V Jehovu jsem důvěřoval od mládí

VYPRÁVÍ BASIL TSATOS

Psal se rok 1920; byl jsem v horách v Arkádii na krásném Peloponésu v Řecku. Ležel jsem v posteli, protože jsem vážně onemocněl obávanou španělskou chřipkou, která zachvátila svět.

POKAŽDÉ, když zazněl kostelní zvon, uvědomil jsem si, že oznamoval smrt další oběti. Budu tou další obětí já? Naštěstí jsem se uzdravil, ale milióny lidí se neuzdravily. Ačkoli mi tehdy bylo jen osm let, tento strašlivý zážitek mám stále v živé paměti.

První duchovní zájem

Krátce nato zemřel dědeček. Vzpomínám si, že po pohřbu přišla maminka za mojí sestrou a za mnou na balkon našeho domu. Snažila se bez pochyby zmírnit náš smutek, a tiše řekla: „Je to tak, děti, všichni musíme zestárnout a zemřít.“

I když to vyjádřila tak jemně, její slova mě znepokojila. ‚To je smutné! To je nespravedlivé!‘ myslel jsem si. Oba jsme ale ožili, když maminka dodala: „Ale až Pán znovu přijde, vzkřísí mrtvé a už nebudeme umírat!“ To byla útěcha!

Od té doby jsem se dychtivě snažil zjistit, kdy by ta šťastná doba mohla přijít. Ptal jsem se mnoha lidí, ale nikdo mi to nebyl schopný říci, a navíc se zdálo, že ani nemají zájem o tom mluvit.

Jednoho dne, když mi bylo asi dvanáct let, dostal tatínek od svého bratra, který bydlel ve Spojených státech, jistou knihu. Jmenovala se Harfa Boží a vydala ji Watch Tower Bible and Tract Society. Prohlédl jsem si obsah a oči se mi rozzářily, když jsem uviděl kapitolu „Návrat Páně“. Přečetl jsem si ji s velkým zájmem, ale byl jsem zklamán, protože pro tento návrat neuváděla žádný rok. Kniha však naznačovala, že Pánův návrat není daleko.

Brzy jsem začal chodit na střední školu a plně jsem se zabral do studia. Ale čas od času mi strýček z Ameriky posílal vydání Strážné věže, které jsem rád četl. Také jsem každou neděli navštěvoval nedělní školu, kam často docházel biskup a mluvil k nám.

Jednu neděli přišel biskup velmi rozrušený a řekl: „Do našeho města přijeli lidé, kteří rozšiřují kacířské spisy.“ Pak zvedl vydání Strážné věže a křičel: „Když někdo z vás najde doma spisy, jako je tento, přineste je do kostela a já je spálím!“

Tón jeho hlasu se mi nelíbil, a jeho pomstychtivý duch ještě méně. Proto jsem jeho požadavku nevyhověl. Napsal jsem ale strýčkovi a požádal ho, aby už neposílal žádné publikace společnosti Watch Tower. Přesto jsem stále o Kristově návratu přemýšlel.

Duchovní chuť roste

Když přišly letní prázdniny, vytáhl jsem kufr, abych si zabalil šaty. Na dně kufru byly tři brožurky vytištěné společností Watch Tower. Nějak jsem si jich dříve nevšiml. Jedna se jmenovala Kde jsou mrtví?

‚To vypadá zajímavě,‘ pomyslel jsem si. Ačkoli jsem si vzpomněl na biskupovo varování, rozhodl jsem se pečlivě si brožury přečíst a najít chyby, které podle mne obsahovaly. Vzal jsem si tužku a opatrně začal se zkoumáním. K mému překvapení se všechno v brožuře zdálo být rozumné a u každého tvrzení byly biblické texty, aby si to čtenář mohl ověřit v Bibli.

Bibli jsme neměli, a mě zajímalo, zda pisatelé nevykládali uvedené biblické texty nesprávně, aby vyhovovaly jejich záměru. Napsal jsem tedy strýčkovi a požádal ho, aby mi poslal celou Bibli. Poslal mi ji okamžitě. Dvakrát jsem ji přečetl od začátku do konce, a přestože v ní bylo mnoho věcí, kterým jsem nerozuměl, upoutaly mě knihy Daniel a Zjevení. Chtěl jsem rozumět věcem, které předpovídaly, ale nebyl k dispozici nikdo, kdo by mi pomohl.

