Naučit se čekat — náročný úkol
SNAD jednou z nejtěžších věcí, kterým se musíme naučit, je umění čekat, než dostaneme, co bychom chtěli. U dětí je přirozené, že jsou nedočkavé. Chtějí mít vše, na co jim padne oko, a to hned! Zkušenost tě však již zřejmě naučila, že život už je takový, že člověk nemůže mít všechno, co chce. I když jsou naše přání oprávněná, musíme s jejich uspokojením počkat, až bude vhodný čas. Mnozí lidé se to naučí, někteří však ne.
Lidé, kteří si přejí získat Boží schválení, mají konkrétní důvody, aby se naučili čekat. Zdůrazňoval to Jehovův předkřesťanský služebník Jeremjáš: „Je dobré, aby člověk čekal, dokonce mlčky, na Jehovovu záchranu.“ Později řekl křesťanský učedník Jakub: „Proto projevujte trpělivost, bratři, až do Pánovy přítomnosti.“ — Nářky 3:26; Jakub 5:7.
Jehova má svůj vlastní časový rozvrh pro vyplnění božských předsevzetí. Nedokážeme-li čekat na jeho patřičný čas, ve kterém mají být určité věci vykonány, staneme se nespokojenými a rozladěnými, a naše radost bude pohasínat. Boží služebník, kterému chybí radost, duchovně zeslábne, jak řekl Nehemjáš svým krajanům: „Radost z Jahveho je vaší silou.“ — Nehemjáš 8:10, Šrámek.
Proč je moudré naučit se čekat
Pro svobodného člověka je přirozené, že chce vstoupit do manželství, stejně jako je přirozené, když bezdětná manželská dvojice chce založit rodinu. Není nic špatného na tom, když se zaměřujeme na uspokojování náležitých hmotných potřeb a přání. Avšak mnozí křesťané — vzhledem k tomu, že věří, že dny tohoto systému věcí jsou sečteny a že v nadcházejícím novém systému Bůh ‚otevře svou ruku a uspokojí touhu všeho živého‘ — se rozhodli, že s uspokojováním některých takových přání počkají na příhodnější dobu. — Žalm 145:16.
Lidé, kteří tuto pevně zakotvenou křesťanskou naději nemají, však nevidí důvod něco odkládat. Chybí jim víra v Jehovu, od něhož pochází „každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování“, ptají se, zda je moudré odkládat věci na pozdější dobu, protože pochybují, že taková doba vůbec nastane. Žijí podle hesla: „Jezme a pijme, neboť zítra máme zemřít.“ — Jakub 1:17; 1. Korinťanům 15:32; Izajáš 22:13.
Vývoj nesporně směřuje k tomu, aby lidé své žádosti uspokojovali okamžitě. A toho ve vyspělých zemích využívá reklama. Člověk je povzbuzován k tomu, aby se hýčkal. Obchodní kruhy by nám chtěly vnutit představu, že moderní vybavení bytu a různé přepychové vymoženosti jsou věci naprosto nezbytné. Lidé jsou přesvědčováni tvrzením, že je zbytečné se o takové věci připravovat — zvláště když kreditní karty, možnost nakupovat na splátky a opatření typu „kupte nyní, zaplaťte později“ umožňují, aby člověk měl vše a aby to měl ihned. A populární reklamní hesla navíc tvrdí: ‚Vy si zasloužíte jen to nejlepší; buďte k sobě laskavý! Pamatujte, že pokud si to neužijete nyní, možná už k tomu nebudete mít nikdy příležitost‘!
V rozvojových zemích mezitím desítky miliónů lidí živoří, protože nemají nic víc než základní věci potřebné k životu — a někdy ani ty ne. Může snad něco ještě ostřeji doložit, jak nedokonalé a nespravedlivé jsou politické a ekonomické systémy, které vytvořili lidé?
Je moudré naučit se čekat; to je patrné z toho, že milióny lidí, kteří nebyli ochotni čekat — nebo přinejmenším k tomu neviděli důvod —, se pro uspokojení svých okamžitých přání silně zadlužily. Nepředvídané okolnosti, například nemoc či nezaměstnanost, mohou způsobit katastrofu. Německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung vysvětlil, proč je v Německu hlášeno milión lidí bez domova: „Typický případ bezdomovectví je často důsledkem nezaměstnanosti nebo přílišných dluhů.“
Mnoho takových nešťastníků tragicky přichází o domov i majetek proto, že nejsou schopni splatit účty. Až příliš často se stává, že zvýšený stres vnáší do rodin napětí. Nepevná manželství se začínají rozpadat. Běžným jevem začínají být návaly deprese a jiné zdravotní problémy. Pokud jde o křesťany, může trpět jejich duchovní stav, což posléze vede k nesprávnému uvažování a k nevhodnému chování. Lidé, kteří zpočátku jednali nemoudře a chtěli mít všechno, nakonec nemají skoro nic.
