Jehova mě podporoval v pouštním vězení
VYPRÁVÍ ISAIAH MNWE
Nekonal se žádný soud a nedopustil jsem se žádného zločinu. Přesto jsem byl odsouzen k nuceným pracím v trestanecké kolonii uprostřed žhavé africké pouště Sahary. Ještě horší bylo, že nikdo z mých přátel nevěděl, kde jsem. To se stalo před více než osmi lety, v létě roku 1984. Dovolte mi, abych vysvětlil, jak jsem se do tak zoufalé situace dostal.
V ROCE 1958, když mi bylo teprve dvanáct let, se stal můj starší bratr svědkem Jehovovým. Rodiče však dále uctívali kmenové bohy státu Abia v Nigérii, kde jsme žili.
V roce 1968 jsem vstoupil do biaferské armády. Zatímco jsem byl v zákopech, myslel jsem na neutrální postoj svědků Jehovových a modlil jsem se k Bohu o pomoc. Slíbil jsem, že se stanu jeho svědkem, když dovolí, abych válku přežil.
Po válce jsem rychle jednal, abych splnil svůj slib. Byl jsem pokřtěn v červenci 1970 a ihned jsem se chopil služby plným časem jako průkopník. Po určité době jsem byl jmenován starším v křesťanském sboru. Brzy jsem obdržel pozvání z nigerijské odbočky, abych se ujal misionářského přidělení v jedné sousední zemi, kde dílo svědků Jehovových nebylo právně uznané. Přijal jsem a v lednu 1975 jsem se s pasem v kapse vydal na cestu.
Uvěznění
V roce 1978 jsem dostal pověření navštěvovat svědky po celé zemi. Bylo jich málo, a proto jsem jezdil na daleké cesty a navštěvoval jsem všechna města, kde byly sbory, a rovněž oblasti, kde žili zájemci. Často se mě vyptávala policie. Dvakrát mě zadrželi, pokaždé na čtyři dny, a vyslýchali mě ohledně našeho díla.
Potom, v roce 1984, když jsme se jednou v neděli připravovali na kazatelskou službu, nás jeden přátelský státní úředník upozornil, že se policie chystá svědky Jehovovy zatýkat. O týden později jsem byl zatčen spolu s Djaglim Koffivi, který je z Toga. Převezli nás do policejní budovy a přikázali, abychom prozradili jména všech svědků Jehovových ve městě. „Jestliže nám nedáte jména,“ řekli, „nepustíme vás.“
„Vy jste policie,“ odpověděl jsem. „To je vaše práce najít lidi, které chcete. Já nejsem váš agent.“ Přeli jsme se asi třicet minut a policisté nám hrozili bitím. Přesto jsme jim jména našich křesťanských bratrů neudali. Potom se rozhodli, že mi zabaví rozsáhlou knihovnu biblických příruček.
Ve vazbě
Když jsme se s Djaglim vrátili na policejní stanici s knihami, vykládali jsme je. Při tom z mé Bible, tištěné velkým písmem, vyklouzl papír. Byl to program oblastního sjezdu, na kterém byla natištěna jména všech křesťanských starších v té zemi. Rychle jsem jej zdvihl a strčil do kapsy. Jeden z policistů mě však viděl a přikázal mi, abych mu papír odevzdal. Cítil jsem se hrozně.
Papír ležel na stole v místnosti, kam jsme s Djaglim nosili knihy. Když jsem tam vešel s dalšími knihami, přistoupil jsem ke stolu, sebral papír a dal si jej do kapsy. Potom jsem řekl, že chci jít na stranu. Policista mě dovedl na toalety. Když jsem tam vešel a zavřel dveře, roztrhal jsem papír na kousky a spláchl je do záchodu.
Policisté zuřili, když se dověděli, co se stalo. Báli se však něco s tím dělat, protože by je jejich nadřízení obvinili z nedbalosti, že mi dali příležitost, abych ten papír zničil. Drželi nás ve vazbě sedmnáct dnů a potom nám policejní inspektor řekl, abychom si sbalili věci, protože nás převezou jinam. Vzali jsme si nějaké oblečení do igelitové tašky. Na dno jsem vložil malou Bibli, kterou nám propašoval jeden návštěvník.
Podařilo se nám dát svědkům zprávu, že budeme přesunuti, ale nevíme kam. Druhý den, 4. července 1984, nás policejní inspektor vzbudil časně ráno. Prohledal nás a vyzval nás, abychom vytáhli oblečení z tašky a přehodili si je přes ruku. Když jsem se však dostal k poslední košili, řekl, že si mohu dát šaty zpátky do tašky. Bible tedy objevena nebyla.
