Je soupeření klíčem k úspěchu?

„VÝHRA není všechno, výhra je to jediné.“ Těmito slovy, která bývají připisována Vinceovi Lombardimu, trenérovi amerického fotbalu, se dnes řídí mnoho lidí. K těm, kdo vychvalují myšlenku soupeření, se nyní připojily i bývalé komunistické země. Zavedení tržní konkurence je prý vstupenkou do světa blahobytu. V Orientu mnoho rodičů vede své děti k soupeřivosti s ostatními dětmi a posílá je do zvláštních rychlokursů, kde se děti učí, jak projít přijímacím řízením na vyšší školu. Tito rodiče mají utkvělou představu, že prestižní škola otevře jejich dětem dveře k blahobytu.

Mnoho lidí pevně věří, že soupeření je klíčem k úspěchu. Domnívají se, že v soupeření je pokrok lidstva. V anketě Japonské federace ekonomických organizací se 65,9 procenta vedoucích pracovníků významných společností vyjádřilo, „že v soupeření o postup v zaměstnání spočívá životaschopnost japonských obchodních společností.“ A zdá se, že japonské podniky po určitou dobu úspěšné jsou. Je však soupeření skutečně klíčem k úspěchu?

Opravdu se vyplácí soupeřit?

Lidé, kteří soupeří, vyjadřují sobecký postoj ‚nejdříve já‘. Myslí si, že cizí neúspěch jim přilepší, a tak z něho mají radost. Sobecké výhody si možná zajišťují metodami, které jiným lidem škodí. K čemu taková soupeřivá honba za úspěchem vede? Jasuo, který býval plně zabrán do toho, jak se usilovně snažil stát se v podniku někým důležitým, vzpomíná na svůj někdejší způsob života: „Porovnával jsem se s druhými lidmi a připadalo mi, že jsem něco víc; byl jsem plný soupeřivosti, zaujatý kariérou. Pokud se někdo z těch lidí dostal výš než já, býval jsem rozmrzelý a denně jsem si stěžoval, že je podnik z personálního hlediska špatně veden. Neměl jsem nikoho, kdo by v pravém slova smyslu byl mým přítelem.“

Soupeřivý duch může vést také k předčasné smrti. Jak? Japonský list Mainichi Daily News spojuje karoši neboli smrt z přepracování s takzvaným chováním typu A. Typ A je pojem, jímž se popisuje způsob chování člověka, který čelí stresu tím, že je soupeřivý a nevlídný a že se nepřiměřeně snaží maximálně využít čas. Američtí kardiologové Friedman a Rosenman vidí spojitost mezi chováním typu A a onemocněním věnčitých tepen. Ano, soupeřivý duch může být smrtonosný.

Soupeřivost na pracovišti vede někdy i k jiným tělesným či duševním poruchám. To byl případ Keinosukeho, který býval špičkovým prodejcem v jedné velké japonské společnosti zabývající se obchodem s automobily. Keinosuke vytvořil rekord: prodal celkem tisíc dvě stě padesát automobilů. Na ředitelství, v místnosti, kde se scházel výbor ředitelů, visel jeho zarámovaný obraz. Keinosukemu se příčilo, aby na úkor kolegů dosahoval vyššího postavení, ale podnik ho k soupeřivosti nutil. Následkem toho dostal Keinosuke v jediném roce žaludeční i dvanáctníkový vřed. V tomtéž roce bylo patnáct vedoucích pracovníků této společnosti hospitalizováno a jeden spáchal sebevraždu.

I doma se projevuje soupeřivost — ve snaze nezaostat v ničem za sousedy. Lidé pak v nekonečném soupeření vystavují na odiv své prostředky k životu. (1. Jana 2:16) Jediný, komu to prospívá, je trh, protože se přitom do rukou ‚kupců země‘ sypou peníze. — Srovnej Zjevení 18:11.

Ačkoli rivalita a soupeřivý duch mohou vést k vyšší pracovní výkonnosti, nelze se divit slovům krále Šalomouna: „Viděl jsem všechnu tu tvrdou práci a všechnu tu dovednost v práci, že to znamená vzájemné soupeření; i to je marnost a honba za větrem.“ (Kazatel 4:4) Jak si tedy můžeme udržet pokoj mysli, když žijeme v soupeřivé společnosti? Abychom to zjistili, nejprve se podívejme, kde má představa soupeření svůj původ.