v této zemi, kde převládá buddhistická a šintoistická kultura. Dílo v Japonsku mělo malé počátky, ale Jehovova moc vytvořila „národ“ čítající více než 167 000 zvěstovatelů dobré zprávy. — Izajáš 60:22.
Volal jsem k Bohu a on mě vyslyšel. Pozval mě a já odpověděl kladně. Spolu s manželkou cítíme, že jsme udělali pouze to, co jsme měli udělat. A co ty? Když tě Stvořitel volá, odpovíš?
[Obrázek na straně 28]
Manželé Toharovi se svými průkopnickými partnery na Hawaii v roce 1942
[Obrázek na straně 29]
Děti manželů Toharových v Gileadu v roce 1948
[Obrázek na straně 31]
Šiniči a Masako Toharovi jsou již 43 let v misionářské práci, šťastní, že odpověděli na zavolání