Od uctívání císaře k uctívání pravému

VYPRÁVÍ ISAMU SUGIURA

V roce 1945 sice bylo zřejmé, že Japonsko druhou světovou válku prohrává, ale my jsme byli přesvědčeni, že zavane kamikadze („božský vítr“) a nepřítele porazí. Kamikadze byly bouře, které v letech 1274 a 1281 dvakrát poničily velkou část válečných flotil Mongolů, a ti proto museli ustoupit, ačkoli již útočili na japonské pobřeží.

KDYŽ tedy 15. srpna 1945 císař Hirohito národu oznámil, že se Japonsko vzdalo Spojencům, naděje, které chovalo sto milionů lidí oddaných císařovi, se zhroutily. Chodil jsem tehdy do školy a ve svých nadějích jsem byl zklamán také. ‚Jestliže není živým Bohem císař, kdo jím potom je?‘ říkával jsem si. ‚Komu mám věřit?‘

Ve skutečnosti se však díky tomu, že Japonsko bylo ve druhé světové válce poraženo, otevřela pro mě i pro tisíce jiných Japonců cesta k tomu, abychom se dozvěděli o pravém Bohu, Jehovovi. Budu vám vyprávět, jaké změny to pro mě znamenalo, ale nejdříve vás seznámím s náboženstvím, v němž jsem byl vychován.

Náboženské vlivy v mém dětství

Narodil jsem se 16. června 1932 ve městě Nagoja jako nejmladší ze čtyř chlapců. Otec pracoval jako městský zeměměřič. Matka byla velmi zbožná, věřila v učení šintoistické sekty tenrikjo a můj nejstarší bratr dostal náboženské vzdělání, aby mohl tenrikjo vyučovat. Maminka a já jsme k sobě navzájem měli velmi důvěrný vztah a maminka mě brávala s sebou na místo, kde se scházeli k uctívání.

Učil jsem se, že mám sklonit hlavu a modlit se. Náboženství tenrikjo učilo víře ve stvořitele, který se jmenuje Tenri O no Mikoto, a také víře v deset nižších bohů. Členové tohoto náboženství prováděli uzdravování vírou a zdůrazňovali, že je třeba sloužit druhým lidem a šířit učení svého náboženství.

Jako chlapec jsem byl hodně zvídavý. Obdivoval jsem měsíc a nespočetné hvězdy na noční obloze a byl bych rád věděl, jak daleko asi sahá prostor nad oblohou. Na záhonku za naším domem jsem pěstoval lilek a okurky a s velkým zaujetím jsem sledoval, jak rostou. Pozorovaním přírody se posilovala má víra v Boha.

Válečná léta

V letech 1939 až 1945, za druhé světové války, jsem chodil do základní školy. Při vyučování se zdůrazňovalo uctívání císaře, jež bylo důležitou součástí šintoismu. Byli jsme poučováni o šušin, a k tomu patřil morální výcvik, který měl nacionalistický a militaristický ráz. K životu ve škole patřil obřad zdravení vlajky, zpěv státní hymny, studium císařských výnosů o vzdělání a rovněž vzdávání pocty fotografii císaře.

Chodili jsme také do místní šintoistické svatyně a prosili jsme Boha, aby císařské vojsko zvítězilo. Dva z mých tělesných bratrů sloužili v armádě. Byly mi vštípeny nacionalistické a náboženské názory, a kdykoli jsem slyšel o úspěchu japonské armády, velmi jsem se radoval.

Nagoja byla střediskem japonského leteckého průmyslu, a proto byla významným cílem těžkých náletů letectva Spojených států. Ve dne přilétaly nad město formace bombardérů B-29, obřích létajících pevností, a z výšky asi 9 000 metrů zasypávaly obrovským množstvím bomb továrenské čtvrti. V noci někdy světlomety odhalily bombardéry ve výšce pouhých 1 300 metrů. Při náletech byly často shazovány zápalné bomby, a to, co se pak dělo v obytných čtvrtích, bylo úděsné. V posledních devíti měsících války zažila jen samotná Nagoja 54 náletů, které přinesly mnoho utrpení a vyžádaly si přes 7 700 obětí.

