Jak mohou křesťané pomáhat starším lidem
„PROTO se nevzdáváme, ale i když člověk, jímž jsme zevně, chřadne, člověk, jímž jsme uvnitř, je jistě den za dnem obnovován. . . Neupíráme oči na to, co je vidět, ale na to, co není vidět. Co je totiž vidět, je dočasné, ale co není vidět, je věčné.“ To řekl apoštol Pavel ve svém druhém dopise Korinťanům. — 2. Korinťanům 4:16–18.
Muži a ženy víry ve starověku upírali oči na to, co není vidět, na všechno, co jejich Bůh, Jehova, slíbil vykonat ve svém patřičném čase. V knize Hebrejcům apoštol Pavel s úctou mluví o těch, kdo si udrželi víru až do smrti — a někteří z nich se dožili velmi vysokého věku. Poukazuje na ně jako na příklad pro nás: „Ti všichni zemřeli ve víře, ačkoli nezažili splnění těch slibů, ale viděli je zdaleka a vítali je.“ — Hebrejcům 11:13.
Dnes jsme splnění těchto slibů velmi blízko. Ale máme mezi sebou nemocné a starší lidi, kteří necítí jistotu, že se osobně dožijí konce tohoto ničemného systému. Možná někteří z nich také zemřou ve víře, a přitom za svého přítomného života neuvidí splnění všech slibů. Pro ně mohou být výše uvedená slova apoštola Pavla v 2. Korinťanům 4:16 až 18 velkým povzbuzením.
Jehova si pamatuje všechny své věrně oddané služebníky, a to i lidi starší a nemocné. (Hebrejcům 6:10) O věrných starších lidech se s úctou píše na několika místech v Bibli, a v Mojžíšově Zákoně je zvláštní zmínka o tom, že se má letitým lidem projevovat úcta. (3. Mojžíšova 19:32; Žalm 92:12–15; Přísloví 16:31) První křesťané chovali starší lidi ve vážnosti. (1. Timoteovi 5:1–3; 1. Petra 5:5) Jedna biblická kniha obsahuje krásný popis láskyplné péče a dojemné obětavosti, kterou prokazovala mladá žena své stárnoucí tchyni. Kniha vhodně nese jméno té mladé ženy, Rut.
Oddaná pomocnice
Stárnoucí Noemi měla hořký život. Hladomor ji donutil, aby se svou malou rodinou opustila přátele a dědictví, které měla v Judě, a aby žila východně od řeky Jordánu v moabské zemi. Zde Noemi zemřel manžel, a tak zůstala sama se dvěma chlapci. Ti časem dospěli a oženili se, ale potom zemřeli i oni. Noemi zůstala bez dědice, který by se o ni postaral.
Byla už příliš stará na to, aby založila novou rodinu, a zdálo se, že život jí nabízí velmi málo. Nesobecky chtěla poslat Rut a Orpu, vdovy po svých synech, zpět domů, kde se narodily, aby si mohly najít manžely. Ona by se sama vrátila do své rodné země. Také dnes se někteří starší lidé cítí sklíčeni, zvlášť pokud je smrt připravila o jejich milované. Podobně jako Noemi by možná potřebovali někoho, kdo by se o ně staral, ale nechtějí být nikomu na obtíž.
Rut však svou tchyni neopustila. Milovala tuto starší ženu a milovala Jehovu, Boha, kterého Noemi uctívala. (Rut 1:16) Vydaly se tedy na zpáteční cestu do Judy společně. V této zemi existovalo pod Jehovovým Zákonem láskyplné opatření, že chudí lidé mohli paběrkovat neboli sbírat, co zbylo na poli, když byla úroda svezena. Rut, která byla mladší, se ochotně k této práci nabídla. Řekla: „Dovol mi, prosím, jít.“ Neúnavně pracovala pro užitek jich obou. — Rut 2:2, 17, 18.
Věrnost Jehovovi a láska k němu, které Rut měla, byly pro Noemi velkým povzbuzením. Začala myslet pozitivním, tvořivým způsobem. Její znalost Zákona a zvyků té země byla nyní užitečná. Dala své oddané pomocnici moudrou radu, takže ona mladá žena mohla prostřednictvím levirátního sňatku získat zpět rodinné dědictví a mít syna, pokračovatele rodové linie. (Rut, 3. kapitola) Rut je nádherným příkladem těm, kdo přinášejí oběti, když se starají o nemocné a starší lidi. (Rut 2:10–12) Podobně i dnes se dá v křesťanském sboru pro pomoc nemocným a starším lidem udělat mnoho. Jak?