Mnozí lidé stojí před novým problémem
Ježíš řekl jasně, že si máme dát pozor, aby ‚úzkostné starosti tohoto systému věcí, podvodná moc bohatství a žádosti po ostatních věcech nezasáhly a neudusily slovo‘. (Marek 4:19) Měli bychom mít na paměti, že žádný politický systém nedokázal úspěšně odstranit úzkostné starosti, o nichž mluvil Ježíš — starosti ekonomického rázu nevyjímaje.
Komunismus, který nyní východoevropské země zavrhly, se snažil o dosažení rovnoprávnosti prostřednictvím hospodářství řízeného státem. V protikladu k systému svobodného podnikání poskytoval ekonomický systém pod komunistickou vládou obyvatelům svých zemí určitou hospodářskou jistotu, kterou kapitalismus často neposkytuje. Úzkostné starosti, o nichž Ježíš mluvil, tam přesto existovaly — v podobě nedostatku spotřebního zboží a nedostatku osobní svobody.
V mnohých z těchto zemí se nyní zavádí tržní hospodářství, a jejich občané jsou tak postaveni před nový problém. Jedna nedávná zpráva uvádí: „Naivita a touha po rychlém dosažení západní úrovně spotřeby jdou ruku v ruce.“ Proto „stále více lidí v nových spolkových zemích východního Německa je pomalu vtahováno do víru zadluženosti“. Zpráva dodává: „Počáteční euforie z nově získané ekonomické svobody byla vystřídána šířícími se obavami a zoufalstvím.“ Úzkostné starosti zůstaly, nyní jsou však oděny do hávu kapitalismu.
S novou politickou a ekonomickou svobodou se lidem otevírají nové možnosti, jak si zlepšit své ekonomické postavení. Mnozí z nich se tak mohou ocitnout v pokušení vážně uvažovat, zda nemají začít soukromě podnikat nebo zda se nemají přestěhovat do jiné země, kde jsou lepší pracovní příležitosti.
Taková rozhodnutí jsou osobní věcí každého člověka. Není nesprávné, aby si křesťan chtěl zlepšit své ekonomické postavení. Jeho pohnutkou může být přání postarat se o rodinu, protože si uvědomuje, že pokud „se někdo nestará o ty, kteří jsou jeho vlastní, a zvláště o ty, kteří jsou členy jeho domácnosti, jistě zapřel víru a je horší než člověk bez víry“. — 1. Timoteovi 5:8.
Je proto nevhodné, abychom rozhodnutí jiných lidí kritizovali. Křesťané by zároveň měli mít na paměti, že je nemoudré, když se člověk ve snaze o vyřešení svých ekonomických problémů neúměrně zadluží, protože takové dluhy se mu mohou stát léčkou. Bylo by rovněž nesprávné, kdybychom usilovali o vyřešení svých ekonomických problémů tím, že bychom zanedbávali své duchovní povinnosti a zájmy.
Poučme se od druhých
Během prvních let po druhé světové válce tisíce Němců emigrovaly z Evropy rozbité válkou do jiných zemí, zvláště do Austrálie a Kanady. Mnozí z nich si tak vylepšili svou ekonomickou situaci, ale úzkostným ekonomickým starostem, o nichž mluvil Ježíš, neunikl žádný. Při řešení ekonomických problémů jim zase nastaly jiné problémy — stesk po domově, cizí jazyk, potřeba zvyknout si na nová jídla a jiné zvyklosti, sžít se s novými přáteli, vyrovnávat se s odlišnými postoji lidí.
Mezi těmito emigranty byli i někteří svědkové Jehovovi. Je chvályhodné, že většina z nich nepřipustila, aby problémy, které jsou pro emigraci příznačné, udusily jejich duchovní smýšlení. Avšak byly i výjimky. Někteří z nich padli za oběť podvodné moci bohatství. Jejich teokratický pokrok nešel ruku v ruce s ekonomickým blahobytem.
Je to beze sporu názorná ukázka toho, jak moudré je pečlivě zvážit situaci, než učiníme nějaká rozhodnutí, která by se mohla později prokázat jako nerozumná. Hmotařské sklony člověka brzdí ve vykonávání neopakovatelného díla činění učedníků, které bylo křesťanům uloženo. To platí nezávisle na tom, kde žijeme, jelikož neexistuje země, jejíž obyvatelé by neměli žádné úzkostné starosti.