Tehdy již začalo být z válečných lodí ostřelováno deset pobřežních měst a lidé mluvili o tom, že by se americká vojska mohla vylodit u Tokia. Ženy a chlapci dostávali výcvik, aby uměli zacházet s bambusovými kopími a hájit tak svou zemi. Naším heslem bylo „Ičioku Sougjokusai“, což znamená: „Nevzdáme se, i kdyby nás mělo zemřít 100 milionů“.

Dne 7. srpna 1945 se v novinách objevil titulek: „Na Hirošimu svržena bomba nového typu.“ Za dva dny nato byla další taková bomba svržena na Nagasaki. Byly to atomové bomby, a později jsme se dozvěděli, že si dohromady vyžádaly přes 300 000 životů. Patnáctého srpna, když jsme právě ukončili cvičný pochod s dřevěnými zbraněmi, jsme uslyšeli císařovu řeč, v níž císař oznámil, že se Japonsko vzdává. Do té doby jsme byli přesvědčeni, že zvítězíme, ale nyní jsme byli zdrceni.

Svítá nová naděje

Americká vojska začala okupovat zemi a my jsme se pomalu začali smiřovat se skutečností, že válku vyhrály Spojené státy. V Japonsku byla nastolena demokracie a byla uvedena v platnost nová ústava, která zaručovala svobodu uctívání. Životní podmínky byly tvrdé, jídla bylo málo, a v roce 1946 můj otec zemřel na následky podvýživy.

Mezitím se na škole, do které jsem chodil, začala vyučovat angličtina, a rozhlasová stanice NHK začala vysílat program anglické konverzace. Tento populární program jsem denně s učebnicí v ruce sledoval pět let. Začal jsem snít o tom, že jednoho dne odjedu do Spojených států. Šintoistickým i buddhistickým náboženstvím jsem byl zklamán, a proto jsem začal uvažovat o tom, že by se možná pravda o Bohu dala najít v západních náboženstvích.

Začátkem dubna 1951 jsem se setkal s Grace Gregoryovou, misionářkou Watch Tower Society. Stála před nagojským vlakovým nádražím a nabízela anglickou Strážnou věž a japonskou brožuru pojednávající o biblickém námětu. To, jak pokorně dělala tuto práci, na mě zapůsobilo. Obě publikace jsem si vzal, a když mi nabídla biblické studium, ochotně jsem její nabídku přijal. Slíbil jsem, že k ní za několik dnů přijdu na biblické studium.

Posadil jsem se ve vlaku a začal jsem číst Strážnou věž. První slovo v úvodním článku, „Jehova“, mě upoutalo. To jméno jsem ještě nikdy neslyšel. Nečekal jsem, že v malém anglicko-japonském slovníčku, který jsem si nosil s sebou, toto jméno najdu, ale bylo tam! „Jehova . . ., Bůh Bible.“ Nyní jsem se začal dozvídat o křesťanském Bohu!

Když jsem byl poprvé na návštěvě v misionářském domově, zaslechl jsem, že za několik týdnů má mít biblickou přednášku Nathan H. Knorr, tehdejší prezident Watch Tower Bible and Tract Society. Byl se svým tajemníkem, Miltonem Henschelem, na návštěvě v Japonsku a měl přijet do Nagoje. O Bibli jsem toho sice mnoho nevěděl, ale přednáška se mi velmi líbila, a také společnost misionářů a jiných lidí, kteří se přednášky účastnili.

Asi po dvou měsících studia s Grace jsem již znal základní pravdy o Jehovovi, Ježíši Kristu, o výkupném, o Satanu Ďáblovi, Armagedonu a o pozemském ráji. Dobrá zpráva o Království byla přesně tím poselstvím, které jsem hledal. Jakmile jsem začal studovat, začal jsem se také účastnit sborových shromáždění. Měl jsem velice rád přátelskou atmosféru těchto setkání, při nichž se k nám, Japoncům, misionáři chovali bez jakýchkoli předsudků a seděli společně s námi na tatami (tkaných slaměných rohožích).

V říjnu 1951 se v Osace ve veřejném sále Nakanošima konal první krajský sjezd v Japonsku. V celém Japonsku tehdy nebylo ani 300 svědků, ale sjezdu se účastnilo kolem 300 osob, včetně asi 50 misionářů. Dokonce i já jsem měl malý podíl na programu. To, co jsem viděl a slyšel, na mne tak zapůsobilo, že jsem se v srdci pevně rozhodl sloužit Jehovovi po celý svůj život. Příští den jsem byl pokřtěn ve vlažné vodě v nedalekých veřejných lázních.

