„Tady jsem! Pošli mě“

VYPRÁVÍ WILFRED JOHN

Z obou břehů řeky na nás zaútočily ozbrojené hlídky barmské armády. Mířili na nás puškami s nasazenými bajonety, brodili se ve vodě, která jim sahala až po pás, a tak nás pod silničním mostem obklíčili.

SPOLU s mým společníkem jsme byli vyděšeni. Co se to děje? Jejich řeči jsme sice nerozuměli, ale brzy jsme pochopili — byli jsme zatčeni. Jen s ručníkem kolem beder jsme byli bez okolků eskortováni na nedalekou policejní stanici, kde nás pak vyslýchal jeden anglicky mluvící důstojník.

Bylo to v roce 1941, za druhé světové války, a podezírali nás ze záškodnictví. Důstojník byl spokojen, když jsme mu vysvětlili křesťanské kazatelské dílo, a řekl nám, že máme štěstí, že jsme se z toho střetnutí dostali živí. Říkal, že většina podezřelých je bez vyptávání zastřelena. Děkovali jsme Jehovovi a přijali jsme důstojníkovu radu, abychom se v budoucnosti nepohybovali kolem mostů.

Jak jsem se do takové situace v Barmě (nyní Myanmar) vůbec dostal? Dovolte, abych to vysvětlil a vyprávěl něco o své minulosti.

Rozhodl jsem se již v mládí

Narodil jsem se v roce 1917 ve Walesu. Když mi bylo šest let, přestěhovali jsme se s rodiči a mladším bratrem na Nový Zéland, kde jsem vyrůstal na otcově mléčné farmě. Jednoho dne otec přinesl domů balík starých knih, které koupil v antikvariátě. Byly mezi nimi také dva díly Studies in the Scriptures (Studie Písem), vydané společností Watch Tower Bible and Tract Society. Moje matka je chovala jako poklad a podobně jako Timoteova matka Euniké mi vštěpovala touhu strávit mládí službou zájmům Jehovova Království. — 2. Timoteovi 1:5.

V roce 1937 jsem stál před dvěma možnostmi — převzít otcovu mléčnou farmu, nebo říci Jehovovi to, co řekl Boží prorok Izajáš: „Tady jsem! Pošli mě.“ (Izajáš 6:8) Byl jsem mladý, zdravý a bez závazků. Okusil jsem již život na farmě a líbil se mi, zatímco se službou plným časem neboli s průkopnickou službou jsem neměl žádné zkušenosti. Pro co se tedy rozhodnu — pro práci na farmě, nebo pro službu průkopníka?

Zdrojem povzbuzení mi byli řečníci z australské kanceláře odbočky svědků Jehovových. Navštěvovali naše území na Novém Zélandu a vybízeli mě, abych svého drahocenného mládí využil pro službu Bohu. (Kazatel 12:1) Promluvil jsem si o této záležitosti se svými rodiči a oni souhlasili, že je moudré klást Boží vůli na první místo. Přemýšlel jsem také nad slovy, která pronesl Ježíš Kristus ve svém Kázání na hoře: „Neustále tedy hledejte nejprve království a [Boží] spravedlnost, a to všechno ostatní vám bude přidáno.“ — Matouš 6:33.

Rozhodl jsem se! Na Novém Zélandu tehdy odbočka svědků Jehovových nebyla, a proto jsem dostal pozvání, abych sloužil v australské odbočce v Sydney. V roce 1937 jsem tedy nastoupil na loď, která plula do Austrálie, abych se stal celodobým služebníkem Jehovy Boha.

‚Jaké budu mít asi přidělení?‘ říkal jsem si. Ale záleželo na tom? Vždyť jsem Jehovovi řekl: ‚Tady jsem. Použij mě, kdekoli budeš chtít.‘ Dva roky jsem pomáhal při výrobě gramofonů, které tehdy používali svědkové Jehovovi, aby obyvatelům domů přehrávali biblické přednášky. Především jsem se však v odbočce školil pro práci ve skladech literatury.

Do Singapuru

V roce 1939 jsem dostal přidělení na Dálný východ — abych sloužil v singapurském skladu Společnosti. Tento sklad byl střediskem, kam přicházela literatura z Austrálie, Británie a Spojených států a odkud se rozesílala do mnoha zemí v Asii.

Singapur byl mnohojazyčným městem, kde se orientální kultura mísila s evropskou. Dorozumívání všeobecně probíhalo v malajštině. A my cizinci jsme se ji museli naučit, abychom mohli kázat dveře ode dveří. Měli jsme v mnoha jazycích takzvané lístky se svědectvím. Bylo na nich vytištěno stručně podané poselství o Království.

Začal jsem tím, že jsem se naučil zpaměti obsah malajského lístku se svědectvím a pak jsem si postupně slovní zásobu v tomto jazyce rozšiřoval. Nosili jsme však s sebou biblickou literaturu také v mnoha jiných jazycích. Pro indické obyvatelstvo jsme například měli publikace v bengálštině, gudžarátštině, hindštině, malajálamštině, tamilštině a urdštině. Potkávat zástupce tolika jazykových skupin bylo pro mě něčím novým.