Vězení v poušti
Policie nás dovezla na letiště, kde jsme nastoupili do vojenského letadla. O několik hodin později jsme přistáli v městečku, které mělo asi 2 000 obyvatel a v jehož blízkosti stála věznice. Do nejbližšího města je to po silnici asi 650 kilometrů. Z letadla nás odvedli do věznice a předali vězeňskému dozorci. Nikdo z rodiny ani z přátel nevěděl, kam jsme byli převezeni.
Město, kam nás odvezli, je jedna oáza na Sahaře. Jsou tam keře, pár stromů a budovy z uschlého bláta. Voda se dá získat kopáním do hloubky jen asi jednoho nebo jednoho a půl metru. Nicméně jeden tamní rodák, kterému bylo jedenatřicet let, nám řekl, že viděl déšť jen jednou v životě! V této oblasti bylo mimořádné vedro. Nějaký vězeň říkal, že ve vězeňských ubikacích jednou teploměr naměřil 60 stupňů Celsia! Neustále vál silný vítr a přinášel písek, který bodal do kůže a zraňoval oči.
Každý, kdo na to místo přijel, si uvědomil, že je v nejtvrdší trestnici té země. Vězení bylo obehnáno vysokými zdmi, které poskytovaly určitou ochranu před větrem a sluncem. Zdi však nebyly třeba, aby bránily v útěku, protože nebylo kam jít. Mimo oázu nebyl ani jediný strom, vůbec nic, co by tomu, kdo by chtěl utéci, poskytlo stín.
Než jsme vstoupili, dozorce nás prohledal. Řekl nám, abychom z tašky všechno vyndali. Začal jsem vytahovat naše košile jednu po druhé. Když už tam zůstala jen ta košile, která zakrývala Bibli, zdvihl jsem tašku, abych mu ukázal košili uvnitř, a řekl jsem: „To je všechno, co nám dovolili vzít si s sebou.“ Byl spokojen a řekl nám, abychom šli dál do dvora. Bible byla jedinou publikací, kterou jsme měli.
Život ve vězení
Bylo tam celkem asi 34 vězňů. Jednalo se o nejproslulejší a nejnebezpečnější zločince v zemi. Bylo tam mnoho vrahů, kteří byli považováni za nenapravitelné. Všichni jsme spali ve dvou velkých celách, které byly oddělené otevřenou umývárnou. V umývárně byl nepřikrytý sud, který se používal jako záchod. Vězni sud sice vyprazdňovali každé ráno, ale přesto se zdálo, že přiletěly všechny mouchy pouště, aby si užily jeho chladu a nečistoty.
Jediné jídlo, které jsme měli, byl čirok. Jeden vězeň jej umlel, uvařil a rozdělil na porce do talířů, které se pak vězňům dávaly na jejich matrace. Jídlo nebylo ničím přikryté. Než jsme se vrátili z práce, každý talíř čirokového jídla pokrývaly stovky much. Když jsme talíř zvedli, mouchy s bzukotem hlučně odlétly. První dva dny jsme nic nejedli. Třetí den jsme nakonec odstranili oschlý povrch a začali jsme to čirokové jídlo jíst. Modlili jsme se k Jehovovi, aby chránil naše zdraví.
Pracovali jsme na slunci; bourali jsme zdi starého vězeňského dvora a stavěli jsme nové. Byla to mimořádně těžká práce. Pracovali jsme bez přestávky od šesti hodin ráno až do poledne, něco jsme pojedli a potom jsme pokračovali v práci až do šesti hodin odpoledne. Neexistovaly žádné dny odpočinku. Nejenže jsme trpěli horkem, ale v zimě jsme trpěli chladem. A také nás sužovali krutí strážní.
Zůstáváme duchovně silní
Tajně jsme s Djaglim četli Bibli a mluvili spolu o tom, co jsme se dověděli. Nemohli jsme číst veřejně, protože by nám Bibli vzali a byli bychom potrestáni. Jeden vězeň, s nímž jsem zahájil studium Bible, měl petrolejovou lampu, kterou mi půjčoval. Často jsem se vzbudil v jednu nebo ve dvě hodiny ráno a četl jsem asi do pěti. Tak se mi podařilo přečíst celou Bibli.
Kázali jsme ostatním vězňům a jeden z nich o nás řekl správci věznice. Správcova reakce byla nečekaná. Dal vězni časopis Probuďte se!, který měl, a vězeň nám jej předal. Četl jsem jej znovu a znovu. Naše čtení a kázání nám pomohlo, abychom zůstali duchovně silní.
Spojení s přáteli
Nesměli jsme psát nebo posílat dopisy. Jeden člověk, který se k nám choval přátelsky, však řekl, že mi pomůže. Asi šest týdnů po našem příchodu, 20. srpna, jsem tajně napsal dva dopisy. Jeden na nigerijské vyslanectví a druhý přátelům-svědkům. Zahrabal jsem je do písku a místo označil velkým kamenem. Později můj přítel přišel a dopisy vykopal.