Radostná průkopnická služba

Chtěl jsem se stát průkopníkem — tak jsou mezi svědky Jehovovými označováni celodobí kazatelé —, ale zároveň jsem cítil, že jsem povinen podporovat naši rodinu. Když jsem sebral odvahu, abych o svém přání řekl svému nadřízenému, ten k mému překvapení prohlásil: „Když vám to udělá radost, bude mi potěšením s vámi spolupracovat.“ Mohl jsem pracovat jen dva dny v týdnu, a přesto pomáhat mamince krýt náklady na domácnost. Opravdu jsem se cítil jako pták vypuštěný z klece.

Podmínky se stále zlepšovaly a 1. srpna 1954 jsem začal s průkopnickou službou, a to v obvodu za nagojským nádražím, jen několik minut chůze od místa, kde jsem se poprvé setkal s Grace. Za několik měsíců jsem byl pověřen, abych sloužil jako zvláštní průkopník v Beppu, ve městě na západním ostrově Kjúšú. Jako společník mi byl přidělen Cutomu Miura.a Tehdy nebyl na celém ostrově ani jeden sbor svědků Jehovových, ale dnes jich tam jsou stovky a jsou rozděleny do 22 krajů.

Předzvěst nového světa

V dubnu 1956 znovu navštívil Japonsko bratr Knorr a tehdy mě požádal, abych přečetl nahlas několik odstavců z anglického vydání časopisu Strážná věž. Důvod jsem neznal, ale za několik měsíců jsem dostal písemné pozvání, abych se účastnil 29. třídy misionářské školy Gilead. V listopadu toho roku jsem se tedy vydal na vzrušující cestu do Spojených států, a tím se splnil můj dlouholetý sen. Několik měsíců jsem žil a pracoval ve velké rodině betel v Brooklynu a má víra v Jehovovu viditelnou organizaci se tím posílila.

V únoru roku 1957 bratr Knorr odvezl tři z nás studentů do sídla školy Gilead v South Lansingu, na severu státu New York. Následujících pět měsíců, kdy jsem se ve škole Gilead učil z Jehovova slova a společně s ostatními studenty žil v krásném prostředí, pro mě bylo jako předzvěst pozemského ráje. Deset ze 103 studentů bylo přiděleno do Japonska, a já jsem byl mezi nimi.

Vážím si úkolů, kterými jsem byl pověřen

Když jsem se v říjnu roku 1957 vrátil do Japonska, bylo zde asi 860 svědků. Byl jsem pověřen, abych cestoval jako krajský dozorce, ale nejdříve jsem pro tuto práci dostal několikadenní školení od Adriana Thompsona v Nagoji. Můj kraj sahal od Šimizu nedaleko hory Fudži až k ostrovu Šikoku a byla v něm velká města jako Kjóto, Ósaka, Kóbe a Hirošima.

V roce 1961 jsem byl pověřen, abych sloužil jako oblastní dozorce. Při této službě jsem cestoval od ostrova Hokkaidó, který leží na severu a bývá pokrytý sněhem, až po subtropický ostrov Okinawa, a dokonce až na ostrovy Išigaki, které leží blízko Tchaj-wanu — tedy asi 3 000 kilometrů.

Potom, v roce 1963, jsem byl pozván do desetiměsíčního kursu školy Gilead v betelu v Brooklynu. Bratr Knorr tehdy zdůrazňoval, jak důležité je mít správný postoj k práci, která nám byla přidělena. Řekl, že čištění záchodů je stejně důležitý úkol jako práce v kanceláři. Řekl, že kdyby záchody nebyly čisté, působilo by to špatně na celou rodinu betel a na její činnost. Později, když k mé práci v betelu v Japonsku patřilo čištění záchodů, jsem si tu radu připomínal.

Když jsem se vrátil do Japonska, opět jsem byl pověřen, abych pracoval jako cestující dozorce. Po několika letech, v roce 1966, jsem se oženil s Junko Iwasakiovou, zvláštní průkopnicí, která sloužila ve městě Macue. Povzbuzující svatební proslov k nám pronesl tehdejší dozorce odbočky v Japonsku, Lloyd Barry. Od té doby mě Junko při mé službě cestujícího dozorce doprovázela.