Dobře se pamatuji na děsivé oznámení v září 1939 — v Evropě byla vyhlášena válka. Říkali jsme si, zda se válka nevystupňuje natolik, že by postihla i Dálný východ. Připadalo mi to jako předehra k Armagedonu — a říkal jsem si, že nyní je pro něj ta pravá doba! Cítil jsem uspokojení, že naplno a vhodně využívám svého mládí.

Kromě práce ve skladu jsem se plně podílel na sborových shromážděních a kazatelské službě. Vedla se biblická studia a někteří jednotlivci reagovali na to, co se učili, a dávali se pokřtít. Byli přivedeni na nedalekou pláž a ponořeni do teplé vody v singapurském přístavu. Rozhodli jsme se dokonce, že uspořádáme sjezd, a v tichosti jsme rozšířili mezi zájemce pozvánky. Na tento sjezd, o němž jsme se domnívali, že bude před Armagedonem poslední, přišlo k naší radosti asi 25 lidí.

Válka velmi omezila komunikaci Společnosti s odbočkami. Náš singapurský sklad obdržel například stručné oznámení, že do Singapuru mají přijet tři němečtí průkopníci na nejmenované lodi a s blíže neurčeným posláním. Přijeli za několik týdnů a strávili s námi deset vzrušujících hodin. Měli jsme sice problém se vzájemným dorozuměním, ale pochopili jsme, že jejich přidělením je Šanghaj.

Mé přidělení v Šanghaji

O rok později jsem obdržel i já přidělení do Šanghaje. Nedostal jsem žádnou adresu, jenom číslo poštovní přihrádky. Na poště jsem byl podroben důkladnému křížovému výslechu, při němž se mi podařilo dostatečně prokázat svou totožnost, abych dostal adresu místa Společnosti. Na této adrese však bydlel Číňan, který mě informoval, že se odbočka přestěhovala a že na ni neexistuje kontaktní adresa.

‚Co si teď počnu?‘ říkal jsem si. Mlčky jsem se pomodlil o vedení. Když jsem zvedl oči, všiml jsem si tří mužů, kteří byli o něco vyšší než většina ostatních lidí a vypadali trochu odlišně. Jako by z oka vypadli těm třem Němcům, kteří se letmo zastavili na několik hodin v Singapuru. Rychle jsem jim zastoupil cestu.

„Promiňte, prosím,“ koktal jsem vzrušeně. Zastavili se, a s obavami na mě upírali zkoumavý pohled. „Singapur. Svědkové Jehovovi. Vzpomínáte si na mě?“ ptal jsem se.

Po několika okamžicích odpověděli: „Ja! Ja! Ja!“ Spontánně jsme se objali a samou radostí mi po tvářích tekly slzy. Jak je možné, že z těch miliónů lidí šli v této chvíli kolem právě ti tři muži? Řekl jsem prostě jen: „Děkuji ti, Jehovo.“ Jedinými svědky v Šanghaji byly tehdy tři čínské rodiny, tito tři Němci a já.

Hongkong a potom Barma

Po několika měsících služby v Šanghaji jsem byl přidělen do Hongkongu. Z Austrálie měl přijet můj společník, ale nepřijel, a tak jsem zůstal sám, jediný svědek v celé kolonii. Musel jsem si opět připomínat, že jsem Jehovovi řekl: „Tady jsem! Pošli mě.“

Svou činnost jsem zaměřoval především na čínské obyvatele, kteří mluvili anglicky. Bylo však pro mě obtížné proniknout přes brány rezidencí, protože sluhové, kteří tam stáli, mluvili jen čínsky. Naučil jsem se tedy trochu mluvit dvěma nejpoužívanějšími čínskými dialekty. Bylo to účinné! Pokaždé, když jsem přistoupil k hlídajícímu sluhovi, dal jsem mu svou navštívenku, odříkal svých pár naučených slůvek v čínštině a pak jsem byl obvykle uveden dovnitř.

Jednou jsem navštívil školu a postupoval jsem stejným způsobem ve snaze mluvit s ředitelem. Do vstupní haly za mnou přišla mladá učitelka. Následoval jsem ji několika třídami, odpovídal na uctivá gesta dětí a připravoval jsem se, že budu uveden k řediteli. Učitelka zaklepala na dveře, otevřela je a pokynula mi, abych vstoupil. Byl jsem rozhořčen i překvapen — zdvořile mě totiž zavedla na toaletu! Později mi ředitel řekl, že mé čínštině nebylo patrně dobře rozumět, a tak jsem byl považován za inspektora vodovodního potrubí a kanalizace.