V roce 1929 jsem opustil školu a brzy potom mi strýček z Ameriky znovu poslal několik vydání Strážné věže. Líbily se mi čím dál víc, a poprosil jsem ho, aby mi je posílal pravidelně. Také jsem začal mluvit s druhými o naději do budoucnosti, kterou jsem poznával z časopisů. Ale pak se můj život překvapivě změnil.

Duchovní pokrok v Barmě

Bratři mojí matky se vystěhovali do Barmy (nyní Myanmar) a rodina rozhodla, že kdybych se k nim připojil, rozšířil bych si tak obzor, a možná by se mi otevřely obchodní možnosti. Orient mě vždycky okouzloval, a tak mě vyhlídka na cestu tam vzrušovala. V Barmě jsem stále dostával Strážnou věž od svého strýčka, ale nikdy jsem se osobně nesetkal s žádným badatelem Bible, jak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi.

Jednoho dne mě nadchlo, že jsem našel ve Strážné věži oznámení o vydání dvousvazkové knihy Světlo, která vysvětlovala biblickou knihu Zjevení. Dále jsem se dověděl, že se o činnost badatelů Bible v Barmě stará indická odbočka společnosti Watch Tower. Tato odbočka byla v Bombaji. Ihned jsem tam napsal, abych požádal o knihy Světlo a také o to, aby poslali badatele Bible z Indie kázat do Barmy.

Knihy přišly rychle poštou a asi o týden později mě navštívili místní barmští badatelé Bible. Byl jsem rád, když jsem zjistil, že v Rangúnu, hlavním městě, kde jsem bydlel, jich byla malá skupina. Pozvali mě, abych navštěvoval jejich pravidelnou třídu biblického studia a abych se s nimi podílel na kázání dům od domu. Zpočátku jsem trochu váhal, ale brzy mě začalo těšit, že jsem se dělil o pravdu z Bible s buddhisty, hinduisty, muslimy a také s takzvanými křesťany.

Indická odbočka pak poslala do Rangúnu dva služebníky plným časem (takzvané průkopníky), Ewarta Francise a Randalla Hopleyho. Oba byli původně z Anglie, ale už několik let kázali v Indii. Velmi mě povzbudili, a v roce 1934 jsem byl pokřtěn, čímž jsem symbolizoval své zasvěcení Jehovovi.

Odvážná svědkyně

Časem indická odbočka poslala do Barmy další průkopníky. Dva z nich, Claude Goodman a Ron Tippin, se zastavili na nádraží a mluvili se Sydney Cootem, přednostou stanice. Přijal knihy, celé je přečetl, a začal psát své vdané sestře Daisy D’Souzaové do Mandalaje. Knihy zaujaly i ji a požádala o další.

Daisy, která byla dříve činnou katoličkou, měla neobvyklou odvahu. Začala navštěvovat své sousedy a říkat jim o všem, co poznávala. A když ji navštívil pastor, protože chtěl zjistit, proč přestala chodit do kostela, ukázala mu, že v Bibli nejsou podklady pro věci, které učil, jako je například hořící peklo.

Nakonec se jí zeptal: „Jak mohu po tolika letech, kdy jsem jim říkal o hořícím pekle, teď říci, že žádné takové místo není? To už nikdo nebude chtít přijít do kostela.“

„Jestli jste čestný křesťan,“ odpověděla Daisy, „budete je učit pravdu bez ohledu na důsledky.“ A pak dodala: „Když to nebudete dělat vy, pak to budu dělat já!“ A dělala to.

Dick a Daisy i jejich dvě starší dcery byli pokřtěni v Rangúnu ve stejnou dobu jako já. O tři roky později, v roce 1937, jsem se oženil s jejich druhou dcerou Phyllis.