Bojujme znamenitý boj víry
Pavel nabádal Timotea: „Usiluj . . . o spravedlnost, zbožnou oddanost, víru, lásku, vytrvalost, mírnou povahu. Bojuj znamenitý boj víry, pevně uchop věčný život, pro který jsi byl povolán.“ Korintským křesťanům řekl: „Staňte [se] stálými, nepohnutelnými, vždy mějte hojnost práce v Pánově díle.“ — 1. Timoteovi 6:11, 12; 1. Korinťanům 15:58.
Jednat v souladu s touto radou je nejlepší způsob, jak v sobě úspěšně potlačovat hmotařství, a pro křesťana je tu vskutku mnoho práce! V některých zemích, kde není mnoho kazatelů Království, mělo až dosud velké množství lidí jen omezenou možnost dostat se do styku s pravdou. Ježíš to předpovídal přesně: „Žeň je veliká, ale dělníků je málo.“ — Matouš 9:37.
Svědkové Jehovovi se snaží, aby je úzkostné ekonomické starosti, které lidé v takových zemích mají, neodvlekly od duchovního díla, jež je nutné vykonat. Naopak plně využívají své současné situace ke konání tohoto díla. Mnozí z nich, když jsou dočasně nezaměstnaní, rozšiřují svou kazatelskou činnost. Jejich služba nejen přispívá ke chvále Jehovy, ale poskytuje jim také radost, kterou potřebují, aby se vyrovnávali se svými vlastními ekonomickými problémy.
Tito svědkové dávají kazatelskému dílu přednost a ekonomické těžkosti odsouvají na druhé místo, což je pro jejich celosvětové společenství dokladem toho, jak bezvýhradně důvěřují, že se o ně Jehova postará. Jehova slibuje: „Neustále tedy hledejte nejprve království a jeho spravedlnost, a to všechno ostatní vám bude přidáno.“ — Matouš 6:33.
Od roku 1919, kdy bylo obnoveno pravé uctívání, Jehova nepřipustil, aby jeho lid zakolísal. Ochraňoval jej dokonce i v dobách prudkého pronásledování a v některých oblastech i při podzemní činnosti, která trvala několik desetiletí. Svědkové Jehovovi jsou rozhodnuti, že neumožní Satanovi, aby zákeřnou léčkou v podobě hmotařství dosáhl toho, čeho se mu nepodařilo dosáhnout pronásledováním.
Naučme se čekat v každém ohledu
Prostorné sály Království, nákladné zvukové zařízení, sjezdové sály, krásné domovy betel — to vše přináší slávu Bohu a je tichým svědectvím, že Jehova svému lidu žehná. V zemích, kde bylo dílo dlouhou dobu zakázáno, mohou mít svědkové v tomto ohledu pocit, že mají co dohánět. Nejdůležitější však je, aby postupovali dostatečně rychle v duchovním ohledu. Vnější, hmotné známky Božího požehnání budou v pravý čas následovat.
Oddaní služebníci Jehovy si musí dávat pozor, aby snad v úsilí o uspokojení svých osobních zájmů nezačali mít dojem, že toho hmotného odříkání už bylo dost. Je pochopitelné, že člověk touží po úlevě od ekonomické a společenské nerovnosti, ale Jehovův lid nepřehlíží, že po určité úlevě touží všichni Boží služebníci. Slepí touží opět vidět, lidé trpící vleklou chorobou touží po uzdravení, sklíčení si přejí získat světlou naději, truchlící touží opět spatřit své milované, kteří zemřeli.
Vzhledem k těmto okolnostem je každý křesťan v určitém ohledu nucen počkat, až přijde Jehovův nový svět, a pak budou jeho problémy vyřešeny. To by nás mělo přimět k tomu, abychom si položili otázku: ‚Mám-li obživu a mám-li čím se přikrýt, neměl bych být s těmito věcmi spokojen a ochoten čekat, až přijde úleva od ekonomických problémů?‘ — 1. Timoteovi 6:8.
Křesťané, kteří plně důvěřují Jehovovi, mohou být ujištěni, že budou-li ochotni čekat, všechny jejich správné touhy a potřeby budou brzy uspokojeny. Nikdo nebude čekat marně. Znovu opakujeme Pavlova slova: „Staňte [se] stálými, nepohnutelnými, vždy mějte hojnost práce v Pánově díle, protože víte, že vaše namáhavá práce ve spojitosti s Pánem není marná.“ — 1. Korinťanům 15:58.
Je to tedy skutečně tak náročné naučit se čekat?
[Obrázek na straně 10]
Naučíš-li se čekat, může ti to zachránit život