Organizování je cenné
V raném křesťanském sboru byl udržován seznam vdov, které potřebovaly hmotnou podporu. (1. Timoteovi 5:9, 10) Podobně i dnes si starší v některých případech možná vytvoří seznam nemocných a starších lidí, kteří potřebují mimořádnou pozornost. V některých sborech byl jeden starší požádán, aby si to vzal na starost jako svou zvláštní odpovědnost. Mnozí starší lidé, podobně jako Noemi, nejsou zvyklí hledat pomoc. Bude tedy potřeba, aby takový bratr uměl posoudit situaci a ujistil se — taktně a diskrétně —, že se udělalo to, co bylo třeba. Mohl by se například podívat, jsou-li v sále Království dostatečná opatření pro starší a nemocné lidi. Pokud je to praktické, mohl by uvažovat o takových věcech, jako jsou sešikmené nájezdy pro invalidní vozíky, vhodné toalety, naslouchátka pro nedoslýchavé a místa pro zvláštní křesla. Tento bratr by se také mohl ujistit, zda si všichni, kdo nejsou schopni přijít do sálu Království, mohou vypůjčit magnetofonovou nahrávku shromáždění nebo zda se jej mohou účastnit telefonicky.
Také bude možná potřeba zorganizovat dopravu na shromáždění a na sjezdy. Jedna starší sestra měla problém, protože ten, kdo ji pravidelně brával na shromáždění, tentokrát nemohl. Musela telefonovat mnoha lidem, než nakonec našla někoho, kdo ji odvezl. To v ní vyvolalo pocit, že je na obtíž. Dohoda se starším, který by na všechny takové záležitosti mohl dohlédnout, by ji byla té nepříjemné situace ušetřila.
Tento starší by se také mohl zeptat několika rodin, zda by se v navštěvování určitého staršího člověka nemohly střídat. Tak by se děti učily, že péče o starší lidi je součástí křesťanského života. Pro děti je dobré, aby si zvykaly brát na sebe tuto odpovědnost. (1. Timoteovi 5:4) Jeden krajský dozorce uvádí: „Podle mých zkušeností velmi málo dětí nebo mladých lidí navštěvuje staré nebo nemocné z vlastní iniciativy.“ Možná na to prostě nemyslí nebo snad cítí nejistotu, pokud jde o to, co dělat nebo říkat; ale rodiče je to mohou učit.
Pamatuj však na to, že většina starších lidí ocení, když budou předem vědět, kdy přítel přijde. To jim přidá radost z očekávání návštěvy. Pokud návštěva přinese nějaké občerstvení, třeba kávu nebo sušenky, a potom rychle uklidí, nebude to pro staršího člověka další zátěž. Jedni starší manželé, kteří jsou stále v plné síle, mají vyhrazený den v týdnu, kdy naplní malý košík a vydají se na řadu návštěv ke starším lidem ve sboru. Ti si jejich návštěv velmi váží.
K užitku starších lidí má mnoho sborů sborové studium knihy v době, kdy je ještě světlo. Na jednom místě byli dotázáni někteří svobodní zvěstovatelé a některé rodiny, zda by byli ochotni a schopni takovou skupinu podpořit. Vytvořila se tak skupina studia knihy, kde se starší lidé a mladí o sebe mohli starat navzájem.
Iniciativa v této oblasti by se neměla nechávat pouze na sborových starších. Všichni si musíme uvědomovat potřeby starších a nemocných lidí. Můžeme je vítat v sále Království a věnovat čas tomu, abychom si s nimi popovídali. Pozvání na neformální společenství může být vítané. Nebo je můžeme pozvat na výlet, či dokonce na dovolenou. Jeden svědek často brával s sebou starší zvěstovatele, když jel autem ven z města na obchodní návštěvy. Je důležité pomáhat starším lidem, aby i nadále cítili, že se s nimi počítá. Nedovolte jim, aby se stáhli, jak k tomu měla sklon Noemi. To by proces stárnutí nebo senilitu urychlilo.
Mladí lidé, kteří jsou tělesně postižení nebo nemocní, také potřebují pozornost. Jeden svědek, který měl tři nevyléčitelně nemocné chlapce, z nichž dva již zemřeli, říká: „Pro sbor může být obtížné dále projevovat zájem o někoho, kdo je nemocný už dlouho. Nebylo by dobré pověřit několik spolehlivých mladých zvěstovatelů, aby každý den promluvili se svým nemocným přítelem o denním textu a přečetli mu kapitolu z Bible? Mladí lidé včetně průkopníků by se v tom mohli střídat.“
Když se smrt zdá nevyhnutelná
Jehovovi služebníci byli vždy stateční, když stáli tváří v tvář smrti, ať už smrti následkem nemoci, nebo následkem pronásledování. Když postižení lidé začínají cítit, že se jejich smrt přiblížila, je přirozené, že prožívají nejrůznější pocity. Po jejich smrti budou i jejich příbuzní procházet obdobím smutku, kdy se budou muset skutečnosti přizpůsobit a smířit se s ní. Pro takového nemocného člověka je tedy často dobré, když o smrti mluví otevřeně, jako to dělal Jákob, David a Pavel. — 1. Mojžíšova, kapitoly 48 a 49; 1. Královská 2:1–10; 2. Timoteovi 4:6–8.