Útěk do Indie

Během druhé světové války napadly japonské vojenské síly Barmu a 8. března 1942 Rangún padl. Cizinci, kteří tam bydleli, byli přinuceni rychle utéci do Indie. Stovky lidí se pokusily projít džunglí, ale po cestě mnozí z nich zahynuli. Náhodou jsem osobně znal úředníka zodpovědného za evakuaci, a tak jsem mohl zajistit lístky na jednu z posledních nákladních lodí, abychom odjeli z Rangúnu do Kalkaty. Pro nás pro všechny bylo velmi smutné opustit v takovém spěchu dům a většinu majetku. Japonci Barmu okupovali od roku 1942 do roku 1945.

Když jsme dorazili do Indie, měli jsme málo peněz a najít zaměstnání nebylo snadné. Vedlo to ke zkoušce víry. Setkal jsem se s britským úředníkem, který mi nabídl výhodnou civilní práci, ale znamenalo by to, že bych sloužil vojenskému zřízení. S Jehovovou pomocí jsem nabídku dokázal odmítnout, a zachoval jsem si tak čisté křesťanské svědomí. (Izajáš 2:2–4) Jehovovu láskyplnou ruku jsme cítili i v jiných případech.

Usadili jsme se v Novém Dillí, indickém hlavním městě, kde bylo skoro nemožné najít ubytování. Přesto jsme našli prostorný byt právě v centru města. Měl velký obývací pokoj se samostatným vchodem, a tak tato místnost sloužila po několik dalších let jako sál Království pro sbor svědků Jehovových v Novém Dillí. Ale kvůli zákazu všech publikací společnosti Watch Tower, který byl v Indii v roce 1941 vydán, jsme si nemohli opatřit biblickou literaturu.

Jak byl zákaz zrušen

Jednu neděli v roce 1943 všichni lidé, kteří se účastnili bohoslužeb v dillíských kostelech, obdrželi leták podepsaný třinácti duchovními různých církví. Varoval: „OBČANÉ DILLÍ, DEJTE SI POZOR NA SVĚDKY JEHOVOVY.“ Obviňoval nás, že jsme byli v Indii zakázáni z politických důvodů.

Se svolením kanceláře odbočky v Bombaji jsme rychle vytiskli a rozšířili leták, který odhaloval duchovenstvo. Byl jsem předsedajícím dozorcem, a proto moje jméno a adresa byly vytištěny dole na tomto ostře psaném letáku. Brzy potom policie přistihla Margrit Hoffmanovou a mne, jak rozšiřujeme letáky, a byli jsme zatčeni a uvězněni. Ale brzy nás propustili na kauci.

Margrit později ve službě navštívila domov pana Srivastavy, proslulého ministra vlády indického místokrále. Pan Srivastava ji přijal vlídně. Během rozhovoru mu řekla, že naše literatura byla v Indii neprávem zakázána. Ten den se Margrit náhodou setkala i s jedním členem parlamentu ze státu Madras. Byl ve městě, aby se zúčastnil zasedání parlamentu. Margrit se před ním zmínila o vydání nespravedlivého zákazu naší literatury a on slíbil, že tuto otázku vznese na nadcházejícím zasedání.

Tou dobou jsem v místní nemocnici pracoval v oblasti fyzikální terapie. Pan Srivastava shodou okolností utrpěl zranění a nemocnice mě vyslala, abych zjistil, zda by mu fyzikální terapie nepomohla. Zjistil jsem, že pan Srivastava je přívětivý člověk, a jak jsme si povídali, mimochodem jsem se zmínil o tom, že slečna Hoffmanová a já jsme byli propuštěni z vězení na kauci. Vysvětlil jsem mu, že naše biblická literatura byla zakázána z politických důvodů kvůli tlaku duchovenstva, ale že ve skutečnosti jsme naprosto nepolitičtí. Dále jsem mu vyprávěl, že zástupce naší odbočky Edwin Skinner žádal o slyšení, aby mohl vysvětlit naši situaci, ale byl odmítnut.