Týdny míjely, a nepřicházela žádná zpráva. Pomalu jsem ztrácel naději, že dopisy byly doručeny. Ale přece se na místo určení dostaly a naši přátelé svědkové se chopili boje za naše osvobození. Do věci se také vložilo ministerstvo zahraničních věcí Nigérie a vzneslo dotaz na vládu země, kde jsem byl uvězněn, proč mě zavřeli do takové věznice.
Ráno 15. listopadu 1984 nás mezitím vzali k úklidu. Stráže mě odvedly na školní záchody, které lidé týdny používali, přestože byly ucpané. Byly plné výkalů. Mým úkolem bylo, jak řekli strážní, abych je vyčistil. Jediným nástrojem, který jsem měl, byly mé ruce. Zatímco jsem přemýšlel, jak zdolat tento odporný úkol, přišel správce věznice a řekl, že mě chce vidět oblastní velitel.
Když jsem přišel, oblastní velitel mi sdělil, že nedávno mluvil s prezidentem země, který se dověděl o mé situaci. Prezident vysvětlil, že pokud prozradím jména svědků Jehovových v té zemi, budu ihned propuštěn a mohu odletět příštím letadlem. Znovu jsem řekl, že chtějí-li svědky Jehovovy, je to práce policie, aby je našla. Oblastní velitel mi doporučil, abych o jejich nabídce vážně přemýšlel, že mi dá čtyři nebo pět dní na rozmyšlenou. Potom mi bylo dovoleno odejít a stráže mě naštěstí odvedly zpátky do věznice, a ne na ty záchody.
Po pěti dnech si mě oblastní velitel zavolal a zeptal se, jak jsem se rozhodl. Řekl jsem, že jediný důvod, proč jsem v jejich vězení, je ten, že vydávám svědectví o pravém Bohu, a že jsem neudělal nic nesprávného. Vysvětloval jsem, že mám legální pas a povolení k pobytu. Všechny doklady mám v pořádku, a kdykoli jsem cestoval do nějakého města, vždy jsem si ověřil na policii, zda je všechno tak, jak má být. Jelikož jsem se nedopustil žádného zločinu, ptám se: „Proč jsem trestán? Jestliže jsem byl v této zemi nežádoucí osobou, proč jsem nebyl vypověděn? Proč jsem byl odsouzen na takové místo?“
Mluvil jsem asi patnáct minut. Když jsem domluvil, byl jsem požádán, abych to, co jsem právě řekl, napsal, a sdělili mi, že moje vyjádření bude předloženo prezidentovi. Dali mi papír a napsal jsem čtyři stránky.
Konečně na svobodě!
O celé záležitosti jsem už neslyšel až do ledna 1985, asi sedm měsíců po mém uvěznění. Tehdy přišel správce věznice a zeptal se mě, zda jsem psal dopis na nigerijské vyslanectví. „Ano,“ odpověděl jsem.
„Proč jste to udělal? Proč jste mi o tom nedal vědět?“ ptal se.
Řekl jsem mu, že se ho ta záležitost netýkala. Ujistil jsem ho však, že jsem nepsal nic proti němu, protože s mým uvězněním neměl nic společného. „O tom, kde jsem, neví ani moje matka,“ řekl jsem. Potom chtěl správce vědět, jak jsem dopis poslal, ale to jsem mu odmítl říci.
Další den strážní připravovali landrover a řekli mi, že budeme s Djaglim převezeni. Vyvedli nás ven, svlékli a prohledali. Předtím jsem dal svoji Bibli jednomu vězni, se kterým jsem studoval, protože jsem věděl, že by mi ji strážní zabavili, kdyby ji u mě našli. Ten muž nám řekl, že se po propuštění stane svědkem Jehovovým. Modlíme se, aby to tak bylo.
Krátce nato jsem byl vypověděn do Nigérie a v únoru 1985 jsem se zde znovu chopil služby jako cestující dozorce. Od roku 1990 v Nigérii sloužím jako oblastní dozorce. Djagli, věrný svědek, teď slouží na Pobřeží slonoviny.
Na této zkušenosti jsem si přímo uvědomil, že Jehova nás může podporovat, i když snášíme ten nejtvrdší tlak. Znovu a znovu jsme viděli jeho ruku, jak nás ve vězení chránila. Naše osvobození mi vtisklo do mysli, že Jehova nejen ví, kde jeho služebníci jsou a jak trpí, ale ví také, jak je osvobodit ze zkoušky. — 2. Petra 2:9.