V roce 1968 jsme dostali nové pověření — byl jsem totiž povolán do kanceláře odbočky v Tokiu, abych zde pracoval jako překladatel. V betelu bylo málo místa, a proto jsem dojížděl z tokijské čtvrti Sumida a Junko sloužila v místním sboru jako zvláštní průkopnice. Tehdy jsme už pro odbočku potřebovali větší prostory. Proto byl v roce 1970 zakoupen pozemek ve městě Numazu, nedaleko hory Fudži. Byla tam postavena třípatrová tiskárna a také obytná budova. Než se s touto stavbou začalo, byla v několika domech, které stály na tomto pozemku, uspořádána škola služby Království, ve které jsou školeni sboroví dozorci. Měl jsem výsadu v této škole vyučovat a Junko tehdy pro studenty připravovala jídlo. Bylo vzrušující vidět ty stovky křesťanů, kteří dostávali školení pro kazatelské dílo.

Jednou odpoledne jsem dostal naléhavý telegram. Maminka byla v nemocnici a dalo se očekávat, že již nebude dlouho žít. Nasedl jsem na expres do Nagoje a spěchal jsem do nemocnice. Maminka byla v bezvědomí. Strávil jsem noc u její postele, a k ránu zemřela. Cestou zpět do Numazu jsem se nemohl ubránit slzám při vzpomínce na to, jakými těžkými dobami v životě procházela a jak mě měla ráda. Bude-li to Jehovova vůle, při vzkříšení ji opět uvidím.

Naše rodina betel se opět rozrostla tak, že nám už prostory v Numazu nestačily. Proto byl ve městě Ebina zakoupen pozemek o rozloze 7 hektarů a v roce 1978 se začalo se stavbou nového komplexu odbočky. Všechen prostor na tomto pozemku nyní zaujímá tiskárna, obytné budovy a sjezdový sál, ve kterém je více než 2 800 míst k sezení. Začátkem letošního roku byla dokončena nejnovější přístavba, a to dvě třináctipatrové obytné budovy a jedna pětipodlažní budova, v níž je parkoviště a dílny. Naše rodina betel má nyní asi 530 členů, ale rozšířený prostor nám dovolí jich ubytovat dobře 900.

Mnoho důvodů k radosti

Je vzrušující vidět, jak se splňují biblická proroctví, ano, jak se ‚z malého stává mocný národ‘. (Izajáš 60:22) Vzpomínám si, jak se mě kdysi v roce 1951 jeden z mých bratrů zeptal: „Kolik je v Japonsku svědků Jehovových?“

„Asi 260,“ odpověděl jsem.

„Tak málo?“ zeptal se a z tónu jeho hlasu bylo patrné pohrdání.

Vzpomínám si, že jsem si pomyslel: ‚Čas ukáže, kolik lidí v této šintoisticko-buddhistické zemi Jehova přitáhne, aby ho uctívali.‘ A Jehova odpověděl. Dnes již v Japonsku nejsou pro kazatelskou činnost žádná nepřidělená území. Počet pravých ctitelů vzrostl na více než 222 000 a sborů je 3 800!

V celodobé službě jsem strávil minulých 44 let svého života — z toho 32 let se svou milující manželkou — a byly to roky mimořádně šťastné. Už 25 let sloužím v překladatelském oddělení v betelu. V září 1979 jsem byl také pozván, abych se stal členem výboru odbočky svědků Jehovových v Japonsku.

Je výsadou a požehnáním, že jsem mohl svým malým dílem pomáhat upřímným, mírumilovným lidem, aby začali uctívat Jehovu. Mnozí udělali totéž, co jsem udělal já — přestali uctívat císaře a začali uctívat jediného pravého Boha Jehovu. Upřímně toužím pomoci ještě mnoha dalším, aby přešli na Jehovovu vítěznou stranu a získali nekonečný život v pokojném novém světě. (Zjevení 22:17)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 29]

Ústředním bodem školního vyučování bylo uctívání císaře

[Podpisek]

The Mainichi Newspapers

[Obrázek na straně 29]

V New Yorku s bratrem Franzem

[Obrázek na straně 29]

Se svou manželkou Junko

[Obrázek na straně 31]

Při práci v překladatelském oddělení