O několik dní později mi pan Srivastava řekl: „Pan Jenkins [vládní úředník, který nebyl našemu dílu příznivě nakloněn] odejde za několik dní do výslužby a jeho místo převezme pan Francis Mudie. Požádejte pana Skinnera, aby přijel, a já ho představím panu Francisovi.“

Pan Srivastava setkání zařídil, jak slíbil. Při něm pan Francis Mudie řekl bratru Skinnerovi: „Nemohu vám nic slíbit, ale na tu záležitost se podívám.“ Zasedání parlamentu mělo za několik dní začít, a proto bratr Skinner zůstal, aby viděl výsledek. Člen parlamentu z Madrasu povstal a zeptal se, jak dříve slíbil: „Je to pravda, že publikace Watch Tower Bible and Tract Society jsou zakázány z politických důvodů?“

„Ne, zákaz byl vydán z bezpečnostních důvodů,“ odpověděl pan Francis Mudie, „ale vláda se rozhodla tento zákaz nyní zrušit.“

Pro nás pro všechny to byla vzrušující chvíle, když jsme tu novinu slyšeli. O týden později dostala kancelář odbočky dopis, který konec zákazu potvrzoval.

Zpátky do Barmy zpustošené válkou

Po druhé světové válce se britská vláda vrátila do Barmy a my jsme jeli zpátky do Rangúnu o několik měsíců později. Bylo nás deset svědků a rádi jsme znovu viděli těch pár zbývajících místních bratrů. Země byla v zoufalém stavu. Veřejné služby včetně dopravy a dodávky elektřiny prostě nebyly. A tak jsme od armády koupili džíp a využívali ho pro dobrou věc — k dopravování lidí na shromáždění, která jsme zorganizovali brzy po svém návratu.

Jeden zájemce nám nabídl pozemek a s pomocí laskavých lidí v té oblasti jsme postavili dostatečně velký sál Království. Byl vybudován ze silných bambusových kůlů, stěn z rohoží upletených z bambusu a rákosové střechy. Během návštěvy Rangúnu v dubnu 1947 Nathan H. Knorr, tehdejší prezident společnosti Watch Tower, a jeho tajemník Milton G. Henschel zde pronesli přednášky. V té době bylo v celé Barmě devatenáct svědků. Ale veřejnou přednášku bratra Knorra, která se konala v New Excelsior Theatre, navštívilo 287 lidí!

Usazujeme se v Austrálii

Dne 4. ledna 1948 uznala Velká Británie nezávislost Barmy, a většina Evropanů pokládala za nejlepší zemi opustit. Společně s Phyllis jsme to na modlitbách zvažovali a rozhodli jsme, že se s dcerou odstěhujeme do Austrálie. Usadili jsme se v Perthu, v hlavním městě Západní Austrálie.

Znovu opustit Barmu, a tentokrát natrvalo, pro nás bylo velmi smutné. Čas od času jsme dostávali zprávy od našich milých v Barmě, a byli jsme šťastni, když jsme viděli, že dílo Království v této zemi stále postupuje.

Od roku 1978 jsme se čtyři roky těšili z toho, že jsme sloužili všem řecky mluvícím sborům ve velkých australských městech. Vyžadovalo to hodně cestovat, protože vzdálenost mezi západním a východním pobřežím této rozlehlé země je více než 4 200 kilometrů. Podnebí, které se stát od státu značně liší, přispělo po čase ke zhoršení našeho zdraví. A tak jsme se znovu usadili v Perthu, kde je 44 sborů. V jednom z nich dále sloužím jako starší.

S přibývajícími léty se mi zhoršoval zrak, a proto je čtení pro mě obtížné. Ale navzdory zdravotním problémům máme srdce stále mladé. Oba s důvěrou čekáme na ten šťastný den, kdy všichni, kdo se bojí Jehovy, uvidí, jak „zazáří“ slunce jeho přízně ‚s uzdravením na svých křídlech; a skutečně vyjdeme a budeme hrabat půdu jako vykrmená telata‘. — Malachiáš 4:2.a

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 24]

Moje rodina s bratry Henschelem a Knorrem v Barmě (Myanmar) v roce 1947

[Obrázek na straně 25]

Basil Tsatos a jeho žena Phyllis v Austrálii