Jeden svědek, který je lékař, píše: „Musíme být v tomto ohledu velmi otevření. Nikdy za celou dobu svého působení jsem neviděl pacienta, kterému by zatajování toho, že je smrtelně nemocný, přineslo něco dobrého.“ Nicméně je třeba, abychom pochopili, co chce vědět pacient sám a kdy to chce vědět. Někteří pacienti dávají jasně najevo, že si uvědomují blízkost své smrti, a potřebují si promluvit o svých myšlenkách a pocitech, které s tím souvisejí. Jiní, jak se zdá, lpějí na naději, a jejich přátelé udělají dobře, když budou doufat s nimi. — Srovnej Římanům 12:12–15.
Někdo, kdo je blízko smrti, může být tak unaven nebo zmaten, že je pro něj těžké modlit se. Takového pacienta pravděpodobně utěší, když se v Římanům 8:26, 27 dozví, že Bůh rozumí ‚nevysloveným stenům‘. Jehova ví, že člověk v takové tísni možná těžko hledá slova k vyjádření modlitby.
Je důležité modlit se s pacientem, když je to možné. Jeden bratr vypráví: „Když moje maminka umírala a neměla už sílu mluvit, sepnula ruce, a tak naznačila, že chce, abychom se s ní pomodlili. Po modlitbě jsme zazpívali jednu z písní Království, protože maminka měla vždycky ráda hudbu. Zpočátku jsme jenom pobrukovali melodii, a potom jsme tiše zpívali slova. Zjevně se jí to líbilo. Tyto písně, které my jako svědkové Jehovovi spojujeme se svým životem, nepochybně sdělují city, které by bylo jinak těžké vyjádřit.“
Při rozhovoru s umírajícím člověkem je třeba projevit lásku, takt a porozumění. Ten, kdo jde na návštěvu, se může připravit, aby se zmínil o věcech, které jsou povzbudivé a posilují víru, a měl by dát pozor, aby se vyhnul negativnímu rozhovoru o jiných lidech a jejich problémech. Také délka návštěvy by se měla přizpůsobit tomu, co je rozumné a vhodné. Pokud se zdá, že pacient nevnímá, je dobré pamatovat na to, že přesto může slyšet, co se říká. Dávej tedy pozor na to, co říkáš.
Odpovědnost, kterou sdílíme
Péče o nemocné a starší lidi je vážnou odpovědností. Pro ty, kdo jsou pacientovi nejblíže, je náročná jak fyzicky, tak citově. Potřebují a zaslouží si pochopení a pomoc ostatních ve sboru. Ti, kdo se starají o nemocné členy rodiny nebo o spoluvěřící, jednají správně, i když to znamená, že někdy nebudou na shromáždění nebo že se na určitou dobu sníží jejich podíl na kazatelské službě. (Srovnej 1. Timoteovi 5:8.) Posilou jim bude chápavý přístup členů sboru. Čas od času může přechodně vypomoci nějaký bratr či sestra, aby ten, kdo poskytuje péči pravidelně, mohl jít na shromáždění nebo aby se mohl potěšit několika osvěžujícími hodinami v kazatelské službě.
Ovšem pokud jsi tím nemocným ty, také můžeš něco udělat. Z beznaděje a bezmocnosti vzhledem ke svému chatrnému zdraví bys mohl zahořknout. Ale zatrpklost člověka izoluje a ostatní odpuzuje. Místo toho se můžeš pokusit, abys vyjadřoval ocenění a spolupracoval. (1. Tesaloničanům 5:18) Modli se za jiné lidi, kteří mají bolesti. (Kolosanům 4:12) Rozjímej o podivuhodných pravdách z Bible a povídej si o nich s těmi, kdo tě přijdou navštívit. (Žalm 71:17, 18) Horlivě udržuj pokrok s postupem Božího lidu; to posiluje víru. (Žalm 48:12–14) Děkuj Jehovovi za tento radostný vývoj. Rozjímání o takových věcech může dát soumraku našeho života osobitou krásu, jako zapadající sluníčko dává dokonce hlubší a teplejší světlo než slunce v poledne.
Všichni bychom měli bojovat, abychom si zachovali naději, která — zvlášť v čase zkoušky — chrání naši mysl jako přilba. (1. Tesaloničanům 5:8) Je dobré rozjímat o naději na vzkříšení a o pevném základě pro ni. Můžeme hledět kupředu s jistotou a dychtivým očekáváním dne, kdy již nemoc nebo slabost způsobená stářím nebudou. Potom se bude každý cítit dobře. Dokonce i mrtví se vrátí. (Jan 5:28, 29) „To, co není vidět“, vidíme očima víry a srdce. Nikdy to neztrať ze zřetele. — Izajáš 25:8; 33:24; Zjevení 21:3, 4.