Po čtyřech měsících činnosti mi hongkongská policie oznámila, že naše kazatelské dílo bylo zakázáno a že buď přestanu kázat, nebo budu vyhoštěn. Zvolil jsem si vyhoštění, protože stále ještě byly příležitosti kázat jinde. Za svého pobytu v Hongkongu jsem rozšířil 462 knih a pomohl jsem dvěma dalším lidem, aby se také podíleli na službě.

Z Hongkongu jsem byl přidělen do Barmy. Tam jsem sloužil jako průkopník a pomáhal s prací ve skladu v Rangúnu (nyní Yankoun). K nejzajímavějším zážitkům patřilo kázání ve městech a vesnicích roztroušených podél hlavní trasy z Rangúnu do Mandalaye a dále do města Lašio u čínských hranic. S mým společníkem v průkopnické službě jsme se soustředili na obec anglicky mluvícího obyvatelstva a získali jsme několik set předplatných na Útěchu (nyní časopis Probuďte se!). Tato hlavní silnice z Rangúnu do Mandalaye měla shodou okolností vejít ve známost jako barmská cesta — trasa, po níž se do Číny dopravovaly americké válečné zásoby.

Trmáceli jsme se po kotníky v prachu, a tak jsme často pociťovali potřebu pořádně se umýt. To vedlo k situaci, která byla popsána v úvodu: zatímco jsme se pod mostem koupali v řece, byli jsme zatčeni. Brzy poté nás vojenské operace a nemoc donutily k návratu do Rangúnu. V Barmě jsem mohl zůstat do roku 1943, kdy válečné operace zesílily a přinutily mě vrátit se do Austrálie.

Zpátky v Austrálii

Činnost svědků Jehovových byla mezitím v Austrálii zakázána. Zákaz byl však brzy zrušen a po určité době jsem byl opět pozván k práci v kanceláři odbočky. Později, v roce 1947, jsem se oženil s Betty Mossovou, která pracovala v australské odbočce Společnosti. Bettyin otec a matka byli průkopníci a povzbuzovali ji i jejího bratra Billa, aby se průkopnická služba stala jejich životní dráhou. Betty začala sloužit jako průkopnice ve čtrnácti letech, právě v den, kdy ukončila školní docházku. Říkal jsem si, že by nám to spolu mělo jít dobře, protože ona také vlastně Jehovovi řekla: „Tady jsem! Pošli mě.“

Po roce manželství jsem byl pozván, abych sloužil jako krajský dozorce, tedy abych navštěvoval sbory svědků Jehovových. Pracovat v australském vnitrozemí byl skutečně náročný úkol. Náhlé povodně působily často problémy s dopravou, zvláště na kluzkých jílovitých cestách. Letní teploty dosahovaly 43 stupňů Celsia ve stínu. Bydleli jsme v látkových stanech, a tak nám parná léta připadala téměř nesnesitelná a zimy velmi tuhé.

Byla to radost sloužit jako oblastní dozorce v době, kdy v Austrálii byly jen dvě oblasti. Jedné oblasti sloužil Donald MacLean a já sloužil druhé. Po čase jsme si oblasti vyměnili. Je vzrušující číst o sborech, které nyní existují v místech, kde jsme kdysi sloužili. Semena biblické pravdy rozhodně vzešla a přinesla plody!

Zpátky tam, kde to vše začalo

V roce 1961 jsem měl výsadu zúčastnit se misionářské školy Gilead, a sice první třídy, která proběhla po přestěhování školy do Brooklynu v New Yorku. Pozvání jsem dostával již dříve, ale nemohl jsem je ze zdravotních důvodů přijmout. V závěru desetiměsíčního kursu jsem byl přidělen ke službě na Novém Zélandu.

A tak od ledna 1962 jsme s Betty zde na Novém Zélandu, v jedné ze zemí ‚protinožců‘. O Novém Zélandu se často mluví jako o jedné z perel Tichomoří. Sloužit jako krajský a oblastní dozorce byla z teokratického pohledu radost. Posledních 14 let, od dubna 1979, pracujeme v novozélandské kanceláři odbočky.

Betty i mně je nyní hodně přes sedmdesát let a oba dohromady sloužíme zájmům Království plným časem bez přerušení 116 let. Betty vstoupila do průkopnické služby v lednu 1933 a já v dubnu 1937. S radostí sledujeme naše duchovní děti a vnoučata, jak dělají to, co jsme dělali v mládí my, že totiž dbají na radu v Kazateli 12:1: „Pamatuj tedy na svého Vznešeného stvořitele ve dnech svého jinošství.“

Je pro nás vskutku velkou výsadou, že jsme mohli strávit prakticky celý život kázáním dobré zprávy o Božím Království a činěním učedníků, jak to přikázal Pán Ježíš Kristus! (Matouš 24:14; 28:19, 20) Jsme nesmírně šťastni, že jsme reagovali na Boží pozvání podobně, jako na ně kdysi dávno reagoval prorok Izajáš: „Tady jsem! Pošli mě.“